Landshut – 7. května
Druhým kvalifikačním kolem v německém Landshutu pokračovalo druhou květnovou sobotu mistrovství světa družstev. V tomto závodě měli původně startovat i naši reprezentanti. Ti si ale vyměnili svoje místo s Američany a startovali už o tři týdny dříve v Lonigu, odkud si v dramatickém závodě zabezpečili postup do červencové hlavní části šampionátu.


Neméně zajímavé bylo i kvalifikační kolo v bavorském Landshutu. V závodě konaném tradičně pod umělým osvětlením byli považováni za mírné favority domácí reprezentanti, kteří opravdu nakonec protrhli smůlu posledních sezón a po dlouhých šesti letech mohli slavit postup z kvalifikace. Jejich cesta do hlavního turnaje ale nebyla vůbec jednoduchá. Finové, Američané a v první polovině večera i Ukrajinci jim dokázali hodně znepříjemnit život. Domácí ekipa i většina fanoušků na stadionu si tak mohla s ulehčením oddychnout až dvě jízdy před koncem, kdy tříbodový příděl Franka Fachera znamenal definitivně náskok potvrzující místenku do dalších bojů v dánském Vojensu. Hlavním tahounem vítězů byl Martin Smolinski, který jako správný kapitán nejen hecoval a tmelil tým v depu, ale vybojoval 14 bodů na dráze, čímž se stal nejlepším jezdcem večera. Úspěšně mu sekundovali i Christian Hefenbrock s Frankem Facherem, slušný bodový příděl dodal i Mathais Schultz. Naopak trochu nečekaně slabší den měl Tobias Kroner, který až vítězstvím v závěrečné sérii vylepšil svoji bodovou bilanci. Hlavní devizou Němců ale byla vyrovnanost, družstvo nemělo na rozdíl od svých soupeřů výraznější slabinu.

Druzí Američané v závěrečném finiši o bod přeskočili Finy. Jejich největší osobností byl tentokrát čtrnáctibodový Ryan Fisher, který se stejně jako Greg Hancock objevil na startu šestkrát. Právě od Hancocka se určitě čekalo trochu víc, exmistr světa a jediný stálý jezdec seriálu Grand Prix ve startovním poli doplatil především ve svých prvních rozjížďkách na slabší starty, které se na tvrdé dráze špatně doháněly. Zámořskému týmu ale chyběl k lepšímu výsledku hlavně kvalitní pátý jezdec, protože devatenáctiletý junior Mike Buman přijel spíš získávat zkušenosti. Zajímavostí bylo i to, že radami své krajany depu podporoval také
legendární Shawn Moran, který se v Evropě objevuje jen velmi zřídka. Vždy dobře naladěná superhvězda osmdesátých a devadesátých let nás před závodem s úsměvem ujišovala, že má na naši zemi jen ty nejlepší vzpomínky. Určitě nijak nepřeháněl, když zde sbíral tituly mistra světa (Mariánské Lázně 1983) i Evropy (junioři ve Slaném 1981).

Třetí Finové přišli o stříbrnou příčku až v závěrečné jízdě po defektu aktuálního mistra světa na dlouhé dráze Joonase Kylmäkorpiho. Jejich bodově nejlepším závodníkem byl Kauko Nieminen s jedenácti bodovými příspěvky. Nenápadné, ale spolehlivé výkony se slušným bodovým ziskem podali i Tero Aarnio a Juha Hautamäki. Závod se příliš nevydařil mladému Kalle Katajistovi, který přispěl do bodového zisku družstva jediným bodem a po pádu ve čtvrté sérii se už na dráze neobjevil.

V sympatickém světle se i přes konečný bodový odstup představili čtvrtí Ukrajinci. Družstvo tvořili s výjimkou Jaroslava Poljuchoviče samí junioři, a by byl jejich bodový odstup nakonec poměrně velký, nezanechali vůbec špatný dojem. Hlavními oporami byli Kiril Cukanov a Aleksandr Loktajev, oba dva původem z ruského Balakova. Prvního z nich potěšily dvě výhry nad šampiónem Hancockem a trochu želel defektu ve čtvrté sérii. Loktajev měl výborný vstup do závodu, ale po dvou tříbodových ziscích už dál připisoval jen samé nuly. Ke cti sedmnáctiletého závodníka slouží, že se na nic nevymlouval, odmítnul zákulisní teorie o potížích s technikou a sám tvrdil, že na vině nebyly jeho motocykly, ale ruce. Ukrajince tak mohla hodně mrzet neúčast zraněného Andreje Karpova, protože lze právem předpokládat, že v případě startu jejich nejlepšího závodníka by do konečného pořadí promluvili podstatně výrazněji.

Foto: Zdeněk Flajšhanz