Vladimír Višváder na první březnový pátek letošního roku rozhodně jen tak nezapomene. Běžný trénink na šroubkách se změnil v nečekané drama, když jeho mechanik Jiří Němec řečený Fif zmizel i s motocyklem ve vodě. Rozhodně však nebyl první, pod kým se v historii probořil led, o čemž vás trojicí příběhů přesvědčí magazín speedwayA-Z.
konec ledna či počátek února 1967 – rybník Dvořiště:
Tovární Jawa pod vodou
Rybník Dvořiště je svou rozlohou čtvrtým největším rybníkem u nás. Je součástí třeboňské rybniční soustavy, pochází ze čtrnáctého století a na současnou rozlohu byl zvětšen zhruba o dvě stě let později legendárním Jakubem Krčínem.
V současné době poskytuje zimní útočiště jihočeským plochodrážníkům, kteří mají povoleno v jeho zátoce trénovat na šroubcích. Jenže výhodu obrovské zamrzlé plochy objevil už před čtyřmi desítkami let Jan Holub, nyní už toho jména nejstarší.
Toho v sedmašedesátém povolali do reprezentace pro ledařské mistrovství světa, které tehdy mělo na pořadu svůj třetí ročník. Československá reprezentace odlétala do Ruska v neděli 5. února. Před semifinálovými závody jí čekaly tradiční přípravné závody. Vedle ostřílených matadorů přišla řada i na nováčky ledových oválů Pavla Mareše a Jana Holuba.
Ten si v Divišově vyzvedl motocykl a ještě před odjezdem na východ se rozhodl zatrénovat si na zamrzlém Dvořišti, na jehož břehu poblíž Lomnice nad Lužnicí měl chatu. „Dovez‘ jsem z fabriky motorku,“ vypráví, co předcházelo prolomení ledu. „Chumelilo, ale led držel. A mě nenapadlo nic lepšího, než si asi sto metrů od břehu si zkusit start.“
A neštěstí bylo na světě. „Mrzlo jako blbec,“ vzpomíná Jan Holub na svou nedobrovolnou zimní koupel. „Kombinéza potom nešla ani naložit do auta. Musel jsem se ponořit, abych přivázal motorku a po žebříkách se to tahalo ven.“
Ani po vylovení závodního stroje neměl Jan Holub vyhráno. „Měl jsem ještě Tatraplána,“ líčí své strasti z přelomu ledna a února roku 1967. „Zajel jsem s ním k chatě a nemoh‘ vyjet. Dávali jsme na zadní kola řetězy, abych se dostal ven. Bylo to do kopečka a mokrej‘ sníh.“
Jan Holub se ovšem v chladných vodách rybníku Dvořiště neráchal sám. Později podobná příhoda potkala rovněž dalšího jihočeského plochodrážníka Stanislava Kubíčka.
neděle 9. března 1975 – Svratouch:
Utopený motocykl dal vzniknout užitečnému pravidlu
Svratouch býval více než čtvrtstoletí Mekkou české ledové ploché dráhy. Po premiéře na rychlobruslařské dráze v nedaleké Svratce se od třiasedmdesátého prakticky každý rok závodilo na zdejším rybníku Chochol. Tradice skončila v sezóně 1996, kdy klub ZP Pardubice participující na pořádání přestal mít o spolupráci zájem s ohledem na absenci ledařů ve svých řadách.
Drsné klimatické podmínky na pomezí současného Pardubického kraje a kraje Vysočina jen zřídkakdy zklamaly. V pětasedmdesátém však byla zima kromobyčejně teplá. Lednové ledařské mítinky musely být zrušeny. A místo nich se závodníci proháněly na škvárových oválech. Zimní ploché dráhy, které nahrazovaly ledy, bývaly tehdejší československou specialitou a v lednu roku 1975 se konal jeden závod v Pardubicích a dva v Kopřivnici.
Klasické ledy se podařilo uspořádat až na začátku března. V sobotu prvního v Táboře vyhrál Zdeněk Kudrna, když v rozjezdu o vítězství porazil Miloslava Vernera. Druhý den zamířili ledaři ještě dále na jih a na Lipně Zdeněk Kudrna svůj triumf zopakoval.
Další neděli přišel na řadu Svratouch. Jenže současně s televizními kamerami dorazila také obleva. „Led se houpal a bylo jasné, že to pod někým praskne,“ vybavuje si Václav Vítek, dlouholetý návštěvník plochodrážních a silničních závodů z Divišova.
Postiženým byl nakonec Bohumír Bartoněk, jenž byl o týden dříve šestý na Lipně. Led povolil pod jeho zadním kolem cestou na start jedné z rozjížděk. Motocykl zmizel ve vodě, ale naštěstí se udržel řidítky ledu okolo sebe. Jeho vyproštění nebylo zase až tak složité.
Se závodem byl samozřejmě amen. Celý incident měl ovšem pozitivní dohru. Počínaje sezónou 1976 se v řádech objevil paragraf, který stanovoval minimální tloušku ledu sedmnáct centimetrů, aby se na něm mohlo závodit.
zima 1986 – Záhlinice:
Škodu na traktoru nechtěl nikdo zaplatit
Většina lidí jihomoravskou obec Záhlinice prakticky ani nezná. Snad jen někdo ze závodníků či ostatních členů plochodrážní společnosti si vybaví, že touto částí města Hulín projíždí cestou z Přerova do Březolup. Více informací by vám ovšem poskytli přírodovědci. Ve zdejším přírodním parku Záhlinické rybníky totiž hnízdí bezpočet ptáků a žije tu spousta plazů, obojživelníků a savců včetně vzácných druhů.
Jeden z trojice rybníků napájených říčkami Rusavou a Mojavou si v polovině osmdesátých let vyhlédli březolupští ledaři. Jejich základna byla poměrně silná, když se k ostřílenému Janu Jašovi přidali Miroslav Škubal a Pavel Málek. Slovo dalo slovo a zmíněná trojice vyrazila do Záhlinic na trénink.
„Byl tam vylovený, polovypuštěný rybník,“ popisuje Pavel Málek hlavní objekt jejich tehdejšího zájmu. „Je tam rybníkářská oblast a jsou tam kačeny. Na ledě byl sníh a živočichář, co navážel s traktorem krmení se nabídl, že zajde do statku pro shrnovací radlici a odhrne to.“
Motoristický zápal lidí v okolí Zlína sehrál svoje. „Asi za půl hodiny přijel a vyjel na rybník,“ vzpomíná Pavel Málek. „Asi padesát metrů od břehu přeřadil a žbluňk.“ A pohroma byla na světě a s ní otázka, jak uvízlý traktor dostat zpátky na pevnou zem.
„Přijel Kirovec, takový velký traktor na orbu,“ pokračuje otec současného přeborníka republiky. „Museli jsme vysekat těch padesát metrů ledu. Sehnali jsme lano a vysmýkali ho ven.“
Motor utopeného stroje ještě chvilku pracoval, aby se však záhy odmlčel. „Škoda byla asi dvacet tisíce ve starých penězích,“ uzavírá Pavel Málek svou vzpomínku. „Neplatil nikdo nic, ale bylo po ježdění.“
Foto: archív autora
