Osečná – 11. dubna
Z reproduktoru se ozývala písnička Úsmev. Když dozněla, moderátor si sám položil řečnickou otázku, jaké jméno se vybaví, když zmíní hudební skupinu Modus. Zatímco sám sobě odpovídal, že Janko Lehotský, příznivci ledové ploché dráhy by nabídli alternativní řešení. Pod přezdívkou Modus je známý osečenský závodník Martin Běhal, jehož závodní příběh rozhodně stojí za zaznamenání.

Obrovský skok z pionýra na ledáka
Před osmi lety české ledy živořily. Od posledního mítinku na zamrzlé Větřkovické přehradě v únoru 1997 proteklo hodně vody. Nikdo nemohl tušit, že Divišov zahájí domácí ledařskou renesanci už za dva roky a vize o sedmi závodech, které se podařilo uspořádat letos, by tehdy byly označeny maximálně za výplod velikánského fantasty.

Klabo Team pořádal show na zimním stadiónu v jihočeském Milevsku. Šeptanda, že se za řidítka ledařského speciálu vrací severočeský Jan Pecina. Svůj motocykl ovšem nevykládal sám, protože publiku se poprvé představil i Martin Běhal.

„Ano, je to tak,“ souhlasí po letech. „Nebylo to sice první svezení, ale máš pravdu, že to bylo poprvý před publikem. Bylo to na popud Honzy Peciny a Pepy Rybáře. Když se Pecka, mimochodem účastník světového finále v Berlíně roku 1987, vracel po patnácti letech, začal jsem se kolem něj motat. Zprvu jsem mu jenom pomáhal a hltal vůni ricínu a obdivoval ten nádhernej‘ stroj. Začal jsem s ním jezdit po trénincích, odklízel led, zkrátka všechny věci s tím spojené.“

Netrvalo dlouhou a Martin Běhal sám vyzkoušel řídit ohřebovaný motocykl na vlastní kůži. „Jednou Pecka říká ‚Modus, cheš se svézt‘?,“ vzpomíná. „To víš, že to pro mě to byla taková výzva, ale hlavně se svézt! Takže mi půjčil helmu a já šel na věc. Jenže to nebylo takové jednoduché, jak jsem si myslel. To víš, přechod z pionýra na leďaka, je docela skok. Točení motoru s šedesáti koňmi a tři sta hřeby budilo respekt. Takže jen tak trochu plynu a bác! Zdechlo to. Druhý pokus to samý. Slezl jsem a v tu chvíli rezignoval. Sen o tom, že bych mohl nakouknout mezi ledaře, se začal rozplývat.“

Kariéra Martina Běhal však nekončila, ale naopak začínala. „Když jsme měli balit, Pecka říká ‚Modus, tak jeď!,“ vybavuje si. „Tato Honzova věta byla začátkem mého ježdění. Zprvu jsem nechtěl, ale Pecka řekl, že takovýho mechanika, kterej‘ se neumí ani rozjet, nepotřebuje. A tyhle slova byla ty hlavní!“

A pak přišlo Milevsko! „Jel jsem ještě na Peckově motorce s nádherným pocitem, že jsem mezi nimi, mezi ledaři,“ rozzáří se i dnes, aby prozradil, proč si z motocyklových disciplín vybral právě ledovou plochou dráhu. „Vždy jsem obdivoval plochou a k těm ledům bylo nejblíž. A hlavně začínat klasiku ve třiatřiceti letech by byla blbost, to chápeš. I na ty ledy to s odstupem času vidím, že bylo asi pozdě.“

Začátek rovnou v mistrovství světa
Rok se sešel s rokem a Martin Běhal se chystal na svůj závodní debut. Ten byl jako hrom, protože při nedostatku závodníků se dostal do nominace pro kvalifikační kolo mistrovství světa ve finském Oulu.

„V roce 2004 jsem byl s Pepou Rybářem dělat v Písku,“ začíná Martin Běhal vyprávět, jak se stalo, že svou závodní kariéru zahájil podnikem ranku mistrovství světa. „Při ňáký tý popracovní debatě se Rybka najednou zeptal ‚co ty ledy, Modus?‘. Jo, jo, ledy, není cajk a ani šrouby. ‚O něčem bych věděl,‘ odpověděl Rybka, ‚je to za dvacet tisíc korun‘. Byli jsme se na to podívat. Byl to ještě tvrďák, ale jezdil. Od Pepy jsem vyfasoval půjčku a odpoledne jsem pro něho k Bohoušovi fičel. Nazpátek jsem jel, co to šlo, abych se ještě večer pochlubil.“

Nákup motocyklu byl teprve jen začátek. „Po večerech jsem byl zalezlej‘ v garáži a snažil se to vylepšit, jak to šlo. Do zimy zbývalo málo času a ježdění se přibližovalo a já to chtěl mít co nejhezčí. Pak ňákej‘ ten trénink a šance svézt se ve čtvrtfinále mistrovství světa v Oulu. Šel jsem do toho plný nadšení a snů, ale nebylo vše, jak jsem si představoval. Ptáš se na pocity nebo vzpomínky a to má dvě odlišné strany.“

Dobře, které? „Ta první je pro mě neopakovatelná a zarytá do paměti,“ začíná Martin Běhal tou blyštivější stranou mince. „Stát s českou vlajkou, reprezentovat vlast, slyšet své jméno na nástupu, nádhera. Ale pak pád na tvrdou zem! S odstupem času bych se do takové věci už nepustil, to mi věř. Každý ví, jak to dopadlo, prostě jsem na to neměl, i když jsem si věřil, že ano.“

Mistrovství světa bylo mistrovství světa, ale v prvních letech nového milénia nebyla v české ploché dráze zrovna růžová situace. „V té době se vše motalo kolem klanu Klatovských v čele s exmistrem světa Tondou seniorem,“ líčí Martin Běhal. „Jezdil Pepa Šiška, Bohouš Špale a Petr Muž, ale jen tak bez závodů. Ještě také Jarda Lach. Znovu začal Pecka, já se k tomu přimotal, takže to úplně neumřelo. Ale myslím, že u nás měly ledy namále.“

V lepší zítřky přestávali věřit i největší optimisté. „Věřit v lepší zítřky musíš,“ tvrdí Martin Běhal. „Jinak by nemělo smysl se do něčeho pouštět, to víš sám. „Hned další rok už bylo osm lidí, tuším. Anton, Bzuk, Šiškin, Pecka, Petras, Klauzík, táta a syn Kuncovi. Letošní sezóna přinesla dvanáct závodníků. I když se to prostřídalo, tak se asi vyplatilo věřit.“

Půst vystřídaly lukulské hody
Velkým dnem české ledové dráhy se stala sobota 29. ledna 2005. V Divišově za cenu několika nočních šichet dokázali proměnit škvárový ovál v ledové zrcadlo a začít psát novou kapitolu v historii. napřesrok už pořádali dva mítinky, přibyl Zdeněk Simota starší, jenž zvládl boj s oblevou a připravil závodní ovál kousek od samotného centra Českých Budějovic. Rovněž v Osečné se pokoušeli připravit závody, ale bohužel se proti postavilo počasí. A zimy 2007 a 2008 byly kromobyčejně teplé.

„Máš pravdu, nemůžeme opomenout partu z Divišova,“ souhlasí Martin Běhal. „Uspořádali mistrák a Golden Spikes. Ohromná dřina a ponocování, klobouk dolů. Další rok Budějovice v čele s panem Simotou, též nadlidský výkon. Pamatuju se, že ještě dopoledne odčerpávali vodu z ledu. Pamatuješ, byl tam i Franz Zorn? A exhibice v Českém Krumlově za účasti Antti Aakka? Je pravda, že další dva roky bylo pusto. Divný pocit, svezeš se dvakrát na rybníku a je po sezóně.“

A co vlastně dělá ledař, když není led? „Když nemrzne, modlí se, aby mrzlo,“ má Martin Běhal v tomto ohledu jasno. „A nebo se hrabe s bagrem v zemi, jako to dělám já, abych na tu další sezónu vydělal ňákej‘ halíř. Vezmeš si dovolenou a jdeš na brigádu. Já to aspoň tak dělám, ale je pravdou, že bez sponzorů by to nešlo.“

Avšak uplynulé tři sezóny přinesly pravé hody. „Pokud se týče posledních tří let, byly to opravdu hody, jak říkáš,“ říká. „Je to prostě paráda, když mrzne. Za nic to stojí, když koukáš, jak ti to odplave. Dřeš na tom měsíc jak pitomec a nakonec vše padne vniveč.“

Martin Běhal skutečně během své kariéry zažil rychlý zánik připravené dráhy, ale má i lepší zážitky. „Nejlepší vzpomínka je asi třetí místo ve dvojicích na Hamru s Johanem Brucknerem v roce 2010. Když stojíš na bedně, je to super pocit, který se už nemusí opakovat. Pak také druhá trojka letos v Hamru. Možná toto umístění nemá pro někoho význam, ale já to prožívám jinak. Mně to dává chu jet dál.“

Přišly ale i momenty, na které se mu nevzpomíná tak dobře. „A co se nepovedlo,“ přemítá. „Určitě letos v Hamru, kdy jsem si to hodil za uši. A prohra letos při show v Hamru s Peckovým mechanikem Lubošem, ale i to k závodění patří.“

Kombinéza na hřebíku ještě viset nebude
Ta chu pokračovat se možná předloni začala vytrácet, protože Martin Běhal si začal pohrávat s myšlenkou konce kariéry. „Přišlo to ňák samo po sériích neúspěchů,“ svěřuje se. „Víš, nejezdí se dobře, když za těmi třemi zametáš. Jseš otrávenej‘, nejradši by ses na všechno vykašlal a někam se ztratil. Pak ještě posloucháš ty chytrý řeči. Každej‘ je státní trenér, radí ti, jak to máš najet, kde klapnout, ale realita je úplně někde jinde. Bylo toho na mě dost a tak jsem si řekl ‚pryč z oválů‘.“

Odejít však není jednoduché. „Jak se tak blížila nová sezóna, řekl jsem si, že to přece nejde se na to jen tak vykašlat, alespoň si dojet pár kol,“ vypráví Martin Běhal. „Musím se také přiznat, že k tomu konci málem došlo. Dostal jsem se do finančních problémů a pomalu sháněl kupce na leďáka. Za pomoci kámošů jsem se z toho vymotal a z prodeje sešlo, zaplapánbůh!“

Rozhodnutí zůstat v závodním kolotoči Martin Běhal v žádném případě nelituje. „Prostě když se začlo trénovat, nemohl jsem jen tak koukat,“ říká. „Ježdění bylo silnější než moje rozhodnutí. Hlavně v žádném případě nelituji, že jsem nepřestal. Loni jsme se zpaktovali s klukama z Rakouska a svézt se na trati v St. Johannu je zážitek. Jezdit na sedmicentimetrovým ledu to ničím nenahradíš. Letos jsem sehnal sponzorem, s Čápem (přezdívka mechanika Petra Resla – pozn. redakce) přestavěl motorku, tak proč končit?!“

Do nové zimy je ještě daleko, nicméně jaké jsou další plány osečenského ledaře. „Myslíš, že zima je daleko?,“ kontruje otázkou, na kterou má vzápětí už připravenou odpověď. „Ani bych neřekl. Než se naděješ, jsme zase v tom. Plány extra nejsou, klasika zdraví, ňáký peníze a můžem‘ jít zas do toho!“

Stavba umělého oválu v Osečné přináší nové nevídané perspektivy. „Určitě by to ledy u nás posunulo dál,“ filozofuje. „Vem‘ si jednu věc, koupíš si cajk a nezamrzne. Utopíš v tom hromadu peněz a na motorku se jen koukáš. Takhle by bylo vše jinak. Jak jinak k tomu dotáhnout novou krev. Ale víc ti k tomu neřeknu, vím o tom asi to co ty.“

Dobrá, spekulace nechme stranou. Povídání o kariéře Martina Běhala jsme začali na hudební scéně, prozradí nám tedy, proč je všude známý jako Modus? „Je to už pomalu třicet let,“ usmívá se. „Měli jsme partu, se kterou jsme v jednom starým zámku poslouchali magneák a hráli si na různý hudební skupiny. A tam to ňák vzniklo.“

Martin Běhal děkuje:
„Poděkovat bych chtěl všem těm, kdo mě podporují. Své rodině, synovi Martinovi, Haně, Petru Reslovi, Peckovi, Pepovi Rybářovi, Sašovi Kopeckýmu, Lumíru Sucharovi, Radkovi Sucharovi, Zdeňku Rutovi, Frantovi Liebezeitovi, Robertu Růžičkovi, klanu Hutlů, klukům z Rakouska Charly Ebnerovi a Josefe Kreuzbergerovi. Všem těm klukům, co nám připravují led, abychom mohli jezdit. Jestli jsem na někoho zapomněl, tak se omlouvám, těch lidí je okolo strašně moc. Málem bych zapomněl na Jana Janů, tak se ti Honzo omlouvám, že jsi až na konci. Takže ledům ZDAR!“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Karel Herman