Inzell – 6. a 7. března 1971
Sezóna 1970 ještě ani nezačala a česká plochá dráha se mohla chlubit úspěchem jako hrom. Co se doposud nepovedlo našim silničářům či motokrosařům sedlajícím tovární stroje Jawa či ČZ, dosáhl Antonín Šváb. Ten se ze švédského Nassjö vrátil jako ledařský mistr světa, vůbec první v českém motocyklovém sportu. O rok později měl obhájce světového primátu smůlu. Jeho semifinále se jelo na tři kola na ruských oválech. Antonín Šváb první podnik vyhrál, ve druhém si při kolizi s Aleksandrem Ščerbakovovem poranil nohu hned v první jízdě, aby ve třetím klání dosáhl jen na post náhradníka pro finále v Inzellu. Tam však československé barvy výtečně hájil Milan Špinka, který se tehdy ve svých devatenácti letech stal majitelem bronzové medaile FIM. Umístění nováčka bylo natolik překvapivé, že ho jistý německý deník zaměnil s jeho otcem.

Z Bagru do Inzellu přes Sibiř
Miloslav Špinka stál logicky u startu kariéry svého syna Milana, který v září 1968 debutoval ve Svítkově patnáctibodovým triumfem v semifinále kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců v devětašedesátém. Záhy se objevil také na ledových oválech. „Táta ledy jezdil,“ vypráví dnešní pražský trenér. „Jednou jsem se svez‘ a začalo mě to bavit.“

Ostrým debutem na ledové dráze prošel na začátku sezóny 1970 v seriálech volných závodů na pardubickém Matičním jezeře, v Příbrami a na rybníku Bagr ve Stromovce v Českých Budějovicích. Podrobnější výsledky se dochovaly jen z jihočeského mítinku, v němž Milan Špinka skončil pátý, když porazil mj. i svého otce.

Do mistrovství světa ovšem zamířili jiní. „Měl jsem nárok jet svět, ale řekli mi, že jsem ještě mladej‘,“ vzpomíná. O rok později si už reprezentační vestu nenechal ujít. V Českých Budějovicích se ledy konaly na Dlouhé louce. Jediný, kdo Milana Špinku porazil, byl Antonín Šváb. O čtrnáct dnů později ve Svratce, kde dvojice víkendových závodů určovaly nominaci za asistence televizních kamer, bylo stejné pořadí. V neděli ovšem Antonín Šváb prohrál s Františkem Šastným.

Někdejší silničář pražské Jawy působil v roli televizního moderátora, ovšem experiment s ledařským speciálem Antonína Švába neskončil dobře. „Zkoušel to,“ vybavuje si Milan Špinka jediné svezení Františka Šastného na ledové dráze. „Jel rychlejc‘, rychlejc‘ a ještě rychlejc‘. Jel dobře, byla to palba, ale v nájezdu chyt‘ díru, šel na hubu a udělal si kličku.“ Úřadující mistr světa musel opravovat a nestihnul první jízdu. Milan Špinka se ovšem dělil o vítězství s Václavem Vernerem, jenž skončil rovněž s deseti body.

Kvalifikační proces pro mistrovství světa před čtyřiceti letech obsahoval dvě semifinálové skupiny. Milan Špinka zamířil do tehdejšího Sovětského svazu. Vidina cesty přes železnou oponu do Švédska byla možná lákavější. Ale v rudém impériu ve srovnání se Skandinávií nabídli kvalitnější led a především seriál volných závodů. Milan Špinka rozhodně nemohl litovat, jelikož se dostal mezi sedm postupujících do finále v Inzellu.

„Postoupil jsem, ale velká škola byla, že jsme tam jeli seriál pěti závodů,“ vzpomíná. „V Orenburgu jel nějaký Chripunov. Jezdil ve vaácích a v šále, co za ním vlála. A jel plnej‘ gaz a za ródinu. Všichni znali otce a hlásili se ke mně. Jeden mi podal ruku a chyběly mu tři prsty. Vysvětloval, že upadl na ledu. Já byl v Orenburgu třetí a vyhrál rádio. Bylo mínus dvacet, lámal se led, dělaly se velký díry a já byl hroznej‘ lajnař.“

Výměna přilby pomohla na pódium
Už jen postup do finále mistrovství světa byl úspěch jako hrom, a to tím spíše, dosáhl-li ho devatenáctiletý mladík při svém debutu v šampionátu. Dalším československým finalistou byl Václav Verner, který postoupil ze švédských semifinále. V jejich síti ovšem uváznul Miloslav Verner. Třetím členem naší výpravy do Inzellu byl Antonín Šváb.

Po heroickém výkonu ve třetím podniku ruského semifinále v Moskvě, kdy ho navzdory tržným ranám z Ufy o přímý postup připravil jen spadlý řetěz, měl cestovat do Inzellu jen jako náhradník. Nakonec však se sedmnáctkou a osmnáctkou nastoupili domácí Němci, protože semifinálová zranění se nakonec ukázala horší než původní předpoklady. Jeho role se však pro pozdější bronz Milana Špinky ukázala jako klíčová.

„Byli jsme tam dvanácettrojkou,“ vypráví Milan Špinka, jak se závodníci dostávali do bavorských hor před čtyřiceti lety. „Cesta je asi pět set kiláků, to zase není tak tragický. A z Alp tam moc není.“

Sobota nezačala pro Milana Špinku optimálně. Po pěti rozjížďkách měl na svém kontě jen devět bodů. „Štěstí, že Tonda Šváb byl v Inzellu se mnou,“ uvědomuje si Milan Špinka ještě po čtyřiceti letech. „Já měl od českýho emigranta z Ameriky poslanou přilbu Bell. Jenže byla integrální.“

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let šlo o převratnou novinku. Když ji nějaké tři, čtyři roky před Inzellem použil Belgičan Jacky Ickx ve formuli jedna, tisk okamžitě začal užívat asociace s lety do vesmíru a označil ji jako kosmickou přilbu. Pro jízdu po ledovém zrcadle při teplotě okolo dvaceti pod nulou a sněhovými přeháňkami přinášela další nevýhody.

„Byla s malým průzorem,“ vysvětluje Milan Špinka. „Já v ní jel až to finále a měl jsem problémy, že se mi vločky sněhu lepily na hledí. Ještě v sobotu mě Tonda půjčil svou helmu a v ní jsem dojel závod. To bylo takové pozitivní negativum a velká pomoc.“ Integrální přilba ve vlastnictví Milana Špinky nezůstala dlouho. Koupil ji od něho Václav Král, úspěšný automobilový závodník, známý designér a skvělý malíř.

Komu je zhůry dáno…
V neděli pak Milan Špinka exceloval. „Přišel za mnou Kadyrov,“ vypráví. „A říkal, a jedu za ním, že jsem ještě mladej‘ a mám všechno před sebou. Nepouštěl jsem nikoho a závodil.“ Řečeno slovy reportáže britského Motor Cycle News, sbíral body i tam, kde se to od něho vůbec neočekávalo a ve svých posledních třech jízdách přišel o jediný bod v souboji s Vladimirem Cibrovem.

Po pádu Valerije Katužanskeho jeho bodů stačilo suverénně na třetí místo. „Bylo to překvapení,“ zní stále hrdost v hlase Milana Špinky, dnešního reprezentačního manažera, tehdy vojáka základní služby. „Měl jsem pár závodů a v podstatě to byla moje první sezóna na ledech. První mistrovství světa a hned placka.“

Süddeutsche Zeitung vyšel druhý den s informací, že bronzovým světovým ledařem se pro rok 1971 stal Miroslav Špinka. Stejné pojmenování použil i zmiňovaný Motor Cycle News, ovšem ten ho za otce navíc se zkomoleným jménem, nezaměnil. Nicméně Britové uvedli na pravou míru, že se jedná o talentovaného mladíka s velkou budoucností.

V tom se nemýlili, Milan Špinka dovezl z ledů další cenné kovy, včetně titulu mistra světa z roku 1974. To by ovšem byl už jiný příběh. A tak dejme ještě jednou slovo hrdinovi našeho vyprávění. „Ledy mi chutnaly. Měl jsem to dáno zhůry a asi jsem se pro to narodil. A nemám ani jedinej‘ steh. Akorát Emil Sova mi jednou najel na nohu. Mám tam otištěné jeho čtyři hřebíky, ale nebylo to ani na šití.“

Mistrovství světa na ledové dráze 1971:
1. Gabdrachman Kadyrov (SU) 29, 2. Vladimir Čekušev (SU) 25, 3. Milan Špinka (CS) 21, 4. Valerij Katužanskij (SU) 18, 5. Vladimir Cibrov (SU) 18, 6. Jurij Dudorin (SU) 18, 7. Sven Sigurd (S) 18, 8. Kurt Westlund (S) 18, 9. Conny Samuelsson (S) 16, 10. Bernd Hörnfeld (S) 13, 11. Aleksander Ščerbakov (SU) 12, 12. Hans Holmqvist (S) 11, 13. Hans Siegl (D) 9, 14. Christoph Betzl (D) 4, 15. Tommy Johansson (S), 16. Václav Verner (CS) 3, res Alfred Döhr (D) 1 a Otto Barth (D) 1.

Foto: archív autora