Praha – 13. Listopadu
Pětadvacet let je věk hotového plochodrážníka. Plzeňského rutinéra Petra Vandírka však stejná doba dělí od okamžiku, kdy nastartoval svou aktivní kariéru. Osud mu dopřál skvělé okamžiky stejně jako krizové momenty. Přesto však dodnes dokáže řadě svých soupeřů řádně zamotat hlavu. Dvaačtyřicetiletý borec v exkluzivním rozhovoru pro náš magazín mimo jiné s nadhledem zhodnotil svou letošní sezónu, zavzpomínal na plochodrážní začátky a poprvé veřejně hovořil o nelehkém období, kdy před deseti lety opouštěl pražský Olymp.


speedwayA-Z: „Mohli bychom se vrátit do doby před čtvrtstoletím, kdy jsi se sportem levých zatáček začínal? Vzpomeneš si ještě, co tě tehdy přitáhlo do sedla plochodrážního motocyklu?“
Petr Vandírek: „To vím přesně. Bylo to z nudy. Hrával jsem hokej a plochou dráhu sledoval jen v televizi. Naši na to chodili, ale mě to nebavilo. Ale jednu sobotu jsem neměl co dělat a jel jsem s nima do Slanýho. Bylo vlhko a zrovna tak voněl ricinový olej. A mně to učarovalo. Hned druhej den jsem šel na Markétu se zeptat, jestli by mě vzali. Jenže už mi bylo osmnáct a pan Mičán mně řekl, že už jsem starej. Vzali mě ale v Čakovicích. A po dvou, třech měsících přišla pozvánka z Markéty. Byl to špičkovej klub a já tam šel rád. Bydlel jsem na Petřinách, takže to bylo blíž než jezdit do Čakovic, i když tam byli dobrý lidi jako Standa Klenovec nebo Míla Černý. Na Markétě jsme tou dobou začínali čtyři – Tonda Kasper, Honza Limport, Pavel Fišer (dnes je fotografem magazínu speedwayA-Z – pozn. redakce) a já. My mladý jsme byli v jedný dílně, ve druhý byly hvězdy. Chodili jsme je obdivovat. Mým prvním závodem byla asi nějaká první liga. Na detaily si moc nevzpomínám. Ale hlavně si pamatuju, že tou dobou byl dobrej Luboš Jedek. Jednou takhle v Kopřivnici jedu, on mě předjel a hned mi dal rovinu. Ale v zatáčce najednou koukám, tady brejle, tady rukavice, protože si tam Luboš ustlal. Měl talent. Nikdy neudělal prasárnu, vždycky nechal místo. Za spoustu věcí vděčím taky Luboši Tomíčkovi. Dělal mi motory. Třeba na světový finále na dlouhý mi udělal speciální píst jen na jeden závod. Jednou za mnou přišel pan Červinka z Jawy s nabídkou místa fabrikovýho jezdce na dlouhou. Byl jsem tehdy devátej na světě, ale odmítl jsem. Od Luboše jsem nemohl odejít, nedalo mi to. A ve finále jsem byl pětkrát po sobě. Dnes jsem u Ládi Dvořáka a tam jsem taky spokojenej, i když už sílu jeho motorů nedokážu tolik využít.“

speedwayA-Z: „Tvoje kariéra je nesmírně bohatá, pokud se týká počtu závodů i záběru disciplín. Máš nějaký závod, na který vzpomínáš nejraději?“
Petr Vandírek: „Povedenejch závodů bylo spousta. Nejpovedenější by byl ten, kde přišel úspěch. Vzpomínám na kontinentální finále ve Wiener Neustadtu, kde jsem se rozjížděl a postoupil. Přijet na světový finále je nádherný. Přijdeš do šatny a jseš tam s Hansem Nielsenem. Prostě nádherný! Nebo jednou v kontinentálním semifinále v Rusku. V první jízdě jsem tam vybouchl a nakonec všechno vyhrál. Spousta dobrejch závodů byla taky v Německu, Polsku nebo Anglii. Před prvním závodem v Exeteru jsem se dohadoval s Vencou Vernerem. Začal mě přesvědčovat, a si dám dunlopky. Ale já byl zvyklej na barumky. Šel jsem na první jízdu a hned tam vymrsknul tři body. A vyhrával jsem i pak a nakonec měl dvanáct bodů. A Venca pak chodil a říkal, podívejte se, jak jsou barumky dobrý. Povedenej závod byla taky Zlatá přilba, když jsem vyhrál malý finále. Nebo Golden Gala v Itálii. Prostě velký závody, kde se mi dařilo. Ale vybrat jeden konkrétní? Nevím, nevím. Fakt to nemůžu říct. Na spoustu závodů mám dobrý vzpomínky. Teď jsem starší a přicházej i ty horší, kdy nemám tolik bodů. Hlavně mě ale mrzely ty závody, kdy jsem v mistrovství světa nepostoupil. Ale ten postupovej klíč se mi pořád líbí víc než dnešní Grand Prix. Takže mezi mý špatný závody patří takový ty nepostupový. Nebo poslední dobou, když nezajedu. Třeba loni v Německu chtěli, abych přijel už o den dříve. Volil se totiž kapitán a oni zvolili mě. A já měl na závodech defekt a pád a jen čtyři body! Naštěstí to však byl jen tenhle jeden závod a já to pak napravil. A blbý byly i ty závody, kde se něco stalo. Měl jsem toho dost. Koleno v Německu, rameno v Žarnovici, ruce… Tenhle tejden jsem byl na operaci s rukou. Naštěstí mám doktora, co mě vždycky dal dohromady.“

speedwayA-Z: „V roce 1986 jsi poprvé a naposledy dosáhl prestižního finále mistrovství světa jednotlivců v Chorzowě. By jsi splnil kvalifikační kritéria a z kontinentálního finále ve Wiener Neustadtu jsi postoupil jako pátý, kvůli povinné kvótě jednoho domácího Poláka jsi nakonec plnil úlohu náhradníka. Jak na tebe atmosféra závodu zapůsobila?“
Petr Vandírek: „Byl jsem rád, že jsem se jako náhradník svezl. Udělal jsem jeden bod ze dvou jízd. Beru to tak, že jsem začínal v devětasedmdesátým. V osmdesátým jsem si zlomil nohu, další rok zase. A dá se říct, že až v třiaosmdesátým jsem závodil doopravdy. Vyhrál jsem juniory a postoupil do velkýho mistráku. Nebylo snadný se tam dostat. A v roce 1986 jsem byl ve finále. Už o rok předtím jsem se dostal do kontinentálního finále v Pockingu. To se bralo jako neúspěch, protože se tam dostalo hodně Čechů a nikdo nepostoupil. Já byl sedmej a byl jsem rád, že jsem se tam vůbec kvalifikoval. V Chorzowě bylo blbý, že pršelo. A dráha nic moc. A víš, byl jsem mladej kluk, ze všeho vyvalenej. A dostal jsem se tam, kam se jiní nedostali. Když ale světový finále jednou ochutnáš, chceš zase, i když se to nepovede. Já si to nahradil aspoň ve finále družstev a na dlouhý. A že jsem byl náhradník? Všechno zlý je k něčemu dobrý. A jak jsem řekl, spousta lidí se tam nedostala vůbec.“

speedwayA-Z: „Dlouhá léta jsi hájil barvy RH Praha, později nástupnického Olympu. Před deseti lety však na tebe jednoho říjnového dne čekali Pražané při finále domácího šampionátu dvojic v Plzni marně. Nakonec jsi se s klubem rozešel a objevil se v Plzni. Co tě k tomuto kroku vedlo?“
Petr Vandírek: „Nastala taková situace. Je fakt, že jsem ty dvojice měl jet, ale je taky fakt, že vždycky jsem předtím odjel semifinále i finále, a že někdo jinej byl jen na soupisce a pak měl titul bez účasti. Já měl dobrý kontakty v Německu. A ve stejným termínu tam byly dobrý závody za dost peněz. Vítěz dostával taky motorku. A to by mi bodlo. Manželka totiž zrovna nabourala auto. Protože jsem vyrůstal v Praze, koupil jsem si zrovna předtím chalupu na venkově. Nikdo nechce zůstat dlužnej. Ty tři závody v Německu by mi spravily rozpočet a navíc tam byla i ta motorka. Petr Ondrašík mi podepsal povolení, možná nevědomky. Na mý rozhodnutí navazovala možná také další věc. Tu zimu jsem vyhrál seriál v Austrálii. Přišel za mnou Standa Dyk, že by tam rád další rok jel se mnou. On byl takovej cestovatel a sehnal na to sponzora. Vypadalo to, že celou Austrálii zaplatí všem třem. Jenže Milan Špinka tohohle sponzora převeksloval na jinýho závodníka a určitě ne zadarmo. A to by trenér jednoho družstva udělat neměl. A já se tohle všechno dozvěděl zrovna okolo těch dvojic. Byl to tak i můj truc. Zasekl jsem se a jel do Německa. První závod jsem vyhrál, ovšem ve druhým v sobotu už byl problém. Petr Ondrašík tam už posílal fax. Nějak jsem to ještě ukecal a jel, ale v tom třetím mě už kvůli dalším faxům z Prahy nenechali startovat. Už v pondělí jsem byl na Markétě na pohovoru. V úterý se jela extraliga a mě udělali náhradníkem, přestože jsem těch třináct bodů pravidelně dělal. Přijal jsem to. Vždycky jsem byl klubista a nikdy jsem neprodal žádnej závod, by za mnou třeba v Polsku chodili. Teď Praha prohrávala a Tonda Kasper se mě zeptal, jestli pojedu. Pak přišel i Milan Špinka. Měl blbou otázku, jestli pojedu určitě naplno. Já ty svý dvě rozjížďky vyhrál. Ve středu si mě Petr Ondrašík pozval k sobě nahoru, že musí vyvodit důsledky. Do určitý doby jsme se bavili v klidu. Přišel, že nejlepší bude se rozejít a nekoukat na sebe skrz prsty. Podepsal jsem výpověď a on otočil o sto osmdesát stupňů. Řekl, že všechno musím pod dozorem odevzdat, a že si odvézt nesmím nic, i když jsem tam měl i svoje vlastní věci. Ale naštěstí mechanik Hnidák byl férovej. Zachoval se jako člověk a nechal mě vzít si svoje věci. Na to rozhodnutí mělo asi vliv i to, že už předtím jsem na výboru vytáhl nějaký věci s uplácením. Kdo dal sto marek, dostal povolení jet do Polska na ligu a nemusel u nás na extraligu. Pak mě nenechali na Markétě ani závodit, ani trénovat. Pustili mě ale za peníze do Anglie. V klubu navozovali atmosféru, aby se se mnou všichni báli bavit. Chtěli za mě milión, nakonec se to usmlouvalo na sto tisíc. Na první extraligu jsem přijel do Plzně, ale přestup se podepsal až po závodech. Na Markétě mi vyčítali, že do mě vložili nemalé finanční prostředky a já jim je ničím nevrátil. To mně hodně vadilo, protože jsem byl ve finále MS jednotlivců, v družstvech i na dlouhý a šestnáctkrát se stal mistrem republiky.“

speedwayA-Z: „Olymp je však stále na špici a to i pokud se týká materiálového vybavení. Nelitoval jsi někdy svého rozhodnutí klub opustit?“
Petr Vandírek: „Bylo tam spousta lidí, co jsem měl rád. A jak jsem ti řekl, byl jsem klubista. Nikdy jsem se nestyděl, že Olymp je bejvalá Rudá hvězda. Pocházím ze čtyř kluků a nežili jsem si moc dobře. Prostě tak normálně. Z Prahy jsem vypadl s našima jen jednou za rok někam pod stan. Jinak jsem jezdil jen s hokejem, ale vzaly mě motorky. Naučil jsem se plochou dráhu a poznal jinej život. Mohl jsem si to dovolit, protože jsem v klubu všechno dostával. Když se režim otočil, měl jsem už jméno. Kdyby to bylo jinak, nemohl bych vůbec začít. Ale všechno jsem výsledkama klubu vrátil. Na pražský klub se vzpomíná hezky. Tím sportem se mi změnil život. Když jsem odešel z Olympu, musel jsem se začít starat. V Praze jsem měl plat a staral se jen o motorku. Přišly tak krušný chvilky, ale nelituju. Jen mě mrzí, jak pražský klub dopadá. Ty výsledky nejsou. Mají titul díky Bohoušovi Brhelovi, ale ten je taky starej. Příčiny vidím na trenérský práci. Pakliže trenér nemá výsledky, měl by se vyměnit jako v hokeji. Je pravda, že Milana Špinku nemám rád a mám na vůči němu averzi. Jenže on za deset let nemůže říct, že někoho vychoval. Ty mladý kluky totiž vychoval vždycky někdo jinej. A trenér není funkce za odměnu. Motoristickej sport je náročnej na čas a nikdo nemůže říct, že spěchá domů, jak to dělá on. Tahle tvoje otázka je těžká. Něčeho lituju, něčeho ne. Plzně nelituju vůbec. Lidi tam jsou dobrý a je vidět kus práce. Někam to tam vede. Nemají tolik lidí, tolik peněz, ale výsledky jsou vidět. Zdenda Simota jede stylově u nás v republice nejlíp a je v Plzni vychovanej.“

speedwayA-Z: „V roce 1995 jsi debutoval v britské lize v barvách Exeteru. Byla velká výhoda, že jsi do tohoto náročného kolotoče naskočil až jako zralý závodník?“
Petr Vandírek: „Určitě výhoda. Přišel jsem tam a hned byl vpředu. Deset, dvanáct bodů jsem dělal už od začátku. Uměl jsem startovat. V Anglii si připadáš úplně jinak. Lidi tě berou jako závodníka. Špatných bylo jedině těch 1650 kilometrů domů. Ale bylo to úžasný. Exeter je zvláštní dráha. Když jsem tam jel první závod o osm let dříve, v první jízdě jsem upadl a probudil se až v depu. Teď mi to ale šlo. Musel jsi hodně do prken. Skoro se do nich dostat zadním kolem. Když jsi to uměl, byla to výhoda. V Anglii je duch plochý dráhy, kterej není nikde jinde. Ani v Polsku. Tam se to na tribunách i pere a fanoušci soupeře ti nadávají. V Anglii však fandí sportu. Samozřejmě přejí domácím, ale dokáží ocenit i hosty. Něco takovýho je i v Německu. V Anglii jsem závodil dva roky. Ale to víš, měl jsem doma dvě děti. Byly tam i další faktory. Jako první u nás jsem začal jezdit ležáka. Když jsem přijel do Polska, vymrsknul jsem patnáct bodů. A hned to chtěli všichni. Ale na ležáku záleží, jak je udělanej. To na stojáku nebylo, u něj jsem měl univerzální převod. A ten druhej rok mi to s ležákama nesedlo a bylo to špatný. Jezdil jsem tedy stojáka. A v devadesátým šestým už v Anglii měli ležáka všichni a já se stojákem nestačil. Navíc jsem odcházel z Markéty. Dělal jsem tak čtyři, pět bodů. V klubu říkali, že to stačí, ale já odpovídal, že mně to nestačí. Navíc to bylo po období, kdy jsem měl úrazy. V Německu jsem si zlomil obě ruce najednou. Naštěstí byli Luboš Tomíček s Pavlem Ondrašíkem na mistrovství světa v Anglii, protože já tam jel sám bez mechanika. Když mně pak sundali sádry, bylo pondělí. Ve středu jsem jel s bráchou na chatu na Sázavu. A hned na to vyhrál semifinále mistrovství republiky jednotlivců na Markétě. Zdravotní problémy ale nechaly stopy. Dlouho jsem jezdil s ortézou, a až letos to byl první rok, co jsem závodil bez ní, protože mi překážela. Nikdy jsem se už do toho kolotoče úplně nevrátil. V Anglii je tak lepší začít později než brzo. Když tam kluci přijedou dřív, není to dobrý.“

speedwayA-Z: „Stejně jako v předchozích dvou sezónách bojovala Plzeň o postup do extraligy. Letos se jí to konečně povedlo. Jak bys letošní ročník první ligy charakterizoval?“
Petr Vandírek: „První liga na mě působí jako hrozně dobrá pro lidi. Pořád se to přetahuje. S Plzní jsme měli kolikrát špatný začátek, ale pak se to otočilo na naši stranu. Bylo to dobrý. Je vidět skvělá práce manažera. Venca Verner udělal opravdu hodně práce. Celá ta skvadra funguje dobře, a už jezdecká či ti lidé okolo. Je dobrý, že plzeňský klub není ovlivnitelný. Razí svou cestu. Plzeňáci mají vlastní hlavu a tou se řídí. Naše vítězství byly pěkný. Je příjemný, když se to nakonec stáhne na naši stranu. Třeba v květnu v Praze jsme byli na konci a najednou koukali, že jsme první. Ani nám to nepřišlo. Cizinci se bránit nemůže. V každý lize je. Jeden zahraniční jezdec je přínos i pro ostatní kluky, aby se snažili ukázat se. Dva už je dost velká přítěž pro klub. I Poláci to dali na jednoho a to je tam plochá dráha národní sport. Na rozšíření první ligy na další závody nejsou termíny. Je dobrý, že se dává dost závodů juniorům. Ty dvě kola první lize asi stačí.“

speedwayA-Z: „Začátkem podzimu bylo hodně rušno kolem baráže. Jaký je tvůj názor na všechno, co se kolem ní dělo?“
Petr Vandírek: „Nevím. Prostě to tak je. Těžko soudit, zda bychom Mšeno porazili. My jsme přijeli v sestavě jako na první ligu. Dráha v Plzni je jiná než všude jinde. Má svý kouzlo. Je užší a víc za roh. A poslední dva roky byla extrémně rozbitá. Jsem zvědavej na extraligu tam. Spousta kluků totiž v Plzni dlouho nejela. Nemůžu říct, zda Plzeň bude vyrovnaným soupeřem. Ale přišel mi fax, že jeden Němec by u nás v klubu chtěl jezdit. Jestli bude ta sestava, co se říká, mohli bychom s tím zamíchat. Uvidíme. Nemuselo by to bejt špatný. To ovšem ukáže sezóna.“

speedwayA-Z: „V semifinále šampionátu jednotlivců v Divišově jsi jel s velkým nasazením, ovšem technika byla proti. Pokusíš se do finále dostat příští rok?“
Petr Vandírek: „Asi stáří (smích). Měl jsem problémy se zapalováním. Musím ale bejt upřímnej, že bych do Kopřivnice nejel. Divišov jsem bral, že si zazávodím. Věděl jsem, že bych v Kopřivnici nezajel. Už je to přece jen pár let, co jsem tam vyhrával semifinále. Rád závodím, ale tam bych nezajel. A jestli pojedu za rok? Už jsem říkal, že asi jezdit nebudu. Jenže to jsem poprvé říkal už v roce 1989… Ono mě to ale baví. S tím jedu už do depa, ne s tím, že bych chtěl vyhrát. Když pak vyhráváš rozjížďky, chytne tě to.“

speedwayA-Z: „Zatímco do finále jednotlivců jsi nepostoupil a ani ho nejel, jak jsi řekl v předchozí odpovědi, v šampionátu dvojic přišel velký úspěch v podobě bronzu. Byla to první medaile pro klub na seniorské úrovni od legendárního extraligového triumfu v roce 1994. Ve Mšeně to tedy byl úspěšný večer, že?“
Petr Vandírek: „Mohlo to bejt ještě lepší, ale dobrý. Ve dvojici se Zdeňkem to bylo dobrý. Jede dobře, ale spousta mladejch kluků neví, jak se dvojice jezdí. Odstartujou a do první zatáčky jedou tak, aby se tam ostatní už nevešli. Snažil jsem se mu všechno vysvětlit. Něco pochopil, ale to dá hlavně zkušenost. Je přizpůsobivej, jede mu to, má dobrou techniku a podporu táty, což je důležitý. A ve Mšeně to táhnul hlavně on. Nejvíc mě hřálo, že Zdenda má ze třetího místa takovou radost. Překvapilo mě, že nám dali jen jeden pohár. Nechal jsem mu ho a on byl úplně unešenej. To mě těšilo ještě víc než ten výsledek.“

speedwayA-Z: „Po dlouhé pauze jsi se na konci září opět objevil na kilometrovém ovále v Mariánských Lázních. Čím tě dlouhé dráhy v minulosti oslovily? A čím letos? A jaká je tvá budoucnost v tomto odvětví?“
Petr Vandírek: „Dříve se v celým světě jezdila souběžně krátká i dlouhá. A my jsme to jezdili taky, navíc jsme byli zaměstnanci klubu. Učil jsem se dlouhou dva roky. Hrozně to bolí. Pak jsme s Lubošem Tomíčkem začali dělat motory a jelo to. Bavilo mě to, protože si myslím, že jsem se to naučil. Na stojáku jsi totiž musel mít větší cit do ruky. To jsi se nejdřív musel naučit na krátký, pak to teprve přišlo na dlouhý. Já jsem navíc dobře startoval. A všude. Jednou jsem na soustředění zkusil i ledy. Byl jsem první po startu. Přijel jsem ale do zatáčky a lehnul. Jen jsem slyšel, jak jedou kolem mě. A tak jsem to odtlačil zpátky do autobusu. A letos? Byl jsem v Austrálii na dlouhý a postavil si na to motorku. Závody se ale nejely. V den závodu totiž pršelo. Tak to byla spíš dovča, strávil jsem tam měsíc. Každýmu to přeju. Viděl jsem toho spoustu, ale Austrálie je nádherná. Tam bych jel znovu, i závodit. Pak jsme s Káčou Kadlecem jeli na trávu do Anglie. Vždycky jsem dobře odstartoval, ale v nájezdu jel blbě. Bylo nás tam čtyřicet tři a já skončil asi v polovině. Pak přišly Mariánky. Těšil jsem se, že budou tvrdý, ale byly rozbitý. Nesedlo mi to, tahalo to za ruce a mlátilo motorem o dráhu. A nepovozil jsem se. Měl jsem tak pocit, že na mě ten výsledek zbyl. Správně bych byl šestej, ale ten Němec vypadl. A budoucnost? Nevím… Teď ti řeknu, že ne, pak třeba jo. Ale nebudu říkat tak nebo tak. Za pětadvacet let závodění si zvykneš na jinej způsob života. Člověk je tím poznamenanej. Když to půjde klukovi, budu jezdit s ním. Nevím. Je fakt, že bych nemohl přijet z práce a bejt doma zavřenej. Jsem hyperaktivní a nemůžu bejt v klidu. Pořád musím něco dělat.“

speedwayA-Z: „Tvá kariéra je vskutku impozantní a v dnešní době, kdy většina českých závodníků končí ještě před třicítkou, i v našich podmínkách ojedinělá. Co je pro tebe tou motivací, co tě stále udržuje v sedle plochodrážního motocyklu?“
Petr Vandírek: „Baví mě to. Nemůžu říct ale, že závodění. Nemám pocit jít s nima soutěžit a předhánět se. Když už jedu, jedu. Není to v tom podívat se na někoho a říct tebe musím porazit. Já už nechci padat. Letos jsem mohl za těch pětadvacet let mít sezónu bez pádu, ale zkazil mě to Viši ve Mšeně. Ale cejtím povinnosti k Plzni, když to nedají jinak dohromady, jezdit za ně. Dali mi toho hodně, což Rudá hvězda taky. Tam jsem se to naučil, ale Plzeň mě v těch těžkejch chvílích chtěla.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Jiří Benda: „Rád bych se zeptal na zdraví syna Adama. Jeho talent, jak jsem viděl na Markétě, byl zcela jasný. Bude pokračovat na ploché dráze? Jinak přeji zdraví a pohodu oběma Vandírkům a staršímu vzkaz: neodcházejte, pořád to umíte!“
Petr Vandírek: „Děkuju, to jste hodnej. Adam začne na jaře. Už je hodně dobrej, ale neposlouchá doktory. Měl by odhlehčovat, ale chodí bez berlí. Ale co mám na to říct, když jsem si s ním tuhle byl zahrát tenis?! Na jaře určitě začne. Dáme to dohromady. Doufejme, že s jeho talentem máte pravdu. Jsou to však nervy, když na dráze máte syna.“

Romana Vondrová: „Ráda bych se zeptala, jak vycházíte s mladými jezdci, kteří v době, kdy jste vy sám již závodil, třeba začali chodit do školky. A druhá otázka. Jak snášíte od těchto mladíků případnou porážku?“
Petr Vandírek: „Doufám, že s nimi vycházím dobře. Když někdo přijde, chce poradit, nikdy jsem nikomu neporadil špatně. Horší je, když si myslím, že někdo nemá čistý úmysly nebo machruje. A porážku snáším docela dobře. Pro mě je úspěch, když je porazím. Záleží, kdo je mladej. Když porazím Pepeho nebo Richarda, je to pro ně blbý. Richard má na mě smůlu. Nesnáším ale to, co udělal v Plzni. Když je rychlej, a jede a nepřenáší emoce. Já to dělám pro zábavu. A hřeje mě, když je porazím.“

Anonym: „Rád bych se zeptal, jaký byl či kdo je váš jezdecký idol, a komu byste přál, aby se stal mistrem světa v roce 2005?“
Petr Vandírek: „Idol je samozřejmě Ivan Mauger. Toho už nikdo nepřekoná. Když jsem poprvé šel na závody, nic jsem nevěděl, takže ho možná dnes ti mladí neznají. A mistrem světa bych si přál, aby se stal někdo z našich. Bohoušovi Brhelovi jsem fandil už jen kvůli jeho věku. Je hezký, že je mezi nima. Tak jsem fandil i Tondovi Kasperovi, když naposledy vyhrál republiku. Jinak mám svý oblíbence. Třeba Marka Lorama, protože jsem s ním byl v klubu. Jsou tam ale i ti, s kterými jsem nezávodil. Grand Prix se mi však nelíbí, jsem zastáncem starýho systému. Takhle se ti nepovedou dvě jízdy a jsi venku.“

Jiří Bayer: „Chtěl bych popřát Petru Vandírkovi hodně závodního štěstí a síly do další sezóny a zároveň se ho zeptat, zda plánuje nějakou speciální přípravu na MS na dlouhé dráze.“
Petr Vandírek: „Děkuju. Neplánuju nic. Potřeboval bych zhubnout… Ale budu žít normálně.“

Anonym: „Slyšel jsem, že prý doslova mladé jezdce, tím nemyslím úplně ty nejmladší, terorizujete a jste na ně velmi hrubý a sprostý. Přitom mně připadá, že jste velmi pohodový a kliďas. Je to pravda nebo pomluva?“
Petr Vandírek: „Myslím si, že se nechovám ani hrubě, ani vulgárně. Žádná řeč nemůže být o terorizování. Ale jestliže někdo řekne někomu něco sprostýho, musí počítat s následkem. Odsuď podsuď. Každý musí být soudnej. Jestli se to někoho dotýká, a se zamyslí sám nad sebou.“

Antonín Vilde: „Chci se zeptat pana Petra Vandírka, jestli uvažuje, že by se v příští sezóně objevil po boku svého syna v M ČR dvojic nebo v případě nabídky v nějakém jiném volném závodě?“
Petr Vandírek: „Ne. Tohle je věc, kterou jsem nikdy nechtěl. Abych jezdil se svým synem? Je fakt, že jsem měl domluvenej společně s ním jeden závod jednotlivců v Německu. Nechci mít za soupeře svýho syna. To mi připadá takový blbý.“

Petr Vandírek děkuje:
„Za tu dobu, co závodím musím poděkovat spoustě lidí. Luboši Tomíčkovi, Láďovi Dvořákovi. Bez nich to nejde. Taky Fandovi Ledeckými, Jiřímu Ratajovi, Josefu Mičánovi. V týhle době lidem v Plzni – Leopoldu Klímovi, Václavu Vernerovi a dalším, co mi pomáhali. Rodině a opravdovým přátelům. Mirkovi Drábkovi, kterej mě pomohl s prací, když jsem hledal ten směr. Liboru Pletkovi. Ten se mi stará o nalakování aut a motorek. Německému manažerovi Janu Knedlíkovi. Firmě Kenwood. Nechci na někoho zapomenout. To by se ho mohlo dotknout. Je to těžký takhle vyjmenovat. A takový nevděčný.“

Foto: Pavel Fišer, Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz), Karel Herman, Lubomír Hrstka a archív.