Togliatti – 11. února
Když mu v pondělí nad ránem zazvonil budík, byla ještě tma. Konec konců ve čtyři po půlnoci to tak v únoru v našich zeměpisných šířkách chodí. Nemělo jej čekat nic jiného než práce. Odpolední telefonát od Petra Moravce však obrátil všechno vzhůru nohama. A tak byl Andrej Diviš dnes krátce před devátou nějakých dvacet kilometrů před Togliatti, kde spolu s Lukášem Hutlou o víkendu zasáhnou do mistrovství světa na ledové dráze.

 

„Bylo to tak rychlý…“ zamýšlí se Andrej Diviš na místě spolujezdce vedle Lukáše Hutly. „V pondělí jsem do rána jezdil s tatrou a s odtahovou. Ve tři mi volal pan Moravec, že můžu jet mistrovství světa. Myslel, že sedím v autě s Hutla Teamem, ale já byl doma, ještě ráno jsem byl v práci.“

Západočechovo ano na nabídku startu ve světovém šampionátu roztočilo děj událostí jako cirkulárku. „Měl jsem dvě hodiny,“ vypráví. „Naložit motorky, vyzvednout víza a na letišti v Ruzyni si udělat test. A pak jsem devatenáct set kiláků šlapal na plyn, abych dohnal Hutlíky v Narvě. Kdyby ně mě nepočkali, ani bych nedojel. Byl jsem už na pokraji sil…“

Cesta Chocenice – Narva byla dobrodružná a to nejen kvůli sněhu, který se zrovna vrátil do Čech. „To byla akce,“ odtuší Andrej Diviš. „U Varšavy jsem si říkal, že to otočil, byl jsem psychicky na dně. Doma jsem zapomněl rezervu, zajížděl jsem k Honzovi Pecinovi, aby mi půjčil svoji. Srazil jsem tam srnku, upadla mi značka, musel jsem ji hledat ve sněhu.“

Příběh českého ledařského šampióna dospěl ke šťastnému konci. „Na hranicích bylo mínus pětadvacet,“ líčí. „Třicetkrát jsme museli ukazovat, co vezeme. Do Moskvy pak už řídil Lukáš. Snad mi půjčí nějakýho domácího mechanika. Zejtra je trénink, nevím, co tam budu dělat. To mě asi vystřelí za mantinel (smích).“

 

Foto: Andrej Diviš