Silničního závodníka Františka Šťastného jsem obdivoval již jako mladý kluk. Zažil jsem ho jako závodníka, téměř lidového vypravěče u nás ve městě při oslavách založení města v roce 1976, televizního sportovního komentátora, závodníka Ford Fiesta Cupu a také jsem byl na jeho posledním závodě na Velké ceně Prachovských skal v roce 1971, kdy se loučil se svojí bohatou reprezentační závodnickou kariérou. Potkal jsem ho i na stadiónu ve Slaném. Ale pěkně popořádku.
Lidi, jak já jsem měl ty motorky, rukavice a brejle rád!
Pracoval jsem přes třicet let v jednom papírenském podniku, kam se přiváželo ke skartování mnoho časopisů, novin a dalších periodik i se sportovní tématikou. Jakmile jsem dostal řidičák na pionýra tak mě to chytlo a začal jsem se intenzívně zajímat o motory a motorky. Poněvadž se do podniku dovážely zmíněné tiskoviny všech možných názvů, tak jsem měl poměrně dobrý přehled o motocyklovém odvětví a disciplínách na domácích značkách Jawa a ČZ. Nejdříve jsme chodili pro noviny jako učni a potom jako zaměstnanec. Protože tam bylo velké lidské hemžení mezi starými knihami, novinami a časopisy všech možných zájmů, tak přišlo to, co muselo přijít. Zákaz.
Já dopadl dobře, měl jsem tam kamaráda, který mě zásoboval po několik let mými oblíbenými články a časopisy, takže jsem byl pořád v reálu. Mimochodem, do dnešních dnů mám schovanou knihu od Karla Gotta – Říkám to písní, s vlastnoručně namalovanou botou. V devadesátých letech to byly jiné grády. Kniha, o které její autor v rádiu tvrdil, že byla úspěšná a že se dobře prodávala, a díky této knize vydělal hodně peněz, tak mi ji kamarád přinesl, a pozval mne na prohlídku skladu. Byla tam hromada těchto knih, která byla vysoká zhruba 10 až 11metrů.
Trochu mi název knihy připomíná plochou dráhu na ledě. Tam taky puká led. Ale to jsem odbočil. Poslední velký rozhovor s Františkem Šťastným, který se mi dostal po konci jeho silniční kariéry do rukou, byl v časopise Květy, které s ním udělaly rozhovor na celou dvoustranu. Nadpis článku zněl: Nashledanou, Franto!
Titulek článku byl vysoký asi čtyři centimetry a popisoval celou jeho karieru, jak začínal, jak padal, jak závodil a pral se se závodnickým osudem, jak končil a které světové motocyklové továrny o něho měly zájem. A, že ty světové značky, ověnčené světovými tituly nebyly žádná ořezávátka. A on nemohl legálně odejít a na emigraci neměl žaludek, a jakmile by opustil ČSSR a nemohl se vrátit, tak to by ho oddělalo.
Závěrem rozhovoru tam bylo dvoucentimetrovými písmeny napsáno jeho vyznání: Lidi, jak já jsem měl ty motorky, rukavice a brejle rád! Na nic si nehrál, a i když mu ke konci kariéry, házeli klacky pod nohy, nikdy neodešel do ciziny a zůstal doma. A já dnes ve svém věku, plně chápu jeho rozhodnutí.
Se mnou na pracovišti pracoval kolega František, který chtěl v době vyjití článku odejít pracovat jinam. Taky jezdil na cestovních motorkách jako já, tak jsem toho využil, a nadpis a konec jsem nalepil v práci do okna, pěkně vysoko, aby se nedal tak snadno sundat. Dělalo se nám s ním dobře, a tak to bylo pro něho takové poděkování. Vydrželo to asi čtyři roky, než měnili okna. Nakonec neodešel a my byli rádi, že u nás zůstal.
Jeho otec si po uvedení Jawy Automatic 350 do prodeje, hned přes známého tuto motorku koupil. Motorka měla krásnou tmavě modrou barvu a on s ní jezdil každý den do práce. Táta byl pedant, puntičkář a byl prý tenkrát jeden z prvních, který Automatica v republice vlastnil a motorka byla pořád jako nová. Na záruční prohlídky jezdil výhradně do Jawy a další servis taky tam. A právě k tomuto typu se váže moje další vzpomínka na Františka Šťastného.
Setkání v Hořicích
Když uvedli tento typ v roce 1967 na náš domácí trh, v televizi běžel shot, a kdo by to mohl nejlépe komentovat než Františka Šťastného. A jak mu bylo vlastní, tak zdůvodnil lapidárně výhody automatické spojky, svými slovy: „Chceš jet pro pivo, tak žádné, Pepíku, pojeď se mnou a budeš držet bandasku! Zařadím, pomalu přidávám plyn a pěkně se rozjedu. Jednou rukou řídím a druhou držím bandasku.“
A to se tehdy ještě nejezdilo s přilbou. A co dnes? Když kolegy táta, prodával tuto krásnou motorku, tak mi ji nabídli. Já ji odmítl, přestože cena byla adekvátní cenám ojetých motorek té doby. A dnes se tyto skvosty prodávají – tedy spíš neprodávají, jak jsou ceněné. Kdysi jsem zaslechl rozhovor pána, který pracoval v továrně našich motocyklů Jawa a jmenovitě se na tyto automaty a vůbec na typy 360 a 361 ve Francii čekalo dva měsíce.
Tenkrát v druhé polovině šedesátých a začátkem sedmdesátých let to pro sportovní nadšence byla divná doba. Ale pozor, neplést sem politiku a něco podobného, píši pouze o motocyklech! V ČZ Strakonice připravovaly nový čtyřválec/čtyřtakt 420ccm a v Jawě taky čtyřválec/dvoutakt 350ccm, 13000ot/min, 70-72ks. Motor byl unikátní konstrukce a stroj měl být údajně nejrychlejší v celém startovním poli mistrovství světa.
Než vyšlo najevo, proč motocykl odpadá ze závodů, František Šťastný před kamerou vysvětloval, jak ho Jawa vždy upozorní chvěním a brněním do řídítek, aby ubral. Jak to s Jawou dopadlo, všichni víme. Když jsem před čtyřiceti lety byl na výstavě našich motocyklů a viděl tam oba klenoty, spadla mi z úžasu čelist, jaké to byly krásné motorky.
Škoda! Na začátku sedmdesátých let naše silniční motocykly ztrácely dech, a tak továrna Jawu čtyřválec, stáhla z mistrovství světa. Svět motorů popisoval v tu dobu porovnání vybraných motocyklů světových značek výkonem, maximální rychlostí, otáčkami. Kupříkladu ve třídě 350 ccm měly světové značky výkon, téměř jako naše motocykly ve třídě 500 ccm. František Šťastný v roce 1966 vyhrál na Sachsenringu v NDR ve třídě 500ccm, a jak rád říkal, bylo to jeho zadostiučinění za trýznění jednoho z příbuzných za války a nyní museli poslouchat československou hymnu.
Zmíním se o posledním závodě Františka Šťastného v Hořicích v roce 1971. Opět zabodoval kamarád a zamluvil mi místo v autobusu Tatra HB 500. Přijeli jsme do Hořic a pořadatelé nás zahnali bokem na malé parkoviště. Řidič couval do volného prostoru a já sledoval okolí.
Najednou jsem uviděl dodávku s cizí reklamou a náš řidič zaparkoval hned vedle. Šel jsem ven a uviděl za dodávkou závodní motocykl, dva mechaniky a jednoho jezdce v kůži. Šel jsem blíž a hned jsem ho poznal. Byl to Silvio Grassetti, který dovedl naší Jawu k prvnímu místu Velké ceny. Pamatuji si, jak psali v tisku, že při podpisu smlouvy s Jawou, si Silvio Grasetti vyžádal ještě motocykl Jawa Californian, aby měl na čem trénovat v terénu.
V tu dobu byl Californian snem každého mladého kluka. Jeho vystavení v tu dobu v Mototechně v Mělníku je pro mne pořád velmi živé. Moc povedená motorka. A krásná. Silvio byl ten Ital, který při VC ČSSR vyjel naším čtyřválcem z depa rychle na start, tam porazil jezdce a upadl i s motorkou, rozbil nádrž, benzín vytekl na závodní plochu a pro naší Jawu a pro něho VC skončila. Továrna tenkrát do tohoto jezdce vkládala velké naděje a nakonec taková blamáž.
Potom coby tovární jezdec skončil a já ho po letech potkám na malém parkovišti v Hořicích. A i po těch letech jsem na něho měl zlost. Údajně se motorky bál, poněvadž o Billu Ivym, je to, co se stalo, známo. Jak to opravdu bylo, věděli asi pouze nejbližší, kteří s ním přišli do styku.
Náš hlavní hrdina František Šťastný jel v Hořicích svůj poslední závod a končil s reprezentací a zachraňoval čest našich barev. V závodě skončil na celkovém sedmém místě a to prosím byl z našich nejlepší. Za své peníze koupil produkční Yamahu, která tenkrát v mistrovství světa neměla konkurenci, a v západní Evropě se na ni čekalo půl roku. On ji díky svým známostem sehnal přes kolegu závodníka.
Jeho obliba jako závodníka i člověka byla obrovská a on měl nejraději Tourist Trophy, a jak rád říkal, tak tam se ukáže, kdo je jaký jezdec a závodník. V roce 1977 se z úcty k němu ocitl na titulní stránce publikace o TT.
Renault odjíždí bez podpisu
V roce 1976 se v naší střediskové obci konaly oslavy 710 let založení obce, a tak byly připraveny různé atrakce pro děti i dospělé. Jedním bodem programu mělo být vyprávění Františka Šťastného o jeho kariéře. A tak jsem šel okounět na náměstí, kdy přijede.
Po nějaké době vidím, jak přijíždí světle bílá R 5, tenkrát nový typ u Renaultu. Auto zastavilo, ladně vyskočila krásná mladá třicítka, s dlouhými černými vlasy na ramena. Na druhé straně vystoupil řidič, kterému, jak víme, to tolik díky všem haváriím nešlo. Asi hodinu nás diváky bavil svými historkami, haváriemi a pěkně mluvil o vývoji závodních motocyklů Jawa i ČZ.
Vzal to z jedné vody načisto. Začal silničními motocykly, které dodýchaly, vzpomínal i na nešťastný čtyřválec a tragédii Billa Ivyho. Potom to vzal přes motokrosy, které u nás začínaly se svojí krizí. A nakonec pohovořil i o ploché dráze.
Oslavy byly v červenci 1976 a on věřil, že s našimi motorkami vše dobře dopadne. Vyprávěl bez zášti a zloby, i když ho to uvnitř určitě bolelo. Já si vzpomněl, že doma mám knihu, o motocyklovém sportu a že si ji nechám podepsat. Tak jsem se pro ni vrátil domů, a když jsem přijel zpět, zahlédl jsem, jak malý renault odjíždí i s jeho krásnou tajemnicí. A bylo po podpisu.
Po skončení závodní kariéry František Šťastný nastoupil do Československé televize jako redaktor oblíbené Auto-moto-revue. Jak to bylo možné, tak jsem tento pořad sledoval. Jeho žargon měl šťávu. Po několika letech náhle z obrazovky zmizel. A když mi kolega z práce tvrdil, že ho vyhodili kvůli alkoholu, nevěřil jsem mu.
Někdy v roce 1995 – 1998 jsem jel se svým bratrem na závody do Slaného. Zájezdové autobusy již moc na plochou dráhu nejezdí a je to škoda. Sjíždíme dolů k depu, kde byla fronta aut a my pořád stáli. Najednou koukám, že spolujezdec ob jedno auto vpředu, vyndal z auta jednu nohu, která byla zabalená do obvazů nebo sádry. Po příjezdu na parkoviště zjišťuji, že ta noha byla Františka Šťastného.
Vždy, když přijedu do Slaného, tak si dám malé pivo, protože zpět zase řídím. Po určité době, jsem musel navštívit záchody. Stoupnu si do volného boxu a moc se nerozhlížím a náhle slyším známý hlas od vedle stojícího muže, který jsem slýchával v televizi v Auto-moto-revue: „Sakra, zase mi to moc nejde.“
Dnes, když mi je sedmdesát, vím, co to je, když to nejde. Ani nevím, jak jsem odešel a vrátil se do hlediště ani nevím jak. Potom jsem zjistil, že František Šťastný sedí v okruhu svých známých a dobře se baví. Nebo opačně, on bavil je. A já si v tu dobu vzpomněl na starý zážitek u nás v obci, ale podpis jsem nezískal. Neodvážil jsem se a radši jsem jen poslouchal. Byl můj velký oblíbenec, kterého jsem obdivoval a od mládí mu držel palce. Puritáni prominou, najednou vedle sebe stojíme na WC. To byl zážitek, který se často nestává.
PS
Závěrem se zmíním o tom, jak jsem chtěl prodat první a druhé vydání knihy od Dalibora Janka a Šťastný František. Po celou dobu v inzerci se nikdo neozval a nikdo neměl zájem o tyto knihy a já jsem z toho byl trochu mimo.
Dnes už nikdo nejede vlakem do Polep na plochou dráhu, a že tam občas bylo i 2 tisíce diváků. O nejezdících autobusech na závody jsem se již zmínil a to nemluvím o tom, jaké je jít pěšky na motocross polními cestami, tam i zpět ve třinácti, čtrnácti letech do vesnice vzdálené pět kilometrů, kde se jezdil. Proto jsem chtěl knihy o závodníkovi, který nás proslavil, dát pryč, poněvadž naši mladí na to nejsou a osmiletý vnuk let, nemůže slyšet hluk a je z toho KO.
Zasloužilý mistr sportu František Šťastný zemřel 8 dubna 2000 ve věku 72 let. Prosím příznivce motorismu, aby si na tuto legendu občas vzpomněli a pochopitelně i na československé motocykly, všichni si to zaslouží!
Je mi jasné, že něco nebude hrát nebo kdo byl u „toho“ tak to slyšel a viděl jinak, ale já to všechno sledoval hlavně z tisku a televize tak, jak se to tenkrát prezentovalo. A občas si zajel na nějaký závod. Určitě to budou číst i čtenáři, kteří se s Frantou, jak ho nazývali, znali a tykali si s ním, ale já se musel spokojit jen se vzpomínkami, které jsem zažil, nebo někde vyčetl a musel jsem si s tím vystačit.
Foto: archív speedwayA-Z