Praha – 28. prosince
Ambice plochodrážníka se mohou měnit rychle. Až velice rychle. V březnu odjížděl na Jadranský poloostrov rozjet se před sezónou a vrátil se s natrženým svalem. Sotva se dal dohromady, rozjel se kolotoč závodů v Čechách. První máj ve Mšeně dal jeho plánům další ránu. A to doslova a do písmene a navíc rovnou do hlavy, následkem čehož se stal těžký otřes mozku. Pavol Pučko se ovšem pral statečně s nástrahami osudu. Na konci sezóny, jenž mu přinesla především bronz s juniorským národním týmem v evropském šampionátu či stejné umístění v domácích devatenáctkách, se už dle slov cítil zase jako plochodrážník. Magazínu speedwayA-Z o tom vyprávěl v exkluzivním rozhovoru a protože na přání polského klubu ještě nemohl hovořit o detailech svého polského angažmá na rok 2011 přidal recept, co jízda dvousetkilometrovou rychlostí s dvoumetrákovým motocyklem po lehce uválcovaném poli může přinést pro plochou dráhu.

speedwayA-Z: „Loni jsi skončil ve věkové kategorii do devatenácti let. Před sezónou sis stanovil smělé cíle. Některé vyšly, jiné ne. Do druhého šuplíku bys zařadil třetí místo z šampionátu do devatenácti let v Liberci?“
Pavol Pučko: „Titul jsem chtěl. Všechny závody jedem‘ proto, abychom vyhráli. Prostě jsem tak nějak proplouval závodem, abych se dostal do semifinále. Tam mi to vyšlo. Ve finále jsem ale nebyl tak rychlej‘, jak bych chtěl. Naštěstí nebylo hůř, ale s tím třetím místem nejsem určitě spokojenej‘. Po startu s tím nešlo nic udělat, mně se v Liberci blbě předjíždí. A zvl᚝ Venca s Holubínem se předjížděj‘ blbě na každý dráze. Byli rychlejší a já jsem to nedokázal ovlivnit. Třetí místo není špatný, ale já jsem chtěl holt vyhrát. Už to nemůžu napravit, to mě mrzí. Dvě bedny z devatenáctek jsou, ale pořád třetí místa. Kdyby aspoň bylo jednou druhý. Kdybych tenkrát v Plzni (2008 – pozn. redakce) nesestřelil toho Hada, třeba bych tam byl. Tehdy jsem si na tý dráze věřil, kdybych nebyl vyjančenej‘ v prvním kole, třeba to vyšlo. Ale to už je minulost a všechno je jinak.“

speedwayA-Z: „S národním týmem jste v Divišově do poslední chvíle bojovali se Švédy o stříbro v mistrovství Evropy družstev do devatenácti let. Jak jsi tento závod prožíval?!“
Pavol Pučko: „Já nevím… Z tohohle závodu jsem měl obrovský zklamání. Mrzel mě ten můj jakože výkon. Trénovali jsme tam předtím, tu dráhu mám nejradši ze všech, ale nedokázal jsem se poprat s tím, co tam bylo po tý vodě. Tam jsem byl nějak těžce nesvůj. Nevím, na tenhle závody se snažím zapomenout. Za těch pár bodíků si člověk medaile necení tolik, jak kdyby jich udělal deset. Byli jsme tam tejden předtím, abychom si naladili převody na nový vejfuky. Myslím, že jsem to trefil. S Vencou Milíkem jsme vychytali šedesát čtyřku, což je extrém. Ale jak to zmoklo, byla to modelína a nic většího než šedesát čtyřku jsem neměl. Ale jak to bylo mokrý, chtělo to spíš lehčí převod. Chybama se člověk učí, ale pak ten pocit ze zkaženejch‘ závodů se blbej‘. Myslím si, že ke konci sezóny se mi podařilo tyhle problémy vyřešit. V Divišově jsem měl taky problém s kondičkou, co jsem ztratil těma jarníma úrazama. Ke konci sezóny jsem dohnal tu jistotu a zas si připadal jako plochodrážník.“

speedwayA-Z: „Rád bych se dotknul omílaného klišé výhody domácího prostředí. Může tak být označena dráha, kterou přívalové deště změní k nepoznání? A co další tvrzení podobného charakteru, že ty jako bývalý motokrosař musíš mít rád bahno ve všech podobách?“
Pavol Pučko: „Domácí prostředí je krásný, ale nevzpomínám si, že bych v Divišově někdy jel na hluboký dráze. Před lety na stopětadvacítce (2005 – pozn. redakce), ale to bylo kluzký a stejně se to zrušilo. Tohle byla hlubina. Výhoda by byla, kdyby se jelo bez tréninku na suchý dráze. Je technická, i když je suchá. Když zmokne, je to pro mě hrozně těžký. A že bejvalej‘ motokrosař? To je úplně jiná motorka a já na krosce neseděl sedm let. Když jsem tu dráhu okopával, říkal si, že je to v pohodě a že to půjde. Věřil jsem si, ale jak jsem do toho vlítnul, sebedůvěra odešla. Když tě to dvakrát kopne, je těžký tam jet znovu pod plynem. A fyzička nebyla tam, kde měla bejt‘. Jinak by to bylo lepší, na fyzičku hodně dám. To jsem naučenej‘ z motokrosu, když není síla, nejsou výsledky. A když cejtím sílu v rukách, jdu do tý zatáčky jinak. A po těch jarních úrazech jsem jezdil na motorce jako hadrovej‘ panák.“

speedwayA-Z: „Bahno bylo ve více než dostatečné míře rovněž při kvalifikačním kole juniorského mistrovství světa v Goričanu. Ale Herxheim byl jiné kafe a tebe jen přetržený řetěz stál postup do finále evropských devatenáctek. Kvalifikační systém, kde postupuje pouhá třetina startovní listiny, je ovšem dost krutý, že?“
Pavol Pučko: „Tejden před Goričanem jsem byl na neschopence z toho Mšena, kde jsem si udělal těžkej‘ otřes mozku. Nebylo mi nejlíp, ležel jsem a nemoh‘ cvičit. Ale mistrovství světa je mistrovství světa, říkám si, zkusím to, třeba to vyjde. Předtím jsem jel na soustředění do Plzně. První kola jsem se na motorce necejtil, ale ke konci to bylo lepší. Nebylo to ono, ale bylo to lepší. Sázel jsem, že v Goričanu to bude ještě lepší. Ale nebylo. Divišov a Goričan byly dva blbý závody, co mi nevyšly. Zapršelo v blbou dobu a čekali jsme tam den. Byli jsme zavřený v autě, nebylo kam jít. Není dobrý, když člověk jen sedí a každou chvíli běhá na brífink, jestli se pojede nebo ne. Mělo se to jet v sobotu a nakonec to bylo až v neděli večer. Zkušenosti si z toho člověk musí vzít, ale myšlenky se rychle přesouvaj‘ dál. Vím, kde byla chyba. Na těhle věcech chci zapracovat a tohle se už nesmí opakovat. Systém s málo postupujícíma se krutej‘, člověk celej‘ závod podává výkon, že to vypadalo, že to vyjde. Stačil mi jeden bod a čekala mě nejlehčí jízda. A už na startu mi prasknul řetěz. Nějak se povedlo, že jsem jel ještě rozjezd. Vylosoval jsem si čtyřku a z toho se nedalo odjet. To bylo strašný. Čtyři kola jsem kroužil čtvrtej‘, všichni jsme jeli na sobě. V poslední zatáčce jsem to pojal trošku kamikadze a vsadil to pod všechny. Nevyšlo to a šel jsem na držku. Tím, že v Herxheimu nejsou mantinely, to nebylo strašný tohle udělat. Mně se tam líbilo, hrozně mě to tam bavilo. Zadní řetěz se mně roztrh‘ vůbec poprvé, nikdy předtím mi ani nespad‘. Ale je to divný, něco se stalo a od tý doby mi padal nebo praskal celou sezónu. Bylo jich asi pět nebo šest, ale tenhle jedinej‘ byl o závodech a ještě v blbou chvíli. Stálo mě to rozet, vyměnil jsem i celej‘ zadeček. Herxheim byl dost hektickej‘, jelo se to druhej‘ den po Liberci. Skončili jsme tam v šest večer, v Mlčechvostech zased‘ táta za volant a já se ráno v šest probudil v Herxheimu. Krátká tam je uprostřed dlouhý, bylo tam všechno daleko. Před tím rozjezdem jsme si ani z parc fermé nemohli vzít motorku do depa. Před Pankáčem smekám, on všechny věci v tom horku přenosil z depa přímo tam a pak zas zpátky.“

speedwayA-Z: „V mistrovství republiky jednotlivců se s tebou počítalo jako s jedním z černých koňů. Jenže na pódium ses vydal pouze jednou v Divišově. Co se to s tebou dělo?“
Pavol Pučko: „Celá sezóna se v podstatě točí kolem těch dvou úrazů. V Pardubicích jsem nebyl v pohodě kvůli tomu Kršku, Plzeň jsem vynechal kvůli Mšenu. Spoléhal jsem, že se mi škrtnou Pardubice, ale škrtla se Plzeň, která nebyla. Liberec na začátku vypadal krásně, ale konec jsem vyloženě zahodil. Udělal jsem pár drobnejch‘ chyb a nestačilo to. Divišov je moje nejoblíbenější dráha, tam to šlo. Ve Mšeně to nebyly špatný závody, ale celou sezónu jsem měl, že zoubky úspěchu nezapadly do sebe, ale šly přes sebe. A to byl i případ Mšena. V Praze jsem se trápil s motorkou, skočil na druhou, ta už fungovala, ale už bylo pozdě. Byly už lepší umístění, chtěl jsem titul, ale když jsem viděl začátek sezóny, slevil jsem z nároků a chtěl aspoň bednu. Ale nestih‘ jsem ji. Letos to už musí vyjít. Svitavy, Liberec, Divišov mám rád. Kdyby bylo po mým, všechny závody by se jezdily v Divišově. Za sucha teda (smích).“

speedwayA-Z: „A jak se ti líbila extraliga? Rozpis se dvěma povinnými juniory ti otevíral brány do sestavy Olympu prakticky kdykoliv to bylo možné. Avšak mnohdy jsi absolvoval jen jedinou rozjížďku. Co obnáší být stále ve střehu z pozice možného zastupovače a co, když se příležitost skutečně naskytne?“
Pavol Pučko: „Nemám rád systém dvojic, jezdím radši sám za sebe, ale tohle mě bavilo. I dívat se na to z depa. Pro mě jako juniora bylo dobrý, že jsem jel aspoň tu jednu jízdu, než jen sedět. A někdy se stalo, že jsem jel víc jízd. Vždycky je role náhradníka nevděčná. Člověk naskočí třeba v půlce závodu a dráha je jiná, než v tý druhý jízdě, co jel. Já jsem ale rád za každou možnost ukázat se v těhle závodech. Člověk sleduje dráhu, snaží se koukat, jak kluci z týmu mění převody, jestli nahoru nebo dolů, a přizpůsobit se. A mít připravený oba povlaky. Komunikace s panem Vopatem byla dobrá. Vždycky jsem věděl dopředu, jestli jedu nebo nejedu.“

speedwayA-Z: „Když zůstaneme u extraligy, pražský Olymp prošel vskutku zajímavou genezí. Po třech domácích prohrách zkraje sezóny by na vás jen málokdo vsadil zlámanou grešli, avšak nakonec jste se probili až do finále. A tam zaúřadovala smůla…“
Pavol Pučko: „Já nejsem z těch, co by ten výsledek nejvíc ovlivnili. Zvl᚝ v těch prvních závodech, kdy jsem jel jen jednu jízdu. Vždycky chybělo jen malinko, rozhodovalo se až v poslední jízdě. Nevím, kde je chyba, kluci do toho šli naplno, ale nevyšlo to. V těch pozdějších závodech jsme se srovnali a už to šlo. Semifinále bylo pěkný, sice na vodě, ale zbytek závodu jsem koukal. Ale co ukazoval Nicki, je ukázka mistrovství. Jsem hrozně moc rád, když je takovej‘ člověk v týmu. Snažil jsem se mu koukat v depu pod ruce, co tam mechanici vyváděj‘ a to mi taky něco dalo. Nicki v Pardubicích měl na každou jízdu čistou motorku, což jsem nechápal. Finále byl jeden z těch závodů, o kterejch‘ jsem mluvil na začátku. Děravá, hluboká dráha. Moh‘ jsem mít víc bodů, na konci sezóny jsem se s tím popral a nelovil motorku ve vzduchu. Bylo hezký bejt‘ součástí toho týmu, když jde o titul. Bylo by hezký, kdybychom to vyhráli, hodilo by se to. Snad to vyjde letos. Systém zůstává, myslím si, že je to dobře. Myslím, že po divácký stránce je to zajímavější. Na fotbal by taky nechodili lidi, kdyby hrálo pět týmů najednou. Co jsem koukal, při tomhle systému bylo na tribunách víc diváků.“

speedwayA-Z: „Dost příležitostí ke svezení ti nabídl nově vzniklý přebor jednotlivců/družstev. Jak bys hodnotil seriál, v němž se pravidelně utkávají junioři a senioři? A proč ti starší hráli prim?“
Pavol Pučko: „To nevím, to kdybych věděl… Je to takový zvláštní. V tom seriálu jsem si myslel, že na tom budu líp a byl zklamanej‘, že jsem měl málo bodů. Ale v některejch‘ závodech jsem se nepotkal se všema jezdcema a to mi nepřišlo fér, když jsme koukali, jak závoděj‘ a s někým jsem se ani nedostal na dráhu. Spíš jsem si zkoušel vychytat nějaký věci, nastavení motorky, převody, řešil třeba problém se sedátky a bral to spíš jako takový zkoušky. Ale je to dobrý, že je další příležitost se svýzt. Každej‘ závod je lepší než deset tréninků. Hlavně jezdit.“

speedwayA-Z: „Stejně jako loni jsi ochutnal i flat track. Ve Slaném jsi měl slabší dvoutaktní dvěstěpadesátku KTM, ale přesto dělal show. V říjnu v Pasohlávkách jsi nešetřil nadšením z polooficiální závodění se silným Harley Davidssonem. Je možné, že by se tvoje kariéra ubírala směrem k flat tracku, případně že bys střídal obě disciplíny?“
Pavol Pučko: „To asi určitě ne. Přejít na flat track by nešlo. Tím se v Evropě v současný době nedá uživit. Ani ti nejlepší ne. A dělat to společně znamená koupit si další motorku a cpát prachy i sem. Když to bude jako teď, někdo mi půjčí motorku a nebude se mi to krejt‘ s jiným závodem, proč ne? Když jsem se na Memoriálu (2009 – pozn. redakce) svez‘ na čtyřdobý čtyřistapadesátce, těžký motorce, co drží přední kolo a nechce se jí jet smykem, pak ti připadá, že na plochodrážní motorce můžeš řídit jednou rukou. Beru to jako trénink, kluci jezděj‘ na šroubkách, já se svezu na flat tracku. Jako bejvalýmu motokrosaři je mi to blíž, i když ten Harley neměl s kroskou nic společnýho. Je to zajímavý svezení jet s tisícovkou, co váží dvě stě kilo po lehce uválcovaným poli dvě kila. Rovina jako prase, letěl jsem hrozně a neubral. Letos se v tom pojede mistrovství republiky, já tomu sportu fandím, líbí se mi, jak se to rozjíždí. Minimálně jako divák se toho zúčastním, když se naskytne příležitost, tak se sklouznu. Na fyzičku je to dobrý a na mým plochodrážním antistylu se nedá snad už nic zkazit (smích).“

Pavol Pučko děkuje:
„Chtěl bych poděkovat rodičům a celý rodině. Pak Mariánu Troligovi a jeho firmě MT Troliga, AK Markéta Praha, CS MV, panu Vopatovi a firmě Bellis, firmě PRO-TEC, firmě DENICOL, motorkářskému obchodu CORRIDA SHOP, firmě LZ engineering, Pavlu Ondrašíkovi za rady a půjčení věci na vyzkoušení, panu Trojánkovi, trenéru Zdeňku Schneiderwindovi, Jardovi Líbalovi, Jiřímu Kolářovi a Wojtovi Zavřelovi. A pak všem, co mi pomohli jako mechanici nebo zkušenější závodníci, kteří mi poradili. Je jich hodně, nejde je po jednom vyjmenovat. A fanouškům, který i když výsledky nejsou super, mi nepřestali fandit.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Jiří Havlíček, Pavel Loužecký a Milan Mach