Dällikon – 28. prosince
Švýcarsko nedalo světu mnoho plochodrážníků. Ve spojení s malou zemí pod Alpami vás napadne okamžitě Marcel Gerhard, dříve narození si možná vybaví ještě Felixe Weise. Větší úrodu švýcarských závodníků ovšem přináší ledové ovály. Ve startovní listině úvodního podniku letošního českého šampionátu v Růžené, který musel být odvolán kvůli následkům sněhové pohromy, figuroval René Dünki. Měl to být teprve jeho třetí podnik v sedle ohřebovaného speciálu, ovšem jeho jméno zní českým motocyklovým fanouškům povědomě. Devětačtyřicetiletý borec byl u nás naposledy v srpnu, kdy po Těrlickém okruhu vodil svůj Triumph. Hlubší pátrání v historických tabulkách odhalí, že před dvaceti lety brázdil silniční Grand Prix. A přespříští víkend se stane historicky prvním pilotem velkých cen, který zasáhne do ledařského mistrovství světa. Magazín speedwayA-Z si s ním povídal o všem, co tomuto primátu předcházelo.
Od pohárové Yamahy ke Krauseru v mistrovství světa
„Jako malého kluka mě rodiče brali na motocyklové závody jako diváka,“ vzpomíná René Dünki na své motoristické počátky. „Sám jsem začal ve čtrnácti s trialem. Když mi bylo osmnáct, jezdil jsem motokros a ve dvaceti začal jezdit silnice.“
Silniční závody se staly osudovou kapitolou v životě švýcarského závodníka. V poháru dvěstěpadesátek Yamaha debutoval roku 1982 ve francouzském Ledenonu. V závěrečném účtování mu patřila druhá příčka. Obhájil ji i v následující sezóně, v níž se navíc dočkal svého prvního vítězství v Karlandu ve Francii.
Talentovaného krajana si záhy všimnul světový šampión Stefan Dörflinger. „V rámci podpory mladých jezdců mi dal svou stopětadvacítku MBA,“ říká švýcarský závodník. „Předával mi svoje rady, takže jsem se v roce 1984 stal mistrem Švýcarska. „A v následujícím roce jsem s osmdesátkou Krauser začal jezdit Grand Prix.“
V letech 1986 a 1987 se René Dünki umístil na osmém místě evropského šampionátu, když vystoupil na stupně vítězů v italské Vallelunze a nizozemském Assenu. V následujících dvou sezónách inkasoval body z mistrovství světa, v němž skončil celkově šestnáctý, resp. třicátý.
„Jsem rád, že jsem jezdil Grand Prix v té době,“ nezastírá Švýcar. „Dnes je to uzavřená společnost a je možné se sem dostat jen s velkým finančním krytím. Myslím, že v mistrovství světa dnes už nejezdí nejlepší závodníci svých zemí, ale ti s velkými penězi od sponzorů.“
Přišel ovšem rok 1989 a FIM se rozhodla, že kubatura 80 ccm pojede mistrovství světa naposledy. Jejich poslední vystoupení vidělo naše Brno a závodníci v sedlech kolibříků objeli symbolické kolo na rozloučenou, aby demonstrovali svůj nesouhlas s rozhodnutím mezinárodní federace.
„Bylo to velmi těžké,“ vzpomíná René Dünki s odstupem více než dvaceti let na poslední vystoupení za řidítky osmdesátky Krauser. „Jel jsem poslední závod v Brně a všichni jsme věděli, že tato třída už nebude pokračovat.“
Mnoho závodníků z osmdesátek závodilo souběžně i ve stopětadvacítkách, což byl logický krok i pro ty, kteří obě kubatury souběžně nejezdili. René Dünki osedlal Hondu, aby s ní dojel ke třetímu místu ve švýcarském šampionátu 1990. O rok později startoval v německém šampionátu. Vyhrál svou třídu v německém Schleizu a na stupních vítězů ho mohli vidět rovněž diváci v severočeském Mostě. A hlavně se opět vrátil do mistrovství světa.
„Vrátil jsem se díky podpoře velkého sponzora,“ líčí hrdina našeho vyprávění. „Jezdil jsem mistrovství světa ve stopětadvacítkách, avšak na konci sezóny jsem musel skončit. Nenašel jsem dost sponzorů, abych roku 1992 mohl jet mistrovství světa. Potřeboval bych přibližně 300 tisíc švýcarských franků jako soukromý závodník, ale nedal jsem ty peníze dohromady.“
Návrat do světového šampionátu prostřednictvím ledové ploché dráhy
I když jel René Dünki mistrovství světa naposledy v jednadevadesátém, úzká řidítka závodního silničního motocyklu neopustil. „V letech 1992 až 1997 jsem jezdil německý šampionát v kubatuře 125 ccm,“ ohlíží se. Kromě toho pilotoval i silnější motocykly, vyzkoušel si kategorii Supermoto a v osmadevadesátém okusil v belgickém Spa vytrvalostní mistrovství světa.
Kromě závodění se René Dünki věnoval v roli rádce a mechanika svým následovníkům. Z jeho rad těžila Alexandra Eble, Max Weihe a další. „Kromě toho jsem sám jezdil každý rok mezinárodní závody,“ dodává. „A v roce 2007 jsem byl zase mistrem stopětadvacítek, když jsem vyhrál pohár DMSB v Německu, a také jsem jezdil čtyřtakty ve třídě Supersport.“
Mezi jeho oblíbené okruhy patří vedle Assenu v Nizozemí a španělského Jerezu také české Brno. Letos se seznámil s dalším naším okruhem. V srpnu startoval na přírodním okruhu v Těrlicku v závodě o Havířovský zlatý kahanec. A rozhodně by to nemělo být naposledy. „Rád bych absolvoval český pohár na přírodních tratích,“ svěřuje se se svými plány. „Pokud budu mít čas a dám dohromady sponzory, chtěl bych jezdit třídu Supersport se svým Triumphem 675.“
Pakliže se ptáte, kde se švýcarský závodník, který 1. června oslaví své devětačtyřicáté narozeniny, vzal ve světě ledové ploché dráhy, nejste rozhodně sami. Nechejme proto Reného 
Dünkiho, aby to vysvětlil sám. „Náhodou,“ říká, jak se k tomuto sportu dostal. „Byl jsem s jedním kamarádem v Německu na ledové dráze. A když jsme se bavili o ledařském motocyklu, řekl jsem, že ho otestuji. A celou zimu jsem tvrdě ve Flimsu trénoval.“
Jak říká, poprvé se na ledařském motocyklu svezl 20. ledna 2009. „Poprvé jsem ujel asi čtyřicet kol,“ říká. Letos už stál na startu švýcarského mistrovství ve Flimsu, kde skončil sedmý. Mezinárodní Alpenarenacup mu přinesl jedenáctou příčku. A rozhodně nemíní zůstat v řadách svých krajanů, kteří za celou sezónu závodí jen doma ve Flimsu.
„Koupil jsem podvozek od Klabo týmu a také nový motor Jawa, který mi připravil Marcel Gerhard,“ svěřuje se René Dünki se svými plány. „Naplánoval jsem si co nejvíce závodů na ledové dráze. A 15. lednu pojedu kvalifikaci mistrovství světa v St. Johannu. Podle všeho jsem první pilot ze silničního Grand Prix, který se zúčastní mistrovství světa na ledové dráze. Mým cílem je získat co nejvíc bodů a kdybych se kvalifikoval do Grand Prix, byl by to sen.“
Ledové ovály se mu zalíbily. „Mám zkušenost, že tady je někdy velmi chladno ve srovnání se silničními závody,“ srovnává obě disciplíny. „Máš čas jen čtyři kola, takže musíš na soupeře útočit okamžitě. Je velmi těžké se koncentrovat do jediné minuty, protože na silnici máš mnohem více času. Ale přináší mi to zábavu, což je v mém věku důležité.“
Foto: archív René Dünkiho
