Mladá Boleslav – 21. října
Měl to být historický rekord. Ještě nikdy v historii mistrovství světa družstev nebyl šampión korunován již v prvních květnových dnech. Jenže koronavirus letos obrátil vzhůru nohama i jiné věci, než jsou plochodrážní termíny. Termín Speedway of Nations se posunul na sklonek října, posléze se dějištěm místo Manchesteru stal Lublin. A v tom si svatý Petr postavil hlavu a namísto dvoudenního klání se postaral o jinou statistickou lahůdku. Na určení pořadí totiž muselo stačit všehovšudy čtrnáct rozjížděk.

 

Déšť hraje klíčovou roli

„Počasí vůbec nepřálo,“ vrací se Filip Šitera k minulému pátku. „Mělo začít pršet až kolem osmý, devátý hodiny. Chtěli odjet aspoň čtrnáct jízda, ale začalo chcát už v šest. A hlavně předtím pršelo celej tejden. A tak jsme jen vyložili motorky a pak je zase naložili.“

Snaha konat závody již v pátek mělo i jeden praktický důvod. „V Polsku vydali nový opatření kvůli covidu,“ vysvětluje český reprezentační kouč. „Lublin se dostal do červenýho semaforu. V pátek mohli bejt diváci na tribunách, ale v sobotu se jelo bez nich.“

Ve vzduchu však stále visela dešťová hrozba, která mohla Speedway of Nations přesunout až na neděli. A případně ho i zrušit, což se v celé šedesátileté historii mistrovství světa družstev nikdy nestalo.

„V sobotu mělo pršet celej den,“ ujímá se slova opět Filip Šitera. „Závody se skutečně měly přeložit až na neděli. Nakonec ale jen mrholilo, tak se jelo. Dráha byla tvrdá, ale byly na ní tři místa, kde to bylo měkký. V obou nájezdech a pak v půlce.“

Proto přišel pokyn k tréninku. „Po něm usoudili, že by se to dalo jet,“ vypráví Filip Šitera. „Chtěli to odjet za každou cenu.“

 

Předčasný konec

Český tým vstoupil do hry ve druhé jízdě, v níž mu Rusové uštědřili maximální prohru 7:2. Poté Václav Milík porazil Švédy, ale Eduard Krčmář neviděl cíl. Na Angličany Filip Šitera místo něho nasadil Petra Chlupáče, čímž vyhověl reglementu o jednom povinném nasazení juniorského náhradníka. Nicméně na naše konto přibyly jen dva body. Nakonec v rozjížďce s číslem čtrnáct Václav Milík rozdělil Dány a Eduard Krčmář zaznamenal druhou poruchu.

„Venca jel dobře,“ bilancuje Filip Šitera. „Eda měl defekty. Chlupík jel jednu jízdu. Byly to jeho první velký závody. Byl nervózní a trošku zaspal na startu. Škoda, že jsme nedali Angličany…“

Na britský výběr nám scházel jediný bod, když přišel verdikt ukončit závod. „Dráha byla pořád stejná,“ přemítá český kouč. „V patnáctý jízdě měl pád Berntzon. Vlítnul do něj Wozniak, Lindgren to položil. A tak to zrušili. Byl to nešťastný pád, ale myslím, že se to dalo dojet. Ale najednou to zrušili. On se přetočil z výjezdu, ale dráha byla mokrá a on vyjel z ideální stopy. Mrholilo celou dobu, proto myslím, že se to dalo dojet.“

V poslední třetině by Čechy očekávaly výběry Polska a Austrálie. Papírově velká šance na progres ve výsledkové listině nebyla, ovšem plochá dráha se na kdyby nejezdí. Ale za těchto okolností se náš nároďák vracel domů se sedmou příčkou.

„Dobrý,“ odtuší Filip Šitera své oblíbené příslovce. „Ale smůla, že se Honza Kvěch zranil. Ale snažili se všichni. A hlavně doufám, že příští rok se pojede za normálních podmínek a odjedou se oba závody. Pojedeme semifinále, ale postup si vybojujem‘. Doufám.“