Pardubice – 4. října
Okolo desáté nedělního dopoledne zívají pardubické bulváry prázdnotou. Od svítání je pošmourno, byť ranní déšť již zmizel v propadlišti meteorologických statistik. Ticho Palackého třídy prořízne zvuk dvojice motorkářů mířících do centra na strojích legendární značky Indian. Ačkoliv plakátovací plochy přetékají portréty politiků, kteří tentokrát své sliby určitě již myslí doopravdy, v jejich konkurenci se prosadí i stylizovaný obrázek Jasona Doyla pronásledovaného Václavem Milíkem. Zlatá přilba města Pardubice má kvůli redukovanému programu rozjížděk posunutý začátek o hodinu později a hlavní trofej se zatím může vystavovat na odiv ve výkladní skříní Lejhancova klenotnictví. Avšak jen do jedenácté!

Šedivé dopoledne

Již před válkou se Čeněk Lejhanec pravidelně chlubil svou zlatou přilbou kolemjdoucím při jejich korze Wilsonovou ulicí. Jeho vnuk Pavel, jenž krásnou trofej pro závod všech závodů, dodává opět od dvaadevadesátého, pokračuje v rodinné tradici. Jen ta ulice se v současnosti jmenuje třída Míru.

Převoz zlaté krasavice z klenotnictví na svítkovský stadión je malou slavností. Vedle motocyklů Indian členů IMRG Pardubice přitahují pozornost rovněž automobiloví veteráni. S bílou třicítkou aerovkou je tady Tomáš Jůza. Svého času vodil plochodrážní motocykly po oválech, dnes je známý spíše mezi veteránisty.

„Padesátka má už čtyřválec, je tedy delší,“ vysvětluje laikům rozdíl mezi svým vozem a modrým kabrioletem svého kamaráda. Přihlížejících není tolik. Na flamendry je již pozdě, obzvlášť uzavírají-li vládní opatření veškeré restaurace, hospody a bary již ve dvaadvacet hodin. Chybí zahraniční návštěvníci, Česká republika je v řadě zemí na červeném seznamu a ne každý si může po návštěvě pardubického plochodrážního svátku dovolit zůstat dva týdny v karanténě.

Díky tomu se však na převoz zlaté přilby může přijít podívat malá plochodrážnice Štěpánka Nyklová se svými rodiči. Chtěli odjet již po Zlaté stuze, avšak přes improvizovanou burzu na internetových stránkách pardubického klubu sehnali vstupenky i na dnešek. Když pak na recepci Zlaté štiky poprosili o prodloužení pobytu na další noc, setkali se s vstřícným nadšením. Přitom jindy bývá šestačtyřicet pokojů tříhvězdičkového hotelu při pardubickém super víkendu dávno beznadějně vyprodaných.

 

Sluníčko přebírá vládu

Malá ručička velkých hodin na Zelené bráně se však už tulí k jedenáctce. A ta velká je již na konci okruhu ke dvanáctce. Fádní záclonu šedivých mraků rozhrnuje sluníčko. Lidí na třídě Míru je stále více a více. Jsou ohleduplní, dávají si přednost při fotografování zlaté přilby, která si stále hoví na svém místě ve výkladní skříni. Pavel Lejhanec ji vyndává pouze jednou, aby se s ní potěšili pardubičtí indiáni.

Ostatně Zdeněk Pohl v devětadvacátém dojel do cíle první Zlaté přilby za řidítky sedmsetpadesátky stejné značky. Mistr klenotnický ví o tradici své a sám usedne do sedla novodobého Indianu Scout. Jeho 1920 gramů krasavice vyrobená z ryzího stříbra se mezitím vrací nazpět do výlohy. Obdivuje ji i Matěj Kůs, který historii pardubických super závodů, ještě donedávna psal osobně. Dnes bude ve Svítkově jako divák na výletě, na nějž vzal i svou maminku Ivanu.

Sotva na hodinách naskočí jedenáctá, ve dveřích klenotnictví stane blonďatá slečna se zlatou přilbou na polštářku. Pavel Lejhanec ji doprovází k červené bugatce. Galantně jí pomáhá na místo vedle copaté řidičky. Ještě jednou vezme do rukou svůj klenot. A pak jej opatrně vrací do péče své společnice.

 

Za Australanem a dvěma sestřičkami

Obrázky jedinečné události tancují na displejích mobilů a tabletů, ukládají se na paměťové karty digitálních fotoaparátů i na kinofilmy těch starších kousků. Bugatti se svou dámskou posádkou je středem pozornosti. Ale to už se červený vůz dává do pohybu k Zelené bráně za indiánskou kavalérií. Za ní i ostatní automobily. Sám Pavel Lejhanec otevírá zlaté dveře Rolls-Royce a usedá vedle jeho šoféra.

Před Zelenou bránou kolona vykrouží půl kolečko o sto osmdesát stupňů doleva nazpět na třídu míru. Policejní motocykly ji modře vyblikávají nerušenou cestu až na svítkovský stadión. Sluníčko slibuje, že Zlatá přilba bude mít rovněž dnes svou pověstnou kliku na počasí. Vzduch na třídě Míru voní podzimem, ale i báječnou kávou, lívanci s javorovým sirupem a vídeňskými párečky, za což ovšem může blízká kavárna.

Zlatá přilba naposledy zamává Lejhancovu klenotnictví. A pak už ani nedutá, drží se rukou blonďaté slečny a opírá se o sklopené čelní sklo bugatky. Rozhlíží se po městě, určitě ji uchvátí funkcionalistická nádražní budova od Karla Řepy.

Za chvilku pojede kolem dostihového závodiště, kde její prababičky celou tu slávu začaly. Ji samotnou budou ve Svítkově obdivovat dvě tisícovky šťastlivců, kteří schrastili lístky. Zatím netuší, že ji její tvůrce posadí na hlavu Jasona Doyla. A že se tak jednoho dne setká se svými dvěma staršími sestřičkami, aby jim vyprávěla, co je v Pardubicích nového.

Se Zlatou přilbou města Pardubic to však vezme zkrátka. Všechno je při starém. Jezdí se. A plochodrážní závod všech závodů má pořád zvuk.

Foto: Eva Palánová a Antonie Škachová