Pardubice – 20. prosince
Když budete v těchto dnech procházet tunelem pod svítkovským depem a zabrousíte do dílny, kterou má k dispozici Ladislav Štěrovský se svým synem Davidem, najdete v ní neobvykle mnoho místa. Důvod je nasnadě. Dvě stopětadvacítky, které se podílely na zisku letošního titulu vicemistra republiky na malé dráze, už byly vráceny klubu. A zbývající třetí čeká už jen na návrat repasovaného motoru. Budoucnost pardubického závodníka spočívá v pětistovkách, by bude muset ještě čekat polovinu sezóny na své patnácté narozeniny. Avšak pakliže bychom chtěli vystopovat kořeny jeho plochodrážní kariéry, museli bychom se vrátit do minulosti mnohem vzdálenější. Až do doby, než přijely ruské tanky a většina Čechoslováků stále věřila, že socialismus může mít i lidskou tvář.

Konec šedesátých let se současným pátráním po letitém ESu
„Zkoušel jsem to v sedmašedesátým,“ vzpomíná si Ladislav, otec Davida Štěrovského a vrací se k tomu, co jeho bližšímu setkání s plochodrážními motocykly předcházelo. „Asi od svejch‘ osmi roků jsem chodil v Pardubicích na stadión. Pamatuju Zlatou přilbu na trávě, jak jsme tam jako kluci lezli přes plot. Zažil jsem tu dvě stě tisíc lidí, pamatuju přechod na škváru.“

Podobné zážitky má z dětství mnoho lidí, aniž by se však dostali do sedla závodní pětistovky. „Chodil jsem se dívat na tréninky na Svítkova a líbilo se mi to,“ vysvětluje Ladislav Štěrovský. „Pracoval jsem v AOZ Přelouč s panem Suchánkem, Tomášovým dědou, a panem Machačem. Pomáhal jsem jim s motorkama a tam jsem k tomu přičich‘.“

A pak to šlo ráz na ráz. „Pan Suchánek měl ESO a zavez‘ mě do Chrudimi,“ líčí otec současného českého vicemistra stopětadvacítek. „A nahoře nad gymnáziem mě učil základy plochý dráhy. Potom jsem se s Jaroslavem Machačem domluvili, že mě za pět tisíc přiveze odkoupený motocykl z Prahy.“

Dvouletá vojenská služba však závodní plány rázně přetrhla. „Zkoušel jsem trénovat, ale musel jsem na vojnu,“ vzpomíná Ladislav Štěrovský. „Zkoušel jsem to i po vojně, ale při jednom tréninku jsem narazil do mantinelu. Přeletěl jsem jako kamikadze přes přední kolo. Byl jsem v nemocnici a než jsem se vrátil, moje maminka všechno plochodrážní vybavení prodala.“

Ztráta motocyklu ESO nedává Ladislavu Štěrovskému spát dodnes. „Do dnešní doby to ESO hledám,“ tvrdí. „Rád bych ho získal zpátky. Kdyby o něm někdo něco věděl, budu rád za informaci. Mělo by bejt‘ někde na Chrudimsku…“

Touhy naplněné po čtyřiceti letech
Nicméně plochodrážní bacil se v duši Ladislava Štěrovského zahnízdil hodně hluboko. Po čtyřiceti letech začal prožívat závodní atmosféru znovu se svým synem Davidem. „I pro něho to ESO hledám, aby měl památku,“ svěřuje se. „K plochý dráze jsem ho přived‘ já. K dokonalosti jeho jízdy a i po technický stránce mu pomoh‘ náš kamarád Vlado Višváder, za což mu chci poděkovat.“

David Štěrovský logicky své první plochodrážní krůčky podnikl v pardubickém klubu. „Samozřejmě děkuju i jim, že se snažej‘ Davida podržet a jdou nám vstříc. Je jenom škoda, že nemá paráka. Stejně starýho kluka, kterej‘ by s ním trénoval a do budoucna by se sjeli natolik, že by byli patnými reprezentanty ve dvojicích.“

Osud tomu chtěl, že se Ladislav Štěrovský nezapsal do historických záznamů jako závodník. Dnes ho však kuloáry plochodrážních dep už dávno zaregistrovaly jako brilantního řidiče bílého transitu, pečlivého mechanika a samozřejmě starostlivého otce. „Ta moje touha závodit se po čtyřiceti letech naplňuje v Davidovi,“ nezastírá.

Historie zaznamenala mnoho případů, v nichž otcovy závodnické ambice byly mnohem větší než synova touha hnát se dokolečka kolem dřevěných mantinelů na motocyklu, který postrádá brzdy. David Štěrovský však k této sortě rozhodně nepatří. „Viděl jsem tátovy fotky, viděl jsem i Zlatou přilbu v telce,“ přebírá otěže našeho vyprávění. Za jeho závodním debutem však stojí smečka nejmenšího psího plemene.

„Marián Jirout si od nás koupil čivavy,“ líčí David Štěrovský rozhodující iniciační moment své vlastní sportovní kariéry. „Vzal mě na stadión. Byl tam trénink, líbilo se mi to a už jsme sháněli kombinézu, přilbu a pak motorku…“ Než stačí domluvit, skáče mu otec do řeči: „A zase se tady točí jména pana Suchánka, nechal nám kombinézu po Tomášovi. Je to takovej‘ zakletej‘ plochodrážní kruh.“

Smyk po deseti trénincích, inventářem startovních listin během čtvrt roku
Psal se dvanáctý den měsíce srpna roku 2008. Na malém ovále za první zatáčkou velké pražské dráhy se konal osmý závod premiérového ročníku Markéta Cupu. Zdeněk Vrba si šel za svým cílem vyhrát celkově a vedle obrovského poháru do vitríny se především zmocnit nové stopětadvacítky jako hlavní ceny pro vítěze. Václav Milík, jeho největší rival se tehdy po rozjezdu nedostal do finále A, takže Pražan zvýšil své vedení na pět bodů.

Na pozadí těchto událostí si jen málokdo všimnul debutu Davida Štěrovského. Už snad nikdo si nepamatoval, že si kdysi počátkem sedmdesátých let ‚nějakej‘ Štěrovskej‘nabil hubu‘ při tréninku ve Svítkově. A tak se jméno jeho syna poprvé objevilo ve zpravodajství magazínu speedwayA-Z zkomolené.

Co však desátému místu mladého Pardubičana před klubovou kolegyní Janou Račákovou předcházelo? „Motorky se mi líběj‘ všeobecně,“ pojímá své vzpomínky zeširoka. „Jako malej‘ jsem jezdil na minibajku na plácku. Na plochý se mi líbila rychlost a že to jelo smykem. Bylo náročný se ten smyk naučit. Poved‘ se mi asi až desátej‘ trénink. Na stadiónu jsme trávili dost času.“

Ladislav a David Štěrovští přišli poprvé do svítkovského areálu někdy v květnu 2008. Stačilo dva a půl měsíce a tehdy dvanáctiletý závodník stál poprvé na pásce. „Byl jsem nervní,“ vzpomíná na svůj první Markéta Cup s odstupem více než dvou let. „Tréma. Byl to nezvyk, když jsem se postavil na pásku a někdo tam byl vedle mě. V Pardubicích jsem jezdil sám na letišti, tady byl start a hned smyk. Takže něco jinýho. Ale dobrej‘ zážitek. Peckový!“

Drápek byl zaseklý a startovní listiny stopětadvacítek dostaly další jméno, které se mělo stát jejich stabilním inventářem. David Štěrovský do konce sezóny 2008 stihnul absolvovat kompletní zbytek Markéta Cupu s celkovým dvanáctým místem. Menší počet absolvovaných závodů ho limitoval rovněž v mistrovství republiky, v němž skončil čtrnáctý.

„Líbil se mi ten adrenalin a z jízdy jsem přijížděl úplně nadšenej‘,“ líčí své dojmy z prvních závodů na malé dráze. „Stihnul jsem i mistrák, ale velký dráhy jsou i o jezdci, jak přidá plyn. A já se ještě bál ho přidat, neměl jsem ještě takový zkušenosti.“

První kompletní sezóna s prvními vavříny
Rok se sešel s rokem a David Štěrovský se začal prosazovat na stupně vítězů. „To už bylo lepší, byl jsem víc vyjetej‘,“ ožívá při zmínce o sezóně s devítkou na konci letopočtu. Příprava přitom začala hodně netradičně.

„Byli jsme s Vladem na šroubkách v Zohoru,“ vybavuje si živě. „Tam jsem sed‘ na motorku a vodilo se to úplně samo. Zezačátku jsem nevěděl, co s tím. Měl jsem asi dva pády, ale pak jsem přišel, že si to chce hrát s plynem.“

Získané návyky se mu náramně hodily především v Markéta Cupu. „Malá dráha je určitě lepší,“ srovnává. „Je to o technice jízdy, na velký dráze jako v Pardubicích nebo Plzni je to jen o motoru.“

Neuplynulo ani dvanáct měsíců od jeho závodního debutu, když se David Štěrovský poprvé postavil na české pódium. Symbolicky se tak stalo na malé dráze, avšak nikoliv při Markéta Cupu, nýbrž při novém šampionátu na malé dráze. Přišly však i další stupně vítězů at’ už v Markéta Cupu či v klasickém mistrovství stopětadvacítek.

„Nějaký bedny byly,“ hodnotí své loňské výsledky. „Z toho jsem měl radost. Hlavně z tý první, z ní jsem byl nadšenej‘. Vážím si toho, i když první vítězství bylo v Míšni.“ Větší bodové příděly logicky přinesly pohyb vzhůru výsledkovými listinami. Pátá místa v obou republikových šampionátech a čtvrté z Markéta Cupu dávala naděje na další zlepšení v letošním roce.

Člověk míní, technika mění
„Neradi se vymlouváme na techniku, ale je to tak,“ zasahuje Ladislav Štěrovský do toku synova vyprávění. Vzápětí se opět ujímá slova David Štěrovský a líčí, jak na začátku sezóny byli oba v pohodě. „Bylo to v pohodě, udělal jsem tři Hondy. Dali jsme všechno do kupy a nechali udělat motor v Jawě. Do srpna, září všechno šlapalo úplně v pohodě.“

První signály nastávajících trablů se objevily během léta. „Na soustředění ve Slaném mi odešel nejlepší motor po Vaškovi Milíkovi,“ vypráví David Štěrovský. „Urval se ventil, odešla elektrika a musel jsem sezónu dokončit na jedný motorce. Sezóna skončila bolavou rukou, jak se říká.“

Neutěšená situace se promítla do fungování rodinného týmu. „Nervozita byla, už když jsme tady na stadiónu nakládali motorky,“ připouští Ladislav Štěrovský. „Ptal jsem se sám sebe ‚má cenu tam jet?‘. Šetřili jsme motorky a doma ani netrénovali. Je to velká a rychlá tra, aby motorka na ní netrpěla. To byla také ztráta.“

Nicméně i za daných okolností dokázal David Štěrovský skončit druhý v mistrovství republiky na malé dráze hned za nepřemožitelným Michalem Škurlou. „To je můj největší výsledek,“ září David Štěrovský. „Jsem rád, byla tam silná konkurence. Hlavně Michal Škurlů, s tím byly největší souboje. A tu malou dráhu má hodně namakanou. Bejt‘ vicemistr je příjemnej‘ pocit a důkaz, že i na Hondách se dá něco dokázat.“

Když už jsme se zmínili o Michalu Škurlovi, v čem by pardubický plochodrážník viděl příčiny jeho dominantní postavení na scéně českých stopětadvacítek? „Má dobrou techniku,“ Zamýšlí se David Štěrovský. „Malou dráhu má namakanou a na velký dráze je to o motoru a startu. A jemu ta Shupa jede. Než se mě Honda roztočí, on je v nájezdu. Stopětadvacítky jsou jen start a lajna. Nedá se předjíždět, není to ono.“

Titul vicemistra za Michalem Škurlou mohl zopakovat i v Markéta Cupu, kde ho ovšem z pódia srazila neúčast v závěrečných dvou kolech. „Už jsem neměl, na čem jet,“ vysvětluje. „Je to škoda, litoval jsem toho. Dlouho jsem se držel na druhým místě, ale kvůli technice to musel zabalit.“

Rovněž v klasickém šampionátu plochodrážních kolibříků skončil těsně pod pódiem závěrečné klasifikace. „Velká dráha byla o motoru, i když to na něho nechci svádět,“ komentuje, přičemž poukazuje na vavřínové věnce ze dvou mistrovských podniků. „Třeba Mšeno a Liberec se mi povedly. Liberec je vůbec nejlepší z velkejch‘ drah a je tam suprová organizace. A byl to letošní nejlepší závod vůbec. Ten jsem si užil, motorky jely. A ve Mšeně to mohlo bejt‘ lepší, akorát jsem tam upad‘. Byl jsem přemotivovanej‘, body šly jako na přeskáčku, ale poved‘ se mi rozjezd.“

Budoucnost je v půllitrech, cíl ve startovní listině Zlaté stuhy
Navzdory problematickému závěru vnímá David Štěrovský letošní sezónu jako povedenou. „Řek‘ bych, že sezóna byla povedená,“ filozofuje. „Jsem spokojenej‘, mám poháry z velký i malý dráhy. Nemůžu si stěžovat. A největší radost je z toho vicemistra.“

Nicméně stopětadvacítky jsou ve své podstatě přípravou na přechod do kubatury půllitrů. David Štěrovský s nimi už má zkušenosti. Poprvé plnoobjemový plochodrážní motocykl osedlal loni v zimě při trénování s Vladimírem Višváderem na šroubcích v Zohoru. „Bál jsem se toho, je to velkej‘ skok,“ vzpomíná na svou premiéru. „Ale nakonec mi to přišlo, že je to jen rychlejší stopětadvacítka. Je to o tom jen jezdit.“

V letošním roce měl David Štěrovský půjčený BM od Vladimíra Višvádera. Nicméně největší emoce v souvislosti s pětistovkou zažil během říjnového recesistického Becher Cupu. „Hynek mi půjčil svoje GM,“ svěřuje se. „Poprvý jsem se svez‘na pořádný motorce. Jeli jsme spolu a on mě ved‘. Pak jsme si střídali venek, lajnu a naopak. Svezení dobrý, úplně nejlepší.“

Mladý závodník si musel připadat, jak v jiném světě. „Se stopětadvacítkou se to vůbec nedá srovnat,“ souhlasí. „Den a noc. Půllitr jde za plynem, stopětadváca je čtvrtka výkonu. Na půllitru jsem hlavně věděl, že bych moh‘ jet ještě rychlejc‘ a vytáhnout to plynem. Becher mi dal hrozně moc.“

Stopětadvacítka je pro Davida Štěrovského dočtená kapitola, by si na pokračování svého plochodrážního románu bude muset počkat do svých patnáctých narozenin. „Začátek sezóny bude v tréninkách, ale od konce června budu už závodit na půllitru,“ plánuje.

K synovým plánům má samozřejmě co říct také otec Ladislav. „Jako náš cíl jsme si vytyčili jet Zlatou stuhu,“ říká bez obalu. „A startovat v ní s juniorskou špičkou. Tomu budou podřízeny i tréninky. Chceme se připravit na fyzickou zátěž šesti kol.“ Ta se však při juniorském předzávodě Zlaté přilby jedou ve finálové jízdě… „To necháme osudu,“ zachovává Ladislav Štěrovský pragmatický postoj. „Ale v případě úspěchu bude připravení. Budeme jezdit šestikolový tréninky všude i v Polsku.“

Jeho syn se nové sezóny nemůže už dočkat. „Moc se těším,“ netají se. „Budou to nový zkušenosti, zážitky… Něco jinýho jako když jsem ve stopětadvacítkách začínal od nuly. V Čechách bude pro mě asi nejvíc přebor. A chtěl bych tu Stuhu…“

Příprava podřízená cílům
I když dílna ve svítkovském depu zeje pohatím atypickou prázdnotou, během pár dnů se to změní. „Stavíme jednu motorku,“ chlubí se Ladislav Štěrovský. „Do března se budeme snažit udělat ještě jednu. Po dohodě s trenérem Januszem Chudzikowskim, kterýmu tímto děkuju, odjíždíme už v březnu na společný soustředění s Poláky a Němci do Rakouska. Budeme trénovat i ve Wroclawi a v Opole. A v Čechách, a už to jsou Svitavy, Chabařovice, Praha nebo samozřejmě Pardubice.“

„Hlavně bych si chtěl namakat Pardubice, to je domácí dráha a je to pro mě nejvíc,“ plánuje si David Štěrovský. Během loňské zimy snil o reprezentaci ve stopětadvacítkách. Letos to nevyšlo, ale co třeba letos, zvrátil by ještě své rozhodnutí nechat kolibříky za sebou?

„Kdyby mi nabídli Tayac, přemejšlel‘ bych možná ještě o stopětadvacítce, ale spíš asi už ne,“ přesvědčuje o síle svého odhodlání být napříště spojován už jen výhradně s pětistovkami. „Stejně nemám na čem. Už nemám v dílně nic, jenom jeden rám. Čekáme, až se nám vrátí jeden motor, a zkompletujeme motorku a můžeme ji vrátit klubu.“

A Ladislav Štěrovský, který celou story v sedmašedesátém odstartoval, si bere slovo i na konec našeho vyprávění. „Pevně věřím, že se nebude, abych se zase dostal do role Marka Pola,“ směje se. „Tuhle přezdívku jsem dostal od vynikajících přátel, když jsem najel dvanáct set kiláků do Polska. I já jsem trénoval a jsem připravenej‘ na dlouhý cesty (smích). A podobné nasazení čekám i od syna!“

David Štěrovský děkuje:
„Vedení pardubickýho klubu, panu Erbanovi, panu Moravcovi a panu Vozárovi. Hynkovi Štichauerovi a Oldovi Řezníčkovi. Ze zahraničí především polskýmu trenérovi Janu Chudzikowskemu a vedení gorzowskýho klubu s panem Parysem. Všem hodně štěstí a zdraví, bohatýho ježíška a hodně sportovních úspěchů v sezóně 2011.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Jiří Brummer st., Pavel Loužecký a archív autora