Velikonoční svátky jsou na jižní Moravě, kde se mnohé z tradic našich předků stále drží houževnatě při životě, stále velkou událostí. V domku Gavendových si koledníci šmerkusu mnoho neužijí, protože pod jeho střechou kromě hospodyně bydlí jen samí chlapi. Letos v něm však bylo o Velikonocích živo, protože Jaroslav Gavenda oslavoval padesátku. By později na závodech odmítal gratulanty s oprávněným argumentem, že na půl století věku vůbec nevypadá, rozhodně nebude od věci se ohlédnout za jeho kariérou. A to tím spíše, naplňuje-li beze zbytku význam anglického slovíčka selfmademan. Jeho význam označuje člověka, který se vypracoval hlavně vlastní pílí a bez výrazného přičinění jiných, přičemž dosáhl met, které ostatním, méně vytrvalým jedincům zůstaly příliš vzdálené.
Učitelův omyl
V polovině sedmdesátých let chtěl mladý Jaroslav Gavenda jezdit motokros, jako ostatně spousta jiných kluků obdivujících výkony Jaroslava Falty, Miroslava Halma, Antonína Baborovského a dalších úspěšných závodníků oné přeslavné doby československých terénních závodů. Proto když jednoho dne jeho učitel na gottwaldovském učňáku přišel se skvělou novinou, že v nedalekých Březolupech pořádají nábor nových motokrosařů, nezaváhal a v určený termín do malé obce na půl cesty mezi Zlínem a Uherským Hradištěm přijel.

A teprve tady vyšel najevo učitelův omyl. Dotyčný pedagog měl zřejmě Březolupy zafixované především ve spojení s motokrosovým závodem Slovácká rokle, kdežto o zdejším plochodrážním ovále neměl ani potuchy. Možná ani nebyl odborníkem na motocyklový sport a rozdíly mezi jeho jednotlivými disciplínami třeba vůbec nevnímal. Přesto nevědomky dal základní impuls ke startu kariéry plochodrážníka, jenž to později dotáhne na čtvrtou příčku federálního mistrovství.

Členství v klubu tenkrát pro nejmladší adepty plochodrážního řemesla znamenalo především chození na brigády, přičemž o půllitrovém stroji si minimálně rok mohli nechat jen zdát. V Březolupech ovšem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nebyla zrovna optimální situace. Klub se dostal do ekonomických potíží, a dokonce nestavěl ani žádné ligové družstvo, protože ho všechny jeho dlouholeté jezdecké opory opustily. Mladí začínající závodníci se starými vysloužilými motocykly tak neměli od koho čerpat cenné zkušenosti.

Přesto se Jaroslav Gavenda ve druhém roce své kariéry (1980) dokázal dostat do finále domácí juniorky. V ní nakonec skončil patnáctý, když o sezónu dříve mu postup unikl opravdu jen o vlásek. Tehdy před ním skončili týmový kolega Lubomír Jedek, který po epizodě s žarnovickým týmem zakotvil mezi reprezentanty v RH Praha, a také Roman Višváder ze Zohoru. S jeho nejmladším bratrem Vladimírem bude Jarda o patnáct let později jezdit v jednom týmu extraligu.

Ovšem dalšímu rozvoji Gavendovy kariéry učinila přítrž vojenská správa, která mladého závodníka povolala, aby splnil svou nejčestnější vlasteneckou povinnost, jak se tehdy říkalo. Do pražské Rudé hvězdy či pardubického SVS se na vojnu dostala pouze špička ledovce. Jeho základna mohla v osmdesátých letech, kdy už doby výjimek a tolerantních velitelů umožňujících závodit v době osobního volna i příslušníkům bojových útvarů byly dávno minulostí, svůj sport nanejvýš sledovat na televizních obrazovkách. A to ještě, pokud jí ovšem na to při tuhém režimu s minimem dovolenek a opušáků a v atmosféře mnohdy až do extrému přeháněného válečného nebezpečí ze stran západních imperialistických zemí toužících svrhnout pokrokový komunistický režim zbyl vůbec čas.

Dlouhá cesta na vrchol
Mnoho z tehdejších záklaďáků si už po návratu do civilu cestu do sedla závodních motocyklů nenašlo, ovšem Jaroslav Gavenda ano. Už v třiaosmdesátém opět začal závodit, a přičemž se učil prakticky znovu od píky.

To již březolupský klub měl krizi z počátku dekády zdárně za sebou a bývalému plošináři Miloši Plzákovi, který se stal trenérem týmu, se podařilo vytvořit družstvo s velkou budoucností. Vůdčí roli v něm měl zkušený Václav Zajíc, pozdější pilot motocyklového dragsteru ve čtvrtmílových sprintech a současný asistent startmaršála březolupských závodů, který se stal rádcem mladších jezdců. Vedle Jaroslava Gavendy jimi byli začínající Miroslav Dohnal, Bohumil Brhel, Josef Mizera, Vlastimil Červenka či Pavel Málek. V tehdejší druhé lize hrálo prim pražské béčko s Petrem Vandírkem, Lubomírem Jedkem, Radkem Semelou, Zbyškem Holým ad., nicméně Březolupy sváděly vyrovnané bitvy s Libercem, Čakovicemi a Zohorem, aby nakonec skončily na třetím místě.

V následující sezóně byl březolupský tým třetí, aby v pětaosmdesátém druhou ligu vyhrál s neuvěřitelným stopadesátibodovým náskokem před Zohorem. V jeho řadách tenkrát procházeli závodnickým křestem pardubičtí Václav Milík a Oldřich Řezníček. Březolupy si tak zajistily postup o patro výše. Jméno Gavenda bylo již v onom období na druholigové bázi dostatečně známé a závodníci a manažeři konkurenčním klubů jej řadili mezi obávané závodníky. Svou zásluhu na tom nepochybně měl také fakt, že se ve svých čtyřiadvaceti letech poprvé dočkal svého zbrusu nového motocyklu.

V prvé lize to Březolupy zpočátku neměly nikterak jednoduché, nicméně během pár sezón se etablovaly mezi její špičkou a na sklonku osmdesátých let začaly pomýšlet na extraligu. V letech 1989 a 1990 se březolupští závodníci dokázali probojovat až do semifinále mistrovství republiky družstev (v letech 1987 – 1991 se o ligový titul bojovalo v nadstavbové části, do níž mohlo teoreticky proniknout kterékoliv družstvo z extraligy i 1. ligy – pozn. redakce). Avšak vysněné elitní soutěže se dočkali až po reorganizaci ligy v roce 1991 a zavedení systému dvojutkání osmičlenných celků.

Kromě ligových mítinků jezdil Jaroslav Gavenda také individuální závody, především tehdejší přebor ČSR, který byl společně se slovenským šampionátem vstupní branou pro kvalifikaci do federálního mistráku pro plochodrážníky se slabší výkonností. V rámci družebních závodů s polskými Swietochlowicemi a Czestochowou poprvé ochutnal zahraniční ovály. Svezl se i na dlouhodrážním motocyklu, nicméně z březolupských borců udělal v této disciplíně díru do světa až Vlastimil Červenka. Ten se v roce 1992 jako náhradník dostal až do světového finále.

Největší úspěch své dosavadní kariéry zaznamenal Jaroslav Gavenda v osmaosmdesátém právě v přeboru ČSR. Z kvalifikační skupiny postoupil sice až ze sedmého místa, když v obou mítincích v Liberci a Mšeně na počátku června nasbíral po devíti bodech. Nicméně ve finálové části na moravské půdě o čtrnáct dnů později to už bylo o něčem jiném. V sobotu triumfoval v Kopřivnici se ziskem čtrnácti bodů, když si na svého hlavního soka, tehdy ještě slánského Jaromíra Bartoše vypracoval náskok jednoho bodu.

Druhý den v Březolupech nezačal zrovna nejlépe, hned v prvé jízdě se musel sklonit nejen před Bartošem, ale i před pražským Miroslavem Prágerem. Jenže Bartoš vzápětí nebodoval vůbec, zatímco Jaroslavu Gavendovi stačilo dvanáct bodů nejen na vítězství i ve druhém závodě, ale především na přebornický titul.

Zlomový rok
Za zlomový rok závodnické kariéry Jaroslava Gavendy lze beze všech pochybností označit sezónu 1991. V ní se poprvé prosadil mezi naši absolutní elitu, zatímco jeho předešlé úspěchy byly dosaženy přece jen v konkurenci borců nižší výkonnosti. Avšak v jedenadevadesátém se Březolupy pravidelně utkávaly s tehdejší československou extraligovou špičkou a nakonec skončily jako čtvrté družstvo republiky.

Časté extraligové starty a účast ve druhé polské lize v barvách swietochlowického Slasku měly příznivý vliv na formu hrdiny našeho vyprávění. Její rapidní vzestup chtěl především zúročit při finálovém závodě domácího individuálního šampionátu na své domácí dráze, kam se kvalifikoval víceméně s odřenýma ušima z chabařovického semifinále až po té, co v dodatkové jízdě o poslední volné postupové místečko porazil libereckého Roberta Ráliše. Avšak před březolupským publikem jezdil skvěle, nasbíral deset bodů, a v konečném součtu se dostal na nečekané čtvrté místo, když jej předstihli pouze mistr Václav Milík, vicemistr Bohumil Brhel a třetí v pořadí Lubomír Jedek.

Výsledek Jaroslava Gavendy z jednadevadesátého byl tím vůbec nejlepším v celé jeho kariéře, protože čtvrtou příčku z Březolup se mu již nikdy nepodařilo překonat. O rok později se do finále nekvalifikoval vůbec. V kopřivnickém semifinále ho nechala na holičkách technika a tři body v kombinaci se třemi defekty stačily pouze na předposlední příčku před traovou rezervou, jíž tenkrát byl začínající kopřivnický junior Adrian Rymel. V sezóně 1993 v individuálním šampionátu nestartoval. Ve čtyřiadevadesátém musel tím pádem začínat od úvodního čtvrtfinále, přičemž jeho cesta skončila až ve finále ve Mšeně. Tamní ovál mu však paradoxně vůbec neseděl. V závodě nevyjel ani bod, avšak druhý den skončil ve slovenské Žarnovici při Zlaté přilbě SNP na pódiu.

Jen o něco málo lépe skončil jeho start ve mšenském finále o rok později, a protože si Mšeno vydražilo pořádání závěrečného stupně nejprestižnějšího českého šampionátu také v sezóně 1996, dostal Gavenda další argument pro starty se slovenskou licencí. Tím dalším důvodem byla skutečnost, že navzdory solidním výkonům na dráze se stále nějak nemohl vejít do české nominace pro světový šampionát, zatímco Slováci mu přislíbili jedno místo zajistit.

Počínaje sezónou 1996 nastaly březolupskému matadorovi doslova zlaté časy. Hned svůj první start v mistrovství světa v předkole ve Wiener Neustadtu, malém městě asi šedesát kilometrů jižně od Vídně, mu přinesl nečekaný triumf. Pět vítězných jízd ho jednoznačně katapultovalo na nejvyšší stupeň vítězů. Zaskočení rakouští pořadatelé, kteří neměli cédéčko se slovenskou hymnou, museli na jeho počest zahrát pouze znělku Evropské unie. Ovšem hned v dalším kole v německém Pffafenhofenu se mu vůbec nedařilo, takže se s šampionátem rozloučil z posledního místa s nulovým bodovým ziskem. O rok později se už žádná předkola nejela a Jaroslav Gavenda v nejlépe obsazeném kole v Abensbergu skončil devátý, takže se v semifinále kontinentu v Pockingu představil jen jako náhradník. Nicméně vše si vynahradil v rámci středoevropského poháru družstev Mitropa Cup. Společně s Vladimírem Višváderem, za nějž v jednom případě zaskočil kopřivnický Jaromír Lach, málem vyhráli, když jim po deseti závodech chyběly ke zlatu pouhé čtyři body.

Dařilo se i na domácích oválech. Po skončení sezóny 1992 se sice březolupští museli s extraligou rozloučit, jenže po roce nevídané prvoligové dominance se do elitní soutěže vrátili. Po návratu k systému čtyřutkání zažívali pravé lukulské hody. V roce 1996 zaznamenal jihomoravský klub svůj nejlepší výsledek celé historie, když skončil druhý o čtyři tabulkové body za vítězným Olympem. Jaroslav Gavenda jako jediný ze soupisky absolvoval všech osm mítinků a z hlediska average se stal sedmým nejlepším extraligovým jezdcem. O rok později byly Březolupy třetí a na špici se udržovaly také v soutěži dvojic, jenž se jezdila jako seriál několika závodů, ve kterém obsadily druhou (1996), resp. třetí (1997) příčku. Kromě toho dokázal Gavenda v šestadevadesátém vyhrát žarnovickou zlatou přilbu, což bylo skvělé i pro místní publikum, které vidělo triumf v uvozovkách domácího jezdce, jehož povzbuzovalo jako při nějakém fotbalovém utkání.

Všechno může být rázem vzhůru nohama
Na rok 1998 Jarda Gavenda určitě nikdy nezapomene. Byla to jeho jubilejní dvacátá sezóna strávená v sedle plochodrážního speciálu. Závodník, který se v průběhu let do Březolup přiženil a bydlí coby kamenem dohodil od stadiónu, dokonce plánoval uspořádat při této příležitosti volný závod. Navíc konečně chtěl prorazit v mistrovství světa a pokusit se o triumf v Mitropa Cupu. Vše ale vzalo nečekaný obrat.

První jobovka přišla z řad vlastního klubu. Ten nedokázal zajistit adekvátní finanční krytí pro svou extraligovou účast a pár dnů před jejím začátkem ze soutěže vycouval. Jaroslav Gavenda si musel hledat angažmá jinde a našel je v devadesát kilometrů vzdálené Kopřivnici, ovšem v nižší prvé lize.

Hned první start s novou vestou bohužel skončil špatně. Na rozbité dráze na plzeňských Borech, kterou viděl naposledy ve čtyřiadevadesátém při finále dvojic, sice nejprve své dvě úvodní rozjížďky vyhrál. Avšak při jeho třetím startu jej zezadu sestřelil pardubický Tomáš Kotek. Diagnóza byla pro moravského borce bohužel fatální – bolestivá zlomenina klíční kosti.

Bolela o to více, že se již během jízdy sanitkou do plzeňské nemocnice musel loučit se světovým šampionátem v rakouském Murecku. Tam se ze čtveřice kvalifikačních kol sešla bezesporu nejslabší konkurence, a odkud by tudíž postup neměl být vyloženě těžkou záležitostí.

Po rekonvalescenci pomohl březolupskému výběru postoupit do finále šampionátu dvojic. Mezitím mu ovšem z faxu vyjela pozvánka na volný mezinárodní závod do severoněmeckého Ludwigslustu. V jeho finálové jízdě upadl natolik nešastně, že si polámal žebra. Za celou sezónu tedy neodjel ani dvacet závodů, a když na podzim hovořil o nejhorší sezóně desetiletí, pevně doufal, že si v devětadevadesátém vše vynahradí. Jenže člověk míní, ale…

V listopadu 1998 na svém zasedání v pražské budově autoklubu valná hromada SPD odsouhlasila návrh, aby čeští vlastníci licencí zahraničních federací byli bráni v ligových soutěžích jako cizinci. Avšak povolená kvóta zahraničních akvizic nasazených jedním týmem v jediném závodě zůstala na dvou. To ovšem nehrálo do noty březolupskému týmu, jenž se po vynucené přestávce do extraligové soutěže po dohodě s vítězem prvé ligy pardubickým Rackem o odstupném vrátil. Na jezdcích z okolních zemích vyloženě stavěl a většina Čechů měla cizí licence. Management klubu tedy požádal Jaroslava Gavendu, Roberta Krále a Vladimíra Višvádera, aby si vzali české licence, a ti jeho prosbě vyhověli.

Tím pádem Gavenda přišel o světový šampionát, ale také o Mitropa Cup, v němž mu jeho výborné výsledky pomáhaly k mnoha pozvánkám na různé zahraniční pouáky. Nyní je tedy musel také oželet. Mnoho toho nenajezdil ani v extralize. Ačkoliv se mu na první závod do Prahy příliš nechtělo, protože Markéta nikdy nepatřila mezi jeho oblíbené ovály, nakonec povolil přemlouvání trenéra a nastoupil jako náhradník. Jediný start místo Roberta Krále však nepřinesl bodované umístění, takže se do sestavy znovu dostal až ve čtvrtém závodě ve Slaném o dva měsíce později. A na body v něm opět naneštěstí nedosáhl.

Byla to extraligová derniéra Jaroslava Gavendy. Ačkoliv se s připraveným motocyklem objevil ještě několikrát v dějišti extraligového klání, Miloš Plzák jej už nikdy do sestavy nepovolal. Jarda tak musel podobně jako řada jiných závodníků řešit akutní nedostatek závodů.

Koncem října se v Murecku uskutečnila tradiční rakouská zlatá přilba, jejíž pořadatel Josef Bössner pozval také Jaroslava Gavendu. Ten měl v té době na svém kontě pouhé tři závody! Když hrdina našeho vyprávění společně s bývalými jezdci Václavem Zajícem a Martinem Šerým v roli mechaniků opouštěl Březolupy žijící v onen předposlední říjnový sobotní podvečer tradičními hody jistě už k zásadnímu rozhodnutí o ukončení kariéry směřoval, by ještě nebyl stoprocentně rozhodnutý.

Cestou za volantem své dodávky přes spící Rakousko měl spoustu času o svém dalším životě přemýšlet. Mureck leží až v samé blízkosti slovinské hranice, a z dálnice se odbočuje až těsně před celnicí ve Spielfeldu. To už rakouské rozhlasové stanice slábnou, zatímco jejich slovinská konkurence nabývá vrch. Nakonec to nechal osudu, na stadión přijel ze všech účastníků jako první. Měl tedy spoustu času připravit své dvě motorky na technickou přejímku, kterou navzdory buzeraci od horlivého technika, jenž pořád hledal nějaké mouchy na upevnění deflektoru, prošel bez větších komplikací.

V závodě samotném žádnou díru do světa neudělal. Prakticky každý soudný člověk to mohl jedině čekat. Jede-li závodník čtvrtý závod sezóny v období, kdy kolem stadiónu zlátne listí a ve stánku s občerstvením nabízejí kromě obvyklého sortimentu také dvě deci burčáku za dvacet šilinků, je o výsledku většinou již rozhodnuto.

Ovšem Jaroslav Gavenda ještě ukázal zuby. By pozice získané slušnými starty nedokázal udržet, skončil třikrát třetí, přičemž za setkání s ním zaplatili ztrátou bodů Radek Smolík, účastník z nejvzdálenějšího místa Holanďan Roy Verbrugge a Ital Christian Miotello. Jméno Gavenda tak figurovalo na čtrnácté příčce celkové klasifikace.

Jaroslav Gavenda při mnoha příležitostech zdůrazňoval, že do čtyřiceti závodit rozhodně nebude. Onen říjnový podvečer, kdy společně s mechaniky nakládal své dvě Jawy a další vybavení do auta, aby nastoupil zpáteční cestu přes Štýrsko a Dolní Rakousy domů na jižní Moravu, mu k tomuto životnímu jubileu scházel necelý půlrok. Ale stále nebyl rozhodnutý.

Zvažoval možnost návratu pod křídla slovenské motocyklové federace, což by mu přineslo možnost startů v Mitropa Cupu 2000. Jenže Slováci se nakonec rozhodli soutěž neobsadit, by jim závodníci dokonce nabízeli hradit si náklady spojené s účastí ze svého, a tak se Jarda definitivně rozhodl skončit.

Žádný epilog
Později koketoval s myšlenkou závodit v automobilových soutěžích. Dokonce se na několika rallye objevil jako mechanik. Avšak ceny náhradních dílů přistřihly křídla jeho ambicím. A role spolujezdce, který rychlý závodní speciál neřídí, mu nesedla. Navíc v dubnu 2004 se ve Slaném poprvé objevil na startu plochodrážního závodu jeho prostřední syn Martin. A ten jeho radou a pomocí nepohrdne ani dnes, kdy už má za sebou sedm závodních sezón.

Foto: Antonín Škach, Lubomír Hrstka a archív autora