Plzeň – 15. března
Rozhodně není prvním plzeňským závodníkem, který osedlal plochodrážní stopětadvacítku. A měříme-li úspěch cinkotem medailí, prozatím ani nejlepším. Nicméně je prvním, který se brilantně surfuje na hraně vlny západočeského boomu mladých plochodrážníků. Západočeská metropole se může záhy stát velkou líhní. Její potěr na stopětadvacítkách se neustále rozšiřuje a uvnitř klasického oválu již vyrostla malá trať. Ale dnes se podívejme na závodní příběh Matěje Frýzy.
Rybařící motorkář na počátku kariéry
„K ploché dráze jsem se dostal přes mého strejdu Zděnka Jindřicha,“ začíná Matěj Frýza odvíjet klubíčko vyprávění svého plochodrážního příběhu. „V té době jsem měl již krosku stopětadvacítku a jezdil po polňačkách. Strejda se mě ptal, jestli nechci vyzkoušet plochou dráhu. Že chodí na borskou přehradu pod ovál, slyší burácející motory a občas se zajde i podívat.“
Rybář nešel na Bory plochodrážníkům vynadat, že mu plaší ryby. „Strejda je také motorkář,“ usmívá se Matěj Frýza, aby se věnoval své vlastní kariéře. „Vzpomínám na to, když jsem přišel poprvý s tátou na plochou. Byli tam dva starší páni. Nevím ani, kdo byli. Asi zrovna byla dovolená a ten den tam nikdo nebyl.“
Přesto nastartovali kariéru jednoho z nejlepších plzeňských stopětadvacítkářů. „Ti páni se mě ptali, jestli chci jezdit,“ pokračuje. „Ať si tedy vezmu stroj a jedu. S tátou jsme hledali našlapávačku, abychom nastartovali. Byla to sranda. Pak do mě strčili a já vyrazil.“
Matěj Frýza se svým otcem Jaroslavem jakoby se vmžiku ocitli na jiné planetě. „Všechno pro nás bylo nové, byli jsme absolutní neználci. Projel jsem dvě kola a říkám ‚sakra, to jede jako ďas‘. Na dalším tréninku už bylo víc lidí. Ujal se mě Michal Hádek s Terkou Nádraskou. Naučili mě základy, jak se na tom sedí a jezdí. Pod jejich taktovkou jsem se po pár trénincích naučil konečně smyk. Byl to super pocit.“
Hrdina našeho vyprávění však nebyl ve svých začátcích sám. „Byl tam už můj kamarád jezdec Pepa Černý,“ vzpomíná. „Nyní nás tuhle sezónu bude už pět. Paráda, pět plochodrážních plzeňských vest. Před plochou dráhou jsem chvilku hrál fotbal, ale to mě moc nepřitahovalo. Mám rád vše, co má motor. Lví podíl na tom, že jsem začal jezdit, má rodina Nádraských a Michael Hádek. Do začátků nás zasvětili, moc nám se vším pomohli a pomáhají dál.“
Předloňská dubnová sobota v Březolupech
První závod jel předloni v dubnu v Březolupech, kdy se klasický šampionát stopětadvacítek postaral o doprovod přeboru. Není to tradiční, aby český kolibřík začínal na velké dráze, ale vzhledem k plzeňským okolnostem a možnostem to logiku mělo. V devítičlenném startovním poli skončil Matěj Frýza sedmý. Nepřál mu los proti Janu Jeníčkovi, který tehdy rovněž nasbíral čtyři body.
„Na první závod jsem se hrozně těšil,“ ujímá se slova opět plzeňský závodník. „Natrénováno ještě nebylo, spíš vůbec ne, ale všichni mi říkali, že nejlepší trénink je závod. Rychle se udělala licence a šlo se na to. V Březolupech při přeboru právě startovali Zdeněk Simota a Michael Hádek, který pro poruchu musel odstoupit. Tuším, že to bylo po třetí jízdě. Škoda, zrovna to měl pěkně rozjeté a stejně i Zdeněk.“
Nicméně pojďme raději k těm stopětadvacítkám… „Mezi rozjížďkami Michael za námi s Pepou chodil a radil, co a jak,“ reaguje Matěj Frýza. „S povlaky a tak. Pomohli nám tenkrát i rodiče mladých jezdců i kluci. Jak s přejímkou a co vypsat. Vše bylo pro nás nové. V Plzni nebyla malá dráha a mnohokrát jsme se učili ve Slaném u pana Rosůlka. Tímto ho s tátou zdravíme a za vše moc děkujeme. A hlavně se těšíme na další spolupráci.“
A jak Matěj Frýza prožíval svůj ostrý debut? „Měl jsem nervy a táta s dědou prý ještě větší,“ usmívá se. „Hlavně dojet, to byl náš cíl! V Uherském Hradišti, Kunovicích a Jarošově máme velké příbuzenstvo. Hodně se jich na ten závod přišlo podívat. S benziňákem jsem se snažil, co nejvíce to šlo. Právě zde jsem udělal první smyk. Měl jsem velikou radost. Byl jsem velmi spokojen a myslím si, že sedmé místo napoprvé byl excelent.“
Bedna a bum
Neuběhly ani tři týdny a mistrovství republiky stopětadvacítek přispěchalo na plzeňské Bory. Vyhrál Jaroslav Vaníček, jehož v sezóně 2018 bylo proklatě těžké porážet, před Vojtěchem Šachlem. Matěj Frýza měl spoustu důvodů k úsměvu, protože s nimi šel na pódium jako třetí nejlepší.
„Bylo to super a hlavně hodně nečekané,“ připomíná, že jel teprve svůj druhý závod v životě. „Tenkrát jsem měl motorku půjčenou od Terky Nádraské, za což jí moc děkuju. Moc dobře připravená a trefili jsme i převody. Jela skvěle, chvíli jsem proháněl i Vojtu Šachla. Super pocit stát na bedně a ještě na domácí půdě. Přijelo se na nás podívat mnoho známých i kamarádů. A zrovna se to povedlo. Prostě paráda. Snad se to ještě povede…“
Jenže za jedenáct dnů vyrazil za svým debutem v Mini Cupu do Chabařovic… „To si pamatuju velice přesně,“ vraští čelo. „Měl jsem rozjížďku s Jardou Vaníčkem a Vojtou Zamazalem. Vaňas nám ujel a my s Vojtou jsme se prali o druhý místo. Už jsem ho skoro měl, byl tři metry přede mnou. Viděl jsem tam mezeru, vjel jsem do ní, ale nakopla mi díra a vrazil jsem do Vojty.“
Na pohromu bylo zaděláno. „Zasekl se mi hák někam k jeho motoru,“ líčí Matěj Frýza. „Pak se nějak vyhákl a motorka se mi zvedla na zadní. Už jsem to neudržel. Pustil jsem motorku. Ruka se mi sekla někam mezi šasi a už to bylo.“
Místo vyhlášení směřoval do špitálu. „V ústecké nemocnici mi chtěli ruku operovat s tím, že si tam dva, tři dny poležím,“ říká. „Požádali jsme, jestli můžeme přejet do Plzně. Bylo nám řečeno, že v Plzni není dětská chirurgie, ale můžeme. Sto padesát kiláků na Lochotín bylo nekonečných. Avšak ruku mi jen srovnali, zasádrovali a byla OK. V té době jsem malý dráhy ještě moc nejezdil. Ale musím říct, že do Chabařovic jezdíme moc rádi. Mají skvělou dráhu a Šifaldovci jsou moc bezva. Vždycky to mají parádně připravené.“
Zvládnutý comeback
Na ovály se Matěj Frýza vrátil v srpnu, stihnul jedenácté místo v poháru, sedmé v klasickém českém šampionátu a závěr mistrovství republiky na krátké dráze ve Slaném. „Po úrazu jsem byl opatrnější,“ připouští. „Moc dobře jsem nejel. Přiznávám, že jsem se trochu bál. Táta už byl nervní, že takhle můžu jezdit na simsonu před barákem a né po republice. Nebojoval jsem. Michael Hádek tátovi vysvětloval, že po zlomenině chvilku může trvat, než se jezdec rozjede a dostane do zpět, kde byl, a že to tak taky měl. Dva, tři závody jsem odjel mizerně. To je pravda. A pak se to zase zlepšilo. Tak měl Michael asi pravdu. Každej‘ to má asi jinak.“
Každopádně před loňskou sezónou už věděl, že plochá dráha byla správná volba. „Zalíbila se mi tak moc, že když se zrušil trénink z důvodu špatného počasí, byl jsem strašně naštvanej‘,“ vyznává se. „Přes zimu jsem chodil cvičit a dělal s dědou Mírou Drugdou, který je můj mechanik, a taťkou v garáži na motorkách.“
Loni u jména Matěj Frýza máme osmé místo v Mini Cupu. Nebýt čtyř vynechaných mítinků, bylo by to lepší, vždyť Praha a Chabařovice přinesly druhá místa. Obě mistrovství jak na krátké, tak klasické byly za páté místo. Je spokojený nebo cílil výš?
„V Mini Cupu jsem cílil výš,“ souhlasí. „Ale čas tomu nedovolil. V mistrácích jsem taky cílil výš, ale jsem spokojený za páté místo. Mohlo to být i horší. Velká konkurence. Kluci dělali ve stopětadvacítkách velké úspěchy na mistrovství světa a Evropy, takže můžu říct, že jsem jezdil s nejlepšími. Tím se jezdec také hodně naučí. Letos chceme odjet úplně vše, pokud zdraví a čas dovolí. Možná to bude moje poslední sezóna ve stopětadvacítkách.“
Smělé cíle
V Plzni na podzim vznikla nová malá dráha, což může znamenat počátek nových časů. „Považuji to za velký přínos,“ reaguje Matěj Frýza. „Myslím si, že se noví kluci naučí lépe smyk na malé dráze než na velké. Na začátku jsem hodně využíval služeb pana Rosůlka a pana Schneiderwinda. Jejich práce si strašně vážím a samozřejmě i ostatních činovníků SCM, co nám radí a pomáhají. Jak jsem byl zvyklý stále jezdit jen na velké dráze, tak zezačátku se mi na malé vůbec nechtělo. Asi ostych. Ale teď to mám moc rád.“
Nová sezóna bude mít kvůli nouzovému stavu způsobeného koronavirem zpoždění. „Motorky máme připravené,“ pochlubí se. „Chodím cvičit, snažím se, co to jde. Dvěstěpadesátky asi vynechám a příští rok ve čtrnácti možná začnu trénovat na pětistovce. V této sezóně bych samozřejmě chtěl být co nejvýš. Je to možná moje poslední ve stopětadvacítkách. Chtěl bych se kvalifikovat na mistrovství Evropy, které se letos pojede v Plzni. Doufám, že to vyjde a doma budu reprezentovat. Je to nádherný pocit mít českou vlajku na vestě. Jednou jsem to už okusil, byť jako začátečník. Vloni pátý místo, letos chci víc.“
Matěj Frýza děkuje:
„Poděkování, mamce, tátovi, sestřičce Editce, dědovi Mírovi, dědovi Jardovi, babičkám, strejdovi Zděnkovi s rodinou za podporu. Taky strejdovi Martinovi s rodinou. Rodině Nádraských, kteří nám všem strašně moc pomáhají a fandí. Michaelu Hádkovi, který si nás vzal hlavně na začátku pod křídla. Stejně tak Terka Nádraská. Marcel Šlouf, který nám taky moc pomáhal s mašinama. Novému trenérovi Milanu Kůsovi za pomoc, Káčovi Kadlecovi, Simoťákovi a Radkovi Podhadskému, který nám taky moc pomohl, a další a další. Senioři jako pan Zelenka a Jarda Lucák a další. Všechny asi nevyjmenuji. Ale největší poděkování patří celému klubu PK Plzeň a všem členům za jejich podporu. Budu se moc snažit, abych náš klub co možná nejlépe reprezentoval. Všech si moc vážím. Děkuji také všem známým a kamarádům, co mi fandí. Ještě bych chtěl na nebesa poděkovat za vše, co pro nás dělal Jarda Hrubý, který nás velmi brzy a nečekaně opustil na tento svět. Něco jsem mu slíbil… Tak tedy, Jarouši, snad se mi to povede. Já jedu dál! Matěj!“
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Jiřina Šifaldová a Antonín Škach