Mariánské Lázně – 20. srpna 1989
Dlouhá plochá dráha je po ledech naší druhou nejúspěšnější plochodrážní disciplínou. Jiří Štancl s Alešem Drymlem (oba je vhodné označit jako starší, neboť i jejich synové stejného jména zanechali výrazný otisk na mezinárodní scéně) získali každý po dvou stříbrných medailích v letech 1983, 1985, 1989 a 1991. To se ještě závodilo pouze na dlouhých pískových drahách, které měřili přibližně kolem jednoho kilometru. Po sloučení závodů na dlouhé a travnaté dráze přidal do naší národní plochodrážní pokladnice dvě bronzové medaile Josef Franc (2012,2017). Schází už jen zlato. Nechybělo mnoho a tento sen se stal skutečností. Nejblíže titulu mistra světa byl v roce 1989 na domácí dráze v Mariánských Lázních Aleš Dryml. K nezapomenutelnému závodu před třiceti lety i k okolnostem, které mu předcházely, jsme vrátili díky vzpomínkám dvojnásobného vicemistra světa.

 

Hledání cesty z průměrnosti

„Středisko vrcholového sportu mělo svoje tréninkové programy, ale ve své podstatě tlačilo jezdce do průměru. Někdy to byl spíš podprůměr ‟, pouští se do líčení poměrů v československé ploché dráze v osmdesátých letech Aleš Dryml. „Mě ale nestačilo dostat se do světového finále, chtěl jsem víc. Měl jsem doma dvě bronzové medaile z MS družstev z let 1977 a 1979, za to jsem obdržel titul zasloužilého mistra sportu. Ale já chtěl svou vlastní medaili. Bylo mi jasné, že v takových podmínkách toho nikdy nemohu dosáhnout. Dostal jsem se třeba do Anglie, ale další rok mě tam už nechtěli pustit. Přestože jsem měl výsledky, jel místo mě nakonec někdo jiný.‟

V roce 1985 měl Dryml na svém kontě už dva domácí individuální tituly na krátké dráze (1982, 1984) a jeden na dlouhé (1982). Mohl se pochlubit medailemi z MS družstev, dvakrát se probojoval do světového finále jednotlivců na krátké dráze, dvakrát na ledové a šestkrát na dlouhé dráze. Chyběl ale výraznější zápis do historických tabulek. Dosavadním maximem bylo šesté místo z MS na dlouhé dráze z Mariánských Lázní v roce 1983. Cestu k zlepšení svých výsledků spatřoval v pravidelnějším kontaktu se světovou plochodrážní špičkou. Ale jak toho dosáhnout?

„Ve svazarmu po mě pořád chtěli medaili, ale přitom jsem měl možnost jet pouze sedm zahraničních závodů a to včetně krátké a dvojic ‟, pokračuje ve svém vyprávění Aleš Dryml. „Když jsem odešel do Německa, tak jsem měl závodů pětačtyřicet. Tady jsem měl před svým odchodem sice šest motorek, ale bylo mi to k ničemu. Teprve v Německu jsem se mohl dostat k nejlepšímu materiálu a ladičům. Potřeboval jsem se pravidelně utkávat se světovou špičkou, abych s nimi dokázal udržet krok. Proto jsme s Jiřím Štanclem odešli na komerční styk. To byl nadlidský úkol. Všichni mi říkali, že ať na to rovnou zapomenu, že nikam nepojedu. Ale já jsem se nedal odbýt. Šel jsem za tím, hledal jsem všemožné cesty, dokud jsem toho nedosáhl. Vedení ploché dráhy bylo zásadně proti. Nemohli si dovolit, abychom měli lepší výsledky, než jezdci Rudé hvězdy a SVS. Mohlo by se totiž ukázat, že to jde i líp. A tak to také bylo. Také šlo dost o peníze. Najednou bychom jezdili bez vedoucího výpravy, který po závodě shrábne peníze a pak rozdělí diety. Každý se na tom chtěl trochu přiživit. Jenže naše situace nebyla vůbec snadná. Šli jsme do toho s ničím, všechno si museli koupit a nesli i všechna rizika. Do ciziny jsem nakonec šel přes Autoturist. Hodně mi pomohli otec Gerda Risse a také Hans Wassermann. Koupil jsem tam celou motorku. Za dva motory dal tři tisíce šest set marek a pak to všechno splácel.

Tvrdý chléb na západní frontě

„Tlak byl velký ‟, vzpomíná Dryml. „Člověk musel mít výsledky. Štancl odcházel jako vicemistr světa, já to měl těžší. Mým nejlepším výsledkem bylo šesté místo v mistrovství světa, tak jsem se musel o to víc snažit, abych byl na závodech pokud možno do věnce. Neměl jsem dodávku, jen golfa s přívěsem. Peníze jsem obratem dával do techniky, všechno něco stálo. Autoturistu jsem musel každý měsíc vyplatit tři tisíce pět set marek a to jsem nevěděl, že se mi nic z těch čtyř let nebude počítat do důchodu. Pro mě ale nebyly důvodem peníze, byla to jediná cesta, jak se dostat do pravidelného kontaktu se světovou špičkou a zlepšit své výsledky.‟

Jenže vedení československé ploché dráhy paradoxně oběma jezdcům zakázalo start v závodech domácího i světového šampionátu. Reprezentace se tak dobrovolně připravila o své dva nejlepší jezdce, aby snad svým špatným příkladem nesnižovali motivaci mladých závodníků a nevrhali svými výsledky špatné světlo na práci trenérů.

„Stále jsem věřil, že někdo dostane rozum a účast v mistrovství světa nám bude umožněna, ale najednou jsem byl pro všechny černá ovce‟, popisuje Aleš Dryml své pocity po zákazu reprezentovat. „O to hůř bylo, že se mi začalo dařit. Měl jsem výsledky a to bylo špatně. Další rok dělali všechno pro to, abych nikam nevyjel. Nakonec jsem se tam přeci dostal, ale to byla už půlka sezóny. Přišel jsem o tři reprezentační sezóny, ale nikdy jsem toho nelitoval. Kdybych ten krok neudělal, tak bych nikdy nedosáhl takových výsledků.‟

Draze zaplacený odchod se nakonec vyplatil

V roce 1989 se po šesti letech konalo finále mistrovství světa na dlouhé dráze v Mariánských Lázních. „Bylo mi už třicet šest a chtěl jsem tam jet a prodat, co jsem se naučil ‟ posouvá se Dryml ve svém vyprávění do sametového roku 89. „Hledal jsem všemožné cesty, abych prolomil reprezentační zákaz. Nakonec mi pomohl můj brácha. Je lékař a tehdy pracoval v Sanopsu. Díky tomu měl kontakt na důležité stranické činitele a podařilo se mu určité osoby přesvědčit, jak je důležité, aby Dryml to finále jel. Podařilo se. Svou účast jsem si ale musel nejprve vybojovat v domácím šampionátu.‟

Začátkem května se v Mariánských Lázních konal úvodní podnik čtyřdílného seriálu, který byl tento rok netradičně pojat jako mezinárodní s dvěma zastávkami v NDR (Ludwigslust a Parchim). Aleš Dryml obsadil v úvodním podniku druhé místo, o jeden bod za Romanem Matouškem. Pak se objevil ještě v Parchimu, kde zvítězil. Zbylé dva podniky vynechal, což mu v konečném účtování vyneslo sedmou příčku. Matoušek jel pouze první závod a tak se osmého srpna ze svého druhého titulu na dlouhé dráze mohl radovat Antonín Kasper.

 

Úřadující mistři republiky do finále neprošli

Do kvalifikačních kol světového dlouhodrážního šampionátu anno domini 1989 vstoupilo celkem sedm československých jezdců.

Z německého Harsewinkelu postoupil pátým místem Antonín Kasper. Pro desátého Bohumila Brhela místo v semifinále nezbylo. Z vítězství se radoval domácí Uwe Gessner s na ležato uloženým motorem Godden, před mistrem světa z roku 1985 Simonem Wiggem z Velké Británie.

V dánském Korskro, kde jsme neměli žádné želízko v ohni, se zrodilo první překvapení. Po úvodní jízdě si komisaři vyhmátli exmistra světa z Mariánských Lázní (1983) a jednoho z největších favoritů celého šampionátu Američana Shawna Morana. Po pozitivním testu na alkohol byl ze závodu vyloučen a následný distanc od FIM i od domácí federace na sebe nenechal dlouho čekat. Tehdy ještě nikdo netušil, že jej rok dělí od ještě většího dopingového skandálu po zisku stříbrné medaile v MS na krátké dráze. V Korskro s přehledem zvítězil domácí favorit, mnohonásobný mistr světa na krátké dráze, Hans Nielsen před další hvězdou z USA Samem Ermolenkem a Marvinem Coxem z Velké Británie.

V bavorském Pfarrkirchenu předvedli senzační výkon Petr Vandírek s Bořivojem Hádkem, když obsadili druhé a třetí místo za vítězným Karlem Maierem. Za svá záda tak odsunuli nejen bronzového medailistu z roku 1986 Švýcara Gerharda, ale i mistra světa z roku 1979 a velkou domácí hvězdu Aloise Wiesböcka.

Poslední kvalifikační kolo se konalo v severoněmeckém Scheesselu, kde jsme měli trojí zastoupení. Roman Matoušek skončil šestý, Aleš Dryml hned za ním. Jediným, kdo uvízl v síti kvalifikačních kol, byl pardubický Pavel Karnas.

„Mě vždycky posílali do Scheesselu‟, směje se Dryml. „Nikdo tam nechtěl jezdit, dráha je tam hluboká a těžká. Všichni se báli cejchy. Já jsem ale vždycky dobře startoval a tak jsem tam jezdil rád. Dařilo se mi tam už v třiaosmdesátém při semifinále MS a v jednadevadesátém jsem tam semifinále vyhrál. Tehdy v kvalifikaci 1989 jsem měl problémy s prokluzující spojkou a byl v jedné jízdě vyloučen za najetí do pásky. V těch letech se jezdilo s osmi jezdci na startu (1988-1990, pozn. autora), za vítězství v jízdě bylo sedm bodů, tak byla každá ztráta dost znát.‟

Vítězem se stal úřadující vicemistr světa Němec Klaus Lausch, později vynikající ladič motorů, před svým krajanem Gerdem Rissem a dalším loňským medailistou Chrisem Mortonem z Velké Británie. Cestu do dalších bojů si s přehledem zajistili veterán světových plochých drah, trojnásobný mistr světa na dlouhé a mistr světa na krátké dráze Egon Müller a také dvojnásobný mistr světa na ledové ploché dráze Švéd Erik Stenlund. Posledním postupujícím byl Finn Rune Jensen z Dánska, dobře známý naším divákům ze svých startů v Mariánských Lázních. Z Scheesselu překvapivě nepostoupil domácí Heinrich Diener. Na dravého Angličana Simona Crosse zbylo v semifinále jen místo náhradníka.

Dva červencové semifinálové závody určily šestnáct jezdců pro světové finále, které bylo na programu 20. srpna v Mariánských Lázních. Nový systém s osmi jezdci na startu redukoval startovní pole z osmnácti na šestnáct závodníků, tak bylo síto o něco hustší než dříve.

První semifinále hostil Waldstadion v Herxheimu v Porýní-Falc. Závod byl poznamenán hororovým pádem jednoho z favoritů Sama Ermolenka. Po dvou jízdách měl na kontě dvanáct bodů a cesta do druhého světového finále na dlouhé dráze se zdála být otevřená. Zlom nastal v první zatáčce další jízdy, kde došlo k hromadné kolizi tří jezdců. Sam musel být letecky transportován do traumacentra a dvanáct zlomenin jeho pravé nohy znamenalo nejen dlouhou závodní pauzu a množství operací, ale i doživotní deformitu nohy. Kvůli jejímu zkrácení musel sympatický americký závodník trvale nosit speciálně upravenou obuv s vysokým podpatkem. To mu však nezabránilo v tom, aby se k ploché dráze vrátil a o čtyři roky později získal v Pockingu titul mistra světa na krátké ploché dráze.

Závod na své domácí dráze ovládl Gerd Riss před Hansem Nielsenem. Aleš Dryml si napravil reputaci ze čtvrtfinále a blýskl se skvělým třetím místem. Do finále se probojovali i Egon Müller, Marvin Cox, Klaus Lausch, Chris Morton a Erik Stenlund. Finn Rune Jensen možná doufal ve víc, než jen v místo náhradníka, ale jezdecká forma někdejší světové pětky s koncem dekády začínala pomalu stagnovat. Mnoho nechybělo a v Mariánských Lázních by se objevil i Švéd Per Jonson, který o rok později triumfoval ve světovém finále na krátké dráze. Do finále se nepodíval ani jeho krajan Henka Gustafsson, který měl však své nejlepší dlouhodrážní roky teprve před sebou.

Herxheim znamenal konečnou zastávku i pro exmistra Evropy na travnaté dráze (1987) a dvojnásobného mistra ČSSR na dlouhé dráze (1987, 1988) Romana Matouška. Nezapomenutelný bouřlivák české i světové ploché dráhy dlouho živil naděje na postup, ale ty vzaly za své po spektakulárním pádu z přední pozice v jedné ze závěrečných jízd. Dlouhá dráha tak navždy zůstala jedinou disciplínou, ve které Roman nedosáhl světového nebo evropského finále. Nutno však také dodat, že se o to pokoušel jen pouhé dva roky.

Druhé semifinále se konalo o týden později, tedy 23. července v bavorském Mühldorfu. Čtyřnásobný a úřadující mistr světa Karl Maier se na své domácí dráze musel sklonit před svým největším rivalem Simonem Wiggem. Obrovským překvapením však bylo vystoupení německých juniorů, když Mario Trubkovic skončil třetí a Andre Pollehn čtvrtý.

O jediný bod méně získal vítěz čtvrtfinále Uwe Gessner, ale tomu ani páté místo nestačilo k postupu, neboť se stal obětí krutého a trochu nesmyslného pravidla o maximálním počtu tří postupujících závodníků z jedné země. Za ním skončili majitel bronzové medaile z roku 1986 Švýcar Marcel Gerhard (pozdější mistr světa roku 1992) a Alois Wiesböck, ale i ten mohl stejně jako Gessner na světové finále zapomenout. Naopak osmý Petr Vandírek, novopečený mistr ČSSR na krátké dráze, se mohl těšit na své třetí dlouhodrážní světové finále, kde chtěl na domácí půdě vylepšit své dosavadní maximum – devátou příčku z Pfarrkirchenu 1986.

Československý úspěch doplnil devátý Bořivoj Hádek, pro kterého bylo naopak finále v Mariánských Lázních světovou premiérou. Do finále díky vyřazení Němců proklouzl i úřadující britský šampion na trávě Steve Schofield. Na Antonína Kaspera zbylo alespoň místo náhradníka. Trochu hořká pilulka pro novopečeného mistra republiky na dlouhé dráze a světového finalistu z předchozího roku.

V přípravě pomáhá psycholog i jízdní kolo

Pokud náhodný zvědavec zabloudil v polovině srpna na kilometrový pískový ovál v Mariánských Lázních, mohl kromě desítek členů automotoklubu pilujících finální úpravy svého svatostánku zahlédnout i nenápadného muže, jak projíždí dlouhé rovinky i pověstné klopené zatáčky na bicyklu.

Kdo byl onen cyklista, nám odhalí hlavní hrdina našeho vyprávění: „Týden před finále jsem se ubytoval i s rodinou v Mariánkách a koncentroval se na přípravu. Ne na motorce. Tam jsem měl natrénováno dost a nepotřeboval si něco dokazovat. Většinu závodů v Německu jsem absolvoval na trávě, což mi pomohlo hodně na fyzičku, kterou jsem měl jako nikdy. Běhal jsem nebo projížděl dráhu na kole, abych se ji naučil. Na motorce jsem tam trénoval jen jednou. Vyzkoušel jsem si starty. Zjišťoval jsem, v který moment je lepší motorku odlehčit a kde naopak zatížit zadní kolo, kde zalehnout. Jel jsem rámovinu od Hagona, motory mi připravoval Fritz Dorer, stejně jako Rissovi. Ten jel Jawu i GM. Já měl Jawu osmdevětsedmičku. To byl sice motor pro krátkou dráhu, nebo aspoň tak ho označovali ve fabrice, ale pro nás nebyl problém předělat ho na dlouhou. Ten motor ještě mám. Pak ho ještě jezdil Aleš na krátké dráze. Od Jawy jsem dostal ještě novou osmdevětosmičku. Já nebyl nikdy tovární jezdec Jawy, tomuhle se říkalo spíš tovární podpora. V té době jsem taky začal spolupracovat se sportovním psychologem. Naučil jsem se pracovat s dechem a tepovkou. Hlavně se umět v důležitý moment zklidnit a koncentrovat.

 

V Mariánských Lázních počtvrté o mistra světa

V roce 1989 patřily Mariánské Lázně nejen mezi stálice pořadatelů závodů mistrovství světa, ale díky tradičně na jedničku zvládnuté organizaci závodů se těšily velmi dobré pověsti. Proto nebylo velkým překvapením, že po úspěšných finálových závodech v letech 1976, 1979 a 1983 přidělila FIM světové finále zdejšímu automotoklubu i počtvrté. Aleš Dryml jel první světové finále v roce 1977 v dánském Aalborghu, kde obsadil sedmou příčku. V Mariánských Lázních skončil jedenáctý v roce 1979, když v jedné jízdě zvítězil a další nedokončil pro přetržený řetěz. V roce 1983 dosáhl v Mariánkách svého nejlepšího výsledku. Probojoval se až do finálové jízdy a obsadil celkově šesté místo. O rok později triumfoval na zdejší dráze ve čtvrtfinále MS. Teď jej tedy čekal třetí pokus, kdy mohl na domácí půdě bojovat o světovou medaili.

Předposlední srpnový víkend devětaosmdesátého roku se Mariánské Lázně začaly zaplňovat lavinou plochodrážních fanoušků z celého světa. Větší část téměř třicetitisícového publika tvořili diváci z Německa. Nebylo se co divit. Z šestnácti účastníků finále bylo šest Němců.

Lákadlem číslo jedna byl samozřejmě úřadující mistr světa Karl Maier, který přijel do Mariánských Lázní bojovat o hattrick.

Zuby na zlato si brousil i obhájce stříbrné medaile Klaus Lausch. Nemalé zastoupení svých příznivců v publiku měl i legendární Egon Müller. Trojnásobný mistr světa na dlouhé dráze a mistr světa na krátké dráze z roku 1983 patřil i ve svých čtyřiceti letech mezi favority. Hodně se věřilo i vítězi semifinále v Herxheimu Gerdu Rissovi.

Proti německé mašinérii se měl postavit především Simon Wigg, mistr světa z roku 1985 a stříbrný o dva roky později. Sympatický britský blonďák tento rok vynechal šampionáty dvojic a družstev a plně se koncentroval na individuální finále na krátké a především dlouhé dráze. Své ovoce měla přinést i intenzivní spolupráce s Ivanem Maugerem.

Dalším, kdo si oprávněně dělal naděje na zlato v Mariánských Lázních, byl mistr světa na krátké dráze z let 1986 a 1987 Dán Hans Nielsen. V Mariánských Lázních zvítězil v roce 1982 ve čtvrtfinále MS, o rok později byl na zdejší dráze ve finále dvanáctý. Po medaili sahal v letech 1986 ve Pfarrkirchenu a v roce 1988 v Scheesselu, ale dvakrát jej zradil motocykl, jednou byl vyloučen za nejetí do pásky. Jeho maximem tak zůstávalo nepopulární čtvrté místo z předchozí sezóny. Kvalifikací roku 1989 prošel jako nůž máslem (vítěz čtvrtfinále, druhý v semifinále) a jeho ambice tak byly jistě oprávněné.

Počítat se muselo i s Marcelem Gerhardem nebo Erikem Stenlundem, mistrem světa na ledové ploché dráze z let 1984 a 1988. Ten byl považován za černého koně závodu.

A pak tu byl Aleše Dryml, respektovaný šestatřicetiletý jezdec, mnohonásobný světový finalista, který ale tři roky ve světovém šampionátu pauzíroval.

V sobotním tréninku, který zhlédlo na šest tisícovek diváků, byl Aleš Dryml nejrychlejší před Maierem a Trubkovicem. Wigg zajel pátý čas, Nielsen až osmý, Lausch řešil ve volném tréninku problémy se spojkou a do měřeného nenastoupil. Pozornost v depu poutá Mario Trubkovic, který si přivezl motocykl s ležatým motorem. Je to stroj, na kterém Uwe Gessner zvítězil ve čtvrtfinále v Haarsewinkelu. I druhý stroj mladého Němce budí pozornost, konkrétně kyvná vidlice jeho předního kola. I tato novinka dojde v budoucnosti absolutního rozšíření.

Finále je tady

V Neděli dvacátého srpna 1989 pálilo v Mariánských Lázních slunce a nádherný den sliboval i napínavé závody. V jedenácti jízdách s osmi jezdci na startu každé z nich se mělo rozhodnout o tom, komu se celoroční dřina v dílně i na závodech vyplatila a kdo pojede domů s prázdnou.

Tři z největších favoritů – Wigg, Maier a Nielsen na sebe narazili v první jízdě. Maier jde do čela, za ním jsou Simon Wigg a Petr Vandírek. Vandírek odstartoval výborně od prken, ve výjezdu se ale nechal vynést příliš na venek a v hlubokém materiálu, když chtěl zalehnout, se přetočil a padá. Jízda není zastavena. Nielsen překvapivě až kolem čtvrtého a pátého místa, nakonec se musí bránit i Hádkovi. Wigg několikrát útočí na vedoucího Maiera, ale ten ho dokáže uhlídat za svými zády až do cíle. Müller v posledním kolem odpadá ze třetího místa s přetrženým řetězem. První body jsou rozděleny.

Je tu druhá jízda a na startu Dryml Lausch a Riss. Dryml má dobrý start, ale v zatáčce na lajně ho zavírají Trubkovic s Rissem. Dryml klesá až na páté místo, ale už na protilehlé rovince je na čtvrtém místě za Rissem, když vede Lausch před Trubkovicem. Riss se pere s dráhou i motorkou. Ve druhém kole odpadá Lausch z prvního místa s defektem a to je konec zlatých nadějí jednoho z favoritů. V dalším kole padá vlastní vinou Polehn. Vítězí Trubkovic. Dryml se snaží útočit na Risse, ale je až třetí.

Dryml vše napravuje hned v následující 3. Jízdě, předvádí skvělý start od prken, v první zatáčce se jen mihne kolem Marvina Coxe a na rovince má už dobrých 30 metrů náskok. Wigg startující z červené dráhy se musí probojovávat přes Nielsena a Coxe. Nakonec končí druhý, což už je ztráta druhého důležitého bodu. Nielsen jede překvapivě slabě, sice dobře odstartoval (což je v tomto odpoledni spíše výjimka), ale z druhé pozice se postupně propadá až na čtvrtou. Nemá rychlost a v zatáčkách se dostává příliš navenek. Je jasné, že dnes mistrem světa nebude. Ani loni bronzový Chris Morton nepojede z Mariánských Lázní s věncem kolem krku. Tentokrát je až šestý za Hádkem.

Další z favoritů Erik Stenlund se v této jízdě pravděpodobně připravil o šanci na medaili, když nestihl tříminutový limit před startem a je z jízdy vyloučen.

Na startu čtvrté jízdy nejprve Petr Vandírek z modré dráhy najíždí do pásky, ale nepřejel ji oběma koly, takže dle tehdejších pravidel není z jízdy vyloučen. Opakovaný start nemá špatný, ale v nájezdu jej ostatní jezdci z vnějšku zavírají a po průjezdu zatáčkou zůstává úplně na chvostu. Jede se zraněnou nohou a velkým sebezapřením.

Překvapením této jízdy je druhé suverénní vítězství Trubkovice, stejně tak i druhé místo Polehna před Maierem, který se po špatném startu musel probíjet až z páté pozice přes Gerharda a Risse. Müller končí až pátý, Lausch šestý a následně zcela demotivován odstupuje z celého závodu. Další z favoritů Gerd Riss odpadá pro defekt spojky.

 

Riss má další defekt hned v následující, páté jízdě a je definitivně ze hry, stejně jako Morton, který končí poslední. Naopak první vítězství získává Wigg, když Maierovi ubírá body i Stenlund. Vandírek je čtvrtý.

V šesté jízdě nahrazuje Lausche Kasper, ale publikum jásá Drymlovi, který předvádí hladký triumf před Nielsenem a Müllerem. Dosud suverénní Trubkovic zaspal na startu a končí až šestý.

Sedmá jízda rozhoduje

Stěžejní jízdou celého závodu je bezesporu ta s pořadovým číslem sedm. Po startu se Maier ujímá vedení, o druhé místo se perou Dryml a Cox. Dryml jede druhou zatáčku vnějším obloukem, Cox ho chce ve výjezdu zavřít, místo toho ale dochází ke kontaktu a Dryml končí v mantinelu. Nastává delší pauza, ve které se Drymlovi mechanici pokouší dát motocykl do provozuschopného stavu. Nakonec Dryml sedá na náhradní stroj Gerda Risse. V jízdě jsou tak k vidění dva stroje s číslem čtrnáct. V opakované jízdě jde znovu do čela Maier, ale s píchlou zadní pneumatikou se v posledním kole propadá až na páté místo. Vítězí Stenlund před Egonem Müllerem, Drymlem a Hádkem. Trubkovic neustál roli vedoucího jezdce, na startu je nervózní, v průběhu jízdy hodně chybuje a končí až šestý. Pohledem konečné bilance přišel Aleš Dryml v této jízdě pravděpodobně o zlatou medaili nebo alespoň o šanci rozhodnut o svém osudu v rozjezdu, Karl Maier zde patrně přišel o stříbro a titul vicemistra.

„Kluci mi nestihli dát motorku včas do kupy‟, vrací se Dryml k událostem závodu. „Náhradní motorku jsme nemohli použít, protože jsme z ní předtím použily součástky na tu první. Gerd Riss mi půjčil svojí. Ale to bylo GM, jiný převody a tak. Bylo to hektický. Helmu, návlek, brejle. Ty mi pak při opakované jízdě spadly. Ve výjezdu jsem si chránil oči a pak si brejle levou rukou natahoval přes helmu. Skončil jsem třetí, což mě pak ve výsledku stálo titul.‟

Tím, kdo se v tu chvíli může radovat, je v depu Simon Wigg. Ivan Mauger, který na této dráze vybojoval světový titul v roce 1976, mu dává ještě poslední rady a Angličan pro sebe následně rozhoduje poslední jízdu základního rozpisu, druhý je Polehn, Nielsen až čtvrtý.

Před semifinálovými jízdami je tak na čele Wigg s šestadvaceti body, o dva body před Drymlem. Maier ztrácí na Drymla další čtyři body. Stenlund, Trubkovic a Nielsen mohou ještě teoretizovat o třetím místě. Hádek je v tuto chvíli jedenáctý, ale na soupeře v první osmičce a tedy postup do finále mu schází jen dva body.

 

Semifinále hraje do karet britského blonďáka

V první semifinálové jízdě triumfuje Wigg před Stenlundem a Müllerem. Trubkovic přichází o medailový sen kvůli defektu zapalování. Vandírek jízdu nedokončil a celkově je čtrnáctý.

I druhé semifinále hraje do not Simona Wigga, když vítězný Maier bere další bod jeho největšímu soupeři Drymlovi. Aleš končí druhý před Gerdem Rissem. Hádek je poslední a na finále může zapomenout, v celkovém hodnocení se před něj posouvají ještě Riss a Schofield, který se trochu probudil až v posledních dvou jízdách. Hádkovi tak nakonec patří třináctá příčka.

Vítězství ve finále nestačí

Zbývá jediná jízda – finále. Bodově je na tom nejlépe Wigg s třiatřiceti body, Dryml má třicet, Maier dvacet sedm, Stenlund dvacet čtyři.

„Viděl jsem jak Zierk a Mauger obcházejí ostatní účastníky finále a bylo mi hned jasné, co domlouvají‟, vzpomíná na atmosféru před finálovou jízdou Aleš Dryml.

Dryml nemá jak taktizovat. Nezbývá než předvést vše, co umí. Po startu jde okamžitě do čela a proměňuje finálovou jízdu ve své sólo. Druhý jezdí Maier před Trubkovicem, který ale odpadá pro defekt a uvolňuje tak cestu pro Wigga k titulu mistra světa. Rozdílem jediného bodu.

A jak se na výsledek finále dívá s odstupem třiceti let Aleš Dryml? „Mrzí mě, že si to dohodli někde v zákulisí. Myslím, že kdyby se rozhodovalo na dráze, v rozjezdu, tak bych ho porazil. Chyba byla v té jízdě, kdy mě sestřelil Cox. Tam jsem na půjčený motorce ztratil body i titul‟

I když chyběl opravdu maličký kousek a mohli jsme slavit mistra světa, patří tento nezapomenutelný závod a stříbrná medaile Aleše Drymla k největším skvostům československé a české ploché dráhy.

 

Finále mistrovství světa na dlouhé ploché dráze 1989 – Mariánské Lázně:

1.	Simon Wigg (GB)	6	6	7	7	7	5	38
2.	Aleš Dryml Sr. (CS)	5	7	7	5	6	7	37
3.	Karl Maier (D)	7	5	5	3	7	6	33
4.	Erik Stenlund (S)	5	X	6	7	6	4	28
5.	Egon Müller (D)	E	3	5	6	5	3	22
6.	Hans Nielsen (DK)	3	4	6	4	2	1	20
7.	Andre Pollehn (D)	f	6	2	6	3	2	19
8.	Mario Trupkovic (D)	7	7	2	2	1	E	19
9.	Marcel Gerhard (CH)	4	4	4	2	3		17
10.	Marvyn Cox (GB)	4	5	3	X	4		16
11.	Gerd Riss (D)	6	E	E	1	5		12
12.	Steve Schofield (GB)	2	1	E	5	4		12
13.	Borivoj Hadek (CS)	2	3	3	4	0		12
14.	Petr Vandirek (CS)	f	2	4	3	E		9
15.	Chris Morton GB)	3	2	1	1	1		8
16.	Antonín Kasper Jr. (CS)	–	–	1	0	2		3
17.	Klaus Lausch (D)	E	1	–	–	–		1