Březolupy – 11. června 1989
Plánovanou ouverturu plochodrážního mistrovství Československa v září osmatřicátého roku přerušilo povstání sudetských Němců, na mnoha místech aktivně podporovaných zbraněmi z Říše. Přestože se o domácího mistra jelo premiérově až v sezóně 1949, je šampionát republiky nejstarším motoristickým českým mistrovstvím vůbec navzdory pauze v letech 1951 – 1953. Za oněch šedesát osm vypsaných ročníků usedlo na trůn celkem šestadvacet závodníků. Stalo se tak různým způsobem, někdy mistr dominoval ve všech rozjížďkách všech závodů, jindy se ke slovu musel dostat rozjezd. Petr Vandírek svou jedinou zlatou medaili individuálního mistra před třiceti lety vybojoval v Březolupech na Zdeňku Tesařovi rozdílem jednoho jediného bodu.
Elitní společnost
Nešťastný předválečný závod v Plzni byl svým způsobem výjimečným, jelikož mistr republiky měl vzejít z jednoho klání. Od roku 1949 se o titul bojovalo v seriálu závodů, jejichž počet za čtyřicet let osciloval mezi třemi až osmi. Měnil se i způsob kvalifikace.
Avšak již ve druhé půli šedesátých let se ustálil systém, kdy se lepší část závěrečné klasifikace udržela v seriálu rovněž napřesrok. Ostatní museli do kvalifikace, v níž se potkali s nejlepšími z nižších soutěží. Zprvu se jí vyhnula nejlepší osmička, později zůstávalo v šampionátu deset nejlepších.
Petr Vandírek coby čerstvý juniorský šampión v kvalifikaci prvně uspěl na podzim 1983. V součtu finálových kvalifikačních mítinků v Březolupech a Žarnovici skončil druhý o jediný bod za vítězným Jiřím Svobodou. Napřesrok již bojoval s absolutní elitou naší země a to v dobách třech ligových pater byl kumšt, jenž se nepovedl jen tak ledaskomu.
„Do velkýho mistráku postupovalo šest lidí,“ ujímá se Petr Vandírek slova. „Deset jich v něm zůstávalo, někdy se nechávalo jedno místo, když se někdo dobrej‘ zranil. O těch šest míst jel celej‘ zbytek republiky. Třeba i Milan Špinka nebo Jéňa Verner a to byli paliči.“
Nicméně v elitní desítce nebylo nikterak snadné se udržet. „V osmdesátým čtvrtým jsem vypadnul,“ potvrzuje Petr Vandírek. „Ale od pětaosmdesátýho jsem tam byl pořád. A tenkrát v mistráku mohli vyhrát všichni. Bylo úžasný se tam dostat. Každej‘ to chtěl, ale míst bylo hrozně málo. Na tý úrovni, co dneska jede Venca Milík, tam bylo deset, dvanáct lidí. Aspoň já si to myslím.“
Při své premiéře v mistrovství republiky 1984 skončil Petr Vandírek dvanáctý, když mu na desátého Zdena Vaculíka scházelo devět bodů. Nejlepší výsledek zaznamenal první červencový den v Březolupech, kde šestidílný seriál vrcholil svým posledním závodem. Rozjížděl se o třetí místo, po němž se natáhnul Petr Ondrašík, který měl za sebou Václava Vernera. Hrdina našeho dnešního vyprávění jezdil třetí, když zůstal stát ve třetím okruhu vinou mechanické poruchy. Pavel Karnas, jenž s pražskou trojicí stál na startovním roštu, vypadl již v prvním kole.
Podzimní kvalifikace však Petru Vandírkovi přinesla návrat do elitní šestnáctky. V pětaosmdesátém se desátou příčkou zachránil od kvalifikace, když se v šesti závodech pohyboval právě okolo desátého místa. Byl to rok převratných změn, na naše ovály se drala nová generace. Antonín Kasper se ve svých třiadvaceti stal prvně šampiónem. Nicméně starší závodníci nechtěli opouštět své pozice, byť se kromě Petra Vandírka a Antonína Kaspera v seriálu udrželi i další dvacátníci. Jmenovitě šestý Lubomír Jedek, sedmý Roman Matoušek a osmý Zdeněk Schneiderwind. Právě oni měli psát další kapitoly československé ploché dráhy.
Na čele aktuální klasifikace
Jenže generační obměna byla nevyhnutelná. Jiří Štancl a Aleš Dryml odešli na komerční styk, jak Svazarm nazýval své povolení nechat je závodit za železnou oponou. Za to od nich inkasoval tučné výpalné jako narkobaron, ale zakazoval jim jak domácí šampionáty, tak reprezentační starty. Václav Verner začal funkcionařit v pardubickém SVS, Petr Ondrašík s Milanem Špinkou zase v pražské Rudé hvězdě.
„Střídali jsme starší garnituru a nastupovali jsme my, mladí, draví a chtiví,“ vrací se o pětatřicet let nazpět Petr Vandírek, jemuž polská plochodrážní krize v sezóně 1986 sebrala start ve finále světového šampionátu jednotlivců v Chorzowě. „Proklouz‘ jsem do finále, ale místo mě tam jel domácí Dolomisiewicz.“
V domácím šampionátu byl až desátý, ale i dva poslední mítinky v Liberci a ve Slaném jej připravilo zranění, když skončil na úvod druhý v Pardubicích a třetí hned další den v Praze. V následující sezóně se těšil ze stříbra. V červencové Žarnovici přitom vyhrál svůj první mistrovský závod. V osmaosmdesátém se mu vítězný zářez nepodařilo zopakovat.
Po dubnových pódiích na Markétě a ve Svítkově přišel útlum a on skončil v konečném účtování až pátý. Změnil se však i šampión. K titulu měl hodně blízko Zdeněk Schneiderwind, jehož však nevídaná série poruch v posledním klání v Březolupech srazila z pozice leadera až na třetí příčku. Ze zlata se radoval Roman Matoušek, jemuž se v té sezóně dařilo prakticky všechno, na co sáhnul. Sedmá příčka ze světového finále ve Vojensu, jíž vyrovnal devět let starý rekord Zdeňka Kudrny, je toho výmluvným důkazem.
Právě Roman Matoušek vstoupil nejlépe do mistrovství republiky jednotlivců také v sezóně 1989. V úvodním kole v Chabařovicích v půli dubna neztratil ani bod. Druhý skončil Antonín Kasper, jenž však kromě s celkovým vítězem prohrál i s Pavlem Karnasem. V úvodní sérii ovšem předčil Petra Vandírka. Jeho do cíle za sebou kromě Antonína Kaspera a Romana Matouška přivedl i Bohumil Brhel.
Přesto třetí příčka a hlavně třináct bodů bylo z hlediska celého šampionátu skvělým počinem. A to tím spíše, pakliže jim pražský závodník přidal dalších třináct bratříčků do klasifikace také nazítří v Pardubicích. A co víc, v rozjezdu o vítězství nechal za sebou stále ambicióznějšího Zdeňka Tesaře a Antonína Kaspera.
„Byly to krásný časy,“ zamyslí se Petr Vandírek. „Člověk byl mladej‘ a ve velkým mistráku překvapovali i jiní. Třeba Šigi (přezdívka Jana Schinágla, jenž tenkrát ve svých dvaadvaceti byl v šampionátu nakonec pátý – pozn. redakce). Těch dvanáct, třináct lidí, to bylo vyrovnaný. Nemám rád říkat fráze typu ‚to, když jsme závodili my!‘, ale dneska kolikrát odejdu ze závodů dřív, že mě to nebaví.“
Doba se zkrátka a dobře změnila. „Je to kolikrát otázka peněz,“ souhlasí Petr Vandírek. „Tenkrát jsi hodně nafasoval, v tom je to dneska těžší. Ale pokud nejsi přesvědčenej‘, že chceš závodit, nemáš šanci. Když neuděláš výsledek, nepozvou tě na další závod.“
Ale vraťme se o třicet let nazpět k individuálnímu šampionátu. Jeho třetí kolo hostila pražská Markéta pouhé dva dny po Pardubicích. Špatný den si vybrali jak Antonín Kasper, tak Zdeněk Tesař. V rozjezdu o vítězství sice Roman Matoušek porazil Petra Vandírka. Avšak o průběžné vedení se dělili oba.
Titul zásluhou zdravého rozumu
Ještě v dubnu si Zdeněk Tesař napravil reputaci, když se ve Slaném prvně zapsal mezi vítěze mistrovských závodů. Nicméně trojice pretendentů zlatého trůnu zůstala jen o bod za ním. Antonín Kasper v rozjezdu odvedl Romana Matouška, jehož prve v rozjížďce s číslem patnáct nechal na holičkách motocykl, i Petra Vandírka.
Nicméně o průběžné vedení se stále dělili Roman Matoušek s Petrem Vandírkem, zatímco Zdeněk Tesař zůstával o pět a Antonín Kasper o šest bodů pozadu. „Podívej, mezi prvníma čtyřma ve Slaným je rozdíl jedinej‘ bod,“ připomíná Petr Vandírek tehdejší vyrovnanost. „Není tam skok, že by první měl patnáct a třetí jedenáct.“
V květnu si šampionát dopřál pauzu, aby v první třetině vyrazil na Moravu. Mezi tím z něj vypadl Roman Matoušek, jehož jméno britský tisk užíval jako zachránce, který má spasit Coventry Bees před posledním místem v tabulce vyšší ligy. Scházel také Lubomír Jedek, zraněný při evropském šampionátu na travnaté dráze.
V Kopřivnici vypadl z boje o titul Antonín Kasper, jenž byl jednou z obětí neuvěřitelných sedmi diskvalifikací za laškování s páskou. Petr Vandírek vítězil do třetí série. Ve čtrnácté jízdě si však jeho skalp ke svému opasku připevnil Jan Schinágl. Pohroma ale nastala v rozjížďce s číslem devatenáct. Petr Vandírek si dával na pásku takový pozor, že odjel až poslední a celá tři kola trčel i za Jaromírem Lachem!
Kopřivnický borec jezdil v první lize a do šampionátu byl v domácím závodě nasazen jako dráhová rezerva. Kvůli hodně vyloučením se na ovál podíval pětkrát, ale bodu se nedočkal. Petr Vandírek jej totiž dokázal překonat. V rozjezdu o stříbrný věnec posléze prohrál se Zdeňkem Schneiderwindem.
Horší bylo, že Zdeněk Tesař, jehož předtím ve dvanácté jízdě porazil, vyhrál a najel na něho dva body. Z Kopřivnice se rovnou jelo do Březolup a před posledním závodem bylo bodové saldo Petr Vandírek vs. Zdeněk Tesař 63:60.
„Pardubáci všichni pomáhali Zdeňkovi,“ komentuje Petr Vandírek svou kopřivnickou prohru s Janem Schináglem. „Kdežto u nás v Praze byla taková rivalita, že jsi musel závodit s každým. Tenkrát jsi prostě musel závodit, pokud jsi závodit vůbec chtěl.“
A Petr Vandírek vskutku druhou červnovou neděli roku 1989 závodil v Březolupech o sto šest. V rozjížďce s číslem dvě vrátil Janu Schináglovi čtyřiadvacet hodin starou porážku. O čtyři jízdy později změřil také Zdeňka Tesaře, jenž na úvod podlehl svému jmenovci Schneiderwindovi. Sotva Petr Vandírek projel jako vítěz cílem desáté jízdy, stál na prahu titulu, ačkoliv těsně předtím konečně zvítězil také Zdeněk Tesař.
Jenže jemu nebylo nic platné, že již do konce závodu neprohrál. „Předposlední jízdu jsem jel s Pavlem Karnasem,“ vybaví si Petr Vandírek. „Odstartoval na mě. Já ho honil, ale pak jsem si uvědomil, že mi vlastně dva body stačí. A tak jsem se poslušně zařadil a dojel druhej‘.“
Zdravý rozum zasáhl právě včas. Byť Zdeněk Tesař triumfoval v rozjížďce s číslem sedmnáct, Petr Vandírek měl v závěrečné klasifikaci o bod navíc. Titul byl jeho, i když v závěrečné jízdě najel do pásky a byl diskvalifikován. Šampionát uzavřel, když v rozjezdu o třetí místo podlehl Bohumilu Brhelovi, který doplatil na svůj pád v rozjížďce s číslem třináct.
Příběh neskončil
„Titul?“ reaguje Petr Vandírek po třiceti letech na otázku, jak se v červnu před třiceti lety cítil svou vlastní protiotázkou. „Pro to jsme to dělali, aby člověk byl nejlepší. Do těch závodů se chodilo, že chceš vyhrát. Vozit se, to ne. Motivace byla strašná, musel jsi mít výsledky, abys jel mistrovství světa. Když máš výsledky v mistrovství světa, budou tě chtít všude a v jiných ligách. Navíc se učíš a jdeš dál. Plochá dráha je jedna rodina, pořád se s hvězdama setkáváš.“
Listopad 1989 přinesl převratné změny rovněž do naší ploché dráhy. Podzimní kvalifikaci pro individuální šampionát devadesátého roku byla vlastně k ničemu, jelikož se změnila pravidla. Třístupňová soutěž vrcholila jediným finálovým podnikem, z něhož vzcházel šampión až do sezóny 1999. Po dvou letech s více mítinky se finálová klání vrátila roku 2002, přičemž šampióna určila jediná finálová rozjížďka.
Současný model vznikl pro sezónu 2008. Nicméně doposud nenabral seriálovou podobu jako v minulosti. Loňský rok se čtyřmi mítinky je ojedinělým maximem. Ročník 1989 s šesti závody zůstane ještě dlouho nepřekonaným mezníkem. A jak se vedlo dále jeho tehdejším hlavním protagonistům?
Petr Vandírek se již nikdy individuálního titulu nedočkal navzdory mnoha dalším úspěchům. Závodil však nejdéle, vždyť se jeho kariéra s drobnými přestávkami táhla až do roku 2006! V několika případech dokonce závodil proti vlastnímu synovi Adamovi.
Také Roman Matoušek se může pochlubit pouze jedním titulem v mistrovství republiky jednotlivců, ačkoliv jeho kariéra vrcholila především v Anglii. Sem v jednadevadesátém zmizel také Zdeněk Tesař. Roku 1990 přišel o zlato v pražském finále až v rozjezdu proti Antonínu Kasperovi. O pět let později se však nečekaně vrátil a inkasoval zlato ve Mšeně.
Antonín Kasper po Praze 1990 dokázal vyhrát šampionát ještě v letech 1994, 1997 a 2002, pokaždé ve Mšeně. V posledním případě však měl před sebou bohužel již pouhé čtyři roky života. S celkovým počtem sedmi zlatých medailí je na druhém místě historického žebříčku za nedostižným Jiřím Štanclem.
Z účastníků mistrovství republiky 1989 čekala skvělá budoucnost rovněž Bohumila Brhela. I on měl britské angažmá, ale na rozdíl od ostatních krajánků se na mistrovství republiky vcelku pravidelně vracel. Výsledkem se staly primáty z Čakovic 1992, Chabařovic 1993 a Slaného 1998. Dva další přidal v miniseriálech v sezónách 2000 a 2001. Šestý titul z Kopřivnice 2004 jej stále činí třetím nejúspěšnějším plochodrážníkem všech ročníků šampionátu.
šestý závod MR jednotlivců 1989 – Březolupy:
| 1. Zdeněk Tesař, SVS Pardubice | 2 2 3 3 3 | 13 |
| 2. Zdeněk Schneiderwind, RH Praha | 3 2 1 3 3 | 12 |
| 3. Bohumil Brhel, RH Praha | 3 3 2 F 3 | 11+3 |
| 4. Petr Vandírek, RH Praha | 3 3 3 2 T | 11+2 |
| 5. Antonín Kasper, RH Praha | 1 1 3 2 3 | 10 |
| 6. Václav Milík, SVS Pardubice | 3 1 2 1 2 | 9 |
| 7. František Ledecký, RH Praha | 1 3 0 2 2 | 8 |
| 8. Jan Schinágl, SVS Pardubice | 2 0 2 3 1 | 8 |
| 9. Stanislav Urban, SVS Pardubice | 2 2 2 2 0 | 8 |
| 10. Pavel Mrňa, Liberec | 1 3 3 0 0 | 7 |
| 11. Pavel Karnas, SVS Pardubice | 0 1 1 3 2 | 7 |
| 12. Daniel Boháč, RH Praha | 1 2 0 1 1 | 5 |
| 13. Vlastimil Červenka, SVS Pardubice | 2 1 0 0 L | 3 |
| 14. Miroslav Práger, RH Praha | 0 0 1 1 1 | 3 |
| 15. Gašpar Forgáč, VTJ Racek | 0 0 1 1 0 | 2 |
| 16. Pavel Koten, RH Praha | T 0 0 0 1 | 1 |
| res Karel Průša, Chabařovice | 0 2 | 2 |
Mistrovství republiky jednotlivců 1989:
| CHA | PCE | PHA | SLA | KOP | BŘE | TOT | |
| 15.4. | 16.4. | 18.4. | 26.4. | 10.6. | 11.6. | ||
| 1. Petr Vandírek, RH Praha | 12 | 13 | 14 | 12 | 12 | 11 | 74 |
| 2. Zdeněk Tesař, SVS Pardubice | 11 | 13 | 9 | 13 | 14 | 13 | 73 |
| 3. Antonín Kasper, RH Praha | 13 | 13 | 7 | 12 | 8 | 10 | 63 |
| 4. Bohumil Brhel, RH Praha | 10 | 8 | 13 | 8 | 11 | 11 | 61 |
| 5. Jan Schinágl, SVS Pardubice | 11 | 9 | 9 | 6 | 11 | 8 | 54 |
| 6. Zdeněk Schneiderwind, RH Praha | 9 | 4 | 6 | 10 | 12 | 12 | 53 |
| 7. Roman Matoušek, RH Praha | 15 | 11 | 14 | 12 | – | – | 52 |
| 8. Pavel Karnas, SVS Pardubice | 7 | 12 | 7 | 6 | 10 | 7 | 49 |
| 9. Václav Milík, SVS Pardubice | 5 | 6 | 9 | 6 | 10 | 9 | 45 |
| 10. Stanislav Urban, SVS Pardubice | 6 | 9 | 3 | 6 | 11 | 8 | 43 |
| 11. Lubomír Jedek, RH Praha | 7 | 10 | 13 | 9 | – | – | 39 |
| 12. František Ledecký, RH Praha | 5 | 2 | 6 | 5 | 1 | 8 | 27 |
| 13. Miroslav Práger, RH Praha* | 3 | 5 | 1 | 7 | 3 | 3 | 22 |
| 14. Pavel Mrňa, Liberec | 2 | 2 | 0 | 3 | 4 | 7 | 18 |
| 15. Gašpar Forgáč, VTJ Racek | 4 | 3 | 3 | 2 | 0 | 2 | 14 |
| 16. Daniel Boháč, RH Praha* | 0 | 0 | 1 | DNR | 6 | 5 | 12 |
| 17. Pavel Koten, RH Praha | 0 | 1 | 4 | 3 | 3 | 1 | 12 |
| 18. Vlastimil Červenka, SVS Pardubice* | DNR | DNR | – | – | 3 | 3 | 6 |
| 19. Karel Průša, Chabařovice* | – | DNR | – | – | 1 | 2 | 3 |
| 20. Radomír Semela, RH Praha* | 0 | 0 | 1 | DNR | – | – | 1 |
| TR Jaromír Lach, Kopřivnice | – | – | – | – | 0 | – | 0 |
Poznámka: kvalifikovaná náhradníci označeni hvězdičkou*, z kvalifikovaných účastníků nestartoval Josef Fejfar, který ukončil aktivní činnost
Foto: Lubomír Hrstka, Pavel Fišer a archív autora
