Adventní sobota přináší na slánskou Wilsonovu ulici pořádný ruch. Dopravní policie dokonce řeší srážku dvou aut, z nichž jedno nedalo přednost při vjezdu na hlavní. Chodci proudí po chodnících a pár z nich zahne do restaurace Zlatý kapr, jíž nikdo ze štamgastů stejně neřekne jinak než U Rybiček. Skvěle se tu totiž vaří a ceny jsou více než přijatelné. Hrdinu našeho dnešního vyprávění tu zdraví spoustu přítomných. Stále si jej pamatují jako zdejšího vrchního, zatímco jiní vzpomínají na jeho výkony na nedalekém plochodrážním stadiónu. Jeho kariéra byla strmá jako vytěžené stěny Slánské hory, ale bohužel kvůli zraněním trvala krátce.

 

Nejrychlejší slánský vrchní se zvonečkem a zpětným zrcátkem na řidítkách

„Narodil jsem se v Mostě,“ pouští se Zdeněk Majstr do vyprávění. „Přestěhovali jsme se sem, když mi byly čtyři, pět let. Tady byly volný fleky na práci a rodiče začali dělat v týhle hospodě. Aby šla, byli tu dva vedoucí. Já tady fungoval jako vrchní patnáct let. Dělal jsem pondělí a úterý, abych měl víkendy volný na plochou dráhu. Vybíral jsem si směny, jak jsem potřeboval na závody. Ten kluk proti, nějakej‘ Zdeněk Svoboda, teď tu dělají jeho příbuzní, se mně se směnama přizpůsobil.“

Ale jak se vlastně k závodění dostal? „Nic jinýho než plochá dráha tady ve Slaným nebyla…“ povzdechne si. „Od patnácti let jsem blbnul na pionýru. Koupil jsem si i nádrž pod sedlo, co byla navíc. Stála asi deset korun. Sháněl jsem něco s motorkama, na Kladně bylo enduro, ale musel jsi mít auto a motorku. Franta Moulis mi jednoho dne řekl ‚vole, přijď se podívat na plochou dráhu!‘.“

A Zdeněk Majstr vskutku přišel. „Jenže tam jezdilo pět kluků na jedný motorce,“ vzpomíná, že cestu za řidítka plochodrážního speciálu neměl nalinkovanou jako podle pravítka. „Jeden z nich třeba upad‘ a my ostatní jsme se už nesvezli. Za dva tisíce jsme proto koupili motorku. Jak to v klubu někomu šlo, dostával různý vychytávky a nám ostatním prodával díly. Vyučil jsem se opravářem a měl jsem možnost si dělat různý věci. Třeba jsme si sami v učení vařili plechový boty. Ale tady se trénovalo na asfaltu, pak jsi zase neměl gumu na závody. Když ti ji dali, šetřil jsi ji a jezdil jsi na ojetý a šel jsi zase na držku. Jak říkám, bylo nás tu patnáct dvacet, dnes přijdou dva kluci a je to otázka rodičů.“

V tomto ohledu našel budoucí slánský plochodrážník náramnou podporu. „Plochá dráha byla nejlacinější,“ říká, přičemž stačí odpovídat na pozdrav příchozím, kteří ke Zlatému kaprovi přišli na sobotní oběd. „Bral jsem v učení asi pět set měsíčně, motorka stála asi ty dva tisíce. Auto jsem měl od rodičů, to bylo samozřejmý. Táta řek‘ ‚budu ti ho půjčovat, ale ty nebudeš chlastat!‘. Jenže já vyrůstal v hospodě a pití mi nechutnalo.“

V tomto ohledu se vymykal některým veselým plochodrážním kumpánům oné doby. Neměl rozhodně zapadnout do průměru ani svými výsledky, ani přístupem k technice. Známý žarnovický publicista Jozef Treščák dodnes vzpomíná na šampionát republiky v sedmdesátém, kdy mu Zdeněk Majstr ukazoval, že řidítka nemá napevno, v zatáčkách je zvedá a na rovinkách sklápí, aby mohl zalehnout.

„Třeba v Polepech jsi celá čtyři kola jezdil smykem,“ rozzáří se mu oči. „Franta Moulis mi radil, že když přijedu do zatáčky, mám klapnout a složit to. Já mu říkal ‚tím ztrácíš čas‘. Měl jsem šroub na rychlopalu. Udělal jsem si řidítka, co se skládala.“

Na jeho motocyklech se později objevilo i zpětné zrcátko… „To jsem měl ze srandy,“ upřesňuje. „Nejdřív jsem jezdil se zvonečkem. Prostě recese, byl jsem dvacetiletej‘ kluk. Šel jsem s motorkou na technickou přejímku, plochodrážka byla jen motor, rám a dvě kola. Oni mi tam ten zvoneček nechali. Tak jsem koupil zrcátko na kolo, dal ho na motorku a vyrazil jsem s tím na přejímku. Prošel jsem. Samozřejmě na plochý dráze nemáš čas, když jedeš, koukat do zrcátka. Ale říkal jsem, že ho mám, ať vidím kluky za sebou. Už jsem byl tovární jezdec Jawy, Standa Dvořák a pan Červinka jezdili na závody a taky oni to brali jako srandu.“

 

Mezi khaki uniformou a černou plochodrážní kombinézou

Ale pojďme raději nazpět na samý práh opravdové plochodrážní kariéry Zdeňka Majstra. „Ten kluk, co se mnou začínal, měl už z pádů oloupanou prdel,“ ujímá se slánský borec slova způsobem sobě vlastním. „Tak jsem mu dal tisícovku a motorka zbyla na mě. Jak se mi pak dařilo, dostal jsem klubovou.“

Nicméně, zeptáte-li se na jeho vůbec první závod, narazíte stejně jako v případě mnoha jiných plochodrážních veteránů. „To si nepamatuju, jsem z těch svejch‘ pádů vytřískanej‘, říká Zdeněk Majstr upřímně.  „Svez‘ jsem se dva tři závody a šel na vojnu, tam jsem byl šedesát sedm až šedesát devět.“

Převážná ani většina dochovaných písemných pramenů z konce šedesátých let nám nenabídne vodítko. Navíc se Zdeněk Majstr hodně pletl se svým skoro jmenovcem Milanem Meisterem z žižkovské Viktorie. Diváci jej hodně ve svých záznamech komolili na Maystra či Mestera. Ostatně i Karel Průša si v říjnu osmašedesátého při kvalifikaci do mistrovství republiky jednotlivců příjmení muže, o němž si dnes vyprávíme, napsal správně Majstr, avšak s křestním jménem Milan.

Každopádně máme stoprocentní jistotu, že Zdeněk Majstr absolvoval první ligu 1968, která nahradila Pohár Světa motorů, jenž o rok dříve po vakuu vrátil na naše ovály regulérní zápolení družstev. Soutěži kralovala pražská Rudá hvězda, aniž by ztratila jediný bod. Slaný se pral o stříbro s Žižkovem a Ústí nad Labem, aby nakonec skončil až čtvrtý, zatímco Kopřivnice zamířila vstříc kvalifikaci s druholigovými Pardubicemi o udržení ve vyšší divizi.

Jednadvacátého dubnového dne se na slánském výjezdu do Polep, kde opět našli azyl ústečtí plochodrážníci, prvně setkáváme se jménem Zdeněk Majstr. Středočeši tehdy podlehli 34:41 a on jim přispěl dvěma body. S největší pravděpodobností hrdina našeho vyprávění prvně oficiálně závodil právě tady.

„No, to si už nepamatuju,“ nepřekvapí odpověď z jeho úst po více než padesátiletém odstupu, nicméně okolnosti doby mu z hlavy nezmizely. „Na Rudou hvězdu tě trénovat nepustili, trénovali jsme ve Slaným a jednou za měsíc v Polepech. Tam byl hrubej‘ asfalt. Ale musel sis koupit benzín a dotovat to ze svýho. Ligu tenkrát ved‘ Fanda Moulis, jednou jsme do Polska vzali Petra Křikavu a později to začal dělat on. V Polsku jsme byli skříňovou Avií, zadřel se nám motor a Fanda to opravil.“

Během dvouleté vojenské služby mohl Zdeněk Majstr závodit. „Asi jsem je zaujal,“ krčí rameny, aby promptně přispěchal s lepším vysvětlením. „O plochou dráhu se zajímal Láďa Buriánek (později funkcionář a také rozhodčí – pozn. redakce), byl tam náčelník. Jednou se mnou jel na plochou dráhu do Liberce, on k tomu čuch‘ a pak dělal v Opletalce. Sloužil jsem tady ve Slaným, vozil jsem gazem velitele divize. Když jsem mu řek‘, že mám závody, pustil mě.“

I tak si však Zdeněk Majstr užil vojákování se vším všudy. „Na vojně jsem moh‘ závodit, byla to taková protekce,“ pokračuje. „Ale taky jsem kartáčkem na zuby drhnul chodbu, taky jsem na černo chodil domů přes plot a skočil strážnému se samopalem na záda. V Žatci mě chytli, když jsem tam jel s gazem. Byl jsem zavřenej‘, ale řekni mi, kdo na vojně nebyl. Ale na druhou stranu jsem nekouřil a nechlastal.“

 

Raketový tah mezi plochodrážní hvězdy

Zlomový okamžik kariéry Zdeňka Majstra přinesl podzim 1968. Kvalifikace o postup do mistrovství republiky jednotlivců svedla dohromady borce, kteří v prestižním federálním šampionátu skončili hůře než osmí s jejich vyzývateli. Dvacetiletý slánský závodník si zde počínal s rutinou ostříleného mazáka.

V semifinále v Liberci skončil třetí a postoupil do finálového dvojzávodu ve Slaným. V sobotu po obědě vyhrál a na stupních vítězů mu podávali ruce zkušení Ústečané Karel Průša a Jiří Moravec. Druhý den dopoledne byl pátý, ale v celkovém součtu druhý.

Napřesrok se v mistrovství republiky jednotlivců pevně zabydlel natolik, že kvalifikační proces již nikdy nemusel podstupovat. Když totiž z elitní osmičky roku 1974 vypadl, stejně skončil svou plochodrážní kariéru. Leč všechno popořadě…

Na konci šedesátých let musela plochodrážní podkomise řešit generační obměnu a dávala příležitost mladé dravé krvi. A tak se Zdeněk Majstr zjara devětašedesátého ocitnul na seznamu reprezentantů pro světový individuální šampionát, ačkoliv si odkroutil teprve první sezónu své kariéry. Muži stojící v čele disciplíny si však tehdy vyhradili právo svou nominaci změnit na základě výsledků úvodních podniků mistrovství republiky ve Slaném a v Pardubicích.

Nicméně Zdeněk Majstr jejich volbu posvětil, protože na domácím asfaltu byl osmý a ve Svítkově dokonce šestý. „Padal jsem hodně na hlavu,“ omlouvá se dnes, že se mu v paměti nevynoří bližší detaily ohledně jeho debutu v mistrovství republiky. „Většinou mě odvezli. Většinou jsem spal, neřekli mi, že bych neměl, že s tím může bejt‘ potom problém. Ve slánským špitále bylo přátelský prostředí, vždycky mě vítali ‚Zdeňku, co jsi zase dělal?!‘. Ale ti známí doktoři umřeli a dneska je to tam už jiný.“

V prvním kole světového šampionátu anno domini 1969 v baltském Stralsundu vypadl, ale po boku Jana Holuba se objevil v semifinále mistrovství světa dvojic v Míšni. Na dohled známé katedrály s trojicí věží stáli na nejvyšším stupínku pódia, když úřadující československý šampión v rozjezdu porazil domácího Gerharda Uhlenbrocka. V srpnu Zdeněk Majstr zářil na turné našich plochodrážníků po oválech druhé britské divize a pak jej již čekalo světové finále dvojic ve Stockholmu. V druhé sezóně jeho kariéry!

„Honza Holub byl jednička a já s ním jen jel,“ vzpomíná Zdeněk Majstr. „Byla to otázka motorů, dneska má každej‘ závodník osm mechaniků a zkoumají vačku. My si šetřili na světový finále gumu nebo jsme jezdili na plátně. Kluci v Rudý hvězdě měli podmínky, ale měli zase buzeraci. My jsme uvažovali jinak. Dvakrát za mnou byl pražskej‘ náčelník Zlatník, ať jdu k nim, a já mu na to pokaždý řek‘, že ne.“

 

Ligové zlato skvělého družstva

Navíc v devětašedesátém vznikl ve Slaném prvoligový tým snů. Z drolících se Českých Budějovic sem zamířili Jan Holub a Stanislav Kubíček, z žižkovské Viktorie zase Miloslav Verner. Skvěle doplnili Pavla Mareše, nahoru šli rovněž Václav Beer, Miroslav Rosůlek a Jan Klokočka. A že Zdeněk Majstr nezůstal tím posledním vzadu, je pozornému čtenáři jasné z předchozích třech podkapitol.

„Byla tady parta,“ oceňuje Zdeněk Majstr slánské družstvo před padesáti lety. „Abys vyhrál kolektivní titul, musí bejt‘ výjimečná parta. Na Rudý hvězdě závodníky buzerovali, u nás byla sranda.  Slaný je vlastně taková prdel, ale jak jsi jezdil plochou dráhu, byl jsi známej‘. A já jsem dělal na hospodě, tak jsem byl ještě známější.“

A jak to Slaňákům šlapalo v ligových závodech? „Řeknu ti zkušenost,“ pokrčí Zdeněk Majstr rameny, zatímco poprosí servírku o druhou kolu. „Kája Svoboda, šéf TOI TOI, mi jednou řek‘, že jsem někde byl a jmenoval mi to místo. Já mu odpověděl, že je to možný, ale pak mi povídal, že jsem tam nikdy nebyl. Je to padesát let, já si to už nepamatuju.“

Sfoukněme tedy prach se šanonem s ligovými výsledky sezóny 1969 a nahlédněme dovnitř. Slaný si hravě poradil doma s Ústím. A Pardubice, které zjara v kvalifikaci nejprve vyřadily České Budějovice a poté i Kopřivnici, v roli nováčka vyšší divize neměly šanci ani ve Slaném, ani ve Svítkově. Obě slánská utkání s žižkovskou Viktorií byla kontumována, protože pražský celek přišel o ovál na Spořilově a o nový v Čakovicích teprve bojoval s místním národním výborem.

Jediným celkem, který Slaný dokázal porazit, byla RH Praha, jenže pouze jednou na Markétě, zatímco z výjezdu se vracela na štítě. Ke všemu borci z hlavního města prohráli výjezdní utkání s Ústím nad Labem i Pardubicemi. Sice velice těsně, v prvním případě o dva, ve druhém dokonce o pouhý bod, ale přece.

Klíčový duel viděl v září Chomutov, který byl proslulý rozbitou dráhou a vodorovně položenými prkny v bariéře. Za svůj domovský stadión si jej zvolilo Ústí nad Labem, ale před zraky tisíce diváků zde rozehráli skvělý koncert právě Slaňáci. Jan Holub inkasoval jedenáct, Zdeněk Majstr deset, Miloslav Verner, Jan Klokočka a Pavel Mareš po osmi. Přesně takové bylo skóre nejlepšího z domácích, Jana Volfa. Jeho starší bratr Jaroslav a kolegové Karel Průša a Josef Novotný dopadli ještě hůře.

Slaný bral vítězství v poměru 31:47, ale především dva tabulkové body, které mu zajistily titul mistra republiky. Nepočítáme-li Pohár Světa motorů 1967, jiný celek než RH Praha vyhrál československou ligu poprvé. Něco podobného se mělo stát až v sezóně 1978, kdy vládu policejního klubu z hlavního města utnuly Pardubice.

Na další korunovaci ovšem čekal dlouho i slánský klub. Na extraligový trůn jej vrátil Milan Mach v září 2005. Napřesrok svůj primát obhájil, ale od té doby se zlato týmu ze středočeského královského města vyhýbá jako čert kříži. Nejblíže k němu měl letos, kdy chybělo pár malých bodíků, i kdyby nakrásně Jakubu Valkovičovi neprasknul řetěz v poslední zatáčce poslední rozjížďky posledního závodu v Pardubicích.

A když už jsme zmiňovali rohatého, musel by být i ve věci, kdyby si Zdeněk Majstr na takovou slávu nevzpomněl! „Byli jsme parta,“ připomíná týmového ducha. „Nic jsme si nezáviděli. Já udělal osm bodů, ty deset, nic jsme si nevyčítali. Byl u nás Pavel Mareš, ten byl starší. Jeli jsme jednou mistrovství světa v Německu. Upadli jsme a trenér nadával, že jsme pitomci, protože jsme se váleli a ti dva čičmundové, co byli v jízdě s námi, vyhráli. Přišel Honza Holub, Standa Kubíček, Míla Verner, mohli jsme s Rudou hvězdou závodit. Míra Rosůlek a Honza Klokočka to byli kluci, když ses s nima tahal o první místo, nemoh‘ jsi je podceňovat.“

 

Dvojník Václava Neckáře v boji o světové finále

Vše popsaný incident slánských závodníků se přihodil až v květnu jednasedmdesátého při prvním kole v Abensbergu. Pavel Mareš zachránil alespoň pozici náhradníka pro druhé kolo a v Gorzowě nakonec vskutku startoval místo Manfreda Poschenriedera. Pro Zdeňka Majstra však světový šampionát jednotlivců skončil. A to se v něm o rok dříve dostal z našich reprezentantů nejdál!

V sezóně 1970 se světové finále konalo prvně ve Wroclawi a od té chvíle se Polsko mělo pravidelně střídat v pořadatelství klíčového závodu s anglickým Wembley a švédským Göteborgem. Reprezentanti bílé orlice proto v duchu pravidel neabsolvovali kvalifikaci a jejich nejlepší šestice byla nasazena rovnou do wroclawského finále.

Konkurence v kontinentálních závodech kvalifikačního pavouka zřídla jen na první dojem. Ve čtveřice prvních kol z dvanácti našich reprezentantů postoupilo devět. Jenže vystřízlivění přišlo již zkraje června. Karel Hrubec, redaktor časopisu Signál, který uměl poutavě psát nejen o formuli jedna, ale i o plošině, označil druhé kolo v Pardubicích jako Waterloo.

Pochopitelně měl na mysli výkony československé reprezentace. A bodejť by ne, Václav Verner přišel o klíčové body a jistý postup kvůli nedolité nádrži, Jan Holub skončil s krvácením střev v nemocnici a vypadli i Antonín Šváb a Jaroslav Volf. Cestu do kontinentálního finále v Abensbergu našel pouze Jiří Štancl, jenž ve svých dvaceti teprve dlel u paty pyramidy své slávy.

Jeho vrstevník Zdeněk Majstr se stal druhým a posledním naším kontinentálním finalistou. V prvním kole v Grazu stál na stupních vítězů, když více bodů nastřádal pouze Vladimir Gordějev. Deset bodů bylo posléze v Bydhošti skvělým počinem pro cestu do Abensbergu. Zde ovšem pršelo a jury musela mítink ukončit již po šestnácti rozjížďkách.

Ke slovu přišla pomocná kritéria, takže Jiří Štancl se šesti body postupoval do evropského finále až jako náhradník, zatímco Vladimir Gordějev a Viktor Kalmykov se stejným ziskem šli dál přímo. Osmibodový Zdeněk Majstr byl třetí a v leningradském boji o světové finále ve Wroclawi měl mít na své vestě šestnáctku.

Z československých žurnalistů byl v evropském finále akreditován Jaroslav Kraus. Krása města, které na řece Něva vybudoval car Petr Veliký, mu evidentně otupila jeho mnohdy zbytečně kritické pero. Zdeňka Majstra ve své reportáži popsal jako skromného mládence ze Slaného, jenž se nápadně podobá zpěvákovi Václavu Neckářovi nejen vizáží, ale také hlasem. Vyzdvihoval jeho klid, s nímž ve své tmavočervené kombinéze seděl na base s nářadím.

Vzhledem k jeho mládí a menším zkušenostem v porovnání se soupeři mu nepřidával na postupových ambicích. A když s jedním bodem skončil šestnáctý, nesmáznul jej lavinou zatracení svých obligátních černých prognóz, nýbrž mu věnoval povzbudivá slova.  A co na to říká po letech sám Zdeněk Majstr?

„Leningrad si pamatuju mžitkově,“ zamýšlí se. „Tonda Šváb jel se mnou jako vedoucí, šel si tam za svejma známejma, neporadil mi. Byla tam klopená dráha, v zatáčkách to bylo zvedlý o dva metry. Dal jsem převod, co jsem si myslel, že se tam jezdí. Ale nebyl jsem rychlej‘, nestačil jsem. Člověk se dostane do evropskýho finále, ale každá dráha má svý specifikace. Ve Slaným jsi to na asfaltu musel hoblovat.“

 

Během dvou let podruhé ze Slaného do Wembley

Slánský asfalt v našem příběhu sehrál svou roli hned další víkend po návratu z Leningradu. Středočeské královské město se totiž stalo dějištěm kontinentálního finále mistrovství světa družstev. Sem byly nasazeny rovnou týmy Polska a Sovětského svazu. Když náš nároďák prohrál s východními Němci druhé kolo v jejich Míšni, již citovaný Jaroslav Kraus na stránkách Světa motorů psal, jak nám ujela Vindobona. Jenže Západní expres, jehož první kilometry na cestě z Prahy do Paříže tehdy ukrajoval ještě elegantní parní Albatros, jakoby stál připravený na zastávce Slaný předměstí.

„Jeden Rus na mě odstartoval,“ vzpomíná Zdeněk Majstr. „A to ho pak už nedohoníš! Kór jako mladej‘ a nezkušenej‘. Tady ve Slaným jsi na tom asfaltu musel pořád držet plnej‘ plyn. Byli jsme nejlepší sestava. Honza Holub, Míla Verner, já, Jirka Štancl a Vašek Verner.“

Poslední červencová sobota si na sobě roku 1970 nedala příliš záležet. Jakoby jí bylo úplně šumafuk, že si s ní patnáct tisíc diváků dalo rande v ochozech slánského stadiónu. Nástup byl pochmurný. Šero jakoby korespondovalo s pesimistickou náladou, která české příznivce při mnoha závodech naší reprezentace neopouští dodnes. Jako bychom proboha s tolika benjamínky mohli vyřadit Rusy a Poláky! Vždyť i profík Honza Holubů má bolavé břicho!

Nicméně optimisté připomínali osmašedesátý, kdy naši kluci vytřeli zrak Sovětům, jejichž krajané se v tancích T-54 užuž přesouvali ke své východní hranici zatnout tipec pražskému jaru. A ze Slaného se opět postupovalo do Wembley! Tím však podobnost se sezónou 1968 končila. Tehdy totiž kontinentální finále vyhráli Poláci, jenže v sedmdesátém nebylo sebemenších pochyb o československém vítězství!

Jan Holub po úvodní nule raději sám přenechal své místo Miloslavu Vernerovi, který se jako náhradník zachoval naprosto dokonale, když ztratil jediný bod. Skvěle bojovali i naši mladíci, vždyť na individuální skóre je předčili jen Vladimir Gordějev a Pawel Waloszek, jenž se o pět týdnů později stal ve Wroclawi vicemistrem světa.

Avšak nebyl by to Jaroslav Kraus, aby si nerýpnul. Ve slánském programu, který byl k mání za celé dvě koruny, se prý nedalo kloudně orientovat. Zato o týden dříve v evropském finále jednotlivců v Leningradě prý bylo vše v dokonalém pořádku a on ze svých diet musel oželet pouze pětatřicet kopějek.

Ale na obranu časoměřičce, který do Světa motorů pravidelně přispíval, průměrná mzda tehdy činila asi devatenáct stovek, a dvě koruny stálo pivo ve stánku na stadiónu. Drtivá většina diváků na slánském kontinentálním finále žádné šmouhy nenašla. Pamětníci vám o něm budou ještě dnes vyprávět s očima navrch hlavy.

 

Do Anglie a zase do Anglie

Zdeněk Majstr v sedmdesátém roce prožíval nabité léto.  Týden po Slaném vrcholil československý šampionát jednotlivců dvojicí závodů v Žarnovici a v Březolupech. Generační obměna byla v plném proudu. Jiří Štancl ve svých necelých jednadvaceti letech se stal vůbec nejmladším mistrem naší země a jeho rekord měl v tomto ohledu padnout až v současném tisíciletí zásluhou Martina Vaculíka a Václava Milíka.

Mezi favority bylo nutno počítat rovněž Zdeňka Majstra, jenž se v Liberci dočkal svého prvního vítězství v závodě ranku šampionátu republiky jednotlivců v Liberci. „V Chomutově mi prdnul řetěz,“ vzpomíná. „Nebyly žádný kryty a mně se to zapíchlo rovnou do lejtka. Druhej‘ den jsme jeli v Liberci a já závodil se zavázanou nohou.“

O medaili v celkovém pořadí však přišel. Za umístění se tehdy braly tabulkové body a v Březolupech se o páté až osmé místo dělil on s Janem Klokočkou, Jaroslavem Volfem a Josefem Lidem. Kdyby alespoň jednou dokončil rozjížďku o jedno místo lépe, radoval by se z bronzu. Ale takto třetí příčku za Václavem Vernerem bral Jan Holub. Sice byl rozmrzelý, že mu po předchozích dvou primátech unikl hattrick, na druhou stranu se stal posledním příslušníkem starší generace, jenž se v mistrovství republiky ubránil náporu mladých dvacátníků.

Zdeněk Majstr, jehož tehdy na závody doprovázel bývalý reprezentant Bohumil Rendek, svým čtvrtým místem zaznamenal svůj prozatím nejlepší výsledek. A mohl si balit věci na srpnový zájezd československých plochodrážníků po oválech druhé britské ligové divize. Ten se zásluhou funkcionáře Pavla Kačera konal pravidelně už do roku 1967 a slánský závodník v něm zaujal již v devětašedesátém. Angličané však návštěvu oplatili jen jednou. Právě v sedmdesátém absolvovali turné skládající se z mítinků v Kopřivnici, Březolupech a Žarnovici, avšak atypické dráhy se pro ně staly tvrdým oříškem.

„Jezdila to mladá Anglie proti mladýmu Československu, ale oni tady zjistili, že to není mladý Československo, ale nejlepší Československo,“ ujímá se opět slova Zdeněk Majstr, aby jedním dechem přihodil své zkušenosti z druhé strany La Manche. „Ten rok jsme během pár dnů třikrát závodili v Londýně. Jezdili jsme tam dvanáctsettrojkou. Jednou jsme na dálnici dělali převodovku, přijeli policajti, co tam děláme.“

V půlce září 1970 se Zdeněk Majstr do Anglie vypravil ještě jednou. Pokud byl postup československého nároďáku ze Slaného do světového finále reprízou dva roky starého příběhu, potom se vším všudy. Tedy i s wembleyským propadákem. Pravda v osmašedesátem zde naši borci inkasovali sedm bodů, nyní trojice třetích míst Václava Vernera byla jejich jediným ziskem vůbec. Zbytek družstva skončil s nulami.

„Wembley bylo světový finále, my jsme byli bezmocní,“ komentuje Zdeněk Majstr nejhorší finálový výsledek našeho nároďáku v celých dějinách. „Tady se šetřilo a kropilo se hodinu před závodem, tam před finále kropili den a noc. Nechali nás zatrénovat na suchým, pak nás na ovál už nepustili. Startovali jsme, ale ve druhý zatáčce jsme chodili na držku. Míla tam byl přišpendlenej‘ v bariéře a varoval nás ‚kluci, bacha‘!.“

 

Barvy z Anglie

Experience. Tedy zkušenosti. Tímto prostým, ale výstižným slůvkem glosoval Peter Strong na stránkách týdeníku Motor Cycle News jediný zisk československého nároďáku ve velké noci ve Wembley. Ostatně měl mnoho jiného žurnalistického materiálu ke zpracování. Ove Fundin se před závodem svěřoval, že moc netrénoval. Když si po své první jízdě půjčil motocykl od Rune Wedina, vedl Švédy k titulu. Přitom ještě stačil posunky zesměšňovat britské fanoušky, kteří mu nemohli odpustit, že nechal Wembley Lions ve štychu v lize.

Ale nazpět do Čech! Komunisté utahovali normalizační šrouby. Exeter zjara 1971 marně čekal, že se Jan Holub vrátí ke své třetí sezóně. Jejich jihočeský Sokol zůstal polapený doma za železnou oponou. Manažer Hackney Len Silver v dubnu promarnil na československé ambasádě v Londýně svůj čas v marné snaze vyreklamovat skrze železnou oponu Miloslava Vernera. Ani Zdeněk Majstr se přislíbeného angažmá v Hackney nedočkal a srpnový zájezd se do Anglie vypravil na dlouhou dobu naposledy.

„Užili jsme si to, když jsme tam jezdili,“ kvituje Zdeněk Majstr britská turné s povděkem. „Zájezdy organizoval Pavel Kačer, tajemník v Opletalce. Bylo to výborný. Závodili jsme bez tréninku, před závodem tě nechali svézt půl kola. S Mílou Vernerem jsme dělali dvojici a mívali víc bodů než ostatní dvojice. Byl jsem v nejlepších letech, on o jedenáct let starší. Ale byl to frajer a v tý době mu to šlo. Bylo to v převodech. Čím větší jsi dal, tím víc jsi lítal po prknech, jinak to hrabalo.“

Cesty do Anglie měly přínos u nás také v ohledu závodnické módy. „Měl jsem ve Velvarech strejdu,“ vytasí se Zdeněk Majstr s dalším příběhem. „Bydlel u brány a představ si, že se jmenoval Majstr (smích). Slíbil, že mně a Mílovi Vernerovi ušije kombinézu. V Anglii nám jeden českej‘ emigrant koupil barevný kůže. A my s Mílou jsme byli první, co u nás závodili v barevnejch‘ kombinézách.“

Angličan Alan Cowland býval u nás bílou vránou, když závodil ve své sněhobílé kombinéze, s níž se mezi soupeře v černém pustil do křížku i při mezinárodním závodě ve Slaném v dubnu 1968. „Já měl bílou,“ říká Zdeněk Majstr. „Modrej‘ vršek a trikolóru na rukávu. Stála tři tisíce a dvakrát jsem v ní šel na držku. Pak jsem ji nechal v klubu, ať si to opraví, ale tři roky tam byla pořád roztrhaná. Dlouho jsem měl i helmu s koženým spodkem. Jezdil jsem v ní, i když mi nadávali. Ale jednou jsem spadnul a Míla Verner mi tu helmu zahodil. Motory jsme měli stejný, akorát záleželo, jak moc jsi byl prdlej‘. Dnes v tom lítá víc peněz.“

Nicméně československá plochá dráha roku 1971 příliš barevná nebyla. První liga se přejmenovala na extraligu, ale místo dvouutkání pěti družstev se jela jako čtyři podniky čtyřčlenných sestav s náhradníkem. Zdeněk Majstr neměl problém se na rozdíl od jiných dostat do sestavy. Nicméně sezónu 1971 mu vedle kolize s Pavlem Marešem v Abensbergu zkomplikovala i zlomená klíční kost.

Zmeškal úvodní extraligy i start šampionátu jednotlivců, avšak jeho červencový závěr v Březolupech opět ozdobil triumfem. Celkově byl šestý, pomohl Slanému k extraligovému stříbru, odjel řadu dalších závodů, ale zima 1972 jej zastihla ve zbrusu nové roli.

 

V lednu škvára i ledy

Ledy se u nás jely před válkou, když v sedmatřicátém konečně pražská odbočka Jawa klubu vyhrála letitý boj s oblevami a úředním šimlem a v sedmatřicátém uspořádala závod v Jevanech. Šlo spíš o atrakci a zábavu jako ostatně i po válce, kdy se snilo o vytvoření ledařského závodiště na Strahovském stadiónu či závodě mezi pražskými mosty. Tehdy ještě neexistovala kaskáda přehrad a Vltava i v Praze pravidelně zamrzala.

Až vznik mezinárodních soutěží a výroba speciálních motocyklů dala ledům smysl, řád a organizaci. U nás se začaly smysluplně rozvíjet zkraje sedmdesátých let. Po řadě volných závodů bylo roku 1972 prvně vypsáno mistrovství republiky na ledové dráze.

„Začínalo se říkat, že si na ledech kurvíme styl,“ připomíná Zdeněk Majstr, že boom zimního plochodrážního odvětví nepřinášel jen pozitivní ohlasy. „Ale tenkrát jsme jezdili do Německa, do Francie. I když jsi nic nepředved‘, odjel jsi třeba deset závodů. Ty kluky jsi znal, věděl jsi, co si můžeš dovolit. Věděl jsi, kdo klapne. A tys byl vymazanej‘ a podržel to tam přes ty díry.“

Rok devatenáctý tisící sedmdesátý druhý po narození Krista přivítaly oblevy. Místo ledových oválů se narychlo organizovaly zimní závody na klasických oválech na českobudějovické Dlouhé Louce a v pardubickém Svítkově. Ale již další víkend konečně zamrzlo a z AMK Polička se ozvali, že Synský rybník pokryla dostatečná tloušťka ledu.

Nicméně prostorové podmínky zde byly opravdu velice stísněné a ke středověkým hradbám zesílenými půlválcovými baštami ze čtrnáctého století byl jen kousíček. A tak se Zdeněk Majstr pokaždé do improvizovaného depa vracel s nulou. Jenže nazítří na Malém Jordánu dokonce vyhrál rozjížďku s číslem deset, v níž za sebou nechal Jana Holuba, Jana Klokočku a Vladimíra Vidrmu. Bral nejen body z jízd, ale tabulkové body do klasifikace československého šampionátu. Vše vylepšil na rybníku Svárov poblíž Poříčí nad Sázavou, které později proslavil autokros, a celkově skončil sedmý.

Ledy úspěšně jezdili Miloslav Verner a Pavel Mareš, koketovali s nimi Jan Klokočka či Miroslav Rosůlek, takže Zdeněk Majstr měl spoustu příkladů přímo ve slánském klubu. „Začal jsem je jezdit, že jsem šel za státním mechanikem Melicharem na Žižkov, kde dnes stojí televizní věž,“ říká. „Měli tam ledáka, ale neměl na něm kdo jezdit. Půjčil jsem si to, jezdili jsme u Tábora na Jordánu, neubral jsem, neprotočilo se to a lítal jsem po strouhách se Švábem. On mně pak chtěl dát na držku. Omlouval jsem, tady na rybníku u Velvar nám nikdo neřek‘, že se něco takovýho může stát. Slaňáci si nemohli dovolit koupit motorku. Byly tam hřebíky třeba tři cenťáky, a když to viděl třeba Milan Špinka, jak mi kolem prošla noha, říkal jen ‚ty vole‘.“

V březnu již Zdeněk Majstr opět objížděl klasické ovály. V mistrovství republiky jednotlivců se zařadil mezi aspiranty na titul, když vyhrál druhý závod v záludném Chomutově. Zkraje června postoupil z libereckého prvního kola světového šampionátu jednotlivců do druhého na pražské Markétě. Ale tam jeho účinkování skončilo již při tréninku.

„Prošel jsem vratama,“ odtuší popis, co se vlastně stalo. „Byly otevřený, já o ně zachyt‘ hákem. Oni se otevřely a já jsem šel na držku. Odvezli mě do Střešovic a zůstal jsem tam na pozorování.“

Rychle se však oklepal, aby pomohl Slanému ke stříbru v extralize. V individuálním šampionátu stál na pódiu ještě jednou v Kopřivnici. Skončil druhý za Miloslavem Vernerem, který už místo loga slánské Baterie na své vestě vozil bílého pardubického koníka. Zdeněk Majstr tak zopakoval své předloňské čtvrté místo. Nároďák pomohl dostat do kontinentálního finále v Leningradě a také zjistil, že se může prosadit rovněž ve světě dlouhých tratí.

 

Bahno a cejcha v Oslu

V Mariánských Lázních nechyběl již v říjnu sedmdesátého roku, když zdejší tisícovka doslova vstala z mrtvých. Národní závod napřesrok vystřídal mezinárodní a v dvaasedmdesátém zde mělo premiéru mistrovství světa. Zdeněk Majstr v něm cestu k postupu do semifinále nenašel, avšak v dodatkovém klání O cenu Mariánských Lázních skončil druhý mezi Ivanem Maugerem a Josefem Angermüllerem.

V září se v západočeských lázních konal poměrně ojedinělý test match na dlouhé dráze, v němž Češi jednoznačně deklasovaly Švédy 75:45. Zdeněk Majstr neprohrál ani jednu jízdu, v čemž mu pomohl i defekt Antonína Švába, který v šesté jízdě stál legendárního závodníka vítězství.

„Vždycky jsem ke všemu přišel jako slepej‘ k houslím,“ otvírá Zdeněk Majstr dlouhodrážní kapitolu svého curriculum vitae. „Chtěl jsem zkusit všechno, ale na dlouhou jsem musel jet bez tréninku. Když si v Mariánkách dostal cejchu, bolelo to.“

Ani v třiasedmdesátém nechyběl mezi československými reprezentanty pro dlouhodrážní mistrovství světa. Ale tentokrát se jeho působení přeměnila ve zdviž s raketovým zrychlením. V prvním kole v Gornej Radgoně měl na dohled stupně vítězů, v semifinále v Scheesselu byl desátý, ale protože Skandinávci měli svou vlastní kvalifikaci, mohl se chystat na finále do norského Osla. Kromě něho se postup podařil pouze Milanu Špinkovi.

V norské metropoli se deset tisíc diváků muselo choulit zimou díky deštivému počasí. Mnoho z nich přijelo z Anglie povzbudit Dona Goddena. Právě v třiasedmdesátém se v médiích prvně objevil termín tchatcherismus jako označení ekonomických trendů potlačujících inflaci a státní zásahy do veřejné politiky a soukromého sektoru. Odhaduje se, že tehdejší stolibrová bankovka měla stejnou sílu jako jejich dnešních devatenáct sestřiček.

Tehdy vás cestovka Tee-Mill Services Ltd. vzala na závody do Osla a pochopitelně nazpět za třiadvacet liber, přičemž vás na palubě letadel na cestě tam i nazpět čekala teplá jídla. Prohlídka města a přesun autobusem na stadión Bjerke Travbanne byly samozřejmostí. Pro porovnání, pinta ležáku Tennent by vás přišla na deset pencí.

Zdeňka Majstra by něco takového nechalo v klidu. „Třeba Tonda Šváb, Honza Holub nebo Standa Kubíček byli starší kluci, ale výborní,“ konstatuje. „Ale dali si pivko, Standa moc ne, ale oni jo. Koukali na tebe jako na debila, když sis nedal. Vyhrál jsi závody, měl jsi nepříjemnosti, když jsi nechlastal. Musel jsi stejně něco zaplatit. Byla večeře, a jak jsi nekoupil panáky, nezapad‘ jsi tam tak dokonale.“

Ale pojďme raději do Osla, kde se předposlední zářijový čtvrtek roku 1973 rozhodlo o světovém dlouhodrážním titulu Ole Olsena sedlajícího divišovskou Jawu. „Celej‘ den pršelo,“ povzdechne si Zdeněk Majstr. „V první jízdě jsem dostal cejchu, až mi to srazilo brejle a už jsem šel. A pak jsem dělal motorku. Byla to škoda. Na dráze bylo fakt hodně vody, ale posral jsem si to já sám.“

I když…  „Z autoklubu s námi jezdili reprezentační mechanici,“ pokračuje slánský závodník. „Borek Řípa, Melichar a ještě jeden, takovej‘ čert. Jo, Löfelmann se jmenoval. Auta jsme za ně spravovali my. V Oslu jsem motorku spravoval taky já, Melichar byl ožralej‘. Měnil jsem řetězy a stihnul až třetí jízdu.“

Ta byla osmá v pořadí. Vyhrál ji Ole Olsen před Donem Goddenem, což by se dalo interpretovat jako duel československé a britské konstrukční školy. Zdeněk Majstr za sebou nechal Jana Kätera, jenž byl nakonec pátý celkově, Milana Špinku a Švéda Bernda Hörnfelda. Se třemi body však ani náhodou nemohl pomýšlet na semifinálové jízdy.

Ty se staly konečnou i pro Milana Špinku. Ten do letadla směr Praha nastupoval jako desátý muž závěrečné klasifikace. Zdeněk Majstr byl o tři příčky za ním. Oba čekala Zlatá přilba Československa. Milan Špinka ji vyhrál a dal prostor, aby jeho sláva rostla. Zdeněk Majstr skončil v malém finále, ale již o pouhý rok později se na plochou dráhu chodil jen dívat.

 

Rychlý konec se závoděním

Přitom ve svých pětadvaceti prožíval další vydařenou sezónu. Slaný skončil v extralize druhý, skoro by se dalo konstatovat, že již tradičně. V šampionátu jednotlivců byl již potřetí čtvrtý, když na ostravském stadiónu Odbojářů a u svitavské Tabačky stál na nejnižším stupínku pódia. A třetí byl i v mezinárodním mítinku na pražském Strahově, jímž se bohatá plochodrážní historie tohoto místa uzavřela.

„Tam jsem to posral,“ chytne se za hlavu. „Postavili dráhu na jeden den, šli jsme rovnou do závodu. Poláci se mi smáli, jednou jsem přetrh‘ pásku. Já jim stačil, ale ta guma mě stála body…“

Nicméně všechno nebylo ideální, jak by se mohl zdát. „Měl jsem hodně problémů sehnat mechanika,“ říká Zdeněk Majstr. „Zdeněk Nemeš, dělal na výboru ve Slaným. Najel jsem padesát tisíc kiláků za rok, on pětapadesát.  Jezdil jsem i se Zdeňkem Kabeláčem, ale dal se k hasičům. A někoho jsi potřeboval, abys nejel na závody sám. Jednou, dvakrát jsem vzal i Honzu Smetanu, to byl kluk z Baterie. Nevěděl, kam co dolejt, ale hezky fotil. Čuchnul k atmosféře a dal se na rozhodčího.“

Velkou morální oporu však nalezl v rodině. „Rodiče do mě nedali na plochou dráhu ani korunu, ale vychovali mě dobře,“ uznává. „Ale jinak mi dali moc. Dělal jsem plochou dráhu sám, táta jel na závody, když měl volno. Ale bil se v prsa, že jeho kluk jezdí, a bylo to v televizi. Peníze byly ale problém. Vyhrál jsem nebo udělal výsledek v cizině, stejně ti to přeměnili na bony, musel sis to sám vybrat nebo je prodat po třech korunách.“

Rozjezd v sezóně 1974 měl Zdeněk Majstr přece jen pomalejší. Ze slánské dráhy se odstraňoval asfalt a domácí závodníci měli problém s tréninkem. A když přišel pád v červencovém závodě ranku mistrovství Československa jednotlivců, rozhodl se ukončit kariéru necelého půl roku po svých šestadvacátých narozeninách.

„Ve Slaným jsem si dal na držku,“ líčí. „A řek‘ si ‚kašlu na to‘. Měl jsem možnosti, nejlepší podmínky na motorky. Slaňáci mi dali nejlepší podmínky, ale já byl fabrickej‘ a tak jsem musel jezdit fabrický. Rozhod‘ jsem se naráz. Jinak bych ani nedokázal skončit, jinak bych spravil motorku i sebe a začal bych znovu. A tak jsem se rozhod‘ a hned skončil.“

Jak ovšem úspěšný plochodrážník se slibnou budoucností mohl svého sportu nechat prakticky ze dne na den? „Bylo to těžký,“ souhlasí Zdeněk Majstr. „Byl jsem dobrej‘, byl jsem svobodnej‘, i když jsem neměl problémy s holkama. Ve Slaným jsem měl to nejlepší, ale na všechno jsem si musel přijít sám, nikdo mi neporadil. Mechanici se mě nedrželi, nemoh‘ jsem jim nic dát. Zaplatil jsem oběd a večeři. Dneska za to chtějí prachy, ale tenkrát jsme to brali jinak.“

 

Nejhorší pád až po konci kariéry

Sotva Zdeněk Majstr skončil s plochou dráhou, řešil problém volného času, jehož měl rázem požehnaně. „Chtěl jsem něco dělat,“ vypráví. „Věnoval jsem se windsurfingu a kamarádil se s Vencou Junkem, to byl ředitel Baterie. V pětasedmdesátým koupil autobus, jezdil jsem s ním na zájezdy do NDR, Maďarska a Jugoslávie. Zjistili, že otočím Jugoslávii, všichni spí a já ne. Až pak jsme začali jezdit dva řidiči.“

A pak se pustil do leteckého plachtění. „Rogalo se mnou zamotalo,“ pokývá hlavou. „Když jedeš na Louny a na Most, je tam skála, vidíš ji ze silnice. Foukal vítr na kopec, já tam zrovna byl zadkem proti větru. A hodně jsem si rozbil hubu. A to jsem plochý dráhy nechal, že je nebezpečná. A na rogale jsem se zrubal nejvíc. Nohy, ruce, žebra a kličku. Zažil jsem všechno.“

Později Zdeněk Majstr působil jako slánský trenér. „Nechtěl jsem trénovat,“ prozrazuje. „Přece jen jsem byl trefenej‘ a pustil jsem se do toho pod nátlakem. Ředitel Baterie si chtěl udělat fajfku, že se pracuje s mládeží. Vyčlenil nám barák, dali jsme si ho do kupy, měli jsme asi dvacet kluků a osm nebo deset motorek, pionýry, simsony a pak půllitry. Až v éře kapitalismu mě v klubu nakrkli, když řekli, že si to dělám jen sám pro sebe.“

Jméno hrdiny našeho vyprávění proto zůstalo povědomé i další generaci slánských plochodrážníků. „Vychovával jsem je, ať si po sobě uklízí a po tréninku jsme dělali motorky do devíti do večera. Chodili jsme v sobotu a v neděli, měli to vždycky čistý, byli vedeni k povinnostem. Chodil tam třeba René Juna nebo Roman Matoušek a jeho bráchové. Roman byl výjimečnej‘ závodník, měl i výjimečný chování. Musel jsem mu někdy i něco zakázat a pro něj bylo nejhroznější, když jsem mu zakázal jezdit. Nakonec odešel do Rudý hvězdy…“

Plochodrážní kariéra Zdeňka Majstra (*11.2.1948) v kostce:

1968:	Slaný 4. v 1.lize (Zdeněk Majstr dva body v Polepech, další detaily nejsou známy; kvalifikace pro MR jednotlivců 1969: semifinále Liberec 3., finále 2. (Slaný 1., Slaný 5.)
1969:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 11. v prvním kole ve Stralsundu; MS dvojic: s Janem Holubem vítězem semifinále v Míšni, ve finále ve Stockholmu 5.; Slaný vítězem 1.ligy (detaily nejsou známy); MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 8. (Slaný 8., Pardubice 6., Olomouc 7., Vracov 9., Liberec 4., Polepy 9.); 5. při Velké ceně Prahy, 4. při mezinárodním závodě jednotlivců v Liberci, porucha v malém finále Zlaté přilby Československa; srpnové turné England vs. Czechoslovakia:Canterbury ENG vs. CS 47:61 (Zdeněk Majstr 15 bodů), Doncaster ENG vs. CS 62:46 (3), Crewe ENG vs. CS 54:54 (4), Middlesbrough ENG vs. CS 63:45 (11), Rayleigh ENG vs. CS 49:59 (12), King’s Lynn ENG vs. CS 45:62 (9) – Československo vyhrálo sérii 4:2 s jednou remízou, mimo její rámec Romford vs. Czechoslovakia 35:43 (8)
1970:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 2. v prvním kole v Grazu, 5.ve druhém v Bydhošti, 3. v kontinentálním finále v Abensbergu, 16. v evropském finále v Leningradě; MS družstev: první kolo Crikvenica ČSSR 1., druhé kolo Míšeň ČSSR 2., kontinentální finále Slaný ČSSR 1. (Zdeněk Majstr 8 bodů), světové finále Wembley ČSSR 4. (Zdeněk Majstr 0 bodů); Slaný 2. v 1.lize; MR jednotlivců:Zdeněk Majstr 4. (Praha 4., Slaný 2., Chomutov ?, Liberec 1., Žarnovica 7. Březolupy 5. – 8. = mistrovské body se dělily) a udržel se v seriálu i pro rok 1971; květnové turné Young Czechoslovakia vs. Young Anglia: Kopřivnice CS vs. ENG 60:48 (Zdeněk Majstr 13 bodů), Březolupy CS vs. ENG 66,5:41.5 (15) a Žarnovica CS vs. ENG 64:44 (15); Zlatá přilba Československa – vyřazen ve čtvrtfinále, volný závod na dlouhé dráze v Mariánských Lázních – umístění není známé; srpnové turné England vs. Czechoslovakia: Romford ENG vs. CS 56:52 (Zdeněk Majstr 7), Canterbury ENG vs. CS 46:62 (10), Rochdale ENG vs. CS 40:68 (12), King’s Lynn ENG vs. CS 66:42 (0), Ipswich ENG vs. CS 56:51 (0), Rayleigh 49:59 (8), Reading ENG vs CS 53:55 (4)- Československo vyhrálo sérii 4:3, mimo její rámec Crewe vs. Czechoslovakia 48:49 (9)
1971:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 11. v prvním kole v Abensbergu; Slaný 2. v extralize (Zdeněk Majstr nestartoval ve Slaném a v Polepech, jeho skóre z Kopřivnice a Prahy není známé); MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 6. (České Budějovice NS, Praha NS, Liberec 6., Slaný 10., Svitavy ?, Březolupy 1.) a udržel se v seriálu i pro rok 1972; zářijový mezinárodní závod na dlouhé dráze v Mariánských Lázních DNR, Zlatá přilba Československa – vyřazen ve čtvrtfinále, 14. při Memoriálu Luboše Tomíčka v Praze, Memoriál Antonína Vildeho – Rybnik vs. Slaný 53:43 (7 bodů), ČSR vs. Rybnik v Polepech (?); srpnové turné England vs. Czechoslovakia: Canterbury ENG vs. CS 47:60 (Zdeněk Majstr 12), Crewe ENG vs. CS 54:54 (14), Bradford ENG vs. CS 64:44 (10), Peterborough ENG vs. CS 52:56 (10), Workington ENG vs. CS 55:52 (6), Romford ENG vs. CS (0), Ipswich ENG vs CS 60:48 (NS) – Anglie vyhrála sérii 4:2 s jednou remízou
1972:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 5. v prvním kole v Liberci, zraněn při tréninku druhého kola v Praze; MS družstev: kontinentální semifinále Slaný – ČSSR 1. (Zdeněk Majstr 9 bodů), kontinentální finále Leningrad – ČSSR 3. (Zdeněk Majstr 3 body); MS dlouhá: kvalifikační kolo Mariánské Lázně 12.; Slaný 2. v extralize (Zdeněk Majstr 35 bodů ze 107 bodů týmu celkem), postup do finále extraligy, v jehož dvou závodech RH porazila Slaný; MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 4. (Slaný 4. Chomutov 1., České Budějovice 7., Praha 4., Svitavy 6., Kopřivnice 2., Březolupy 8.) a udržel se v seriálu rovněž pro rok 1973); MR na ledové dráze: Zdeněk Majstr 7. (Polička 13., Tábor 8., Poříčí nad Sázavou 5., Poříčí nad Sázavou 6.); zimní plochá dráha České Budějovice 6., zimní plochá dráha Pardubice ?, O cenu Mariánských Lázní (nadstavbový závod po skončení MS) 2., O zlatý klíč Slaného (nadstavbový závod po skončení MS družstev) 1., test match na dlouhé dráze v Mariánských Lázních Československo vs. Švédsko 74:45 (Zdeněk Majstr 20 bodů), Zlatá přilba Československa nestartoval v malém finále
1973:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr vítěz předkola v Prelogu, 5. v prvním kole v Pardubicích, 5. ve druhém kole ve Slaném, v kontinentálním finále v Leningradě nestartoval; MS družstev: kontinentální kolo Maribor – ČSSR 1. (Zdeněk Majstr nestartoval), kontinentální semifinále Slaný – ČSSR 1. (NS), kontinentální finále Balakovo – ČSSR 3. (4 body); MS dlouhá: Zdeněk Majstr 4. v kvalifikačním kole v Gornej Radgoně, 10. v semifinále ve Scheesselu a 13. ve finále v Oslo; Slaný 2. v extralize (Zdeněk Majstr 22 bodů z 99 bodů týmu celkem) a postup do finále extraligy, tam RH Praha 71:37 (detaily nejsou známy), odveta ve Slaném se nekonala, protože se z dráhy odstraňoval asfalt; MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 4. (Slaný 5., Čakovice 4., Kopřivnice 10., Ostrava 3., Praha 13., Svitavy 3., Březolupy 4.) a udržel se v seriálu také pro rok 1974; MR na ledové dráze: celkové umístění? (Svratouch 4., Tábor 11., Úštěk 7., Poříčí nad Sázavou 10., Tábor ?); 4. při květnovém mezinárodním závodě ve Svitavách, 13. při Velké ceně Prahy, 7. ve volném závodě z příležitosti výstavy Země živitelka v Českých Budějovicích, 3. při mezinárodním závodě na zahájení 3. Letní spartakiády spřátelených armád na Strahově, 5. v mezinárodním závodě na dlouhé dráze O Cenu Mariánských Lázní, Zlatá přilba Československa 3. v malém finále, Katowice vs. Ostrava v Ostravě 41:36 (Zdeněk Majstr 3 body), 3. Cena Podřipska v Polepech?
1974:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 12. v prvním kole v Lublani; Slaný 3. v extralize (Zdeněk Majstr ve dvou závodech 2 body z 90 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 15. (Praha 11., Plzeň 7., Slaný 11., Liberec NS, Pardubice NS, Čakovice NS, Kopřivnice NS, Březolupy NS) – v kvalifikaci nestartoval, protože ukončil aktivní kariéru; MR na ledové dráze:nestartoval.

Foto: archív Zdeňka Majstra, archív Jozefa Treščáka a Antonín Škach a jeho archív