Před více než čtyřiceti lety trénoval v Čakovicích a posléze upravil pionýra na plochodrážní speciál pro svého syna Pavla, jehož posléze přivedl na Markétu. Jeho plochodrážní kariéra však skončila, než začala. Nicméně účinnost domino efektu se projevil až u jeho vnuka Pavla, který se po úspěšných letech se stopětadvacítkou a dvěstěpadesátkou letos konečně dočkal závodění s plnoobjemovým motocyklem. Inu, ve světě ploché dráhy se stává, že své jméno proslavíte až ve třetí generaci, čehož je příběh Pavla Kuchaře nejstaršího dokonalým případem.

 

Hrdinové z motokrosu i ploché dráhy

„Bydlel jsem v Horních Počernicích,“ ujímá se slova muž, jenž svou sportovní postavou a dlouhými černými vlasy a vousy rozhodně nezapadá do obecné koncepce českého důchodce. „Jako školák jsem chodil na motokros do Šárky dívat se na Součka a Čížka. To byli moje idoly.“

V šedesátých letech se ovšem začala psát plochodrážní historie pražské Markéty a on byl u toho. „Před mojí vojnou měla Markéta velitelství U Studánky,“ přibližuje. „Měl jsem strejdu, jmenoval se Šedivý, byl podplukovník. Sehnal nám lístky na plochou dráhu do vyhrazené části v zatáčce u depa. A mně se to zalíbilo.“

Sport levých zatáček měl během okamžiku nového nadšeného fanouška. „Jezdil ještě Luboš Tomíček,“ vzpomíná Pavel Kuchař. „Později Ivan Mauger nebo Mike Lee. Chodil jsem na ně koukat na Memoriál i na mistrovství světa. Jezdil jsem i do Čakovic, byl jsem tam už někdy v sedmdesátým roce. Jezdil jsem i do Mariánek a do Pardubic.“

A jak se tak díval na boje na oválech, do mysli se mu pomalu vkrádala myšlenka, jaké by to bylo, kdyby se k bílé pásce postavil sám. „Říkal jsem si, že pojedu smykem a ještě přitom budu mávat na holky,“ maloval si svou plochodrážní budoucnost v nejrůžovějších barvách. „Měl jsem už ale dvě děti, když jsem si řek‘ ‚zkusím to‘.“

Plochodrážní pokusy Pavla Kuchaře viděly Čakovice. „Bylo mi třicet, ale já jsem říkal, že mi je teprve šestadvacet,“ přibližuje detaily. „To ještě nebyly nafukovačky a já měl z těch prken respekt. Zkusil jsem to a zjistil jsem, že kdo na tom v životě neseděl, nepochopil o ploché dráze nic.“

Závodní kariéra však nastartována nebyla. „Nikdo si mě nevšim‘, nikdo mi neporadil,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Kdyby mi nepomoh‘ Standa Klenovec, nezvládnul bych to. Sice jsem tam rok vydržel a trénoval, ale pak jsem udělal plochodrážku synovi.“

 

Vlastní plochodrážní speciál

V sedmdesátých letech koketovaly s výrobou malých plochodrážních motocyklů Považské strojírny, avšak k sériové výrobě nikdy nedošlo. A tak se v průběhu historie objevovaly různé amatérské konstrukce.

„Pavlovi bylo sedm a já mu udělal plochodrážku z pionýra,“ pochlubí se Pavel Kuchař. „Pionýra jsem oholil, rám jsem svařil z novejch‘ trubek, kluci v dílně v práci mi pomohli. V Čakovicích jsem dostal nádrž z plochodrážky, dal jsem nový řidítka. Udělal jsem nový sedlo, vyrobil jsem kolíbku a potáhnul jí koženkou. Pak jsme udělali spoiler na kolo z tvrdýho papíru.“

Když bylo hotovo, Pavel Kuchař junior, otec současného juniora pražské Markéty za řidítky doma vyrobeného motocyklu podnikal své první plochodrážní krůčky. „Bylo mu sedm,“ vrací se jeho tatínek do roku 1978. „V Čakovicích se učil aspoň zatáčky. Pionýr nedal, v zatáčkách byl trošku smyk, než se to udusilo. A to jsem koupil pionýry dva, jeden byl ostřejší, z toho jsem udělal tu plochodrážku a na tamtom druhým jsem jezdil do práce.“

Svým projektem malého motocyklu Pavel Kuchař nejstarší pořádně předběhl dobu. Vždyť regulérní tréninky malých chlapců na volném prostranství nad Markétou odstartovaly až ve druhé půli osmdesátek. A stopětadvacítky začaly závodit až o čtvrtstoletí později.

„Vozil jsem Pavla do Slanýho, kde trénoval pan Kasper, na Markétě jsem ukazoval motorku Milanu Špinkovi,“ přibližuje Pavel Kuchař, že se pokoušel se svou konstrukcí prorazit. „Sám jsem věděl, že já závodit nebudu. Měl jsem dvě děti a po tý třicítce už to nejde. Možná bych byl dobrej‘, ve fabrice jsem byl vždycky nejlepší šofér, pokaždý mi dali nový auto. Možná bych plochou dráhu jezdil ještě dneska, pokud bych si nerozbil hubu.“

Ostatně kuráže na to měl dostatek, když se vedle kulturistiky věnoval i kaskadéřině. „Vždycky se mi líbila stěna smrti,“ říká. „Chtěl jsem to jezdit, ne v kupoli, ale v sudu. Pak byl nějakej‘ průser, někdo vyjel ze sudu ven až k těm lidem, tak nechali jen tu kouli. Jenže jsem neměl nikoho k sobě. Strašně jsem žral film Já jsem stěna smrti. S klukama jsme dělali kaskadéry s auty, ale to jsme jen blbli. Byl jsem taková dobrodužná povaha, i v práci mi říkali, že si troufám, protože zatáčky projíždím plochodrážním stylem.“

 

Přes syna Pavla k vnukovi Pavlovi

Jenže u kolébky Pavla Kuchaře evidentně stály sudičky, jimž se plochodrážní sport náramně zamlouval. A tak jej nenechaly, aby definitivně ve svém životopisu dopsal kapitolu o sportu levých zatáček.

„V šestnácti jsem Pavla přived‘ na Markétu,“ vypráví Pavel Kuchař nejstarší. „Na pětistovce směli jezdit až od sedmnácti, tak jsem vyrazil do Vršovic k nějaký vyšší hlavě a vymoh‘ si, aby moh‘ jezdit hned. Udělal si papíry a dostal výjimku.“

Nicméně plochodrážní řemeslo si šlo osvojit i jinými prostředky. „Koupil jsem motorku od Franty Liebezeita, byl to ještě dvouventil,“ posouvá Pavel Kuchař děj našeho příběhu. „Naložil jsem si ho na náklaďák, když jsme jezdili pro písek, vyhlédnul jsem si plac a tam jsem s Pavlem zkoušel jezdit.“

Zatímco plochodrážní pionýr se zachoval v předrenovačním stavu, půllitr s dvouventilovým rozvodem již Pavlu Kuchařovi pane neříká. „Já, blbec, jsem ho prodal,“ sype si popel na hlavu. „Na burze mi jeden chlap říkal, že u něho ta motorka nebude jezdit, protože si ji pověsí v obýváku. My jsme se zrovna stěhovali a já ji neměl, kam dát.“

Pavel Kuchař, dnes nutno dodávat, že toho jména prostřední, záhy začal závodit. „Dělal jsem mu mechanika, ale on brzy skončil,“ posteskne si jeho tatínek. „Dlouho nic nebylo, až se mu narodil Pavlík. Byla pauza dvacet let. Vzali jsme ho na Markétu a tam začal ve stopětadvacítkách. Přitom já byl už před lety průkopník s malejma motorkama, Simsony byly až po mně. Já jsem Simsona do svý motorky nikde nesehnal.“

Vnuk opanoval kolibříky stylem absolutistického monarchy a pustil se výše. „Jsem na něj hrdej‘,“ netají se Pavel Kuchař. „Ve stopětadvacítkách už byl skoro mistr světa, má plno pohárů, s babičkou se na ně chodíme dívat. A já mám radost, že jsem k plochý dráze dostal nejen syna, ale i vnuka.“

Jeho budoucnost je prozatím ve hvězdách. „Přešel na pětistovky,“ pokračuje jeho dědeček. „Vážím si Luboše Tomíčka a Vládi Dvořáka, jsou to výborní kluci, kdykoliv jsme něco potřebovali, byli ochotní. Za to jim děkuju. A musím pochválit syna, že se naučil dělat mechanika, a že to dělá dobře. Je hodně zaneprázdněnej‘, chodí do zaměstnání, takže je to pro něho zápřah. Teď vidím, že Pavlíkovi jdou dobře i pětistovky. V Chabařovicích šel do prken, párkrát mu to nejelo jako v Pardubicích, v Dánsku si na dvěstěpadesátkách udělal to rameno. Ale jsem na něho hrdej‘, že z nás tří to dotáhnul nejdál. A to má ještě celou kariéru před sebou.“

Foto: laskavostí  Pavla Kuchaře nejstaršího