Dnes už stěží zjistíme, psal-li se rok 1950 nebo 1951. Ale on akurátní letopočet není pro naše dnešní vyprávění zas až tolik podstatný jako malý klučina, jenž se tehdy proháněl po Plzni v sedle malého motocyklu, který mu postavil jeho šikovný tatínek. Ve svém pětiletém rozoumku si již tehdy maloval kariéru opravdického závodníka. Pochopitelně nemohl tušit, že po zlomené noze mu maminka závodění zakáže se vším právem, jež rodičky nad svými dětmi v takových případech mají. A že se přesto ve svých pětadvaceti letech potká s plochou dráhou, dostane se do reprezentace, vyhraje závod mistrovství republiky jednotlivců. Když už pověsí kombinézu na hřebík, stejně se po deseti letech ve svých sedmačtyřiceti vrátí. A bude jezdit v extralize a v šampionátu dvojic pomůže svým synům postoupit do finále, přičemž vyřadí pražské profíky Zdeňka Schneiderwinda a Lubomíra Jedka. Učiněná pitomost, říkáte? Nikoliv, taková jezdecká kariéra Jana Hádka prostě byla.

 

Zašmodrchaná cesta do sedla plochodrážního motocyklu

Secesní kavárna Měšťanské besedy v Plzni, kterou na samém počátku minulého století vystavěl slovutný stavitel František Kotek, si rozhodně v půli letošního února nemůže stěžovat na přehlížení ze strany hostů. Nicméně jeden stolek zůstává jako zázrakem volný. Jan Hádek upije z kávy, která má stejně tmavou barvu jako večer za velkými okny.

„Táta byl automechanik,“ přivírá oči, aby se v čas vrátil o bezmála sedm desítek let nazpátek. „Dokonce sám zkoušel plochou dráhu. Jel na Roudnej‘, měl jsem fotku, jak je oblečenej‘ jako plochodrážník.“

Jeho potomek začal se závoděním sotva tehdejší předpisy dovolily. „Musel jsem na pionýru odjet nějakou soutěž,“ vzpomíná Jan Hádek. „Byl jsem sedmej‘ v Horní Bříze. Ale pak jsem jednou jel motokros. Přede mnou někdo upad‘, já to položil a zlomil si nohu.“

V tom momentě do závodního příběhu Jana Hádka vstoupila maminka. Jak už to chodí, nekoukala ani napravo, ani nalevo a závodní motocykly svému synovi zakázala jednou provždy. Jenže nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní neb nikdy nikdo neví, co se může státi, jak zpívali Jiří Voskovec a Jan Werich v předválečném filmu Pudr a benzín.

„Nechal jsem motokrosu a šel na vojnu,“ poslouží Jan Hádek dalším důkazem, že ona písnička nelhala. „Sloužil jsem v Žatci, byl tam jeden kapitán. Viděl, že mám zájem o motorky. Vzal mě na Ranou do motokrosovýho střediska jako mechanika.“

Ani po návratu do civilního života neskočil Jan Hádek do plochodrážního kolotoče rovnýma nohama. „Koupil jsem aerovku,“ nezapře své řemeslo. „Pak tatru padesát sedmičku. Oženil jsem se, narodil se nám Bořík. A v osmašedesátým jsem spravil nabouranýho moskviče.“

Dnes by jeho tehdejší vozy byly krásnou chloubou sbírky nejednoho veteránisty, ale pořád jsme se nedostali ke sportu levých zatáček… „Dělal jsem v autodružstvu,“ bere Jan Hádek své vyprávění pořádně z gruntu. „Byl tam nějakej‘ Honza Komárek. Jednou mi povídal: ‚chodím na Bory, pojď se mnou!‘. Potkal jsem tam Vaška Hejla, chodili jsme spolu do školy.“

Setkání s bývalým spolužákem mělo pro Jana Hádka přímo osudové následky. „Nechali mi svézt,“ usmívá se dnes po padesáti letech. „Měl jsem zájem, dali mi plochodrážní motor, odnesl jsem si ho v pytli. Přes zimu jsme ho s Honzou Komárkem udělali. V tom sedmdesátým roce jsem začal trénovat.“

Tehdejší tréninky ovšem probíhaly v jiném aranžmá než dnes. „Taky nás bylo dvaatřicet,“ připomíná Jan Hádek doby, kdy adepti plochodrážního řemesla sváděli boj už jen o možnost zasednout do sedla. „Každej‘ trénink byly závody. Jezdili jsme ve čtyřech na pásku. Proto jsme se plochou dráhu naučili. Bylo to lepší, než trénovat sám. To nic nepřináší.“

 

Ostrý debut na severu Moravy za pomoci Václava Vernera

Roku 1970 táhlo Janu Hádkovi na pětadvacet. Už o pouhou dekádu později by byl v mnoha klubech odmítnut jako příliš starý a bezperspektivní, k čemuž by mnohé řekl kupříkladu Václav Milík. Jenže doba byla přece jen jiná a hrdina našeho dnešního příběhu se měl dočkat svého ostrého debutu na oválech.

„První závody jsem jel v Třinci,“ vybaví si okamžitě. „Jely se tam dva závody v sobotu a v neděli. V sobotu jsem zadřel motor. Přišel za mnou Vašek Vernerů, že mi půjčí motorku. Dojel jsem závody a skončil třináctej‘.“

Když se jej však zeptáte, o jaký šlo závod, pouze pokrčí rameny. Nezbývá než z archívu vytáhnout patřičný šanon. Dvoudenní program v sezóně 1970 nabízely národní kvalifikace, byť se závodilo jen v neděli. A vskutku, jeden takový mítink se o víkendu 25. a 26. dubna konal v Třinci.

Národní kvalifikace na rozdíl od svého jmenovce na počátku našeho milénia byla zkraje sedmdesátých let jakousi obdobou současného přeboru. Byla třístupňová a plnila úlohu nejnižšího patra kvalifikace pro federální mistrovství republiky jednotlivců.

Kompletní výsledky se nám však nedochovaly. A ani nominační listina jméno žádného Hádka neobsahuje. To však může mít elegantní vysvětlení. Komise ploché dráhy ÚAMK ČSSR, která tehdy plochodrážní sport v Československu řídila, ji totiž podpisem majora Josefa Mičána schválila již 4. září 1969.

Tehdy Jan Hádek možná ani ještě na borský stadión nevyrazil. A za dalších sedm měsíců doznala startovní listina národní kvalifikace ve Třinci dalších změn. Jedna z nich vysvětluje i přítomnost Václava Vernera, který roku 1970 jezdil v mistrovství republiky a tudíž neměl v kvalifikaci, co pohledávat.

Škrt neznámé propisovačky v dokumentu, který je k dispozici, vyřadil Milana Špinku a nahradil ho Janem Vernerem. Jeho starší bratr jej doprovázel a mohl jeden ze svých motocyklů Janu Hádkovi zapůjčit. Ať tak či onak, mezi oběma muži se zrodilo přátelství, které přetrhnul až loňský skon Václava Vernera.

V sezóně 1970 se Plzeň vrátila do ligové soutěže. O dva roky dříve odstoupila z nižší první ligy, která se napřesrok s největší pravděpodobností vůbec nekonala. A proto v sedmdesátém musela začít od píky. Výsledky Jana Hádka zapadaly prachem historického zapomenutí. Jisté je, že v květnovém domácím duelu proti Žarnovici skóroval osmi body. Lépe na tom byli jen Jaroslav Lucák a Václav Hejl s jedenácti body a ostřílený Miloslav Šmíd, jenž inkasoval ještě jeden bod navíc.

„Bavilo mě to,“ netají se Jan Hádek, že se v plochodrážním sportu okamžitě našel. „A Honza Komárek byl špičkovej‘ mechanik. Díval na dráhu, radil mi nejlepší stopu. Říkal mi, kudy mám jet, kde to mám zkusit.“

 

Skvělý debut ve světovém šampionátu předchází progres na československých oválech

Plzeň vstoupila do druhé ligy 1970 květnovou prohrou na rozbahněné dráze v Liberci, kde ji místní AMK Liaz změřil 42:36. Další body ztratila, když v její neprospěch bylo kontumováno 0:30 její výjezdní utkání v Žarnovici. Jinak však jen vítězila a logicky by se dal očekávat její postup do první ligy, avšak československá ligová soutěž se měnila dle rok starého návrhu Pavla Kačera.

Počínaje sezónou 1971 se u nás zabydlela formule čtyřčlenných družstev. Ve vyšší divizi, jež byla přejmenována na extraligu, zůstaly RH Praha, Slaný, Ústí nad Labem a Kopřivnice. Pardubice spadly do první ligy, jež se rozdělila na dvě skupiny, z nichž nejlepší postupovali do podzimní prolínací kvalifikace s méně úspěšnými extraligovými celky.

Západočeši v letech 1971 a 1972 pokaždé ovládli svou skupinu. Ve druhém případě byli druzí za Českými Budějovicemi v nově ustavené skupině C, jakémsi prvoligovém finále.  A to ještě šlo připsat na vrub zranění Jiřího Hladíka, jenž musel vynechat závěrečný podnik v Žarnovici v září. Kvalifikace o postup do extraligy se však stále jevila jako kámen úrazu. Plzeň se rok co rok znovu a znovu vracela do první ligy. Zlom však měl přijít v sezóně 1973.

Jan Hádek nečekal na úspěch svého týmu s rukama v klíně. „V Plzni, kdo jel mistrovství republiky, nemusel chodit na brigády,“ přibližuje se smíchem jeden z motivačních faktorů pro úspěch v kvalifikacích. „Jak tam dnes v depu stojí ten barák, každej‘ z jezdců jsme měli svůj úsek a museli jsme vykopat dva nebo tři metry základů. Pak, když jsem začal jezdit mistrák, už jsem nemusel.“

Jak už jsme si vyprávěli, tréninky v Plzni nešlo ošidit. „Byly ostrý,“ uznává Jan Hádek ještě dnes. „Každej‘ měl šest jízd a třeba se jelo šest kol. Bral jsem to pozitivně. Sám jsem běhal, jeden kluk z práce zápasil, po zimě shazoval kila, běhal jsem s ním, chodil i do posilovny. Dělal jsem pro úspěch maximum.“

K nezbytné výbavě tehdejšího plochodrážníka patřila i technická zručnost. „Motorku jsme si dokázali udělat sami,“ přibližuje plzeňský závodník. „Náš manažer Hary Tajč dokázal v Divišově domluvit praxi. Tejden jsem tam byl se Standou Dvořákem a hodně toho pochytil. Hlavně aby nebyly poruchy. Policejní profíci měli defekty, ale my ne. Porucha, to nevím, ty jsem moc neměl, spíš jsem upad‘, ale abych měl defekt na motorce, to ne.“

V třiasedmdesátém se finále mistrovství světa jednotlivců podruhé v historii konalo v Polsku. Vůbec poprvé je hostil slezský Chorzow a v duchu tehdejších reglementů bylo pět domácích nasazeno rovnou do finále bez nutnosti absolvovat kvalifikaci. Kontinentální kvalifikační kola tím pádem nabídla větší prostor pro zástupce ostatních ostatních států.

Jan Hádek na sebe vůbec poprvé impozantně upozornil ve velkoryse střižené československé kvalifikaci. Jejího prvního kola se účastnili plochodrážníci s druhou výkonnostní třídou. Dvakrát stál na pódiu a postoupil do dalšího kola. V ní konkurenci zahustilo šest přímo nasazených borců s první výkonnostní třídou. Z nich byl před plzeňským závodníkem jen Petr Kučera.

Kontinentální část kvalifikace mistrovství světa jednotlivců 1973 začínala dvojicí předkol. Jan Hádek se vracel z Nordenu jako vítěz, když jej o jediný bod připravil jeho pozdější klubový kolega Jindřich Dominik. Z prvního kola v Kršku nepostoupil jen minimálním rozdílem jediného bodu, takže druhé kolo ve Slaném strávil jen v nevděčné úloze náhradníka.

Jan Hádek postoupil do mistrovství republiky jednotlivců 1973 jako náhradník. Jako takový nemusel do národní kvalifikace, navíc pokud vzhledem k absencím jiných závodníků absolvoval celý seriál. Proto na podzim startoval až rovnou v předkvalifikaci, odkud pro něho nebyl problém dostat se do vlastní kvalifikace, když na novém oválu v západoslovenském Zohoru byl druhý za Jiřím Jiroutem. Ani v kvalifikaci se neztratil, takže roku 1974 byl právoplatným účastníkem federálního šampionátu. A snad aby toho nebylo málo, vedl Plzeň k extraligovému comebacku.

 

Pětice velkých H poráží v extralize Pražany

Ligu roku 1973 začínala Plzeň jako obyčejně. První závod její skupiny A viděly Bory. Jan Hádek tady vystřihnul komplet dvanácti bodů a domácí mávali z nejvyššího stupínku.  Jenže záhy se prosadil Liberec, který ovšem pohořel ve finálovém céčku. To ovládla Kopřivnice hnaná touhou po návratu do extraligy. Vyhrála doma i v Žarnovici, zatímco Plzeň byla v úvodních dvou závodech až třetí za Žarnovicou. Jenže v posledních dvou kolech na domácím ovále všechno otočila ve svůj prospěch. První závod vyhrála, ve druhém byla druhá za Kopřivnicí, s níž postoupila do kvalifikace o extraligu, zatímco Liberec ostrouhal.

Jenže v kvalifikaci o extraligu kralovala pardubická Zlatá přilba. Nevyhrála jen jeden závod čtyřdílného seriálu, a sice v Plzni. V něm se prosadili domácí, kteří doprovodili Pardubičany do extraligy 1974, zatímco ambiciózní Kopřivnice musela zase čekat. Pro Západočechy šlo o návrat mezi elitu po třinácti letech od jednašedesátého. Pochopitelně nebereme-li v potaz Pohár Světa motorů 1967, když mezi letopočty 1963 a 1966 u nás žádná ligová soutěž, ani žádná její obdoba, nebyla.

„Kvalifikace o extraligu v třiasedmdesátým?“ zamyslí se Jan Hádek- „To už si nepamatuju. Ani teď z hlavy nevím, s kým jsme ji jeli. To víš, ale byla to lahůdka, když jsme tyhle závody jezdili. Byly v sobotu a v neděli a v pondělí ráno jsi musel do práce. Žádná dálnice ještě nebyla, a když jsme jeli do Žarnovice, museli jsme na Bratislavu spodem na Písek.“

V té době již odzvonilo individuální dopravě plochodrážníků. „Měli jsme autobus,“ líčí Jan Hádek. „Zkraje mý kariéry ještě ne, to jsme jezdili každej‘ svým autem. Ale ČSAD v Plzni nás dotovalo, co si pamatuju, bylo to tři sta tisíc za rok. Klub od nich koupil za slušnou cenu i autobus.“

Na jeho palubě se odehrávaly neuvěřitelné scény. „Byla sranda,“ usmívá se Jan Hádek. „Hráli jsme karty, aby cesta utíkala. Bylo to dobrý. Ale buď sis na pondělí musel vzít dovolenou, nebo jít do práce. Přijeli jsme třeba z Ostravy, já se doma akorát ráno převlík‘ a hned do autoservisu.“

Nicméně všechno zlé může být pro něco zase dobré. „Zase jsem měl výhodu, že jsem ti v práci moh‘ připravovat motorky,“ souhlasí Jan Hádek. „Vedoucí byl bejvalej‘ soukromník, říkal, že je na dílně do pěti. A tak jsem po pátý musel vypadnout.“

Inu, doba před pětačtyřiceti lety byla jiná než dnes. „Když jsme o tréninku potřebovali polejt‘ dráhu, každej‘ jsme dali deset korun a odchytli městskou kropičku,“ vypráví. „Její řidič najednou dostal sto padesát kaček a prokropil nám to. Doma jsme měli starej‘ traktor, tak jsem jel z Chotíkova smykovat ovál. A po tréninku domů, to se ještě mohlo s traktorem přes Plzeň. Jinak se smykovalo třeba i s osobákem.“

Skvělým krokem plzeňského klubu se stalo angažmá Jana Holuba, jehož České Budějovice po sezóně 1973 navždy vypadly z extraligy. „Honza měl takový průpovídky,“ vzpomene si Jan Hádek. „Udělal třeba o bod víc a my mu ho trošku záviděli. Vidím ho jako dnes, když říkal ‚když jste si mě koupili, tam musím bejt‘ lepší než vy!‘.“

Ještě dnes, když v klubové hospůdce na borském stadiónu posloucháte veterány, zaslechnete zvěsti, že Jan Holub za přestup inkasoval dvacet tisícovek korun tehdejší měny, za což si pořídil koberce do všech pokojů svého domu v Rudolfově. Vedle Václava Hejla, Jiřího Hladíka a Jana Hádka se do plzeňské sestavy s Janem Holubem dostal další závodník se stejným začátečním písmenem ve svém příjmení. Do toho se stále víc a víc prosazoval nováček Jaroslav Hauptmann. Týmu se přezdívalo 5H a v extralize anno domini 1974 řádil jako černá ruka.

Pravda čtvrtý dubnový den ve Svítkově by něco takového ještě nenapověděl. Plzeň se chovala jako skutečný nováček a choulila se na dně výsledkové listiny. Jenže nazítří na Markétě již byla druhá. Nejen že odstavila Pardubice a Slaný do role outsiderů, ale za vítěznými Pražany zaostala o pouhopouhé dva body!

Na Borech se paradoxně o vítězství dělily RH Praha a Slaný, zatímco domácí byli třetí, avšak na závěr ve Slaném skončili Západočeši druzí za Pražany. Slaný a Pardubice se o svou extraligovou budoucnost musely poprat v kvalifikaci s prvoligovými Libercem a Kopřivnicí a Plzeň jela finále o titul!

Byť se celá československá liga počínaje sezónou 1971 konala stylem čtyřutkání, ideu dvou týmů zcela neopustila. Tři extraligové ročníky v letech 1972 – 1974 vyvrcholily finálovým střetem dvou nejlepších celků. A jak jinak, než ve starých dobrých osmičlenných sestavách!

Slaný si přitom na finále brousil zuby až do poslední chvíle, a to tím spíše hostil-li závěrečné kolo. V jeho patnácté jízdě se domácí Jan Klokočka hnal dopředu tak rychle, že poslal k zemi nejen Jiřího Hladíka, ale i Milana Špinku, jenž jejich duel sledoval z třetí příčky. Stihla jej diskvalifikace. Můžete vzít jed, že v té chvíli bylo slánské depo vzhůru nohama. Avšak Jan Hádek hned vzápětí triumfoval stylem start – cíl. Plzeň byla druhá a Slaný už proti diskvalifikaci Jana Klokočky neměl sebemenší důvod protestovat.

Překvapením plzeňského nováčka nebyl ještě konec, protože v prvním finále extraligy na Borech předčil Rudou hvězdu o osm bodů! „To víš, že to pro ně asi bylo překvapení,“ lze z hlasu Jana Hádka i po pětačtyřiceti letech vyčíst hrdost na porážku pražského superklubu. „Ale museli to překousnout! Byli jsme vyrovnanej‘ mančaft, byli jsme doma a nebáli se toho!“

Dnešní fanoušek by mohl namítnout, že vyhrát extraligový závod nad pražským týmem zase takový kumšt není. Jenže v první půli sedmdesátých let byl takový výsledek nevídaným překvapením.  Řekli jsme si o výsledku plzeňské zastávky extraligy 1974, kdy se o vítězství dělila RH Praha se Slaným a místo pěti a třech tabulkových bodů si oba celky připsaly po čtyřech. Slaný měl vlastně dlouho monopol na vítězství na pražský úkor na přelomu šedesátých let a v jednasedmdesátém dokonce i na Markétě. V sezóně 1969 Pražanům sebral i titul, jinak však Rudá hvězda vítězila jako na běžícín pásu.

Její skalp ve finále Poháru Světa motorů 1967 získala žižkovská Viktoria. Ale o jejím triumfu rozhodlo vlastně jediné přesvědčivé vítězství na Spořilově. Na Markétě zase domácí kralovali a v základní části se obě družstva nepotkala. Ani v ligovém pravěku let 1956 – 1962 nebyla prohra RH Praha běžnou věcí. Byť výsledky nejsou kompletní, určitě nenastala v o mnoho větším počtu mítinků než ve dvou, o nichž stoprocentně víme.

 

Vítězem mistrovského závodu a světovým finalistou

Ostatně ani skóre 58:50 úvodního finále extraligového finále na Borech nebylo pro určení mistra republiky 1974 zas až tolik podstatné. Na Markétě se totiž závodníci pražské Rudé hvězdy vrhli po Plzeňanech jako rozzuřené vosy po klucích, kteří srazí k zemi jejich hnízdo. Rychle smazali svou ztrátu a svou pozici na trůně uhájili.

Plzeň se prvního ze svých dvou extraligových titulů měla dočkat až o dvacet let později, když už ovšem Jan Hádek zase nezávodil. Ale nepředbíhejme, zůstaňme raději ještě v půli sedmdesátých let. Pakliže totiž plochodrážní rok 1973 byl určující, že se z hrdiny našeho příběhu stane špičkový plochodrážník, následující sezóna o tom všechny utvrdila.

Třetí mítink mistrovství republiky 1974 ve Slaném se nesl ve znamení pohromy favoritů. Milan Špinka, čerstvý ledařský mistr světa a vítěz Zlaté přilby Československa, který vyhrál zkraje dubna oba zahajovací mítinky v Praze a v Plzni, skončil až třináctý! O moc lépe se nevedlo ani jeho nejbližším pronásledovatelům na dalších místech aktuální klasifikace.

Jiří Štancl, jenž byl za svým týmovým kolegou druhý jak na Markétě, tak na Borech, doplatil na úvodní nulu. Navíc do konce večera vyhrál jen jedinou jízdu, takže jej osmé místo rozhodně nemohlo uspokojit. Petr Ondrašík, později třetí muž šampionátu, sice v úvodních třech sériích ztratil jediný bod ve prospěch Zdeňka Majstra v rozjížďce s číslem dvanáct. Ale poté přivezl do svého boxu již jen dvě vypasené nuly. Poslednímu místu se nevyhnul ani Václav Verner, jemuž ke třetí pozici chyběly dva body.

Jana Hádka v úplně první jízdě večera předčil Petr Ondrašík. Jenže pak už jej o bod dokázal připravit jen v desáté jízdě domácí Jan Klokočka. Ovšem Jiří Štancl a do té doby neporažený Václav Verner skončili až za nimi! Plzeňan nakonec stál na nejvyšším stupínku pódia, zatímco Jan Klokočka v rozjezdu o stříbro vyzrál na svého velkého kamaráda Miroslava Rosůlka, jenž si ustlal.

„U metylu byl nějakej‘ chlap, už si nevzpomenu na jeho jméno,“ vrací se Jan Hádek ke svému jedinému triumfu v závodě ranku československého šampionátu jednotlivců. „Před jednou rozjížďkou mi povídá, že jede slánská mlejnice, ať se jim tam nepletu. V závodě byli Zdeněk Majstr, Honza Klokočka, Rosol a Karel Voborník. Já jsem vyhrál, a když mi pak dolejval metyl, dal jsem mu to sežrat, že Slaňáci jeli tak pomalu, že jsem je musel předjet.“

Nakonec se Jan Hádek umístil v závěrečné klasifikaci šampionátu jako osmý a vůbec poprvé ve své kariéře nemusel na podzim jezdit kvalifikaci, aby potvrdil svou příslušnost k československé elitě. Navíc se čtyři roky po svém vstupu na ovály dočkal i svého jediného světového finále.

Po červnovém druhém kole mistrovství světa jednotlivců ve Wroclawi se totiž Jiří Štancl a Milan Špinka tak trošku alibisticky vymlouvali na světové dvojice. Své vyřazení kontinentálního finále zdůvodnili údajnou přípravou na finále, do něhož si o týden dříve v Prelogu vyjeli postup. Plochodrážní exekutiva reagovala nadmíru tvrdě. Z nominace je škrtla a v půli července jeli do britského Manchesteru místo nich Jan Holub a Jan Hádek.

„Mohli jsme možná mít o nějakej‘ bod víc,“ uznává Jan Hádek, že se plzeňská dvojice s československou vlajkou mohla prosadit výše než na sedmé místo. „Ale jeli jsme bez tréninku. Ten byl dva dny předem. Někdo to tak vymyslel, a když jsme tam přijeli, bylo už po tréninku. Staral se tam o nás Ivan Mauger, byl fabrickej‘ závodník Divišova.“

A jak na Jana Hádka zapůsobila Mekka tehdejšího plochodrážního světa? „Dráha byl hluboká, mokrá, tam, kdo to neznal, prožíval očistec,“ vypráví. „Člověk z toho byl vyvalenej‘, na mě to hrozně působilo. Vytáhli traktor na smykování a tomu bylo snad sto let. Zapřáhli za něj lejtu a kropili. Měl jsem představu, jak to chodí v Anglii, ale z toho prostředí jsem byl fakt vyvalenej‘. Vedoucímu nedali peníze, každej‘ závodník si pro ně musel jít sám. Jemu je nedali, byl to novinář z Bratislavy, byl s náma ještě mechanik Karel Melicharů, všichni jsme jeli dvanáctsettrojkou.“

 

Těsně před branami Chorzowa

Než se sedmdesátá léta zlomila do své druhé půle, musely se naše kluby vyrovnat s novým reglementem zakazujícím asfaltový podklad. Pro Polepy či Břeclav přineslo toto opatření zánik, jiné ovály prošly rekonstrukcí. Plzeňské Bory patřily do druhé skupiny.

„Z Chotíkova se na dráhu navez‘ písek,“ popisuje Jan Hádek přestavbu dráhy zjara 1976. „Bylo ho asi třicet cenťáků. Když se to předělalo, nejdřív byla dráha tvrdá, že ti za čtyři kola vylezlo z gumy plátno.“

Nicméně později se na adresu plzeňského oválu čas od času snášely nářky, které někdy sklouzly do hypotéz, že domácí úmyslně vytváří těžkou dráhu za účelem získání výhody nad soupeři. „To jsou pomluvy!“ ohradí se Jan Hádek rázně. „Dělali jsme všechno proto to, aby dráha byla dobrá. Na zimu se upravila, aby byla rovná a aby si sedla. Někdy se to nepovedlo. Proto se divím, že Pardubice mají při Zlatý přilbě tři závody za sebou a dráha je dobrá. To by Plzeň nevydržela.“

Tři závody v řadě jsou doménou Pardubic až v posledních letech. Zato Zlatá přilba slynula svým velkým věhlasem, už v nejlepších závodnických dobách Jana Hádka. Plzeňan se dočkal svého debutu v závodě všech závodů až ve svých devětadvaceti. Probil se do malého finále, kde šokoval svým rychlým startem. Díky němu zmizel z dosahu svých pronásledovatelů, jež vedl Scott Autrey, jemuž ale dalo velkou práci odrážet Milana Špinku.

„Už jsem to říkal v klubu, že jsem v mistráku a oni mě pořád na tu Zlatou přilbu nevezmou,“ posteskne si. „A nakonec mě vzali. Závodili jsme v Bulharsku a Rumunsku a za tejden byla Přilba.“

Triumf v malém finále, navíc před vycházející americkou hvězdou a českým obhájcem předchozího prvenství, musel být lichotivý. „Během závodu říkám Honzovi Komárkovi, že mi to nejede,“ naznačuje Jan Hádek, že to tehdy mohlo dopadnout ještě lépe. „On mě odbyl, že nemám sílu. Doma jsme rozebrali motor a nic.“

Ovšem Jan Hádek nikdy nepatřil k závodníkům, kteří by příčinu problémů hledali všude možně jen ne u sebe. „Ve středu jsme jeli na Bory trénovat a upad‘ mi karburátor,“ pokračuje. „Jak na dvouventilu byla příruba, ulítlo to v tom sváru. A jak karburátor blbě přisával vzduch, ta prasklina měla barvu pardubický dráhy. A tak mi Honza musel dát za pravdu. A to byl špičkovej‘ mechanik, spravoval magnety i Jirkovi Štanclovi a Vernerům, protože to uměl!“

Napřesrok se Jan Hádek při Zlaté přilbě Československa zastavil až ve velkém finále, takže mohl bezprostředně sledovat, kterak se Jiří Štancl zmocnil druhé ze svých pěti blyštivých trofejí. „Byl jsem šestej‘,“ odtuší. „V dalších letech jsem jel Přilby vždycky za někoho, kdo nepřijel.“

Jan Hádek se v půli sedmdesátých let zabydlel i v národním týmu, s nímž prožíval jeho marný boj o návrat do světového finále. Roku 1975 nám v kontinentálním finále ve Slaném chyběly jen dva body, abychom vyřadili Poláky a spolu se Sovětským svazem postoupili do Nordenu. Rok se sešel s rokem, kontinentální kvalifikace vrcholila opět pod Slánskou horou. Rusové nás tentokrát předčili o čtyři body, Poláci o šest.

Až v sezóně 1977 se družstvo Československa probilo prvně od Wembley 1970 mezi čtyři nejlepší týmy světa. A co víc, cinkalo bronzovými medailemi, jež byly vůbec prvními od památného stříbra ve Vídni ve třiašedesátém. Jan Hádek u toho byl a nebyl. V kontinentálním semifinále v Miskolci odjel jen jednu rozjížďku, než jej střídal Josef Minařík s dvacítkou na vestě.

Místo něho se v kontinentálním finále v Praze, kdy se prvně Markéta rozzářila umělým osvětlením, objevil Václav Verner. Jan Hádek díky tomu putoval na post náhradníka, aniž by se jedenkrát objevil v akci. A ve světovém finále ve Wroclawi si vestu náhradníka namísto plzeňského závodníka oblékal Petr Ondrašík.

Podobný osud čekal Jana Hádka rovněž ve světovém šampionátu jednotlivců, v němž se československá vlajka naposledy třepotala roku 1971 zásluhou Jiřího Štancla, jenž se dokázal kvalifikovat mezi nejlepší šestnáctku do švédského Göteborgu. Nejúspěšnější český plochodrážník historie se po pěti letech vrátil do boje o světového šampióna v polském Chorzowě. A jen onen pověstný kousíček scházel, aby do slezské průmyslové konurbace cestoval rovněž Jan Hádek.

Vzhledem ke svému pořadatelství nemuseli Poláci absolvovat kvalifikace a jejich nejlepší čtyřka s jedním náhradníkem postupovala přímo. Jan Hádek začínal tentokrát až z prvního kola a v Ostravě stál těsně pod pódiem. Sedmé místo v kontinentálním semifinále v Gdaňsku mu otevřelo vrátka do finále kontinentu v Leningradě.

Ve městě, které car Petr Veliký nechal vystavět u ústí řeky Něvy do Baltského moře, skončil Jiří Štancl druhý. Jan Hádek leningradský závod rozehrál vítězstvím a do předčasného konce po rozjížďce s číslem dvanáct dodal na svůj účet ještě tři další body. Stejným skórem se však mohli pyšnit také Vladimir Gordějev a Grigorij Chlinovskij, kteří ale v rozjezdu o místo náhradníka byli lepší plzeňského borce.

„Pršelo a na dráze bylo hrozně vody,“ vzpomene si. „Jirka postoupil, já se rozjížděl o náhradníka a prohrál jsem. Moh‘ jsem bejt‘ náhradník ve světovým finále, kdybych porazil ty dva Rusáky.“

A tak byl Jan Hádek v kontinentálním finále 1976 sedmý. Paradoxně Valerij Gordějev stál na nejnižším stupínku pódia se sedmi body a mezi ním a Janem Hádkem skončili další tři Rusové a dva z nich disponovali šesti body jako Plzeňan. Ten se do finále kontinentu probil ještě dvakrát, ale již nikdy se tak blízko k postupu dostat neměl.

 

Zuby za zub

Na druhé místo v extralize čtyřiasedmdesátého neměla Plzeň dlouho navázat. RH Praha byla fenoménem, jehož nadstandardní zázemí lákalo šikovné mladíky z jiných klubů. Už jen proto, že mohli závodit i během 730 dnů povinné základní vojenské služby, jíž se tehdy vyhnul jen málokdo. Po vzniku Střediska vrcholového sportu Pražanům konkurovaly Pardubice. Plzeň se Slaným se postupně přesunuly do spodní poloviny tabulky, ale na druhou stranu nebyla prvoligová síla, která by je v podzimní kvalifikaci z vyšší soutěže vystrnadila.

V mistrovství republiky jednotlivců Jan Hádek již nikdy neměl zopakovat své vítězství ze Slaného čtyřiasedmdesátého. Nicméně hned v další sezóně skončil na pražské Markétě druhý za nikým menším, než byl Jiří Štancl, který právě v půli sedmdesátých let zažehnul svůj raketový motor k postavení nejlepšího československého plochodrážníka všech dob. Jan Hádek v závěrečné klasifikaci obsadil čtvrté místo.

Roku 1976 však spadl až na jedenáctou příčku, protože byl diskvalifikován z třetího finále v Pardubicích a ve čtvrtém v Březolupech měl druhý den distanc. Získal ho po dojetí rozjížďky s číslem patnáct svítkovského mítinku. Vysvětloval si průběh jízdy s Emilem Sovou tak vehementně, že svému sokovi vyrazil zub.

„Emil jel přede mnou, já ho venkem objížděl,“ vybaví si Jan Hádek okamžitě i po více než čtyřiceti letech. „On se ohlídnul, podíval se na mě, otočil řidítko a poslal mě na prkna. Dojel jsem do depa, měl jsem ohnutej‘ hák. Když si Emil sundal přilbu, máznul jsem mu ji. A byla z toho disciplinárka.“

V sezónách 1977 a 1978 se však plzeňské eso pokaždé udrželo mezi nejlepšími osmi, kteří v mistrovství republiky zůstávali také pro další sezónu a ušetřili si tak nervy v podzimní kvalifikaci. Nebylo divu, že po něm do svého továrního týmu sáhla divišovská Jawa. V červenci sedmasedmdesátého navíc stál na nejnižším stupínku pódia předposledního závodu seriálu v Žarnovici. V rozjezdu na něj nepustil Petra Ondrašíka, který jej zrovna nahradil v sestavě československého nároďáku a měl se z Wroclawi vracet s bronzovou medailí.

„Pokud si dobře pamatuju, v Žarnovici jsem měl i nějakej‘ čas rekord dráhy,“ vypráví „Mně se tam tak dobře jelo, že jsem tam ještě na tý starý dráze (před přestavbou kvůli pořádání mistrovství světa – pozn. redakce) šel na hubu.“

Je možná symbolické, že v tomto příběhu hraje chrup opět hlavní roli. „Měl jsem normální přilbu a přerazil jsem si horní zuby,“ pokračuje Jan Hádek. „Jazykem jsem si je vrátil zpátky a všechno bylo v pohodě.“

Jenže nebylo… „Už jsem nezávodil,“ vysvětluje hrdina našeho dnešního příběhu. „Jel jsem s Boříkem na mistrovství juniorů světa do Švédska. A najednou mi otekla celá huba. Manželka mě poslala k zubařce a ta zjistila, že mám horní zuby prasklý. Dala mě nějakej‘ roztok do flašek, to jsem kloktal celou cestu. A když jsem se vrátil domů, tak mi to vytrhali.“

Pády přitom k ploché dráze patřily v sedmdesátých letech k ploché dráze stejně neodmyslitelně jako dneska. „Jednou jsme byli trénovat v Čakovicích,“ souhlasí. „Šel jsem na hubu, Venca Hejlů mě odvez‘ do depa. Seď jsem si v depu a ptal jsem se, copak tady děláme. A Honza Komárků mi říká: ‚hrajeme tady fotbal, vole‘. Jezdili jsme i do Güstrowa, měli jsme družbu. Je tam malá dráha, většinou se mi na ní dařilo a měl jsem věnec. Jednou přede mnou někdo upad‘, když jsem ho předjížděl o kolo. Ale nic se mi nestalo.“

Jan Hádek byl totiž ve své podstatě dítětem štěstěny, protože zdravotníkům příliš práce nepřipravil. „Měl jsem zápěstí a kotník, jinak nic,“ vypočítává. „Až pak mě Roman Matoušek v třiadevadesátým shodil tady v Plzni a zlomil jsem si žebra. Jinak se mi ty úrazy vyhejbaly.“

 

Mistrovský titul a konec kariéry

Jenže zatím se psal se rok 1978. Jan Hádek byl stále leaderem plzeňského extraligového celku a za celou sezónu uměl inkasovat třetinu všech jeho celkových bodů. V domácím šampionátu jednotlivců uzavíral elitní osmičku. V žádném závodě nestál na pódiu, nicméně přesto se měl poprvé a naposledy zapsat na seznam československých šampiónů.

Stalo se tak při mistrovství republiky dvojic. Plzeň pochopitelně nemohla chybět již při prvním ročníku v sezóně 1977. Jan Hádek se z kvalifikace ve Mšeně dostal do finále ve Slaném. Tam Jindřicha Dominika po jeho boku nahradil Jaroslav Hauptmann a oba skončili pod stupni vítězů. Napřesrok připadlo finálové pořadatelství na klub ze západočeské metropole. Termín závodu se však musel kvůli dešťům posunout o týden dopředu.

„Nepršelo, bylo to hlubší, ale šlo to,“ vzpomene si okamžitě Jan Hádek, který opět vytvořil tandem s Jindřichem Dominikem. „Dobře jsme startovali. Jindra byl lajnař. Domluvili jsme se, že bude jezdit vnitřek, a že já budu lítat po venku. Vernerům se to nelíbilo, byli to profíci, jezdili v Anglii, ale mistři jsme tenkrát byli my.“

Napřesrok v Chabařovicích skončil tandem Jan Hádek – Jindřich Dominik stříbrný. Další plzeňské úspěchy měly v domácích dvojicích přijít až v devadesátých letech. Nicméně v našem vyprávění jsme teprve na konci sedmdesátých let. Plochodrážní život Jana Hádka se sunul ve vyjetých kolejích. V září jednaosmdesátého oslavil své šestatřicáté narozeniny a přišel čas se loučit.

„Každej‘ den osm hodin práce,“ přibližuje běžnou dobovou rutinu. „Pak příprava motorky. Stavěl jsem barák, do toho fušoval na autech, abych měl peníze na motorky. Všechno se muselo stačit. O víkendu jsi byl na závodech, ve středu byl v Plzni trénink a na něj jsi musel mít připravenou motorku. A tak jsem v osmdesátým druhým končil.“

Říká se, že odcházet se má na vrcholu. Jan Hádek tohle dokázal naplnit beze zbytku. V plzeňském extraligovém týmu byl stále jedničkou. Vždyť z celkových 135 bodů v extralize anno domini 1982 jich sám vybojoval celých 51! Zkraje dubna na Markétě v prvním kole vyhrál všechny své rozjížďky a Plzeň nakonec poslala do kvalifikace o udržení se ve vyšší divizi proti Žarnovici Slaný. Jan Hádek se navíc vrátil do nejlepší osmičky šampionátu jednotlivců, když v Žarnovici zaznamenal své poslední umístění na pódiu a skončil třetí.

Od sportu levých zatáček ale neodešel. „Byl jsem ve vrcholovým středisku v Praze,“ říká. „Udržel jsem se v mistráku, ale oni si mě zavolali a řekli, že jsem už starej‘, a že se mnou nepočítaj‘. A že by potřebovali, abych šel dělat funkci trenér-technik. Přesně tak jsem to měl ve smlouvě a skončil jsem v Pardubicích ve dvoře u Rudy Havelky. Myslel jsem si, že bych ještě závodil za Pardubice, ale už jsem se k tomu nedostal.“

 

Nejstarší není nejhorší

Do sedla se však chystali jeho dva synové. Starší Bořivoj se narodil koncem dubna 1968, druhorozený Jan v prosinci o čtyři roky později. Oba se pochopitelně shlédli v tátově plochodrážní kariéře. A bodejť by ne, kdo z jejich vrstevníků se pohyboval okolo opravdických závodních motocyklů?!

„Bořík měl motorku od nějakejch pěti let,“ vypráví muž, který stál na počátku rodinného plochodrážního klanu, protože vedle jeho synů závodili i jeho dva vnuci, Michael a Daniel, Bořivojovi potomci. „Když jsem ho na to prvně posadil, jezdil kolem dokola. Neuměl zastavit, musel jsem mu tam dát ruku, aby mu to chcíplo.“

Motocyklový bacil je proklatě nakažlivý. „Kluci měli pionýry,“ přináší Jan Hádek další důkazy. „Koupil jsem takovou veteš a spravil jsem to. Jezdili na naší chaloupce u Manětína, tam nebyl žádnej‘ policajt, tak se vyblbli. Když bylo Boříkovi patnáct, Vašek Verner mu z Anglie přivezl stopětadvacítku Hondu. Chtěl jsem oblbnout policajty, že je to padesátka, ale nevyšlo to. Tak musel čekat, až bude mít papíry.“

Oba bratři Hádkovi začali závodit v pardubických barvách, nicméně razantní změny po Listopadu 1989 se dotkly také plochodrážního sportu. „V půlce sezóny se zrušilo Středisko vrcholového sportu a převzal to Evžen Erban,“ líčí Jan Hádek. „Mě s Vencou Vernerem přemístili do Prahy do Suchdola, tam byl velkej‘ barák a já tam zůstal až do konce roku 1990. A pak jsem pracoval tady v Plzni.“

Osud spřádal své plány stylem renomovaného filmového scénáristy, jak to konec konců umí. Sametová revoluce převrátila život mnoha lidí. Jan Hádek nebyl výjimkou. A Zlatá přilba Československa 1982 neměla být posledním závodem jeho kariéry. Táhlo mu na padesátku, když se roku 1992 opět objevil na plzeňské soupisce. Plzeň v jednadevadesátém dominovala první lize, ale po postupu do vyšší soutěže se jí v systému dvojutkání osmičlenných týmů nedostávalo závodníků.

„Na extraligu jich bylo málo,“ zdůvodňuje Jan Hádek, proč se po deseti letech opět oblékal do závodnické kombinézy. „Bořík mě ukecal. Dělal jsem motorky, zabíhal je na dráze a tutam jsem se smykem ještě svez‘. Proto jsem na to přistoupil. Byl jsem v kontaktu s dráhou z toho zajíždění, nepřekvapilo mě to.“

Kromě extraligových mítinků Jan Hádek startoval rovněž v mistrovství republiky dvojic, v němž vytvořil tým s oběma svými syny. V chabařovickém semifinále se zrodila senzace. Domácí trio Karel Průša, Robert Ráliš a Pavel Koten vyhrálo o bod před Pardubicemi ve složení Gašpar Forgáč, Jan Schinágl a Jiří Šťovíček. Jan Schinágl byl přitom jediný, kdo onu poslední květnovou neděli porazil Bořivoje Hádka.

Stalo se tak ovšem až v rozjezdu o třetí místo, přičemž do pražského finále postupovaly první tři páry. A první mezi vyřazenými byl Olymp Praha! Lubomír Jedek, Zdeněk Schneiderwind a Antonín Hrubant zůstali za postupem o jeden jediný bod!

„Bořík tam měl komplet,“ raduje se Jan Hádek nad výsledkem ještě dnes. „Jednu jízdu jsme potřebovali vyhrát 5:1 a tak mě nechal jet před sebou. Přijeli jsme do depa a on mi hned povídá ‚táto, za tebou se nedá jet, ty jezdíš úplně všude!‘ Ale bylo to tam hodně děravý.“

V pražském finále však plzeňská rodinná sestava skončila až poslední. „Ona mi Markéta nikdy moc nešla,“ jakoby se Jan Hádek i nyní omlouval, že do společného měšce přidal jeden jediný bod. „Pardubice, jiný dráhy, jo. Ale Markéta nikdy, i když jsem tam bodoval v mistráku.“

Ačkoliv byl Jan Hádek s ročníkem narození 1945 vůbec nejstarším aktivním plochodrážníkem Československa, rozhodně nebylo radno jej podceňovat. Pokud se týká počtu získaných bodů, byl plzeňskou dvojkou, protože lépe na tom byl pouze jeho syn Bořivoj. Napřesrok se situace opakovala v bleděmodrém.

Vezmeme-li za bernou minci average, byl čtvrtým nejlepším Plzeňanem. Kromě Bořivoje Hádka se lepší číslovkou mohli chlubit jen Jiří Štancl a Vlastimil Červenka, jehož Březolupy spadly do první ligy a on za Plzeň ve vyšší divizi hostoval.

 

Plzeň navždy

Kdo ví, jaké plochodrážní mety by Jan Hádek ještě pokořil. Prvního září roku 1993 však při extraligovém výjezdu Slaného na Bory při kolizi s Romanem Matouškem utrpěl fraktury žeber. Jeho kariéra se uzavřela podruhé a tentokrát jednou provždy.

„Bavilo mi to,“ nezastírá. „Dokud to šlo, jezdil jsem. Jenže jsem měl ty polámaný žebra a manželka se potom o mě bála a řekla k tomu svoje. Musel jsem se věnovat i práci…“

Deset dnů po osudovém pádu se v Plzni konalo finále mistrovství republiky dvojic. Synové Jana Hádka doplnění o Jiřího Štancla tenkrát vyhráli titul. Takový kousek se Plzeňanům již nikdy nepovedlo zopakovat, byť v dalších sezónách na pódiu nechyběli. Západočeský klub byl tehdy v laufu, přes otce Jiřího Štancla se domluvil se Simonem Wiggem a roku 1994 vyhrál první ze svých dvou vítězných extralig.

Další úspěchy západočeského klubu Jan Hádek prožíval v depech svých synů a vnuků a na borském stadiónu jej potkáte dodnes. „Chodím na závody,“ říká. „Chodím na brigády, lidi ubejvají. Nemůžu dělat s lopatou, ale takovej‘ úklid, tomu se věnuju. Když nejedu na chatu, jdu v sobotu na stadión. Před schůzí tam jdu zatopit. Mám prostě k našemu klubu vztah.“

Únorový večer se již dávno může považovat za noc. Jan Hádek platí účet, loučí se a vychází z Měšťanské besedy brodit se haldami čerstvě napadaného sněhu vstříc svému autu. Ale ten jeho příběh, který jste si právě vyslechli, vám rozhodně z hlavy nezmizí stejně rychle jako on.

---

Plochodrážní kariéra Jana Hádka (*4.9.1945) v kostce:

1970:	Jan Hádek s největší pravděpodobností absolvoval svůj první závod v rámci dubnové národní kvalifikace v Třinci, kde měl skončit třináctý; 2.liga: Plzeň vítězem (bližší detaily nejsou známy)
1971:	Plzeň vítězem 1.ligy skupiny A (detaily nejsou známy); Plzeň 4. v kvalifikace o extraligu 1972 (detaily nejsou známy); národní kvalifikace: Jan Hádek nominován do skupiny D v Břeclavi, další detaily nejsou známy, každopádně do předkvalifikace o MR jednotlivců 1972 nepostoupil
1972:	Plzeň vítězem 1.ligy skupiny A (detaily nejsou známy); Plzeň 2. v 1.lize skupiny C (Jan Hádek 34 bodů ze 121 bodů týmu celkem); Plzeň 4. v kvalifikaci o extraligu 1973 (Jan Hádek 17 bodů z 59 bodů týmu celkem); národní kvalifikace: Jan Hádek 4. v prvním kole v Kopřivnici, jeho umístění ve druhém (Polepy či Čakovice) a třetím kole (Slaný) nejsou známy, postoupil však do předkvalifikace; předkvalifikace o MR jednotlivců 1973: Jan Hádek 9. (Žarnovica 13., Plzeň 10., Liberec 6.); kvalifikace o MR jednotlivců 1973: Jan Hádek 9. (Čakovice 7., Liberec 6., Pardubice 7.) – postup jako náhradník; Plzeň 2. v mezinárodním závodě s Pardubicemi, Českými Budějovicemi a Miskolcem v Plzni a 3. v jeho pokračování v Českých Budějovicích (Jan Hádek 4 body), náhradníkem v národním závodě na dlouhé dráze v Mariánských Lázních při test matchi ČSSR vs. Švédsko – DNR
1973:	kontrolní závody reprezentantů: Jan Hádek 4. v 1.kole (Slaný 5., Slaný 2., Čakovice 3.) a 3. ve 2. kole (Pardubice 5., Pardubice 1., Svitavy 9.); MS jednotlivců: Jan Hádek vítězem předkola v Nordenu, 9. v prvním kole v Kršku, náhradník při druhém kole ve Slaném – DNR; Plzeň 2. v 1.lize skupiny A (Jan Hádek 12 bodů v Plzni, 11 v Čakovicích, skóre z Polep a Plzně není známé); Plzeň 2. v 1.lize skupiny C (Jan Hádek ve dvou závodech ze čtyř 19 bodů ze 108 bodů týmu celkem); Plzeň 2. v kvalifikaci o extraligu 1974 (Jan Hádek 41 bodů ze 115 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jan Hádek 13. (Slaný 12., Čakovice 11., Kopřivnice 16., Ostrava 16., Praha 8., Pardubice 9., Svitavy 12., Březolupy 14.); předkvalifikace o MR jednotlivců 1974: Jan Hádek 4. (Žarnovica 4., Zohor 2., Plzeň 9.); kvalifikace o MR jednotlivců 1974: Jan Hádek 3. (Ostrava 6., Kopřivnice 5., Čakovice 1.); 8. při Velké ceně Prahy na Markétě
1974:	kontrolní závody reprezentantů: Pardubice 2., Pardubice 10., Pardubice 5.;MS jednotlivců: Jan Hádek 5. v předkole v Brémách, 9. v prvním kole v Lublani, 13. ve druhém kole ve Wroclawi; MS družstev: ČSSR 2. v kontinentálním semifinále v Abensbergu (Jan Hádek 7 bodů z 34 bodů týmu celkem), 3. v kontinentálním finále ve Slaném (5/19); MS dvojic: Jan Hádek s Janem Holubem 7. ve finále v Belle Vue; Plzeň 2. v extralize (Jan Hádek 4 body v Pardubicích, 9 bodů v Praze, 8 bodů ve Slaném, jeho skóre z Plzně není známé), postup do finále extraligy, finále extraligy: Plzeň vs. RH Praha 58:50, RH Praha vs. Plzeň 77:30, celkovým skórem 127:88 vyhrála RH Praha titul a Plzeň skončila druhá; MR jednotlivců: Jan Hádek 8. (Praha 6., Plzeň 10., Slaný 1., Liberec 7., Pardubice?, Čakovice?, Kopřivnice 11., Březolupy 12.) – v MR 1975 se udržel bez kvalifikace; vítěz malého finále při Zlaté přilbě Československa, Ostrava vs. Katowice 52:26 (Jan Hádek 3 body)
1975:	kontrolní závody reprezentantů:Plzeň NS, Plzeň 1., Plzeň 2.; MS jednotlivců: Jan Hádek vítězem prvního kola v Krumbachu, 12. ve druhém kole v Olchingu; MS družstev: ČSSR 3. v kontinentálním finále ve Slaném (Jan Hádek 3 body z 26 bodů týmu celkem); Plzeň 4. v extralize (detaily nejsou známy vyjma závodů v Praze, kde Jan Hádek v červnu nestartoval a v srpnu měl 7 bodů); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1976(Jan Hádek 37 bodů ze 144 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jan Hádek 10. v semifinálové skupině B (Polepy NS, Praha NS, Liberec 5., Pardubice 4.), do finále dodatečně dosazen, v něm 4. (Praha 2., Čakovice 6., Pardubice 5., Březolupy 8.) – udržel se v seriálu i pro rok 1976; 5. v lednové zimní ploché dráze (klasika místo ledů) v Pardubicích, lednové kontrolní a tréninkové závody – Kopřivnice 2., Kopřivnice 1., vítěz mezinárodního závodu jednotlivců ČSSR a SSSR v Čakovicích, vítěz mezinárodního závodu jednotlivců ve Slaném, 8. v mezinárodním závodě jednotlivců v Chabařovicích, 3. při Memoriálu Antonína Vildeho ve Slaném (s Janem Holubem), 6. při Zlaté přilbě Československa, 12. při Memoriálu Luboše Tomíčka v Praze, říjnový test match RH Praha vs. Výběr ÚAMK v Praze 60:48 (Jan Hádek pro hosty 7 bodů)
1976:	MS jednotlivců: Jan Hádek 4. v prvním kole v Ostravě, 7. v kontinentálním semifinále v Gdaňsku, 7. v kontinentálním finále v Leningradě; MS družstev: ČSSR 2. v kontinentálním finále v Landshutu (Jan Hádek 6 bodů z 33 bodů týmu celkem), 3. v kontinentálním finále ve Slaném (2/24); Plzeň 3. v extralize (Jan Hádek 45 bodů z 214 bodů klubu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1977 (Jan Hádek 42 bodů ze 154 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: Jan Hádek 2. v semifinálové skupině B (Žarnovica 3., Zohor 1., Chabařovice 3., Plzeň 6.), 11. ve finále (Praha 6., Slaný 9., Pardubice 11., Březolupy NS), v kvalifikaci o MR jednotlivců 1977 nestartoval; 10. při Ceně Avia v Čakovicích, 3. v říjnovém Memoriálu Antonína Vildeho (s Václavem Hejlem)
1977:	MS jednotlivců: Jan Hádek 2. v předkole v Civitta Nuova, 6. v prvním kole ve Wiener Neustadtu, 8. v kontinentálním semifinále Nordenu, 10. v kontinentálním finále v Togliatti; MS družstev: ČSSR vítězem kontinentálního semifinále v Miskolci (Jan Hádek 2 body ze 40 bodů týmu celkem), vítězem kontinentálního finále v Praze (Jan Hádek DNR); Plzeň 4. v extralize (Jan Hádek 55 bodů ze 168 bodů týmu celkem); Plzeň 2. v kvalifikaci o extraligu 1978: (Jan Hádek 39 bodů ze 125 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jan Hádek 7. (Liberec 14., Čakovice 7., Praha 7., Pardubice 9., Slaný 7., Liberec 5., Žarnovica 3., Zohor 6.) – udržel se v šampionátu i pro rok 1978; MR dvojic: kvalifikace Mšeno 3. (s Jindřichem Dominikem), finále Slaný 4. (s Jaroslavem Hauptmannem); MR dlouhá: celkové umístění není známo, v prvním ze tří závodů v Mariánských Lázních 15.); vítěz prvomájové Ceny Chabařovic, 15. při Ceně Avie v Čakovicích, 11. při Velké ceně Prahy – 2. O putovní pohár VŘSR
1978:	MS jednotlivců: Jan Hádek vítězem předkola v Mariboru, 6. v prvním kole ve Varese, 15. v kontinentálním semifinále v Nordenu; Plzeň 3. v extralize (Jan Hádek 57 bodů ze 147 bodů týmu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1979 (Jan Hádek 39 bodů ze 158 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jan Hádek 8. (Praha 4., Čakovice 8., Žarnovica 5., Zohor 10., Pardubice 10., Slaný 10.) – udržel se v šampionátu i pro rok 1979; MR dvojic: semifinále Kopřivnice a Březolupy 2. (s Jindřichem Dominikem), finále Plzeň 1. (s Jindřichem Dominikem); MR dlouhá: 7. (Mariánské Lázně 7. Mariánské Lázně 11.); 2. v prvomájové Ceně Chabařovic, vítěz červencového mezinárodního závodu v Plzni, 14. při Velké ceně Prahy – 3. O putovní pohár VŘSR
1979:	MS jednotlivců:Jan Hádek 2. v předkole v Trevisu, 8. v prvním kole v Abensbergu, 5. v kontinentálním semifinále v Lonigu, 13. v kontinentálním finále v Pockingu; Plzeň 4. v extralize (Jan Hádek 60,5 bodu z 158,5 bodu týmu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1980 (Jan Hádek 44 bodů ze 167 bodů celkem); MR jednotlivců: 10. (Pardubice 16., Praha 7., Slaný 11., Plzeň 4., Zohor 9., Březolupy 9.); kvalifikace o MR jednotlivců 1980: semifinále A 4. (Kopřivnice 5., Slaný 4.), finále 1. (Žarnovica 1., Březolupy 2.); MR dvojic: jako úřadující mistři nasazeni přímo do finále v Chabařovicích, tam 2. (s Jindřichem Dominikem); MR dlouhá 7. (jediný závod v Mariánských Lázních); 8. při prvomájovém mezinárodním závodě jednotlivců ve Mšeně, 15. v mezinárodním závodě na dlouhé dráze v Mariánských Lázních), vítěz červencového mezinárodního závodu jednotlivců v Plzni, 6. při Ceně Avie v Čakovicích; vyřazen ve čtvrtfinále Zlaté přilby Československa
1980:	MS jednotlivců:Jan Hádek 2. v předkole v Žarnovici, 4. v prvním kole v Debrecenu, 12. v kontinentálním semifinále v Nordenu; Plzeň 3. v extralize(Jan Hádek startoval ve třech závodech, 12 bodů ze 141 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 9. (Plzeň 6., Březolupy 10., Zohor 13., Pardubice 15., Slaný 10., Praha 9.); kvalifikace o MR jednotlivců 1981: skupina A Žarnovica 4. finále Kopřivnice 1.; MR dlouhá: 11. (Mariánské Lázně 12. Mariánské Lázně 10. Mariánské Lázně NS); 6. při Ceně Avie v Čakovicích, 14. v mezinárodním závodě O cenu Mariánských Lázní, s Plzní vítězem (11 bodů) mezinárodního utkání družstev v Plzni v září, vyřazen ve čtvrtfinále Zlaté přilby Československa
1981:	MS jednotlivců:Jan Hádek 8. v předkole v Žarnovici, 6. v prvním kole v Bopfingenu, 10. v kontinentálním semifinále v Landshutu; Plzeň 4. v extralize (Jan Hádek 41 bodů ze 154 bodů týmu celkem); kvalifikace o extraligu 1982: Žarnovica vs. Plzeň 48:48, Plzeň vs. Žarnovica 50:46, celkově Plzeň 98 – Žarnovica 94 (Jan Hádek 8 bodů v Žarnovici a 12 bodů v Plzni); MR jednotlivců: 12. (Čakovice 10., Praha 14., Slaný 12., Plzeň 10.); kvalifikace o MR jednotlivců 1982: skupina B 3. (Chabařovice 4., Čakovice 2.), finále 4. (Slaný 2., Liberec 7.)
1982:	MS jednotlivců: Jan Hádek 7. v předkole v Pardubicích, 14. v prvním kole v Nordenu; Plzeň 3. v extralize Jan Hádek (51 bodů ze 135 bodů celkem); MR jednotlivců: 7. (Plzeň 5., Čakovice 11., Žarnovica 3., Březolupy 13.) – udržel se v MR i pro rok 1983, ale ukončil kariéru; MR dlouhá: 10.; vyřazen ve čtvrtfinále Zlaté přilby Československa
1992:	Plzeň 4. v extralize (Jan Hádek v sedmi závodech 54 bodů z celkových 383 bodů týmu celkem); MR dvojic: semifinále Chabařovice 3., finále 7. (v obou případech se syny Bořivojem a Janem)
1993:	Plzeň 4. v extralize (Jan Hádek v pěti závodech 25 bodů z celkových 414 bodů týmu celkem)

Foto: archív Jan Hádka, archív autora a Pavel Fišer