V devatenáctém roce to mladá československá republika nemá nikterak jednoduché. Velká válka sice konečně skončila, ale část legionářů stále trčí na Sibiři. Zbraně řinčí i doma. Je třeba zpacifikovat německé sny o provinciích Deutscheböhmen a Sudetenland. Podplukovník Josef Šnejdárek musí v sedmidenní válce podniknout výpad do Polska, aby Těšínsko zůstalo v Československu. Ani Maďaři dosud nepochopili, že Slovensko nebude pod jejich, navíc komunistickou vládou. Život se však nezastaví, ba právě naopak. Ve středu přesně před sto lety je v bílinské chaloupce Stanislava Svobody důvod k radosti, jelikož zde novorozený chlapeček zrovna dává najevo svůj příchod na svět náš vezdejší.

 

Pryč z Plzně před strategickými bombardéry

Malé miminko dostává jméno Stanislav po tatínkovi. Ten dozajista slaví se svými kolegy, skláři z nedalekého Duchcova, zatímco maminka Marie po porodu svého prvního děťátka potřebuje přece jen trochu klidu.

Kluk roste jako z vody, později se mu narodí sestřička Věra. Na vlastní kůži poznává hospodářskou krizi, která střídá konjunkturu dvacátých let. Stává se bezděčným svědkem Mostecké stávky, kdy se při střetech stávkujících a četníků střílí. Republice není dopřáno prožít padesát klidných let, jak si přál TGM.

Přichází povstání v Sudetech, mnichovská krize. Špička generality ctí přání prezidenta Edvarda Beneše a opustí myšlenky na vojenský převrat s úmyslem čelit Adolfovi s knírkem se zbraní v ruce. Poté demokratické principy příliš nectí ani druhá republika, o dalších režimech raději ani nemluvě.

Standa Svoboda dospěje v mladého muže. Je nasazen v plzeňské Škodovce, ale raději jde na operaci slepého střeva, ať nemusí pracovat pro okupanty. Navíc západočeský strojírenský gigant se postupem spojeneckých vojsk stává poslední zbrojovkou říše.

Není divu, že se továrna dostává do hledáčku anglického a amerického letectva.  Liberatory a létající pevnosti jsou úžasné stroje, ale ve svých pumovnicích vozí po čertech nebezpečný náklad. Tady jde o život a válka je zkrátka a dobře vůl.

 

Závodní touhy plní Svazarm

Celosvětový válečný konflikt končí a Stanislavu Svobodovi bude záhy šestadvacet. Dobrodružná povaha jej táhne k závodním motocyklům. Neváhá se sázet, že v Ústí nad Labem přejede řeku po oblouku nad mostem na kole. Výsledek se nám bohužel nezachoval, sociální sítě a selfíčka ještě neexistují, nicméně víme, že později na Znělcovou horu u Bíliny vytáhnul svoji stopadesátku čízu i s rukou v sádře.

V pětačtyřicátém však panuje nedostatek čehokoliv, o závodních motocyklech ani nemluvě, ačkoliv se první plošina po osvobození jede na Strahově již v září před zraky bratru šedesáti tisícovek diváků. A tak Stanislavovy touhy odnese tátův motocykl. Fušuje na něm ve snaze vytunit jej v opravdového závoďáka.

Za jeho řidítky absolvuje pár akcí, ale peněz není nazbyt. Je paradoxní, že komunisté části obyvatel přinesli po svém puči neskutečné utrpení, ale dalším umožnili seberealizaci. Stanislav Svoboda nemá škraloup nesprávného třídního původu a využívá všechny výhody Svazarmu. Jezdí terénní soutěže, motokrosy a zejména silniční okruhy.

 

Plochá dráha nese novou výzvu

Jenže není všechno zlato, co se třpytí. Silničáři to nemají snadné ani v období budování komunismu, obzvlášť nejsou-li členy továrních týmů. Kvalitních motocyklů je nedostatek, a pokus obchodovat přes železnou oponu vládnoucí soudruzi dle svého trestního zákoníku klasifikují jako narušování devizového hospodářství státu s patřičnými flastry.

Stanislav Svoboda pracuje v chemičce v Záluží u Mostu, kde kontroluje oktanová čísla benzínů. Potkává se zde s nějakým Lubošem Tomíčkem. Dnes se dá jen spekulovat, kdo koho inspiroval. Každopádně pro oba se stává osudem sport levých zatáček. V Chomutově již stojí svazarmovská svépomocná dílna. K velké radosti paní Svobodové, jejíž manžel tím pádem uvolnil kuchyni bílinského domku, kterou dočasně používal pro přípravu svých závodních strojů.

Obstarožní motocykl na silnici střídá v chomutovské garáži vcelku nové ESO, jenž Stanislavu Svobodovi zapůjčil KAMK Ústí nad Labem. Přeprava na závody je jednoduchá. Prvorepubliková reklama vždy líčila automobily Aero jako malé vozy na velké cesty. Pravda, plochodrážka se sem nevejde. Její přední kolo se ale dá sundat, vidlice opřít do maličkého kufru na zádi. Zadní kolo přece může jet za autem po silnici a šup na závody.

 

V pokročilém plochodrážním věku do absolutní špičky

Malý Stáňa se již chystá do školy v Bílině, jeho mladší bratříček Jiřík se staví na nohy, když se jejich tatínek začíná objevovat ve startovních listinách plochodrážních závodů. Že ve svých sedmatřiceti letech bude na závodech jenom do počtu? Ale kdeže!

Jeho první plochodrážní závod stále čeká, až někdo setře prach z archivních šanonů a definuje jej na sto procent. Jistojistě však nechybí při premiéře stadiónu Družba v Chomutově v říjnu 1957, kdy se Ústí nad Labem vypořádá v utkání nižší ligové divize s Českými Budějovicemi 60:47. A pak kariéra Stanislava Svobody nabere pořádný švunk.

V osmapadesátém na něj ještě nezbývá místo mezi plochodrážníky druhé výkonnostní třídy pro semifinále šampionátu republiky. Napřesrok je ovšem již šestý ve finále a jeho Ústí nad Labem postupuje do první ligy 1960, aby v ní prohrálo titul s pražskou Rudou hvězdou jen na pomocná kritéria.

Stanislavu Svobodovi táhne na čtvrtý křížek, když debutuje v mistrovství světa. V prvním kole v Ostrowě je pátý, ve druhém ve Slaném mává divákům z nejnižšího stupínku pódia a jeho kvalifikační pouť končí až v kontinentálním finále v Mnichově. Sezóna 1960 překonává dosavadní rekordy. V mistrovství republiky končí šestý, když je v prvním finále v Pardubicích druhý za Antonínem Kasperem, který mu jako jediný dokáže sebrat bod. Ve světovém šampionátu je jeho příběh ještě oslnivější.

 

Neuvěřitelný kousek čerstvého čtyřicátníka

Do mistrovství světa jednotlivců v šedesátém vstupuje jednačtyřicetiletý Stanislav Svoboda prvním kolem v Liberci. Je třetí, aby posléze ve druhém kole ve Slaném zvítězil. V kontinentálním finále ve vídeňském Prátru má namále. Zachrání jej až rozjezd, v němž poráží svého bývalého kolegu z mostecké chemičky Luboše Tomíčka, který se mezitím v Rudé hvězdě začal sportem levých zatáček živit.

Evropské finále ve Wroclawi v půlce srpna láme chleba pro bájné Wembley. Stanislav Svoboda bohužel trhá pásku ve čtrnácté jízdě. Musí tudíž do rozjezdu o náhradníka, kde však upadne a ve světovém finále se bude osmnáctkou na vestě pyšnit Mieczyslaw Polukard.

Od šestapadesátého, kdy českoslovenští borci prvně zasáhli do plochodrážního mistrovství světa, se nikdo tak blízko světovému finále nedostal. Podobný kousek se podaří až o tři roky později Antonínu Kasperovi, jenž před cestou do Wembley však upřednostní Zlatou přilbu v Pardubicích. Prvním naším finalistou se tak stane Jaroslav Volf roku 1964. Napřesrok jej napodobí Luboš Tomíček. Poté se mezi nejlepší šestnáctku světa probije až legendární Jiří Štancl v jednasedmdesátém. Ten se však narodil až třicet let po Stanislavu Svobodovi.

 

Ukradený bronz z mistrovství světa

Poláci si dokážou své výsledky pojistit na všech frontách. Po evropském finále ve Wroclawi se jede pouťák v Gdaňsku. Jeden Polák předstírá poruchu a vzápětí úmyslně kříží dráhu rozjetému Stanislavu Svobodovi. Účel možná světí prostředky, ale prasárna vždy zůstane prasárnou. Kolize je nevyhnutelná, navíc lékaři pro všechny případy drží Čecha v nemocnici, aby proboha snad nevystřídal ve Wembley jejich reprezentanta.

A tak Stanislav Svoboda nestartuje ani ve světovém finále družstev v Göteborgu, kam pomáhal náš nároďák dostat z kvalifikace na zbrusu novém stadiónu na plzeňských Borech. Jako na potvoru se Čechoslováci ze Švédska vrací s bronzovými medailemi.  Napřesrok chybí v nominaci na mistrovství světa jednotlivců, ale do nároďáku se dostane.

Světové finále hostí Wroclaw. Dlouho se čeká na přílet profesionálů z britské ligy. Setmí se a o umělé osvětlení se postarají majitelé osobních automobilů, kteří svými světlomety svítí zevnitř oválu. Jenže krásné pohádce chybí happy end, naši končí poslední, čtvrtí. Medaile, dokonce stříbrná, přijde až za dva roky ve Vídni.

 

Všechno nejlepší ke stovce, pane závodníku!

Čas se nedá zastavit. Na ovály vtrhává nová generace. Stanislav Svoboda se závoděním končí někdy v půli šedesátých let. Ve Slaném se dostane do křížku s Františkem Moulisem a svou oktávku s vlekem dovede domů do Bíliny s fáčem místo článků na prstech u ruky, které si ubrousil o místní asfalt.

Poté v Polepech začíná s plochou dráhou jeho starší syn, Stanislav, jak také jinak pojmenovat prvorozeného potomka?! Později se ve sportu levých zatáček najde i mladší Jiřík. Konec éry asfaltových oválů znamená konec Polep, nicméně ústečtí závodníci promění mokřad u Chabařovic v nádherné sportoviště.

Stanislav Svoboda pomáhá jako trenér, ale nebojí se vzít do rukou lopatu a přiložit své ruce k dílu nejen obrazně, ale i doslova. V plochodrážním prostředí má stále respekt. Když svého mladšího syna v pětasedmdesátém doporučí na vojnu do Rudé hvězdy, mocný Josef Mičán na něho dá, byť by mohl navršit milión protiargumentů.

Sedmadvacet let není Stanislav Svoboda mezi námi. Nicméně jeho příběh je stejně fascinující, jako býval před půl stoletím. A tak připijme na stovku jedné z velké postav československé ploché dráhy! Jsme stále na Vás hrdí, pane závodníku!

 

Foto: archív Jiřího Svodody