V poslední době odešlo z tohoto světa několik našich plochodrážních legend padesátých, šedesátých a sedmdesátých let. Vesměs závodníci, kteří plochou dráhu opravdu uměli, a na které chodila spousta diváků. Já jsem většinu z nich poznal právě v těchto letech v Polepech u Litoměřic. Nejvíce mě zaujali závodníci ústeckého klubu.

 

Viděl jsem závodit pana Svobodu z Bíliny, otce Standy a Jirky, pana Jaroslava Volfa, otce Jardy a Honzy z Ústí nad Labem. V paměti mi zůstali také bratři Průšové, Josef a Karel ze Žatce. Více jsem znal Karla, kterého jsem vídával hodně ve Mšeně a ve Slaném. V Polepech jezdil často a také tam měl i svého syna Karla, který býval v osmdesátých a devadesátých letech výborným závodníkem na ploché dráze.

Často vyprávím historku, kdy bratr Karla, Josef, prodával v Polepech motorku, dvěstěpasátku,říkalo se jim katalogy. Kupoval ji syn tehdejšího předsedy Svazarmu, Karel Řehák. Moc ji chtěl. Do požadované ceny mu však chybělo tehdy sto korun. Josef Průša byl neoblomný a neslevil.

Nešťastný Karel Řehák začal plakat a v zoufalé situaci nabídl Josefovi, že  dodá místo peněz králíka angoráka. Josefovi mu ho bylo líto, a tak na tento doplatek přistoupil. Nejvíce úsměvný je konec celé této historky. Karel Řehák si šel v týdnu motorku vyzkoušet. Objel dvě kola, spadl a dvěstěpadesátka byla o půl metru kratší. Byla to v celé historii nekratší kariéra plochodrážního jezdce.

Potkával jsem se s oběma bratry Průšovými na závodech ve Slaném, v Chabařovicích nebo v Praze. Každé setkání s Karlem Průšou, pro mě bylo vždy velikým svátkem. Byl velice skromný a sympatický člověk. Vždy když jsem se s ním setkal, okamžitě mi naskočily myšlenky na Polepy. Byl v dobré kondici, zpráva, že nás nečekaně opustil, je pro mě k neuvěření.

Milý Karle, za to za všechno jsem Tě měl rád, díky. I nyní, když píši tento článek, mám pocit, že spolu děláme rozhovor na mikrofon. Nikdy nezapomenu. Čest Tvojí památce!