Česká Třebová – 6. července
Nikdy jsem neměl ambice komentovat plochodrážní závody. Natož pak na úkor někoho jiného, kdo se v této branži pohybuje. Jenže okolnosti mě za mikrofon přece jen přivedly. Těžko odmítnout prosby milých přátel. Chabařovice, Růžená, Březolupy, Kopřivnice, Svitavy… Snažil jsem se, nebylo to asi špatné, dokonce mi psali i spokojení diváci. Jenže to je minulost, protože nechci pořadatele dostávat do problémů, a rozhodl jsem se coby spíkr skončit. Nemám zkušenost z jiných sportů, nakolik je běžné, že si rozhodčí s sebou přiveze vlastního komentátora. Každopádně Lenka Felix tohle při včerejším přeboru předvedla a mně komentování bez důvodu a bez vysvětlení zakázala. Podlá špinavost, obzvlášť ze strany sudí, jež má být garantem spravedlivé fair play.

 

I když rád píšu a mikrofon jsem uchopil až ve chvíli, kdy nebylo zbytí, pozice spíkra pro mě přece jen nesla velkou výzvu. Za vzor mi byl hlavně Luboš Pecháček. Již v dětství jsem obdivoval, jak brilantně se dokáže pohybovat na každém okruhu formule jedna v prostoru a čase. Hodně jsem se naučil také od Miloslava Čmejly. Především, že na komentování závodů si nesmíte zapomenout vzít s sebou srdce i koule. On nikdy nezahodil mikrofon ve vypjatých situacích, což v posledních dvou letech každý český moderátor o sobě rozhodně říct nemůže.

A tak jsem se kromě komentování vlastního průběhu rozjížděk a předávání suchých výsledků snažil diváky bavit vyprávěním o závodnících, kteří před jejich zraky předvádí své umění. O mechanicích, jejichž příběhy jsou neméně zajímavé. O historii, která se na konkrétním ovále odehrávala nejen v nedávných letech, ale i ve vzdálenější historii.  A světe, div se, nikdo mě nevypískal. Ba právě naopak. Lidé se smáli mým fórkům, tleskali vítězům i smolařům, když se po pádech zvedali sami na nohy. Ukrutně fandili. Při odchodu ze stadiónu mávali a slibovali, že příště na tu báječnou plochou dráhu přijdou zase.

Podobný scénář jsem si připravil i na včerejší Svitavy. Na přetřes měla přijít nejen šestnáctka účastníků pátého letošního přeboru, ale i předváleční svitavští závodníci německé národnosti. A také jejich pováleční následovníci. Plochá dráha U Tabačky, silniční okruh ulicemi města Svitavská osma, motokáry na třech tratích a sprint na silnici k Opatovu. Pochopitelně Cihelna.

Jenže po příchodu do depa ve Svitavách všude smutné oči navrch hlavy. Přijela prý rozhodčí Felixová a hned že tady pořadateli pozvaný Škach rozhodně hlásit nebude, protože ona má s sebou jinou hlasatelku. Funkcionáři se mně rozpačitě omlouvali. Ať se nezlobím, že s ní nechtějí jít do střetu, protože by jim mohla dělat problémy. Všichni přece víme, jaká je.

Jak bych se mohl na Svitavské zlobit? Spíše je k údivu, že v české ploché dráze může mít takové slovo dáma bez zdravé míry soudnosti, která sama coby sudí má na hlavě celý kamión s máslem. A kvůli svému egu jde přes mrtvoly jako sestra Ratchedová z knihy Kena Keseyho, již učinil nesmrtelnou strhující film Miloše Formana. Pro pravdu se každý zlobí, na novináře, který o ní napíše, dvojnásob. A co na tom, že se česká plochá dráha v portfoliu ostatních motocyklových sportů plácá, kde se plácá. Jsem velká rozhodčí a tak vám ukážu, kdo je tady pánem!

Ale odpoledne ve Svitavách bylo úžasné jako vždy! Měl jsem více času psát si do bloku a už se nemůžu dočkat, až přijde řada na původní reportáž. Užil jsem si i svoje holky, přítelkyni Evu a dcerku Toničku. A ta si dokonce zkusila mámin Nikon, takže mám pro tento článek ilustrační snímky. Jak vidno, redakční kolegové by mohli mít problémy, ale ji snad nikdo perzekuovat nebude, ostatně ve školce se známky nedávají ani za chování.

A když jsme u optimistických konců a létání nad hnízdem opeřeného parazitující ptáčka. Jeden traťák stejně obrovský jako hora a indiánský náčelník z Keseyho příběhu prohodil cosi o rozhodčí. Dodal, ať si z toho nic nedělám. Nabídl mi skvěle vychlazenou vodku. Ta vám hřála v útrobách i u srdce! Možná víc než diplom, který mi kdysi udělil Klub autorů literatury faktu, jehož představitelé upřímnost pouze předstírali na rozdíl od tohoto skvělého chlapíka.

Byl to vlastně skvělý den pro pověšení mikrofonu na hřebík. Konec konců ani Lenka Felix tentokrát závod nezkurvila, to se musí uznat. A pro jistotu musím ještě dodat, že vodku jsme pili až dlouho po vyhlášení vítězů, kdy už depo zívalo prázdnotou, kdyby si chtěl někdo náhodou stěžovat.

 

Foto: Antonie Škachová