Motokrosový a soutěžní jezdec Oldřich Klaudinger (narozen 4. 7. 1929 ve Znojmě) včera ve zdraví oslavil devadesáté narozeniny. Paradoxní je, že největšího úspěchu v kariéře dosáhl na ploché dráze, které se jinak vůbec nevěnoval. V roce 1961 zvítězil ve 13. ročníku závodu o Zlatou přilbu v Pardubicích a dnes je jejím nejstarším žijícím vítězem.Vyhrál v době, kdy složení startujících strojů bylo ještě velmi pestré.

 

„Poprvé jsem se sám svezl na motocyklu, když mi bylo deset,“ vzpomínal s tajemným zabarvením hlasu. „Táta měl doma za války motocykl DKW. A my jsme mu ho s klukama kradli přes plot a jezdili jsme s ním venku na Divišáku a pak ho zase stejně složitě vraceli zpátky. Ale táta jednou přišel domů, mašina byla ještě teplá, tak nás pěkně zmazal.“

Po válce někde, už ani neví kde, sehnal motorku a začal závodit. Nejdřív v partě kluků mezi sebou. Potom společně vyrazili na všelijaké gymkhány. Zpočátku to byla jen zábava, ale postupně přerůstala ve vášeň pro rychlá kola.

V roce 1947 jel v rodném městě svůj první motocyklový závod. Na vojnu nastoupil v padesátém roce na podzim do Brna k automobilovému praporu. Na jaře se autopark přestěhoval do Českých Budějovic. A odsud zamířil rovnou do Dukly Praha. První motocyklista, který do ní přišel, byl Saša Klimt z Moravy.  Protože se znali, zařídil pozvání také pro Oldu Klaudingera. Jezdit na motocyklech i v auťácích jako součást výcviku armády, to byla přece paráda.

Zpočátku jim velel major Pilecký, až po něm přišel legendární František Mošna. Začínala slavná éra soutěžácké a motokrosové Dukly Praha. V zimě jezdili soutěže, potom hlavně motokrosy, byla to zábava a přicházely i první úspěchy. Mezi terénáře narukoval na vojnu také nějaký Liška z Pardubic a to byl plošinář. Chtěl ostatní naučit jezdit na plochodrážním speciálu. Zkusili to, ale vůbec nic jim to neříkalo. Kdepak, plochá dráha, to nebylo nic ani pro Klaudingera.

A potom přišel rok 1961 a v Dukle se rozhodli, že vyšlou silnou ekipu na závod o Zlatou přilbu Československa do Pardubic. Dřívější propozice umožňovaly jezdcům start na různých typech strojů a to rozhodlo o účasti Dukly. František Mošna byl přesvědčený, že si jeho terénní tým poradí s travnatou dráhou dostihového závodiště mnohem lépe než plošináři. Nominoval to nejlepší, co měl k dispozici. Vždyť se závod obnovil po dlouhých deseti letech a Dukláci se chtěli předvést!

Oldřich Klaudinger koumal nad tím, jak se na závod nejlépe připravit. „Ale co,“ mávl nakonec rukou, „když to udělám rychlejší, nevydrží píst takový zátah jízdy na plný plyn.“ Důkladně motocykl pročistil, jak bývalo jeho dobrým zvykem, a připravil ho na dojetí. „Hlavně aby celý závod vydržel,“ říkal si při pohledu na dlouhý ovál pardubického závodiště.

Konkurence byla velká, ani takovou nečekal. Třicet cizinců ze šesti zemí, k tomu spousta našich. V jedné partě plochodrážníci na strojích JAP a Eso, ve druhé motokrosaři sedlající stroje značek Eso, Matchless, BSA či Triumph. Zahraniční plošináře moc neznal, jejich jména mu moc neříkala, snad jen o slavném Martinu Tatumovi z Anglie už něco slyšel. A pak tam byla samozřejmě kompletní plejáda nejlepších československých jezdců: Jaroslav Machač, Luboš Tomíček, Antonín Kasper, Libor Dušánek, Miloslav Špinka…

Mnohem lépe se orientoval mezi terénáři. To byla jména! Ervín Krajčovič, Jiří Jasanský, František Helikar. V takzvaném národním souboji třídy do 350 cm³ se pak představili závodníci, kteří se proslavili až v dalších letech, třeba Jaromír Čížek, Josef Chára nebo Arnošt Zemen. Terénáři jeli na čemkoliv, kdo co měl, dvěstěpadesátky, třistapadesátky, půllitry. Franta Helikar jel se silničním závodním motorem. Oldřich Klaudinger osedlal divišovský půllitr značky Eso.

Při tréninku na 13. Zlatou přilbu v sobotu smrtelně havarovali Erich Stiegelmeier s číslem 13 a domácí Libor Dušánek. Znovu se začalo hlasitěji hovořit o tom, zda závod není až příliš nebezpečný. Oldřich Klaudinger o tom nepřemýšlel.

„Trať byla možná nebezpečná pro plošináře,“ přemítal s odstupem více než půl století. „Jejich motorky mi připadaly spíš jako jízdní kola. Přeci jen to potřebovalo silnější rám. Když to dostávalo nárazy na kola, tak to ten jejich rám nemohl vydržet. Mně to nebezpečný nepřišlo. Jezdil jsem i silnici, do vojny jenom ji, pak soutěže, motokros, měl jsem pro strach uděláno. V tréninku jsem chtěl vyzkoušet plochodrážní styl. Pokusil jsem se dát nohu na zem a tak mně vylítla dozadu, že mě málem shodila z motorky.“

Poslední zatáčkou projížděl v čele Oldřich Klaudinger, ale z výfuku jeho stroje se nebezpečně kouřilo. S propáleným pístem projel setrvačností přes cílovou čáru, zastavil a sklesle se opřel o řídítka. V té chvíli byl totiž přesvědčený, že do cíle zbývá ještě jedno kolo.

„Byl jsem naštvanej, že jsem to nedojel. Najednou přibíhali pořadatelé, gratulovali mi a poplácávali mě po ramenou,“ dlouhé roky s úsměvem vzpomínal Oldřich Klaudinger.

Čestného kola si už naplno užíval. Věděl, že dosáhl životního úspěchu, že se to na rozdíl od Šestidenní podaří jen jednou v životě. A zároveň cítil, že víc už toho ve své kariéře nedosáhne. Vyhrál před kolegy Jiřím Jasanským a Ervínem Krajčovičem. Nebyl plochodrážním specialistou, o jeho vítězství rozhodly letité zkušenosti získané v různých motocyklových disciplínách. A také skvělá práce tehdejšího vedoucího jezdců Dukly Praha Františka Mošny, který se dokonale orientoval ve spleti dosažených časů a hendikepů. K tomu všemu však bylo zapotřebí ještě kus štěstí, a to tehdy stálo na Klaudingerově straně.

(Úryvek z knihy „sedmdesátkrát Zlatá přilba“)

Foto: Petr Dufek, Karel Herman a archív