Slaný – 12. prosince
Na stupně vítězů se dostal mnohem dříve než kdokoliv z jeho vrstevníků. Se svým nevlastním bráškou Miroslavem Fenclem jezdil na závody už odmalička a slánský talent ho po vítězných závodech brával na pódium s sebou. Předloni se vydal ve stopách svého slánského sourozence. A v sedle stopětadvacítky pečlivě připravenou otcem Karlem se postaral, že se na pódium dostal i svým vlastním přičiněním. Slánský stopětadvacítkář Michal Průcha, jehož snadno poznáte podle charakteristického slamáku na hlavě, si o své kariéře povídal s magazínem speedwayA-Z.
Z kaluže na pódium Tomíčkova memoriálu
„Plochou dráhu jsem sledoval odmalička s tátou a Mirdou,“ nepřekvapí informace z úst Michala Průchy. „Líbilo se mi to, byl jsem hodně malej. Někdy mě vzali s sebou tady po republice. Fandil jsem bráchovi a pomáhal mu s motorkama.“
Je možná symbolické, když Miroslav Fencl přestal závodit, na oválech se objevil jeho nevlastní bratr. Stalo se tak při Velké ceně Královského města Slaný stopětadvacítek, která předloni v dubnu doprovázela úvodní klání tříčlenných družstev. „Jezdil to děda, táta, brácha, tak proč bych to nezkusil taky,“ krčí rameny nad otázkou, co ho přivedlo do sedla plochodrážního motocyklu.
Páté místo mezi osmi závodníky dávalo tušit, že se Michal Průcha neobjevil za řidítky poprvé. „Táta měl Babetu,“ vzpomíná na svůj motocyklový pravěk. „Nedosáh‘ jsem ani na zem. A když mi jednou došel benzín, spad‘ jsem do louže. Potom jsem měl minibajky a motorky s motorama ze sekaček. Nakonec táta svařil rám, dal do toho motor ze stopětadvacítky čízy, kterej postavil asi ze čtyřech jinejch. A na tom jsem zkusil poprvý něco jako plochou dráhu. Jezdilo se na černým hřišti a i na velký dráze. Ale bylo to pomalý a nešlo to dát do smyku. Bylo to jen takový vození, jen jsem to zkusil.“
Po ostrém debutu se Michal Průcha stal stálým inventářem plochodrážních dep. „Když jsem dostal Hondu, začalo to líp,“ říká. „Závodit jsem začal v roce 2007 a jezdím doteď. První úspěch byl Tomíčkův memoriál. To jsem byl čtvrtej. Měl jsem velkou radost, atmosféra tam byla skvělá. Plus ty lidi kolem a velký závody k tomu. Vůbec jsem to nečekal.“
Investice přijdou v pětistovkách
Není divu, že se první pódium pevně vrylo do paměti tehdy jedenáctiletého kluka. Loni už se 
dokázal dostat mezi první trojici závodu ranku mistrovství republiky. „Byl jsem na bedně dvakrát,“ vypočítává, „V Pardubicích jsem byl druhej a ve Slaným třetí. Byl jsem spokojenej. Byla to taková ta první závodnická sezóna, tamto doposud bylo spíš trénování. Dostal jsem novou Shupu a ta letěla. Bylo to dobrý, skončil jsem pátej v republice a to byl určitě úspěch.“
Letos však soupeři nazbrojili. „Nebyl jsem na bedně v mistráku, ale konkurence byla větší a já dělal chyby,“ vysvětluje Michal Průcha. „V Plzni jsem byl první, ale dal to na venek a podjeli mě. Byl jsem o bod za třetím Ondrou Smetanou. Mšeno jsem musel vynechat, když jsem spadnul v Pardubicích. Měl jsem namožený stehno a doktor řek‘, že se na to mám vykašlat, protože to bylo po dvou dnech. Ten závod mi chyběl a tak jsem nakonec skončil šestej.“
Letošní sezóna ovšem neskončila bez vavřínů. „Na bedně jsem byl ve Mšeně při Sovovi,“ vypočítává. „A ve dvojicích s Míšou Krupičkovou ve Slaným. Vyhrál jsem v Míšni. Těžko říct, jestli sezóna 2009 byla lepší než 2008. Loni to v mistráku bylo lepší, letos je vidět, že někdo byl rychlejší. Na stopětadvacítce záleží na výkonu. Máme ho, ale máme stopětadvacítku. A řekli jsme s tátou, že radši budeme investovat až do půllitrů.“
A jaké má slánský závodník plány na sezónu 2009? „Uvidím, jestli pojedu stopětadvacítky,“ plánuje. „Nebo jestli budu jen trénovat na dvěstěpadesátce. Chtěl bych půllitr, ale chci ještě zkusit ty dvěstěpadesátky. Uvidíme…“
Michal Průcha děkuje:
„Hlavně chci poděkovat tátovi. Potom Frantovi Moulisovi, že si u něj v dílně můžeme udělat motorky. I auto jsme si tady připravovali. A děkuju firmám Autodoprava Petr Burian, Altmanmoto a UJU ET.com.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Milan Mach
