Startmaršál má při plochodrážním závodě klíčovou úlohu srovnat závodníky u pásky do klidu a připravit je rozhodčímu na start. I v této profesi se z člověka může stát doslova legenda. Antonín Kubíček působil v této roli na pražské Markétě více než čtvrtstoletí. Dodnes ho můžete vidět na ovále s červeným praporkem v ruce a v případě potřeby neváhá nastoupit jako nejdůležitější činovník na startovním roštu. Pro magazín speedwayA-Z sepsal své vzpomínky. A tak je nepřerušujme a začtěme se do jeho vyprávění.
Stejšnem trapem k ploché dráze
Narodil jsem se v Praze 28. května 1930. Žil jsem v krásné čtvrti Žižkov, kde byli lidé, kteří fandili motorismu. Kamarádil jsem se s Karlem Melicharem, který po svých motoristických začátcích pracoval jako mechanik závodních strojů v dílně ÚAMK Svazarmu v Milešově ulici. Mimo něj jsem poznal další motoristy jako Jardu Löffelmana, Borka Řípu, Fandu Chocholouše a další. Samozřejmě, že do známosti přišli i závodníci Antonín Kasper, Míla Vágner, Jaromír Čížek, Antonín Šváb, Jan Holub, Míla Verner, Jirka Podskalský a další. Pomáhal jsem, jak jsem mohl. Moje funkce topenáře byla využita v podobě autogenního aparátu.

V roce 1966 přišli kluci s nápadem utvořit Viktoria Speedway Club Praha za velké iniciativy Ing. Jana Nerudy. Já jsem se potom odmlčel, protože z nedostatku bytového prostoru jsem začal stavět svépomocí družstevní byt v Praze – Břevnově. Po dobu tří let jsme prakticky všechen volný čas věnoval jeho výstavbě. Po nastěhování do nového domova už sedím v klidu a zaslechnu známý hlas motorů. Mé uši i oči se zaměřily v onen směr – a koukám přímo ze svého okna rovnou na stadión Markéta.

Nadráždil jsem stejšna a vyjel vstříc svému milovanému sportu. V té době trénoval RH Praha Toník Kasper starší. Kouká na mě a povídá: „Kde se flákáš? Koukej mi píchnout!“ No a od té doby jsem byl členem ředitelského sboru a startmaršálem. Na tomto postu jsem pomáhal ploché dráze pětadvacet let. Při třicátém výročí Memoriálu Luboše Tomíčka v roce 1998 jsem tuto funkci slavnostně předal Standovi Klenovcovi. Když potřebují, zaskočím třeba i s praporkem v zatáčce nebo na jiném místě. A když byl Standa na Grand Prix, zastupoval jsem ho ve Mšeně.

Časy se mění
Ještě jsem se chtěl zmínit o té době, která znamenala zlom v našem životě. Byl to rok 1989, čas „sněžné revoluce“, který zasáhl do našeho sportu. Objevilo se spousta nápadů, které jsme realizovali bez finanční pomoci. Tak třeba jeden z nich, vyvěšování datumu závodu, který se měl uskutečnit, na ceduli u hlavní silnice. A nejen tam, ale i po různých podnicích.

Měl jsem kolem sebe prima partu, která byla ochotná už třeba v dubnu se sejít na závodišti a odstranit škody, které zima napáchala. Bylo to třeba. Vyčistit světla, která jsou nutná k provozu závodění, nátěry startovacího zařízení, prošetřit elektriku, aby byla schopna provozu. Třeba startovací gumy se sháněly u kamarádů na jiných pracovištích. Bylo toho dost, ale vždy se to zvládlo.

Nastala však doba, kdy někteří kluci začali soukromě podnikat a přestali docházet. Stávalo se, že jsem sháněl lidi k provozu závodu. Neměli však tu kvalitu, která byla potřeba, a chyběla jim láska k tomuto sportu.. brali to jako soukromou zábavu bez potřebné zodpovědnosti a pracovitosti.

Naráželo to někdy na nepochopení nového vedení klubu a měl jsem s nimi časté dohady. Nepochopili změny ve státě a myšlení lidí. Zůstalo jen torzo poctivých a věrných členů, kterých si velice vážím. Můj dojem je, že s obsazením oválu u některých závodů má problém i můj nástupce Standa Klenovec. Bohužel to tak je, ale on je však schopný startmaršál, který si vždy poradí.

Koho jsem měl u startovní čáry
Bylo by dobré, abych se také zmínil o závodnících. V sedmdesátých letech měly kontinentální rozjížďky mistrovství světa spíš obsazení ruskými, polskými, maďarskými a německými jezdci. Až později se začaly závody rozšiřovat o jezdce západních zemí. Své zastoupení v tomto měla také slavná pardubická Přilba, na které jsem byl vždy jako věrný divák. Zde kraloval startmaršál Ladislav Živný, s kterým jsem měl kamarádský vztah.

Z dostupných a zachovalých programů a novinových záznamů bych se chtěl zmínit o několika významných jezdců, které jsem měl u startovní čáry.

Byl to například Ivan Mauger, Ole Olsen, Egon Müller, Dán Erik Gundersen a další. Tak třeba v devětaosmdesátém při mistrovství světa družstev Švédové Erik Stenlund a Jimmy Nilsen, Australan Troy Butler, Němci Gerd Riss a Karl Maier. A nebo mistrovství světa dvojic v roce 1982 s Angličany Peterem Collinsem a Kenny Carterem, Američany Bruce Penhallem a Denisem Sigalosem a našimi Alešem Drymlem a Petrem Ondrašíkem.

To byla vzpomínka na krásnou dobu tohoto sportu. Přišly okamžiky i nepříjemné. V Holandsku 31. května 1982 zemřel Zdeněk Kudrna. Evžen Erban při pádu na našem stadiónu utrpěl vážná zranění. Bylo to 17. května 1979 v patnácté jízdě extraligového závodu a tento datum mi utkvěl v paměti nastálo.

Chtěl bych také vyprávět o chování jezdců u startovní pásky a na moje pokyny, jimiž jsem se snažil je uklidnit. Vždy jsem se pohyboval klidně a jasně a dělal, co pro tu chvíli bylo třeba.

Mohu prohlásit na své svědomí, že co kvalitnější jezdec, to ukázněnější a perfektní chování. V naší hantýrce si našel svoji parketu a jel. To samé však nemohu říct o některých našich jezdcích. . někteří, prosím,měli se mnou tak zvaně kladnou řeč, ale bylo také excelenti jedna radost. Moje nervy ale byly dobré a nenechal jsem se vytočit. Moje myšlenka byla vždy, abych odvedl dobře svou funkci startmaršála.

Dříve a nyní
Když jsem před mnoha lety očuchával tento sport, byla za prvé jiná situace ve státě. Za druhé jsme si všeobecně pomáhali, aby se motoristický sport udržel. Měli jsme upřímná přátelství, legrace a kanadské žertíky nevyjímaje. Tato atmosféra mě u levých zatáček držela a drží dodnes.

Na ukončení svého vzpomínání bych se chtěl dotknout některých okolností spojených s plochou dráhou. Určitě je nedostatek dorostu, který by se chtěl tomuto sportu věnovat, abychom měli dostatek výběru, protože každý jedinec nemá tu kvalitu. Zřejmě chybí i podpora rodičů. Dále pak nezájem lidí, kteří by dobrovolně pro tento sport pracovali. Jsem přesvědčen, že klubová propagace je velice malá. Jestli je nedostatek prostředků nebo odborných poradců, nevím.

Ze mého pohledu byly poslední sezóny, řekl bych, dobré. Je k poznání, že mladí jezdci se propracovávají k lepším výkonům, což ukazují výsledky z jednotlivých závodů jak doma, tak venku. Dalším dobrým momentem je účast závodníků jiných národností, kteří celkově zpestří plochou dráhu.