Holice v Čechách – 2. února
Sice to nebylo jako na Silvestra, ale zvýšený provoz dnes nad ránem museli zaznamenat všichni telefonní operátoři. Proud teplého vzduchu byl totiž v přímém rozporu se zprávami, že se v Holicích koná šampionát republiky na ledové dráze. Okolo východočeského městečka se louky jen zelenaly, rtuť teploměru šplhala až nad osm plusovým dílků, ovšem blyštivý klenot na zamrzlém rybníku Hluboký v místním autokempu zůstal neporušen. A těsně před jednou hodinou věci nabraly rychlý spád. Jiří Wildt se ze své první závodní jízdy v Čechách vracel jako vítěz a navíc se skalpem Andreje Diviše, který však ve druhé sérii odvedl Lukáše Volejníka, což měl obrovský význam, jak se později ukázalo. Kromě této trojice vstříc finálové rozjížďce směřoval ještě Jan Klauz. Jenže zatímco předčasný konec po třetí sérii nemusela jury vůbec řešit, po další závodní porci utrpěla trať přece jen hlubší šrámy. Vedení závodu se přiklánělo k alternativě zrušení finále, nicméně krátký brífink se závodníky přinesl jednoznačný verdikt, že se pojede. Mela byla již v první zatáčce, kam se Jan Klauz nevešel a vyjel ven. Nejrychlejší český dědeček přišel do depa a smutnil, že mu osud opět nedopřeje medaili. Jenže zatímco Andrej Diviš ukrajoval další a další metry, jež jej dělily od vítězství, na začátku třetího okruhu se srazili Jiří Wildt a Lukáš Volejník. Na přidělení technických bodů bylo brzy, ale repete finálové jízdy už stav ledového oválu nedovolil. Při bodové rovnosti Andreje Diviše a Lukáše Volejníka rozhodlo ve prospěch západočeského závodníka právě jeho zmiňované vítězství nad osečenským ledařem v rozjížďce s číslem čtyři. A na třetí příčku poskočil Jan Klauz, protože měl po základní části o jeden bod víc než Jiří Wildt, jehož v posledním nájezdu patnácté jízdy znenadání lišácky zaskočil Jan Pecina. Zda výsledky dnešního holického závodu budou zároveň konečným pořadím mistrovství republiky, rozhodne počasí po návratu reprezentantů z Ruska. Luboš Pytloun neskrýval odhodlání se poslední únorový víkend pustit do organizace závodu v Hamru na Jezeře.

Za zázraky stojí poctivá práce

Zelené louky a uprostřed nich ledové zrcadlo. Takový obrázek se dnes před polednem naskytl při příjezdu do autocampu Hluboký. Při teplotách kolem osmi, desíti plusových dílků pana Celsia, mohl být ledařský mítink označen za zázrak. Avšak ruku na srdce, kolik podobných zázraků jsme na našich ledech za posledních deset let viděli?! Kdyby byl papež plochodrážním fanouškem, dost možná by seznam českých světců zahrnoval více než současných šestnáct jmen.

Nicméně nadsázka stranou. Už jen proto, že stejně jako v dřívějších případech nevznikla ledová trať zásahem vyšší síly, nýbrž naprosto srozumitelně vysvětlitelnou týdenní dřinou party holických pořadatelů. Led jim přibýval rychleji než jinde, jelikož rybník vypustili na minimální hloubku.

Přesto se nedalo počítat s neomezenou životností šestnáct centimetrové kry. Proto sportovní komice české ploché dráhy maximálně redukovala rozpis. Odřekla všechny cizince s výjimkou Roberta Irvinga. Jednak by jedno místo ve dvanáctičlenné startovní listině zůstalo pusté jako slavný ostrov po Robinsonově záchraně. A na druhou stranu sympatický Angličan jako správný sportsman mávnul rukou nad riziky, že v případě předčasného konce závodu přijede do Čech jen kvůli třem jízdám, protože o tréninku před dnešním mítinkem nemohlo být ani řeči.

Někdy kolem čtvrtečního poledne zastihla Roba Irvinga zpráva, že se Holice jedou. Nemeškal ani na okamžik, naložil motocykl a svou přítelkyni, aby již večer vyjížděl z trajektu v belgickém Ostende. Třináct dalších hodin svištěli po německých dálnicích, aby se v pátek ubytovali v jednom pražském hotelu. Přestože se ze všech účastníků vydali na cestu jako první, na břeh Hlubokého dorazili jako poslední.

Minuli totiž odbočku do kempu a skončili ve městě. Zde je mladý pár nasměroval do Poběžovické kotliny. Pravda, zde stáli na stupních vítězů už jiní Angličané, třeba Dave Bickers či Neil Hudson. Inu, motokrosová tradice je ve východočeském městečku hodně zarytá. Nicméně další ochotní lidé poradili cestu, takže Rob Irving mohl být prvním ledařem své země, který ve čtyřech plochodrážních závodech v Holicích vůbec kdy startoval.

Absence Jana Klatovského a Lukáše Hutly dala letošnímu českému šampionátu zbrusu nový rozměr. „S jednou rukou by to šlo,“ usmíval se přeloučský ledař s šátkem na své pravačce, ale hořký úsměv na jeho tváři dával najevo, jak je to doopravdy. Mezitím se závodníci představili na nástupu a přesně minutu před třináctou hodinou dostala pokyn ke startu první čtveřice závodníků.

Radek Hutla krčí rameny nad svým pádem v rozjížďce s číslem jedna:

„Myslel jsem, že mi uchcal zadek, ale ono ne. Vletěl do mě David. Zpomalil jsem a bylo to. Mám oteklou ruku jako prase…“

Ze čtyř nakonec byli jen tři. „Pepa Novák mi naladil spojku na ty svý pružinky,“ vysvětloval Jan Vaňátka, proč si na svůj ledařský debut musel ještě počkat. „Ujíždělo mi to. Startmaršál na mě křičel ‚stůj, stůj‘ a to nejde.“

Vousatému pardubickému hobíkovi nezbylo než motocykl Vladimíra Višvádera, s nímž se do zimního dobrodružství pustil, odtlačit stranou. Na čela se usadil Lukáš Volejník, když během prvního okruhu odrazil několik nájezdů Radka Hutly. K němu se blížil David Lizák, který byl později diskvalifikován za pád přeloučského ledaře v prvním výjezdu závěrečného okruhu. Radek Hutla dostal dva technické body.

Verdikt Lenky Felix oba borce překvapil. Ale když se Petr Moravec, předseda jury, podíval na záznam na televizní kameře, musel dát sudí za pravdu. Také rozjížďka s číslem dvě měla jen tříčlenné obsazení, jelikož Rob Irving měl studený motor. Na zamrzlém rybníce se servírovalo obrovské překvapení. Jiří Wildt totiž odvedl Andreje Diviše, aby ho posléze na sobě nechal až do cíle vylamovat si jeden zub za druhým. A navlas stejně hned vzápětí Jan Pecina naložil s Janem Klauzem.

 

O předčasném konci nemůže být ani řeči

Jiří Wildt toho prozatím odjezdil víc v motokrosu než na ploché dráze. A vzhledem k okolnostem jel vlastně před českým publikem vůbec první ledařský závod vůbec. Přesto byl po druhé sérii na čele aktuální klasifikace, aniž by musel prozatím odepsat jeden jediný bod. Pravda, v rozjížďce s číslem čtyři mu pomohly okolnosti.

Za start se vůbec nemusel stydět Jan Pecina. Jenže ostřílený matador už v úvodním nájezdu sledoval, jak se okolo něho ženou dvě rakety. Andrej Diviš, který tuto zimu sednul na ohřebovaný motocykl vůbec poprvé měl vrch nad Lukášem Volejníkem. Sotva je Jaroslav Kocek odmávnul šachovnicovým praporkem, měli oba po pěti bodech.

„To by mi šlo!“ komentoval Andrej Diviš své efektní wheelie, když na metě vystřelil své přední kolo vysoko k pošmourné holické obloze. To už se ovšem chystal do akce Jiří Wildt, který v šesté jízdě zahrál sólo Martinu Běhalovi s Robem Irvingem. Velké ambice potvrdil rovněž Jan Klauz. Vyhrál stylem start – cíl šestou jízdu. Radek Hutla v ní prokázal, že adrenalin je nejlepší lék na bolest, když v posledním výjezdu před cílem vyučil Davida Lizáka.

Čtyřka aspirantů na finálovou jízdu byla v zásadě jasně nalinkována. Nic na tom nezměnil ani výsledek sedmé jízdy. Lukáš Volejník a Jiří Wildt v ní odstartovali prakticky současně. Osečenský závodník se však rychle dostal na vnitřní čáru, které se držel jako nepřizpůsobivý občan složenky ze sociálky, a pražský motokrosař musel zaknihovat svou první dnešní prohru.

Osmou jízdu opanoval Andrej Diviš, který vedl prakticky již v okamžiku, kdy mu startovací gumička letěla okolo očí. Hned vzápětí za trojkou neméně suverénně zamířil Jan Klauz. Za sebou měl Jana Pecinu, na něhož si v závěru jízdy vyšlápnul David Lizák. Udeřil vnitřní stranou poslední zatáčky, jenže si škrtnul o zadní kolo světového finalisty z roku 1987 a ustlal si.

David Lizák po třech sériích:

„Když mi o něco šlo, upad‘ jsem. Ale nestěžuju si. Čet‘ jsem v regulích, že je to zakázaný (smích)!“

Scénář, že by dnešní mítink končil devíti rozjížďkami, zůstal nenaplněn. „Na protilehlé rovince je už kolej,“ upozorňoval Radek Hutla, ale žádný další náznak o předčasném ručníku v ringu nebyl. Lukáš Volejník, Andrej Diviš, Jiří Wildt a Jan Klauz měli po osmi bodech, Jan Pecina a Radek Hutla na ně dva ztráceli. A jelo se dál.

 

Pád anuluje finále

Rob Irving si svépomocí vyměnil převody a laboroval s karburátorem, takže musel rezignovat na svůj start v rozjížďce s číslem deset. Do čela vypálil Jan Klauz. Lukáš Volejník na něho udeřil po vnější straně úvodní zatáčky, ale neuspěl. Stejně tak, když se sápal spodní stranou protilehlé rovinky. Nakonec se však přece jen posunul dopředu.

Každý bod byl totiž potřeba. Depem se šířily zvěsti, že i když se závod dojede do poslední rozjížďky svého základního rozpisu, finále bude stejně zrušeno. Proto se ani Jiří Wildt v jedenácté, ani Andrej Diviš ve dvanácté jízdě nerozpakovali s vítězstvím ve stylu start – cíl.

Mezitím přišel do depa Lukáš Hromádka. Moravský čahoun prožil extrémně divokou rozjížďku s číslem jedenáct. Jezdil v ní třetí před Martinem Běhalem, jenže na začátku třetího kola upadl. Když posbíral sebe i svůj stroj, Jiří Wildt mu nadělil kolo a on opět upadl. Antonín Klatovský starší vmžiku poznal, že jeho motocykl má prázdnou přední pneumatiku.

A ejhle, Lukáš Hromádka měl vskutku jasno. „Střihnul se ventilek,“ rozjasnila se jeho tvář zábleskem poznání, aby však rychle posmutněla. „Nemám jiné kolo, už nemůžu jet.“

Jenže na ledě se hraje setsakramentsky fair play. Sotva David Lizák zaslechl stesky Lukáše Hromádky, hned poslal svého mechanika do dodávky pro své náhradní kolo. Humor divišovského závodníka neopouštěl, když trousil vtípky, že na něm závodil i sám pan Šváb starší. Nicméně borec v kopřivnické vestě na detaily nehleděl a jeho věrný mechanik Martin Bajgar promptně zařídil výměnu.

Shon se však projevil, protože Lukáš Hromádka dorazil na startovní rošt čtrnácté jízdy bez ochranných brýlí, přičemž jeho vlastní dioptrické pochopitelně liteře reglementů nevyhověly. „Ještěže mě nepustili,“ chytal se později kopřivnický závodník za hlavu. „Jak jsme spěchali, dali jsme to kolo naopak, už by mě asi nepodrželo.“

Avšak nazpět k hercům hlavních rolí! Pořadatelé označili další díry, které vznikly na ovále. Rozjížďku s číslem třináct s přehledem opanoval Lukáš Volejník, když Martin Běhal jen o vlásek v cíli zaostal za druhým Davidem Lizákem. Jan Klauz řádil v rozjížďce s číslem čtrnáct. Hned nato se skvělým startem blýsknul Jiří Wildt.

Jan Pecina vypráví o svém předjetí Jiřího Wildta v patnácté jízdě:

 „Už jsem to pod něj musel prdnout! Byl jen kousíček přede mnou a já byl na lajně. Dal jsem mu to tam, aby si ty mladý moc nepískali (smích)!“

Jenže Andrej Diviš šel v první zatáčce dovnitř. Byl rychlejší než Pražan a ve výjezdu od něho převzal vedení. Zezadu se blížil Jan Pecina a v posledním okruhu dokonale zaskočil Jiřího Wildta. Na protilehlé rovince se zjevil po jeho levici. Protáhnul nájezd do poslední zatáčky, vyhnal svého protivníka ven a do cíle si pro dva body dojel on.

Základní část skončila patem. Lukáš Volejník a Andrej Diviš měli po čtrnácti bodech. Jan Klauz na ně ztratil jeden, Jiří Wildt dva body. Na přetřes přišla stěžejní otázka. A sice jestli dnešní závod ukončit rozjezdem o vítězství, což s ohledem na bezpečnost prosazovala jury. Anebo dostát původnímu plánu s finálovou jízdou, pro niž se na operativním brífinku vyslovili závodníci. Proti gustu žádný dišputát!

„Prohráb‘ jsem trošku na startu,“ svěřoval se později Andrej Diviš, že měl v prvních metrech finále opravdu, co dohánět.Skvělý start měl Jiří Wildt.

Dopředu se ale dral také Lukáš Volejník, jenž si vybíral rošt jako druhý, takže stanul s modrým povlakem hned po pravici Andreje Diviše. Ovšem ani Jan Klauz nechtěl zůstat pozadu. První zatáčka tím pádem nabízela ambiciózní čtyřce asi tolik místa jako záchranné čluny Titaniku pasažérům třetí třídy.

Jan Klauz nemohl zatočit a vyjel ven. „Někdo mě trefil, nebylo už, kam uhnout,“ povzdechl si. „Mrzí mě to, nevešli jsme se tam, měl jsem do nájezdu jet pomalejc‘. Sere mě to, ale s tím nic nenaděláš. Jenže teď na mě zbyly zase ty brambory.“

Jenže v poslední větě se Jan Klauz zmýlil. Pravda, Andrej Diviš konsolidoval své vedení.  Jenže Jiří Wildt neměl své druhé místo nikterak jisté. Lukáš Volejník jsem přijel vyhrát titul. A nyní by měl být až třetí?! V žádném případě. Dotíral proto na Jiřího WIldta, ale v první zatáčce se oba srazili.

„Trefil jsem díru, poodjelo mi to, Mazňa to tam dal a šli jsme,“ líčil Jiří Wildt. Jízda byla pochopitelně zastavena a Lenka Felix vyloučila pražského borce. Pakliže by došlo k repete, byl by Jiří Wildt třetí. Jenže opakovat finále, byť je ve dvou, se již jury zdálo přespříliš riskantní. Rozhodla proto základní část, kde měl Jan Klauz o bod více než Jiří Wildt.

„Na takový rozbitý dráze to bylo vyrovnaný, ale dopadlo to dobře, jsme celí,“ glosoval finálovou jízdu Lukáš Volejník. Sám musel vzít zavděk druhým místem, protože ani rozjezd o vítězství nebyl vypsán. A on si byl s Andrejem Divišem rovný po všech stránkách. Respektive skoro po všech. Vyjma výsledku čtvrté jízdy, kde jej nepomucký závodník porazil, což jej poslalo na nejvyšší stupínek závodu. A možná i šampionátu, pakliže se už žádný další závod nepojede. Kdo ví, třeba už za tři týdny budeme spekulovat o podobném zázraku jako v úvodu reportáže.

 

Hlasy z depa

„Cestou sem jsme potkávali kluky na er-jedničkách a babičky na kolech bez čepice,“ připouštěl Andrej Diviš, že sám patřil do tábora skeptiků ohledně konání dnešního závodu. „Nevěřil jsem, že se může jet. Ale nakonec paráda. Finále jsem tušil, jak to dopadne. Prohráb‘ jsem trošku na startu. Na dráze už bylo dost vody, a kdo odstartoval, nechytal ji. Dneska jsem na tom seděl prvně, do Švédska jsem se nedostal. Jsem rád, že jedu aspoň do toho Ruska.“

„Dobrý,“ odtušil Lukáš Volejník. „Druhý místo není špatný, finále bylo zajímavý. Chtěl jsem to tam vsadit, ale ono ho (Jiřího Wildta – pozn. redakce) koplo. Škoda druhý jízdy s Andrejem, on mi to tam frknul, jel dobře. Cejtil jsem se na zlato, když tu nebyl Lukáš Hutla a Honza Klatovskej‘. Ale druhý místo je super, podívaná to byla dobrá.“

„Dobrý závody, super trénink na Rusko,“ bilancoval Jan Klauz. „Když se tak finálová jízda anulovala, dopadlo to, že jsem třetí. Zaplaťpánbůh. Bude líp za rok. Do těch sedmdesáti bych moh‘ jezdit.“

„Jsem úplně nasranej‘!“ vrčel Jiří Wildt. „Mazňa mi dluží zadní blatník! Ve finále jsem trefil díru, poodjelo mi to, Mazňa to tam dal a šli jsme! Je to škoda, mohla bejt‘ bedna. Jsem spokojenej‘, v první jízdě jsem porazil Andreje, ale zase on jel po roce. Jak ale dokázal jet s náma to finále, tak to je parádní.“

„Já si pěkně zazávodil,“ netajil se Jan Pecina. „Dráha dobrá, jen rozpis byl špatnej‘. Jel jsem třikrát s Andrejem Divišem, dvakrát s Klauzíkem. Ale mě už to v mým věku netankuje, tenhle mladej‘ tady vedle (Lukáš Hromádka – pozn. redakce), když chce cigaretu, tak mně říká ‚pane Pecina‘ (smích). A v pondělí musím jít do rachoty.“

„Dobrý, jsem zdravej‘, snad bude ruka dobrá,“ meditoval Radek Hutla. „Mám to oteklý, ale zlomený to nebude, uvidíme, co to udělá zejtra. Poslední jízdu jsem se na to už vysral, byly tam už díry, to trefíš a jdeš. Nejsem úplnej‘ magor. Snad…“

„Sbírat po bodu nestačilo,“ uvědomoval si David Lizák. „Potřeboval bych víc, ale musel bych riskovat. A ostatní jezdci jsou mazaný lišáci a jen tak nepovolej‘.

„Svezl jsem se a poslední nejsem,“ nešetřil Lukáš Hromádka nadšením. „Ledy se mi líbí. Zkouším motorku, ale líbí se mi to.“

„Na začátku jsem měl studenou motorku,“ pustil se Rob Irving do vyprávění. „Pak byl problém s karburátorem, ale jinak to bylo fajn. Bylo pěkné tady jet.“

			FIN
1. Andrej Diviš, Nepomuk	2 3 3 3 3	14	.
2. Lukáš Volejník, Osečná	3 2 3 3 3	14	.
3. Jan Klauz, Praha	2 3 3 2 3	13	L
4. Jiří Wildt, Praha	3 3 2 3 1	12	X
5. Jan Pecina, Osečná	3 1 2 2 2	10
6. Radek Hutla, Pardubice	2 2 2 2 0	8
7. Martin Běhal, Osečná	1 2 1 1 1	6
8. Robert Růžička, Praha	F 0 1 1 2	4
9. David Lizák, Divišov	U 1 F 1 2	4
10. Lukáš Hromádka, Kopřivnice	0 0 1 ex –	1 (los)
11. Jan Vaňátka, Pardubice	– – 0 0 1	1 (los)
12. Rob Irving, GB	– 1 0 – 0	1 (los)

Poznámka: po kolizi Jiřího Wildta a Lukáše Volejníka nebyla již finálová rozjížďka s ohledem na horšící se stav dráhy opakováno a za bernou minci konečného pořadí byla vzata výhradně základní část – při bodové rovnosti Andreje Diviše a Lukáše Volejníka rozhodl výsledek vzájemné jízdy; Lukáš Hromádka byl v rozjížďce s číslem jedenáct předjet po pádu vinou defektu přední pneumatiky o kolo.

Foto: Karel Herman a Mirek Horáček