Slaný – 26. ledna
V květnu 2017 se na slánském miniovále prvně postavil na pódium, když při třetím díle českého šampionátu stopětadvacítek na krátkých tratích skončil druhý za fenomenálním Pavlem Kuchařem. Rok se sešel s rokem a on se rozjížděl o postup do finále A při slánském Speedway Mini Cupu. Po pádu se z místní nemocnice vrátil s rozlomeným kloubem levého malíčku a prognózou na půldruhého měsíce pauzy. Ale kdeže! Bruno Belan, který předevčírem oslavil své třinácté narozeniny, zkrátil rekonvalescenci a o domácí bronz z klasického mistrovství může cinkat medailemi z evropského i světového poháru.
Bronz je přece jen trošku zklamáním
„Loni jsem se připravoval na kondičním cvičení s Vojtou Zamazalem ve Vinařicích,“ vrací se slánský závodník o zhruba dvanáct měsíců nazpět. „Makali jsme v tělocvičně, soustředili jsme se na vnitřní svaly. A bylo to znát.“
Kromě vlastní fyzičky zapracoval Bruno Belan se svým tatínkem Rudolfem rovněž na technice. „Starej‘ rám, co se kroutil, jsme dali zpátky do klubu,“ popisuje. „Koupili jsme rám od Edy, motor nám pořídil sponzor Wemoto.“
A šup, byl tady duben a Bruno Belan stál dvakrát na pódiu v mistrovských závodech stopětadvacítek na klasických oválech. V Pardubicích byl před ním pouze Jaroslav Vaníček, který dle odhadu Slaňákova otce motorem silnějším bratu o pět koňských sil. O tři dny později v Březolupech se mezi oba vklínil ještě Vojtěch Šachl.
„Byly bedny v Pardubicích a v Březolupech, užíval jsem si to,“ netají se Bruno Belan. „Dlouhá dráha mě baví díky svý rychlosti. My jsme měli základní motor, ale Jára jezdil racing.“
Přesto však pražského suveréna všech závodů kolibří kubatury dokázal porazit. Setkali se až na samotný závěr závodu v Divišově na samém konci července. Vpředu jezdil Jaroslav Vaníček, avšak Bruno Belan v těsném závěsu nedopřával klidu Pražanovi, který nakonec na začátku posledního okruhu upadl. A Bruno Belan musel k zemi také.
Repete nebylo třeba, Bruno Belan inkasoval tři technické body, Jaroslav Vaníček nic. „Asi jsem se líp udržel na promočený dráze po úpravě,“ komentuje slánský blonďák okolnosti, které ho v konečném důsledku vůbec poprvé postavily na nejvyšší stupínek vítězů. „Chtěl jsem ho porazit.“
V celkovém účtování šampionátu se vůbec prvně ve své kariéře umístil mezi top trojicí. „Třetí,“ odtuší své umístění hlasem, který na první pohled dává tušit nenaplněné ambice. „Moh‘ jsem bejt druhej‘, na Vojtu mi chybělo pár bodů. Kdybych neměl ten malíček…“
Super rychlá rekonvalescence
Pro bližší vysvětlení, proč nejkratší prst levé ruky slánského závodníka, rozhodl duel s Vojtěchem Šachlem o post vicemistra, se musíme vrátit ke květnovému pohárovému klání ve Slaném, jež jsme zmínili v úvodním odstavci. „To mě asi nejvíc z tý loňský sezóny naštvalo!“ durdí se Bruno Belan. „Lukáš mi podseknul přední kolo a šel jsem. Bylo to o postup do áčka. A prognóza byla šest neděl sádra a pak se uvidí.“
Nicméně Bruno Belan měl na své straně mocnou spojenkyni. „Sestřička ukecala doktorku, ať mi to po pár dnech sundá,“ vysvětluje. „Ale slíbil jsem, že jezdit nebudu. V pondělí mi to sundali, v úterý jsme zajeli motor, ve čtvrtek měli trénink a v neděli Mini Cup v Divišově. Takže jsem nejezdit stejně nevydržel (smích).“
Jarní závodní pauza Bruna Belana byla zkrácena na nejmenší možné minimum. Přinesla však ještě jedno pozitiv. Do jeho úrazu jezdil na krátkých oválech na starším motoru, který od té doby leží na ponku ve slánské dílně. A svého závodníka dovezl nejen k červencovému vítězství v Divišově, avšak i na malé Markétě při Speedway Mini Cupu zkraje října.
„Motorka letěla, byla dobře zpřevodovaná,“ vzpomíná slánský plochodrážník, který si po suverénním triumfu v základní části ve finále A vybral pochopitelně vnitřní startovní rošt, odkud rychlým startem změřil jak Vojtěcha Šachla, tak Jaroslava Vaníčka. „Po lajně mi to vyšlo, ten start byl dokonalej‘.“
Vždy to může skončit ještě lépe
Dílem díky pauze kvůli zranění, částečně i kvůli slabšímu motoru se Bruno Belan v obou domácích seriálech stopětadvacítek na mini tratích mezi nejlepší trojicí loni neumístil. „Snad se zlepším letos,“ reaguje na připomínku, že v mistrovství republiky na krátkých drahách skončil čtvrtý a při Speedway Mini Cupu pátý.
Na což však závodník Slaného může být plným právem hrdý již nyní, jsou jeho reprezentační výkony. „To jsem nečekal, bral jsem to jako normální závod,“ vyhrkne Bruno Belan, když mu připomenete stříbro z evropského poháru v Divišově. „Snažil jsem se, ale ve finále se Járovi Vaníčkovi poved‘ start. To byla ztráta a už to nešlo dohnat.“
Nicméně druhé místo v závodě, jenž je v podstatě roven šampionátu Evropy, se může získat maximálně jednou do roka. „Na bedně to bylo pěkný,“ kvituje Bruno Belan, přičemž dodává, že v žádném případě nešlo o žádnou selanku. „Poznal jsem, jak je to tvrdý. V jedný jízdě do mě Němec mlátil předním kolem, než jsem mu to složil víc.“
V září již byla faktura malíčku již dávno minulostí. Zapadala hlouběji a hlouběji do vzpomínek Bruna Belana. Úspěšné závody dávaly nové a nové podměty a on může sezónu s osmnáctkou na konci letopočtu zaknihovat jako úspěšnou. A to tím spíše, dovezl-li své stříbrné medaili z Divišova bronzovou sestřičku ze světového poháru ve francouzském Morizes.
„To bylo hezký, měli to udělaný pěkně,“ říká, než mu na mysl vytane ošemetné slůvko kdyby, na něž se sice nezávodí, ale místo v plochodrážních boxech má, ať chceme nebo nechceme. „Akorát ta dráha… Trošku děravá… A ta motorka, kdyby neprskala…“
Kdo ví, zda si Sam McGurk v Morizes vzpomněl, jak mu Vojtěch Šachl o tři týdny dříve v Divišově vyfouknul evropský bronz. „V áčku mi to zase prskalo a pak si mě objel,“ vybaví si Bruno Belan, kterak mu Angličan pro změnu vzal světové stříbro. „Třetí místo není špatný, ale druhý by bylo hezčí. A první úplně nejhezčí.“
K tomu nelze nic dodat, jen ukázat na měsíční kalendář, z něhož jsme neutrhli zatím jediný list. „Snad letos,“ chápe Bruno Belan rychle. „Trénuju s Lukášem Zemanem z Fitness klubu Slaný. Posilování a tréninky. Jedna motorka na sezónu je hotová, druhá se připravuje. Pojedu stopětadvacítky, dvěstěpadesátky jsou v jednání. Jestli jednu Slaný stáhne z Chabařovic, že bychom to zkusili.“
Bruno Belan děkuje:
Poděkovat chci Wemoto, Fitness Slaný, italská cukrárna Londa, rodině Krčmářových, trenérovi panu Rosůlkovi a tátovi a dědovi. A mámě, že to s náma snáší psychicky.“
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová a Gabriela Vaníčková
