Kolín – 12. ledna
Listopadová rána bývají mlhavě zasmušilá ve své neatraktivní šedi. Ale pravda, první listopadová neděle se v roce 2016 přece jen mohla více vyšňořit na premiéry, jichž se v Divišově stala bezděčným svědkem. Na její obranu je však nutno dodat, že Speedway Mini Cup neoplývá velkou předzávodní prezentací, protože se všechno vesměs řeší až na místě. A ona nemohla tušit, že Zdeněk Schneiderwind poprvé ukáže na nově postavený střední ovál. A že do závodu prvně naskočí borec, jenž o dva roky později bude ve stopětadvacítkách pošilhávat po prvních houslích. Přitom Vojtěch Šachl svou závodní kariéru odstartoval motokrosem.
Rána do vrat posunuje plochodrážní debut
Petr Šachl, otec divišovského závodníka, se nikdy netajil svým obdivem k motoristickému sportu, takže brzy v garáži přibyl pro jeho syna minimotocykl. „Ve čtyřech a půl letech jsem dostal první motorku, krosku Číňana,“ vypráví Vojtěch Šachl. „Pak to šlo dál před KTM, jezdil jsem motokros asi pět let. Úspěchy byly ale menší než teď v plochý dráze. Jezdil jsem republiku a větší závody, poslední byl ECC crosscountry v Bozkově.“
A čím to, že sport levých zatáček získal nad terénem vrch? „Tátovi se vždycky líbila plochá dráha,“ reaguje Vojtěch Šachl, aby jedním dechem doplnil, že se v tomto směru dokonale potatil. „Jezdili jsme ze závodů domů okolo divišovskýho stadiónu. Dostal jsem nabídku, jestli tam nechci jezdit. Vyzkoušel jsem si plochou dráhu a líbila se mi víc.“
Jenže žádný začátek nebývá jednoduchý. „Na druhým tréninku jsem si zlomil ruku,“ povzdechne si divišovský plochodrážník, jenž však na incidentu nenesl v podstatě žádnou vinu. „Táta s Martinem Málkem mi štelovali sedlo. Zavadili přitom o plynový lanko. Jak mě táta rozstrčil, draplo se to a šel jsem přímo do vrat.“
Vrata divišovského výjezdu z depa na ovál nesou stopy srážky ze srpna 2016 dodnes. Ostatně musela to být pořádná pecka, když ráfek předního kola zůstal naražený až na náboj. Vojtěchu Šachlovi museli v zlomenou ruku rovnat v nemocnici. A tak mu vlastně přišlo vhod, že se Zdeněk Schneiderwind rozhodl Speedway Mini Cup rozšířit ještě o jeden závod v Divišově, byť se v listopadu u nás už běžně nezávodí.
„Neodradilo mě to,“ odmítá Vojtěch Šachl myšlenku, že by mu úraz pokazil plochodrážní chutě. „Neměl jsem ani trému, byl jsem zvyklej‘ na závody z motokrosu. Užil jsem si to, jelo se na střední dráze a já byl devátej‘ z dvanácti. Jen mi v první jízdě vypad‘ kvalt.“
První pódium přichází v srpnu
Ještě v prosinci přibyla do rodinné dílny plochodrážní stopětadvacítka Shupa, pochopitelně v nezaměnitelných žlutočerných barvách. A již dost bouřlivé vody stopětadvacítek začal čeřit další draveček, o němž se dalo předpokládat, že ve startovních listinách nebude pouze do počtu.
„Bylo mi teprve devět let, nemoh‘ jsem jezdit ještě velký dráhy,“ vysvětluje Vojtěch Šachl, proč jej ve výsledcích sezóny 2017 najdeme pouze v seriálech na malých tratích. „Ale na krátkých se víc naučíš. Měl jsem už dvě motorky, během sezóny mi táta koupil ještě jednu.“
Vojtěch Šachl se učil evidentně rychle. V osmém díle pohárového seriálu na malé Markétě šel svému štěstí naproti. Z příznivého losu vytěžil maximum a s deseti body postupoval rovnou do áčka. To mělo jediného jistého účastníka v osobě suverénního Pavla Kuchaře, zatímco o poslední místo se museli rozjíždět hned tři další závodníci!
„V Praze jsem byl třetí,“ vzpomene si okamžitě na své první plochodrážní pódiové umístění. „Kuchtík byl první, přede mnou byl Jára Vaníček. Snažil jsem se ho předjet, ale nevyšlo to. Ale třetí místo bylo výborný.“
Konečný účet plochodrážní kampaně se pro Vojtěcha Šachla skládal z pátého místa v pohárovém seriálu a z osmého v šampionátu republiky. „Tak napůl,“ odtuší odpověď na otázku, zda byl sám se sebou spokojený. „Už jsem přece jen chtěl víckrát na tu bednu.“
Pochopitelně s jídlem roste chuť a před rokem měl Vojtěch Šachl jednoznačně jasno, že se jeho kariéra ubírá správným směrem. „Věděl jsem, že plochá dráha je ono, po motokrosu se mi ani nestejskalo,“ říká přesvědčivě s tím, že během zimy rozhodně nespal na svém jediném vavřínu. „Cvičili jsme doma s tátou. To je můj kondiční trenér, mechanik, sponzor a manažer v jednom.“
Medailová umístění se množí
Rok se sešel s rokem. Vojtěch Šachl je trojnásobným vicemistrem domácích stopětadvacítek. Vedle Speedway Mini Cupu a mistrovství republiky na krátké dráze totiž figuruje na druhé příčce závěrečné klasifikace rovněž v klasickém šampionátu kolibříků.
„Už mi bylo deset, už jsem moh‘ dlouhou jezdit,“ vysvětluje svůj vstup na běžné plochodrážní ovály. „Chtěl jsem si to vyzkoušet a tak jsem to prostě začal jezdit. A v září v Chabařovicích jsem vyhrál. Netratil jsem ani bod, táta to dobře naladil.“
První triumf vůbec však přišel o čtyři měsíce dříve během pohárového mítinku ve Slaném. „To byla první třešnička na dortu!“ libuje si Vojtěch Šachl. „Od startu jsem šel v áčku dopředu. A vyjel jsem si vítězství stylem start – cíl. A vyhrát se mi povedlo ještě ve Štětí, v Divišově a v polským Wawrowě. A v ceně speedwayA-Z. V posledním kole jsem Honzovi Jeníčkovi sebral litr. Hodil se, už je v kasičce, leží tam nedotčenej‘.“
Triumf slavil i při kostěnické rozlučce, přitom v podmínkách, v nichž by psa nevyhnal, sváděl líté boje s dvěstěpadesátkou sedlanou Janem Hlačinou. „Vzpomněl jsem si na motokrosový bahýnko, to bylo krutý,“ usměje se. „Zkušenosti z motokrosu jsem asi ani nepotřeboval, prostě jsem se toho nebál. Říkali, že vyhrajeme zlatou přilbu, tak jsem do toho šel. Ale nakonec ji dali Adamovi…“
Závodem roku 2018 v podání Vojtěcha Šachla je však bezesporu srpnový evropský pohár v Divišově. Stadión mu tleskal nejen proto, že je na něm doma. Ale zatímco Jaroslav Vaníček a Bruno Belan ve finále A odpálili jako střely, on si musel bronz do slova a do písmene vydřít.
„Do áčka jsem se dostal bez ztráty bodu,“ vypráví. „Ale pak jsem tam měl blbej‘ start a musel bojovat se Samem McGurkem. Nakonec jsem se toho nebál a podjel jsem ho. Ale on zase uspěl na světě, kam já jsem nemoh‘ kvůli věku.“
Dvěstěpadesátka frčí víc
Z vicemistrovských pozic vede ke zlepšení jedna jediná, ale o to složitější cesta, že pozice české stopětadvacítkářské jedničky se po Pavlu Kuchařovi zmocnil Jaroslav Vaníček. A loni byly doby, kdyby si člověk mohl myslet, že Vánoce přichází častěji, než by pražský kolibřík ztratil jeden jediný bodík.
„Budu se snažit ho porážet,“ nechce se Vojtěch Šachl smiřovat s jediným kompromisem. „Ale jsou tam taky další, co se budou snažit. Jenže já se budu více než snažit! Letos je novinka, že jezdím cvičit do Prahy na Markétu. A civím ještě doma.“
A jaké cíle si vlastně pro letošek vytyčil? „Chtěl bych se kvalifikovat do Toruně,“ reaguje bez váhání. „A tam zajet co nejlíp. V mistráku taky co nejlíp. Jsem taky pozvanej‘ do Belgie na stopětadvacítky a pojedu zase na Speedway Camp v Gdaňsku. Rádi bychom tam strávili čtrnáct dnů s karavanem a objeli tam nějaký závody. Loni tam s náma mluvil Patryk Dudek, letos by měl přijet Tony Rickardsson.“
Poslední novinku přinesl Vojtěchu Šachlovi loňský prosinec, když se po divišovské střední dráze prohnal s dvěstěpadesátkou. „Víc to jede!“ vyhrkne své bezprostřední dojmy ze stroje silnější kubatury. „Divišov nám koupil dvě Jawy a už dvakrát jsem se na tom svez‘. Byl mráz, ohřejval jsem si ruce na motoru. Letos ale můžu na dvěstěpadesátkách jen trénovat a závody na stopětadvacítkách jsou pro mě prvořadý.“
Vojtěch Šachl děkuje:
„Martinu Málkovi, pořád nám se vším pomáhá. Vaškovi Hromasovi, předsedovi divišovskýho klubu. A panu Hruškovi. Zdeňkovi Schneiderwindovi, že mně umožňuje připravovat se na Markétě. Panu Rosůlkovi za tréninky ve Slaným. Panu Šifaldovi. Fandovi Kalinovi, jak se staral na evropským poháru. Dědovi jako sponzorovi, tátovi jako mechanikovi a mámě jako fotografovi.“
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová a Lucie Šachlová
