Přelouč – 14. ledna
V pátek se měl pohybovat někde na trase mezi Suonenjoki a Kauhajoki, kde platil za jednoho z favoritů sobotní kvalifikace světového šampionátu ledařů. Ovšem místo tří set kilometrů ve Finsku nakonec absolvoval jen nějakých dvacet na cestě domů z pardubické nemocnice po operaci, jejíž výsledky pro něho přinesly předčasný konec letošní ambicí. Lukáš Hutla si však na své smůle dokáže najít humornou stránku a žertuje, že mu příprava na další ledařský rok nezabere tolik času.

 

Nešťastné, ale bohužel pravdivé proroctví

Lukáš Hutla přitom letošní rok spojoval s velkými ambicemi. Prošvihnul sice tréninkové kempy v Rusku, nicméně navzdory teplé zimě se vypravil alespoň na švédská jezera. Jeho dědeček Václav vypiplal jeho dva motocykly a on se skvěle uvedl v ouvertuře  Isracingserien v Örnsköldsviku. Jenže přišla neděle a s ní druhé kolo ledařské ligy v Bollnäsu…

„Je to malá dráha,“ vypráví přeloučský ledař. „Žádný bezpečnostní zóny, jen balíky slámy s pletivem. Před závodem jsem říkal, že jestli tady někdo půjde na držku, bude po něm.“

Shodou okolností to byl právě Lukáš Hutla, který ve své první rozjížďce upadl. „Bylo to mou nevyježděností,“ analyzuje příčiny své kolize s Ove Ledströmem. „Rusko mi neklaplo, to musím dotáhnout teď na podzim, abych tam byl od listopadu do prosince.“

A co se vlastně v Bollnäsu přihodilo? „Dal jsem to pod něj a v půlce první zatáčky jsme šli,“ povzdechne si Lukáš Hutla. „On šel do pletiva, já tým ramenem taky. Zaplaťpánbůh, že on je celej‘. Jsem rád, že se mu nic nestalo, moh‘ jsem za to já.“

 

Nefunkční plán B

Příběh Ove Ledströma měl šťastný konec. Švédský závodník se totiž předevčírem z Kauhajoki po rozjezdu s mladším Charly Ebnerem a Stefanem Pletschacherem kvalifikoval do finále. Český závodník však po poradě se svým otcem Radkem již večer obrátil svou dodávku domů. Ve středu již byl v pardubické nemocnici s plánem dát si vykloubené rameno do pořádku a v únoru být zpátky na ledových kolbištích.

„V pátek jsem přijel z nemocnice,“ pokračuje Lukáš Hutla ve svém vyprávění. „Dobrý, žiju. Ale nebyla to jenom naštíplá paže, vykloubený rameno a ulomená kůstka. Měl jsem utržený šlachy do ramene. Nemoh‘ jsem hejbat rukou, museli mě to otevřít. Ale nervy mám naštěstí v pohodě.“

Rázem je jasné, že plán B s únorovým comebackem musí vystřídat plán C, v němž motocykly hrají svou úlohu až mnohem později. „Už do nemocnice mi psala jedna medička,“ říká Lukáš Hutla. „Bylo mi řečeno, že srůstání těhle tkání je minimálně osm tejdnů. Radši si to nechám doléčit, takže jsem letos bohužel skončil dřív, než jsem začal.“

 

Ledařský optimismus

Ve chvíli, kdy Lukáš Hutla ukončí rekonvalescenci, ledaři již budou své letošní boje bilancovat. „Původně jsem myslel, že bude Rusko,“ svěřuje se Lukáš Hutla. „Pak mi to doktor sdělil, co to všechno je. Ať nedělám žádný velký akce. A tak jen povolím šrouby ve spojkách, vyčistím karburátory, přiryju motorky plachtou a jsem připravenej‘ na další sezónu.“

Kdyby se Lukáš Hutla kvalifikoval do finále mistrovství světa, ruku v ruce s jeho účastí v evropském šampionátu a startem v českém nároďáku v šampionátu družstev, by to přineslo jeho odjezd do Ruska prakticky na celý únor. Nyní se tím pádem mohou změnit pořadatelské plány jeho otce, pakliže by druhý měsíc roku byl pořádně mrazivý.

„Ve Švédsku bylo pět, když jsem přijel, tady bylo mínus šest,“ uvažuje Lukáš Hutla. „Když bude led, snad něco uspořádáme. To víš, že bych na to chtěl nasednout už teďka, ale chci všechno doléčit. Štve mě, že cesta do světovýho finále takhle skončila. Snad se příští rok na mě Štěstěna usměje.“

Foto: Karel Herman a Mirek Horáček