Slaný – 26. prosince
Vždycky si přál být plochodrážníkem. Sice se z Březolup odstěhoval ke Kladnu již jako malý chlapec, ale na Moravu jezdil pravidelně na prázdniny k babičce. A jeho touha neslábla. Jenomže jeho maminka nebyla představě, že by se proháněl na závodní pětistovce dokola v těsné blízkosti dřevěných mantinelů nikterak nakloněna. Přání osedlat závodní stroj mu až po dlouhých letech splnila jeho manželka Kateřina a on si narozeninový dárek pořádně užil. V pátek 12. září roku 2014 se před tréninkem juniorů proháněl na pražské Markétě v sedle stroje Pavla Ondrašíka oblečený v montérkách, které mu vysloužily přezdívku rychlej instalatér. Jenže jeho syna Vojtěcha zaujali spíše kolibříci na vedlejším malém oválu. A když se stejně jako jeho tatínek chtěl stát plochodrážním závodníkem, Jan Zamazal mu neřekl ne.
Plochodrážní touha přenesená z otce na syna
„K ploché dráze jsem se dostal náhodou,“ ujímá se slova Vojtěch Zamazala. „Táta si přál ke čtyřicátým narozeninám svézt se na plochodrážní motorce. Mamce se to podařilo zařídit na Markétě a jeli jsme se tam na tátu podívat. V ten den zrovna na malém oválu probíhal trénink a mně se to zalíbilo a chtěl jsem to zkusit. Protože jsme od Kladna, zavolali jsme do Slaného a pan Křikava nás pozval, ať se přijdeme podívat. Trénoval tam zrovna Bruno, půjčil mě a Samovi motorku na svezení. A já věděl, že se budu na motorce bez brzd chtít svézt znova. I když jsem na žádné jiné motorce předtím neseděl, hrál jsem fotbal za SK Vinařice, ale jen za přípravku.“
A tak roku 2015 dostaly slánské závody charakteristický kolorit. Ve spodní části depa za mostem pro diváky stála trojice Bruno Belan, Vojtěch Zamazal a Samuel Win a čekala na konec série hlavního závodu, aby divákům v exhibičních rozjížďkách mohla prezentovat své umění.
Ještě v sezóně 2015 se Vojtěch Zamazal vypravil na zkušenou do Chabařovic a do Prahy, kde participoval ve vložených jízdách při Speedway Mini Cupu. „Ve Slaném jsme nejprve začínali na zapůjčené motorce, na které jsme se se Samem střídali,“ říká slánský závodník. „Po několika trénincích pan Rosůlek řekl, že by bylo dobré se zúčastnit nějakých závodů a jet alespoň vloženky. Tak jsme jeli s Brunem do Chabařovic. Atmosféra v depu při závodě se mi zalíbila a už jsem se těšil, až se zúčastním i prvních závodů.“
Zjara 2016 se Vojtěch Zamazal ve Slaném a v Praze objevil jako regulérní účastník Speedway Mini Cupu, aby v půlce května debutoval i v klasickém mistrovství republiky stopětadvacítek. Jeho mítink v půli května tradičně doprovázel slánský Memoriál Antonína Vildeho. A hrdina našeho vyprávění skončil devátý, když za sebou nechal Terezii Nádraskou, která se spíše než se soupeři prala s technickými problémy svého motocyklu.
„Na tento závod si vzpomínám,“ reaguje Vojtěch Zamazal. „Byl to můj první závod na klasickém ovále, nějaké Minicupy jsem jel už dříve. Byl jsem nervózní, a pokud si vzpomínám, tak už v tréninku se mi nějak vlnila motorka. V depu jsme zjistili, že je prasklý rám, tak jsem jel na půjčené malé motorce od Bruna. Hned v první jízdě jsem najel do pásky, protože tahala spojka, startoval jsem z hendikepu. Terce to naštěstí pro mě nedojelo a já získal ten jeden bod, co rozhodl o tom, že jsem nebyl poslední.“
Škola rozhodla o pohárovém bronzu
Kariéra se většinou začíná na malých drahách, avšak Vojtěch Zamazal je kombinoval s klasickými tratěmi již od počátku. „Když jsem ve Slaném začínal, trénovalo se jen na klasickém ovále a na kuželech v zatáčce u depa,“ vysvětluje. „Proto mi přišlo kombinování závodů na krátkých a klasických dráhách jako správná cesta.“
Již sezóna 2017 potvrdila správnost takové filozofie a posunula Vojtěcha Zamazala hodně nahoru ve výsledkových listinách. Skončil desátý v klasickém šampionátu stopětadvacítek, jedenáctý na krátké a dvanáctý ve Speedway Mini Cupu. A to jej navíc zabrzdilo zranění, když si v půli srpna v Divišově zlomil kůstku na svém pravém zápěstí.
„Sezónu 2017 jsem začínal ještě na klubové motorce, která nás hodně zlobila, a bylo plno technických problémů, kvůli kterým jsem plno jízd nedojel,“ bilancuje. „Proto jsme se rozhodli k pořízení vlastní motorky. S tou jsem začal jezdit někdy v půlce sezóny a hned v nějakém druhém nebo třetím závodě jsem v Divišově měl pád a zlomil si nějakou kůstku v zápěstí. Závod jsem ještě dojel a už na vyhlašování jsem mohl podávat klukům jen levou ruku. Skončilo to sádrou a asi šest týdnů jsem se nesvezl. Díky technickým problémům v první půlce a zranění v druhé půlce jsem ztratil hodně bodů, tak myslím, že mohla tato sezóna dopadnout i lépe.“
Jako pádný důkaz, že se Vojtěch Zamazal rozhodně nepohybuje s hlavou kdesi v oblacích, svědčí letošní výsledky. Zkraje června se v Divišově vůbec poprvé postavil na stupně vítězů. Ve finále A závodu Speedway Mini Cupu dojel do cíle za Vojtěchem Šachlem a vítězným Jaroslavem Vaníčkem.
„Byl to vynikající pocit, byl jsem rád, že jsem se konečně dočkal,“ usmívá se. „Radost byla ještě násobená tím, že se do Divišova zrovna přijel podívat strejda a povedlo se to zrovna před ním.“
Ostatně k bronzu neměl daleko ani v celkové klasifikaci poháru, vlastně stačilo jet zářijový závod v Chabařovicích… „V září jsem nastoupil do prvního ročníku technického lycea na Kladně a zrovna v termínu závodu v Chabařovicích probíhal adaptační kurz prvního ročníku celé školy,“ objasňuje, proč poprvé a naposledy v letošním ročníku Speedway Mini Cupu scházel. „Ačkoliv jsme celou sezónu plánovali vše podle závodů, abych odjel všechno, s tímto jsme nepočítali. Škola dostala přednost, ale ten chybějící závod mě mrzí, protože jsem se celou dobu na tom třetím celkovém místě v Minicupu držel.“
Pětistovka jediná cesta dopředu
Po bronzu ve Speedway Mini Cupu se ochotně natáhl Jan Jeníček, když v konečném součtu předčil Vojtěcha Zamazala o pouhých sedm bodů. Nicméně se čtvrtým místem může být slánský závodník spokojený stejně jako s pátým v mistrovství republiky na krátké dráze a šestým v klasickém šampionátu. Anebo čekal víc a je zklamaný?
„S celkovým umístěním v letošní sezóně jsem spokojený,“ vrtí Vojtěch Zamazal záporně hlavou nad podobnými hypotézami. „Jen na klasické dráze to mohlo být lepší. V prvních třech závodech v Pardubicích, Březolupech a Plzni se nám nedařilo nastavit motorku a já jsem hodně ztrácel na startu a v jízdě jsem to pak už nedohnal. V dalších závodech jsme dávali lehčí převody a začal jsem vozit víc bodů.“
V červnu oslavil své patnácté narozeniny a je nejvyšší čas pošilhávat po silnější kubatuře. „Stopětadvacítky jsem definitivně uzavřel, motorku jsme již prodali,“ má naprosto jasno o dalším směřování své kariéry. „V červenci jsem se poprvé v Divišově svezl na pětistovce půjčené od Fandy Kliera. Už tam jsme se rozhodli že dvěpade přeskočíme a budu trénovat rovnou na půllitru. Ten jsme pořídili a mám za sebou trénink ve Slaném, Plzni a Chabařovicích.“
Otec Jan již tedy není jediným členem rodiny Zamazalovy, který na ovále vodil pětistovku. „Příští rok jsem se chtěl účastnit přeboru,“ přibližuje jeho syn své plány na rok 2019. „Ale s novým systémem jen pro šestnáct jezdců se mi asi nebude chtít se někam táhnout kvůli jedné kvalifikační jízdě. Raději budu tedy trénovat, získávat zkušenosti a snad i rychlost. No, a v druhé půlce sezóny pak možná zkusím i ten přebor.“
Vojtěch Zamazal děkuje:
„Poděkovat bych chtěl rodičům za jejich čas a podporu, babičce, dědovi a strejdovi za finanční pomoc. Panu trenérovi Rosůlkovi za neustálou snahu mi pomoct, klukům Belanům a Krčmářům za pomoc v dílně a Karlovi Průchovi a Fandovi Moulisovi za pomoc s pětistovkou.“
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová, Gabriela Vaníčková a laskavostí Jana Zamazala
