Úhřetická Lhota – 9. prosince
Geneze růstu úspěšného plochodrážního kolibříka je v zásadě stále stejná. Ke sportu levých zatáček se dostane vlastně náhodou, ale lepší se závod od závodu. Nejprve na krátké, pak i klasické dráze. Poráží stále lepší konkurenty, stále častěji stojí na pódiu, přičemž už nemusí spoléhat na zaváhání ostatních závodníků. A soupeři již vědí, že je nutné jej brát vážně, nesmírně vážně, byť se ještě nestal nekompromisním buldozerem na hrnutí trojek na svá konta. Příběh Jana Jeníčka, jenž příští měsíc doma v Úhřetické Lhotě oslaví své třinácté narozeniny, není proto zas až tak neobvyklý, byť rozhodně stojí za přečtení.
Za tři týdny po debutu na nejvyšším stupínku pódia
Již v dětství se Jan Jeníček pravidelně jezdil dívat na motokrosy do Kostěnic, kam to z Úhřetické Lhoty má, coby kamenem dohodil. Sousedi z jeho vesnice závodili, jeho starší bráška Jirka chodil mávat praporkem jako traťový maršál. A když se na trati objevili nejmladší závodníci v sedlech malých motocyklů, hrdina našeho vyprávění měl oči navrch hlavy a chtěl být na trati mezi nimi.
Jenže vyskládat dvacet tisíc na dřevo za mini motokrosový motocykl se jeho rodičům přece jen zdálo přespříliš. Nicméně řešení synových závodnických choutek bylo blíže, než by se jim zdálo. Na opačném konci Kostěnic totiž poblíž drážního tělesa vznikl improvizovaný ovál pro plochou dráhu. A Dan Macl, který se rovněž angažoval při pořádání kostěnických motokrosů, se jednoho krásného jarního dne roku 2015 objevil na dvorku domu Jeníčkových.
„Byl jsem venku na zahradě,“ vzpomíná Jan Jeníček na osudové setkání. „Přijel Dan, kamarádil se s taťkou, a zeptal se mě, jestli nechci jezdit plochou dráhu. Tak jsem to zkusil. V Pardubicích mi půjčili stopětadvacítku. Začal jsem na ní trénovat v Kostěnicích. Nejdříve na velký dráze, pak mě dali na malou a teď jsem zase na velký.“
Žádný učený z nebe pochopitelně nespadl. „Nejdřív nic moc,“ vzpomíná Jan Jeníček na své první plochodrážní krůčky. „Jezdil jsem jen tak dokolečka, ale pak jsem při výjezdech zkoušel přidat plyn. A šlo to do smyku. Předtím jsem jezdil jen na malý motorce na zahradě dokolečka.“
Nový adept plochodrážního řemesla se při prvním závodě objevil na malé Markétě, když se zde v půli července konal sedmý díl pohárové série Speedway Mini Cup. „Bylo to takový…“ přemítá Jan Jeníček nad svým umístěním, jímž uzavřel jedenáctičlenné startovní pole. „Bál jsem se, jel jsem na poprvý. A taky tam byly mantinely. Nakonec se mi to líbilo a bylo to dobrý.“
Do konce sezóny 2015 stihnul ještě debutovat v mistrovství republiky jak na krátké, tak klasické dráze. A dokonce se podíval i na nejvyšší stupínek vítězů a to dokonce na nějaké tři týdny od svého prvního závodu na pražské Markétě. V tropickém vedru vyhrál kategorii mladších závodníků při hobby podniku v Kostěnicích.
„Bylo to takový, že ostatní měli slabší motorky,“ komentuje Jan Jeníček svůj první triumf. „A já měl proti nim s plochodrážní stopětadvacítkou výhodu. Ale jít na bednu bylo dobrý.“
Pevně zaťatý drápek ploché dráhy
O plochodrážní budoucnosti Jana Jeníčka bylo rozhodnuto a on se počínaje sezónou 2016 stal inventářem českých závodů stopětadvacítek. Soustředil se především na malé ovály, když v klasickém mistrovství republiky odjel pouhé tři mítinky.
„Byla to moje první kompletní sezóna,“ říká. „Na velký dráze je taková rychlost, že mi tam vadily díry. Už jsem si zvyk‘, ale Březolupy a Plzeň, kde jsou díry hodně, se mi nelíbí doteď. Jezdili jsme na akademie do Slaného, pan Štancl mně hodně poradil, ať nakročuju víc nahoře. A ramenem, kdyby se mi to přetočilo, abych to ještě vybral. Používám to pořád. Pak mně ještě Aleš Dryml poradil, ať nakročuju víc do boku, abych to víc skládal.“
Shrneme-li jeho výsledky sezóny s letopočtem 2016, vyjde nám především šesté místo v šampionátu na krátkých drahách a osmé ve Speedway Mini Cupu, v němž se však pravda objevoval spíše sporadicky. „Už si to moc nepamatuju, těch závodů je hodně,“ krčí rameny, ale v jednom má jasno. „Plochá dráha se mi pořád líbí, je to takovej‘ můj jedinej‘ velkej‘ sport. I kdybych měl teď jezdit motokros, zůstal bych u plochý dráhy, protože ta je ta hlavní.“
Přitom dříve neměl o sportu levých zatáček velké povědomí. „Předtím jsem o plochý moc nevěděl,“ připouští. „Až pak mi taťka řek‘, že se jezdí jen do leva. Na začátku nám hodně pomáhali Novákovi, dovedli nás za panem Vozárem. Dan Macl byl první, ale potom na Zlatý přilbě to šlo přes Novákovy.“
Loni si Jan Jeníček při mistrovském podniku na malé dráze ve Slaném před Memoriálem Antonína Vildeho poprvé vyskočil na pódium, samozřejmě nebudeme-li počítat kostěnické akce. „Ve Slaným jsem měl zrovna sestřenici,“ vybaví si okamžitě. „Poprvý se šla podívat na plochou dráhu a skončilo to, že jsem byl třetí.“
To už závodní kariéra Jana Jeníčka nabrala pořádný švunk. Třetí příčku v mistrovském mítinku zopakoval ještě zkraje června v Divišově a v srpnu při poháru na malé Markétě. Celkově byl na krátké dráze šestý v šampionátu a jedenáctý ve Speedway Mini Cupu, který však neodjel kompletní. Poprvé však absolvoval kompletní program mistrovství republiky na klasických tratích.
Kdyby rychlá klubová Shupa s dvouventilovou hlavou Takegawa vydržela, mohl by skončit lépe než coby pátý závodník závěrečné klasifikace. „Ten jel…“ vybaví si Jan Jeníček. „Jenže dlouho nevydržel, v červnu jsem v Pardubicích nedojel ani jednou. Pak jsme jeli trénovat do Kostěnic. Řekˇjsem, že si dám kolečko. Slyšel jsem ránu. Jak to bouchlo, vymáčk‘ jsem spojku, abych dojel. A pak se taťka podíval pod motor a tam díra.“
Objednali nový pohonný agregát, který vydržel až do konce letošní sezóny. „Bedny loni byly takový, že buď tam někdo někdy nebyl, nebo někdo spadnul a do finále A jsem šel já,“ vrací se Jan Jeníček ještě k plochodrážní kampani 2017. „Ale bedna se počítá a je to dobrej‘ pocit.“
Dosavadní vrchol
Sezóna 2018 se ještě vlastně teprve pořádně rozbíhala a Jan Jeníček vyhrál druhý podnik šampionátu na krátkých drahách v Praze. „Zase jsem přes zimu cvičil jako každej‘ rok, trénovali jsme v Kostěnicích a chodil jsem ještě na atletiku a judo,“ říká, že zimní přípravu bral opět z poctivého gruntu. „Mamka byla zrovna v nemocnici. Řek‘ jsem, že pro ni v Praze vyhraju. A vyhrál jsem, v nemocnici jsem jí nechal pohár. Bylo to pěkný, poprvý jsem vyhrál!“
Cesty na stupně vítězů mu letos rozhodně nebyly cizí. A medaile v konečných klasifikacích jej neminuly. Na krátké dráze skončil třetí jak v šampionátu republiky, tak v pohárové sérii. V klasickém mistrovství byl čtvrtý, když mu třetí bronz vzal jen slabší úvod v seriálu. A na samotný závěr vyhrál poslední Speedway Mini Cup v Divišově.
„Vítězství v Divišově bylo se štěstím,“ upozorňuje, že mu triumf vlastně přihráli Vojtěch Šachl s Jaroslavem Vaníčkem svými vyjetím mimo trať. „Jeli jsme za sebou, viděl jsem, že Vojta už jednou do Járy šel. Rychle se rozjel, přetočil se, aby do něj nevrazil. Pak vyjel a oba se dostali ven. To jsem se docela lek‘! Viděl jsem, že byli blízko u sebe, dotýkali se. Jarda nemoh‘ zatočit, protože tam byl Vojta. A ten nevím, asi se lek‘.“
Kde se však Jan Jeníček stal neoddiskutovatelným suverénem, byl červencový Srandamač v Kostěnicích. V něm se svou stopětadvacítkou porazil pětistovky nejen místních hobíků, ale i Františka Kliera. Na triumf v závodě kategorie Speedway vzápětí navázal triumfem v nadstavbové rozjížďce o Cenu speedwayA-Z.
„Poved‘ se mi start, ani nevím jak, vždycky to hrabalo,“ pouští se do vyprávění. „Předjel jsem Milana Moravce, co byl tak rychlej‘. Všichni mi říkali, že jsem vyhrál závod. Nevěděl jsem, proč to říkaj‘, myslel jsem si, že to byla jen jízda o postup.“
Nicméně Cena speedwayA-Z byla samostatným závodem. „Byl jsem na startu já, Milan Moravec a Franta Klier,“ líčí. „Milan spadnul, Fanda pak odstartoval dobře, zavřel mě, málem jsem spadnul. On se otáčel, jestli mě neshodil. Pak jsem to zkoušel venkem, přibližoval jsem se a nakonec ho předjel. To bylo pěkný.“
A jak je možné s kolibříkem porazit plnoobjemový motocykl? „Jak jsem cejtil, že ho doháním, neubíral jsem,“ odpovídá Jan Jeníček. „Nevadily mně ani díry, držel jsem tam, chtěl jsem vyhrát. Tu cenu chtěli všichni, hned je lepší závod.“
Sezóna 2018 se mu bilancuje dobře. „Mohla bejt lepší,“ nezůstává Jan Jeníček ustrnutý v poloze spáče na vavřínech. „Hlavně ve Slaným, jak tam byl Štěpán Jurča. Měl smůlu, že si nezapnul metyl, to mi taky pomohlo k bodům. Jinak dobrý celej‘ rok, spokojenost veliká.“
Napřesrok by mohla být ještě lepší. „Budu se snažit,“ plánuje. „Zase cvičím, cvičím celej‘ rok, ale teď přes zimu víc. Chtěl bych chodit do Sokola na gymnastiku. Motorku už mám, Zlatá přilba mi koupila čtyřventily. Měl jsem ji půjčenou i v Pardubicích, jak jsem byl druhej‘.“
Jan Jeníček děkuje:
„Rodině, dědovi a babičce za podporu. Zlatý přilbě za půjčení motorek a za všechno. Novákovým, jak mně poradili, panu Štanclovi za rady se stylem, ty akademie mi daly hodně. A taky panu Rosůlkovi. Danovi, že mně poradil jí na plochou dráhu. Zdeňku Schneiderwindovi, jak se stará o všechny mladý, a panu Vozárovi.“
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a Eva Palánová
