Lidé z tohoto světa odcházejí, ale jejich příběhy zůstávají. Miroslav Motyčka, s nímž se rodina a přátelé rozloučí zítra v 9:15, jich zanechal mnoho. Rozhodně nebude na škodu připomenout si jeho zlaté ruce ve vyprávění, které bylo sepsáno téměř na den před deseti lety.

 

Od soutěží na silnici
Motocyklové opojení zasáhlo Miroslava Motyčku, jenž se narodil 15. ledna 1934, poměrně brzy. Už roku 1951 se objevil na startu motocyklové soutěže ve svých rodných Svitavách. „Naši mně koupili motorku,“ vzpomínal po více než padesáti letech. „Jenže v tom jednapadesátém jsem nedokázal ani odstartoval. Naši mě utěšovali, nic si z toho nedělej, kašli na to, určitě se ještě něco pojede.“

A ono se jelo. Počátek padesátých let byl totiž přebohatý na motocyklové závody a diváci si mohli každý víkend vybírat hned z několika akcí. Nicméně ne vždy to bylo jednoduché. „Jednou jsem jel terén v České Třebové,“ nemohl zapomenout svérázný motokros nazývaný Motocyklem po lyžařských stezkách, jehož kolo měřilo hned několik kilometrů. „Byl tam takový umělý skok. Skočil jsem ho, ale jak jsem se držel řidítek, prasknul mi pásek u kalhot.“

Nicméně srdce táhlo Miroslava Motyčku spíše k motocyklové silnici. „Cestovní dvěstěpadesátku Jawu od rodičů jsem vyměnil za závoďáka,“ vypráví o svých silničářských prvopočátcích. „Když to zjistili naši, chtěli se málem zastřelit. Ale já jsem získal jednu z nejrychlejších dvěstěpadesátek. Byla od Jílka z Brna. Poprvé jsem na tom vyhrál i Svitavy. Pak mně místní závodníci ukradli klikovku a policajti mi chtěli motorku kvůli vyšetřování vzít. Řekl jsem jim, že to by mě nejdřív museli zabít!“

Ve svitavské garáži se záhy objevil Walter, tentokrát třistapadesátka. „To byl ale motocykl,“ vzpomínal uznale Miroslav Motyčka. „Koupil jsem ho od Pavla Slavíčka a byl po Robertu Jankovi. Ale furt trhal rámy a teprve až později jsem sehnal od Vojty Diviše ze Sloupnice rám, který vydržel.“

V sedle silničního motocyklu pak Miroslav Motyčka dokázal vydržet bezmála celé čtvrtstoletí. Jeho kariéra vyvrcholila v půli sedmdesátých let, kdy patřil k inventáři přeboru české části tehdejší československé federace.

Mechanikem i trenérem plochodrážníků

Proč na stránkách plochodrážního magazínu píšeme o silničářovi, řeknou si možná mnozí ze čtenářů. Miroslav Motyčka sice zažil dvacetiletou slávu svitavského stadiónu U tabačky, kde se jezdilo bezmála do poloviny sedmdesátých let, avšak do závodů zasáhl jen jako pořadatel. A když se plochodrážní ovál kvůli stavbě krytého bazénu a koupaliště musel zrušit, zdálo se, že je sport levých zatáček pro Miroslava Motyčku uzavřenou kapitolou. Na motory ovšem nezanevřel a věnoval se závodním úpravám východoněmeckých dvoutaktů pro automobilové závody.

Jenže v šestaosmdesátém Svitaváci otevřeli nový plochodrážní areál v Cihelně. Kromě spousty diváků poutal pozornost i mnoha mladých chlapců, kteří to ještě před koncem dekády zkoušeli nejprve na Simsonech a později i plnoobjemových Jawách. „Lubomír Vozár z pardubického Racku do Svitav přihrál první pětistovky,“ vysvětloval Miroslav Motyčka, proč se objevil v plochodrážním depu jako mechanik. „Obrátili se na mě, protože to neuměli načasovat.“ A vyhlášený všeuměl, který uměl opravit snad cokoliv, jim pomohl.

Na svitavském ovále se postupně objevili Zdeněk Peša, Drahoslav Sauer a vnuk hrdiny našeho vyprávění Miroslav Hájek. Ten dokonce absolvoval několik závodů pod tehdejším věkovým limitem šestnácti let. Nikdo to ovšem nezaregistroval. První průkopníky následovali Richard Berger, Jan Marek a Jaromír Otruba. Miroslav Motyčka kromě mechanika působil rovněž jako trenér, který se neváhal postavit do zatáčky, aby tak s nasazením vlastního zdraví nováčkům ukazoval ideální průjezd.

Každý z nich profitoval z umu a zlatých rukou Miroslava Motyčky. Ovšem sám přiznával, že si jeho srdce nejvíc získal Jan Hořovský. Ještě dlouho o něm veterán motocyklové silnice hovořil jako o velikánském talentu, jenž však byl souhrou okolností promarněn. „Jednou přišel Zdeněk Peša s tím, že na sídlišti jezdí kluci na kole,“ vybavil si Miroslav Motyčka jejich první setkání. „Řek‘ jsem mu, přiveď je sem, zkusí Simsony! Honzovi bylo třináct a poprvé se na motorku dostal koncem roku. Měl jet jen tak, žádnej‘ smyk. To taky dělal. Jenže jen jsem se otočil, už tím smykem jel!“

Ze Simsona byl logický krok do sedla pětistovky. Ale to byl současně kámen úrazu. Psal se totiž rok 1995 a půllitra směli oficiálně krotit minimálně šestnáctiletí. K tomu však Janu Hořovskému dva roky chyběly. Na svitavské dráze byli tehdy častými hosty pardubičtí závodníci i s funkcionáři. A byť ani oni neměli v otázce dodržování věkového limitu právě nejčistší svědomí, svitavský chlapec s nimi na dráhu nesměl. Také zákaz ze strany svitavského klubu na sebe nedal dlouho čekat.

Pilník, děravé boty a rána do mantinelu

Uběhly dva roky. Avšak Miroslav Motyčka se jen těžko smiřoval s myšlenkou, že by se Jan Hořovský nikdy neměl objevit na startu. Slovo dalo slovo, přátelé přispěli nějakou tou tisícovkou a sedmnáctiletý truhlářský učeň se na začátku osmadevadesátého mohl začít připravovat na sezónu.

Jenže během těch dvou oběhů naší planety kolem Slunce se situace pořádně změnila. Doba plochodrážníkům ve Svitavách nepřála. Když se tedy Miroslav Motyčka obrátil na představitele klubu se žádostí o finanční příspěvek na nákup dílů v Divišově, narazil na negativní postoj. „Nebyly žádný peníze,“ vzpomínal Miroslav Motyčka. „Přesto jsem se však rozhodl to risknout a udělat motor doma.“

Léta komunistického nedostatku, kdy si závodník musel všechno zajišťovat sám a mnohdy doslova na koleně, se paradoxně zúročila i demokratických časech. „Píst jsem dělal ve svěráku pilníkem,“ popisoval své sisyfovské úsilí svitavský všeuměl. „Na soustruhu to totiž nejde, protože je oválnej a do kužele. Má hodně měr a tak jsem každý šáhnutí pilníkem musel hned proměřovat. Tři dny jsem to dělal a přísahal, že už nikdy žádnej‘ píst nechci vidět!“

Když měl motor složený, bylo na svitavské dráze hluboké bahno. „A tak jsem se rozhodl, že ho zaběhneme na normální silnici,“ vyprávěl Miroslav Motyčka. „Tlačili jsme to s Honzovým tátou za město na silnici, která vede k lesu. Jenže ve směru na Javorník stáli policajti, takže jsme si raději dali v hospodě pivo a počkali, až odjedou. Pak jsme tam dvě hodiny jezdili. Musíš to brzdit nohama a dvoje boty šly na tom asfaltu do háje. Měli jsme v nich díry až na ponožky. Ale motocykl jel jak strhanej!“

Pak přišel konec dubna a s ním tehdy klasický dvojdílný začátek juniorské sezóny na pardubické škváře. Čtyři body v páteční kvalifikaci stačily plochodrážnímu novicovi na třináctou pozici a místo v prvém juniorském finále v sobotu. Tady se o bod pohoršil, ovšem celkové patnácté místo nebylo vůbec špatným počinem.

Juniorský šampionát roku 1998 byl upřímně řečeno podivný. Své podniky postupně odvolaly Chabařovice a Svitavy a tak se o mistru rozhodovalo pouze ve třech závodech. A ten druhý byl na programu bezmála dva měsíce po Pardubicích. Jan Hořovský se během této pauzy svezl pouze jedenkrát. Ve čtvrtfinále šampionátu jednotlivců v Pardubicích se blýskl, když dlouho statečně vzdoroval Tomáši Hejtíkovi z pražské Markéty. Nakonec však upadl.

Mnohem horší pád však přišel právě ve druhém závod juniorského šampionátu na pražské Markétě. Svitavský jezdec se v prvých třech jízdách na neznámé dráze rozkoukával. Avšak poté dokázal v rozjížďce s číslem patnáct odstartovat na Josefa France spěchajícího sesadit Radka Smolíka z pozice leadera průběžné klasifikace. Pražský borec se však brzy prosadil do čela. Když se však o předjetí pokoušel i slánský Miloslav Prokop, skončilo to hrozivým nárazem obou rivalů do mantinelu.

Jan Hořovský utrpěl zlomeninu pánve a do sedla plochodrážního motocyklu se již nikdy nevrátil. Jeho snaha závodit se ve svitavském klubu nesetkávala s pochopením. Ale nechme o tom vyprávět Miroslava Motyčku: „Dělali jsme všechno, ale podpora od klubu nebyla žádná. Opravovali jsme manťáky, a aby nám vyplatili cesťák, stavěli jsme zadarmo plot okolo stadiónu. Když jsme se nedoprosili o úpravu dráhy pro tréninky klubovým traktorem a nesehnali ani děvče ze sousední farmy, které nám nezištně pomáhalo, tahali jsme válec s vodou po dráze škodovkou. Samozřejmě jsme jí uvařili.“

Za těchto okolností se bohužel nedalo pokračovat.

Po letech
A jak prožíval závody Jana Hořovského jeho mechanik a rádce Miroslav Motyčka? „Měl jsem lufta, aby se to nekouslo,“ přiznával po více než pěti letech od popisovaných událostí. „Ale bylo to dobře otryskovaný, proto to tak dobře jelo. Motor odjel čtyři závody bez sebemenší závady a kromě pádů dojel všechny jízdy. Třeba v Pardubicích Honza neuhnul Hejtíkovi. A takovej‘ start, jako měl v Praze, jsem ještě neviděl!“

Postupem doby Miroslavu Motyčkovi nesloužilo zdravíčko, jak by mělo. Nicméně s nepřízní osudu se rval stejně zarputile jako kdysi se soupeři za úzkými řidítky závodních speciálů. Dlouho jsme jej potkávali v depu při každé ploché dráze ve Svitavách. A také každé ráno v restauraci Národní dům lidově zvané Kongo, kam docházel na svoje dvě točené desítky.

„Rajbovali kočce ocas,“ byla jedna z jeho oblíbených průpovídek, na kterou budeme vzpomínat napořád. Budiž mu země lehká!