Mariánské Lázně – 20. června
Ještě minulý čtvrtek ležel Karel Kadlec v Bielefeldu v nemocnici a zotavoval se po operaci roztříštěné klíční kosti. Kromě toho ho trápily fraktura lopatky, následky těžkého otřesu mozku a tři zlomená žebra, z nichž jedno propíchlo plíci. O tom, kdy se po hrozivé kolizi s Christianem Hülhorstem v semifinále mistrovství světa v Bielefeldu znovu posadí do sedla, nechtěl ani spekulovat. O to větší šok se naskytl všem, kdo včera při první Grand Prix v Mariánských Lázních potkali plzeňského nezmara oblečeného v závodní kombinéze. Rozhodně nešlo o žádnou recesi, protože po zranění Richarda Speisera na něho vyšlo místo druhého náhradníka.
„Před devíti dny v šest večer mi v Německu operovali kličku,“ počítal Karel Kadlec dny, během nichž se z nemocničního lůžka dostal přímo mezi absolutní dlouhodrážní elitu. „Je to tejden a dva dny. A ta klíční kost je to nejmenší, co mě teď bolí. Nejhorší je lopatka. Českej doktor mi říkal, že za celej svůj dlouhej život viděl jen dvě prasklý lopatky. Ta moje byla třetí, takže to musela bejt velká rána. Hülhorst mi napral hák do předního kola a vlek‘ mě s sebou. Přes řidítka to byla rána jako ze skály. Dneska mi Josef Huckelmann, šéf německý dlouhý dráhy, říkal, že jsem s ním po tom pádu mluvil. Ale jen úplný blbosti a kraviny, jako že teď jdu pryč. Pamatuju si jen příjezd do nemocnice, asi půl hodiny mi chybí. Prosil jsem je, a mi nerozstříhají kombinézu, což se mi povedlo zachránit.“
Nicméně do startovní listiny mariánskolázeňského finále bylo pořád ještě pořádně daleko. „Když je člověk v nemocnici, nemá co dělat,“ vysvětluje nejrychlejší český zásobovač. „Rozjel jsem špionáž. První v republice jsem věděl, že nepřijede Speiser. Ještě v Německu jsem s ním mluvil. Říkal, že by chtěl, ale pět doktorů, kde byl na konzultaci, mu to zakázalo. Poprosil jsem Petra Moravce, a vezme prázdnou licenci, že přijedu s motorkou. A nastoupím jako druhá rezerva, na což jsem nárok měl. Hodně lidí mě tu zná a já chtěl pomoc‘ Mírovi Musilovi. Je to zase všechno na něm. A celá republika se jednou bude divit, až se na to vykašle a dlouhá dráha u nás padne. Měli by se zamyslet nad tím, jak mu pomoct, a ne jen jednou za rok přijet a poplácat ho po ramenách, že se mu to zase povedlo. Chtěl bych mu poděkovat, protože jeho práci nemůže nikdo docenit ani finančně, ani chválou.“
Faktický návrat k závodění však nebude zas až tak rychlý. „Správně nesmím ještě měsíc ani zvednout pravou ruku nad hlavu,“ svěřuje se Karel Kadlec. „Ale znáš mě, určitě začnu rehabilitovat dřív. Za tři tejdny bych chtěl zkusit nějaký závody. Do veteránů se asi nevejdu, jsou tam nějaký polotrávy a to nemusím. Chci se dát dohromady. Mrzí mě, že sezóna byla slušně rozjetá. Měl jsem trošku smůly, myslel jsem, že se to překlopí do štěstí, ale převrátilo se to do smůly. Ale jak už jsem ti říkal v nemocnici, jsem nezničitelnej‘. Ženská z Bahnsportu nevěřila, když mě minulej‘ tejden fotila sešitýho v nemocnici a dnes mě viděla na nástupu. A na závěr chci poděkovat všem lidem, který mi pomáhali, když jsem byl v nemocnici. Volali mně a chtěli pro mě něco udělat. Tutím všem děkuju, i když jsem jim nemoh‘ všem odpovědět.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)
