Pardubice – 26. září
Je to úplně stejné volby, co volby. Tu méně, onde zase více břichatí pánové, občas i dámy, z reklamních ploch přesvědčivě tvrdí, že právě jenom umí splnit i to, co vám jejich konkurenti ani neslíbí. Nestačí už modré z nebe či hory i s horáky, takže může být třeba civilní kosmodrom v časovém horizontu tří let nebo příslib, že důchodcům bude město ještě platit, použijí-li prostředek veřejné dopravy. Jenže v Pardubicích má předvolební reklama pořádnou konkurenci v plakátu Václava Milíka, jenž jede po zadním kole se zlatou přilbou na hlavě. Pakliže si pospíšíte, až do nedělního dopoledne máte šanci přímo v centru krajské metropole spatřit nejen letošní trofej, ale i její dvě o několik křížků starší sestřičky.

 

Za třemi zlatými přilbami

Je tam jako každý rok! Výkladní skříň Lejhancova klenotnictví zdobí trofej, pro kterou si letos přijede kdosi z šestatřiceti plochodrážníků, kteří se v neděli pustí do maratónu rozjížděk závodu všech závodů. Uspět v nich však není jednoduché, coiž svým způsobem připomíná souboj středověkého rytíře se sedmihlavou saní.

Úspěšný rek se musí náročným sítem probít až do finálové jízdy šesti nejlepších. A poté na jejím startovním roštu zapomenout na minulost a všechno vsadit na zbrusu novou výzvu, v jejímž cíli vítěz bere všechno. V tomto případě nejen nový motocykl Jawa, ale také zlatou krasavici, která si zatím hoví na poduškách a vedle slunečních paprsků se nestydatě koupe i v pohledech kolemjdoucích chodců.

Třída míru, kde se obchod pardubického klenotnického mistra nachází, pulsuje životem již během dopoledne. Hotel Grand, na jejím konci, kde světové plochodrážní kapacity slavily své úspěchy při Zlaté přilbě či tropily nevázané skopičiny, již bohužel na své spojení se slavným závodem může jen vzpomínat.

Křížem přes ulici v budově bývalé Městské spořitelny postavené zhruba před stoletím dle návrhu architekta Františka Roitha, sídlí městské informační centrum. Pochopitelně nabízí prodej vstupenek na celý supervíkend. Nicméně na cestě za historickými zlatými přilbami je nutno průjezdem Zelené brány vstoupit do mnohem klidnějšího světa starého města.

Pardubický zámek je hmatatelným vysvětlením, proč renesance na sklonku středověku definitivně porazila gotiku. Kroky milovníků ploché dráhy ovšem musí neomylně vést na jeho nádvoří. Jeden z úchvatných portálů vede do současné interaktivní učebny. A právě zde jsou až do neděle vystaveny na odiv zlaté přilby z let 1932 a 1951.

 

Skromnost kráse neškodí

Oproti zámeckým výstavám z let 2008 a 2013 je ta letošní přece jen poněkud skromnější a to již vzhledem k rozměrům interiéru. Zlatá přilba z dvaatřicátého, jež je přece jen jejím hlavním magnetem, měla pohnutý osud. Rakušan Hans Mayer ji dobyl na DKW 175, tedy stroji nejslabší kubatury. Ve finále navíc ulil start, který musel být opakován, navíc mu k triumfu svým způsobem pomohl i defekt motoru tovární Jawy 175 v rukou Františka Branda.

Rakušanova přilba, jíž Čeněk Lejhanec do pořadové číslice vsadil brilianty a její okraje ozdobil antickými motivy, se náhle před třemi lety objevila na aukčním portálu e-bay. Loni rada Pardubického kraje zvýšila pardubickému muzeu příspěvek na provoz o dobrého čtvrt miliónu korun, aby mohlo vzácnou trofej zařadit do svých sbírek.

A tak zájemci z řad plochodrážních fanoušků mají naději, že ji budou vídat častěji. Možná dokonce než její o šestaosmdesát let mladší sestřičku, jíž stále obdivují na třídě Míru. Pro ni si totiž v neděli dopoledne přijede červená bugatka a dvě dlouhovlasé dívky ji odvezou na svítkovský stadión. A její další osud je ve hvězdách, protože nemusí skončit na hlavě Václava Milíka, který se přece jenom čas od času se svou loňskou zlatou přilbou objeví na veřejnosti.

Výstava na pardubickém zámku prezentuje již jen jednu další zlatou přilbu, a sice poslední kousek z dílny Čeňka Lejhance z roku 1951. Tu ukořistil Jan Lucák, jehož půllitrový JAP je zde rovněž k vidění. Vystavena je také dvěstěpadesátka Grizzly z konce dvacátých let, kterou vodil zřejmě Zdeněk Herrman. Také pochopitelně Jawa Evžena Erbana, jež v třiasedmdesátém dovezla vítězně do cíle jeho bratrance Milana Špinku. Vypůjčil si ji, protože svou vlastní zadřel v semifinále. A pak, že nejhorší kšefty jsou s vlastními příbuznými!

Návštěvníci spatří také další trofeje, závodnické výstroje či programy a jiné dokumenty. Na velkoplošné obrazovce si prohlédnou spoustu digitalizovaných snímků, které se však míhají přece jenom v rychlém tempu na vkus zejména starších lidí. Pakliže si chcete ale odnést nějakou památku do sbírky, vezměte si vlastní fotoaparát.

Milá paní z bohatě zásobeného muzejního obchodu na dotaz po jakémkoliv suvenýru ze zlatopřilbové výstavy jen se smutným úsměvem kroutí negativně hlavou. A když už jsme náš článek zabarvili do mírně kritických tónů, škoda že v době oslav století republiky, kurátorka nepřipomněla osobu Franty Juhana.

Zejména v současných dnech výročí mnichovské zrady, kdy se před padesáti lety Čechoslováci drsně přesvědčili, že i demokratické velmoci mají své dny, by to bylo na místě. Franta Juhan se zlatou přilbou na hlavě v uniformě četaře naší armády i po osmdesáti letech připomíná odhodlání našich předků postavit se nacistické hrozbě se zbraní v ruce.

Herman Gunzenhauser byl sice první, kdo vyhrál Zlatou přilbu Československa dvakrát, ale u tehdejších sportovců z Říše byly nacistické projevy běžné. Kupříkladu Kurt Füglein, vítěz lounské plošiny z roku 1933, nesměl další rok na Strahov, protože kdesi pozdravil pořadatele hajlováním. Nicméně doba byla taková a Heil Hitler se v Německu neslo se stejnou samozřejmostí jako později naše Čest práci. Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem!

 

Pardubice dýchají zlatou přilbou

Nákupní palác, jehož podoba se ještě s názvem Prior dostala i do plochodrážních programů, tepe rušným životem i během ranních hodin všedního dne. Závod všech závodů je zde připomenut motocyklem v malé ohrádce před zvětšeným plakátem poblíž prodejny Intersport.

„Těší se na vás Jiří Štancl, Tomáš Topinka, Václav Milík a další,“ láká ženský hlas z tlampače na autogramiádu, která se tu má konat v sobotu dopoledne. Poněkud zarazí absence Milana Špinky ve výčtu inzerovaných jmen.

Vítěz pětadvacátého ročníku je totiž dodnes jediným rodilým Pardubičanem, který si domů odvezl zlatou přilbu. Světlo světa totiž spatřil v přízemním pokoji domu svých rodičů v Jesničánkách. V době svého triumfu však již jezdil v barvách Rudé hvězdy Praha. Václav Milík tak byl prvním vítězem Zlaté přilby startujícím za pořadatelský klub, nicméně jeho křik po příchodu na svět se rozlehl čáslavskou nemocnicí.

Ať tak či onak, Pardubice již naplno žijí svým plochodrážním víkendem. A jejich centrum stojí za návštěvu ještě před cestou do Svítkova. Možná vás symbolicky sveze městský autobus s reklamními polepy zvoucími na závod všech závodů. A budete-li mít štěstí, dost možná na vás zpoza volantu své dodávky zatroubí Jaroslav Petrák, chystající se v rámci sedmdesáté Zlaté přilby města Pardubice na své vlastní jubileum. Během nedělního poledne se totiž vydá na slavnostní nástup již podvacáté.

 

Foto: Eva Palánová