Pardubice – 25. srpna
Už sice pověsil kombinézu na hřebík, ale přesto neodolá, aby si nevypůjčil svůj bývalý motocykl a v jeho sedle si ještě nestřihnul poslední kolečka. Naposledy jej odmávne šachovnicová vlajka, všichni přítomní tleskají, stříká šampaňské. Zdálo by se, že odchází eso po mnoha úspěšných sezónách. Jsme ale v Kostěnicích zkraje tropického července. A sledujeme Michala Krejčího, který začal závodit až bezmála třicet let poté, co usedl prvně do sedla plochodrážního motocyklu, aby ovšem jeho kariéru hobíka ukončilo vážné zranění.
Osudové setkání na zamrzlém Hlubokém
„Jako kluk jsem jako fanda chodil na plochou dráhu,“ vrací se Michal Krejčí o více než třicet let nazpět, kdy si ve Svítkově nenechal ujít téměř žádnou akci. „Když začínala mládežnická plochá dráha, zašli jsme za Karlem Mikuláškem. Na trénincích se scházelo hodně kluků, třeba Šťovajs (Jiří Šťovíček – pozn. redakce), Tomáš Rambousek nebo Jarda Petrák, kterej‘ u plochý dráhy vydržel dodnes.“
Tréninková plocha bývala na prostranství u druhého nájezdu, kde dnes vesměs parkují traktory. „Byla éra, když jsi zlobil, chodil jsi běhat tribuny nebo se skákalo zábradlí,“ vzpomíná obrýlený muž. „Začínalo se na Simsonech, jezdili jsme slalom mezi kužely a učili se držet motorku.“
Nicméně Michal Krejčí neměl absolvovat žádný plochodrážní závod. „Přišly velký lásky a ještě větší peníze,“ vysvětluje. „Na závody jsem chodil, ale dřív mi to přišlo krásnější. Dneska je to hodně o penězích.“
Léta běžela. Na zamrzlou hladinu rybníku Hluboký v autokempu v Holicích se takřka přesně po padesáti letech vrátila ledová plochá dráha. Mistrovství republiky lákalo fanoušky a návštěvu si nemohl nechat ujít ani Michal Krejčí. Když u vjezdu platil vstupné, nemohl ani tušit, jak blízko stojí svému vlastnímu závodění.
„Sešli jsme se na rybníku s Danem Maclem,“ dostává tok svého vyprávění před samotný práh začátku aktivní jezdecké kariéry. „A on mi povídá ‚pojď jezdit s náma‘. Řek‘ jsem, že jo.“
Báječná kariéra plochodrážního hobíka
Oním příchodem mezi ně mínil Dan Macl nadšence z Motoklubu Úhřetická Lhota. Ti v okamžiku, kdy kontaktovali Michala Krejčího, pořídili svému malému oválku v Kostěnicích ještě menšího bratříčka. V listopadu 2014 prvně předvedli svůj závodní areál širší veřejnosti v rámci rozlučky se sezónou, aby napřesrok pořádali první ze svých Srandamačů. V něm hráli početní prim motokrosaři, avšak již v říjnu byla premiérově vypsána kategorie Speedway.
Michal Krejčí se zde prvně objevil v akci při soustředění v dubnu 2016. „Pomoh‘ mi Aleš Dryml starší,“ nešetří vděkem. „Jsem sice levák, ale on mi řek‘, že nejsem tak levej‘, abych si nepostavil motorku. Dal mi krásnou motorku, Lukáš mi pomoh‘ sehnat motor od Hanse Andersena. Olda Řezníčků mi ho naladil a tak začala moje kariéra hobby jezdce.“
V červnovém Srandamači skončil Michal Krejčí pátý, v říjnovém čtvrtý a mezitím si ještě střihnul závod mezi mantinely. „Jezdil jsem Srandamače, pak taky v Liberci,“ souhlasí. „To jsme si užili. Věrouš Kollert to dokázal hezky připravit i pro farmáře, jak se o nás vyjadřuje (smích).“
Motoklub Úhřetická Lhota u nás rozběhl závodění plochodrážních hobíků na doposud nevídané úrovni. „Je pěkný, že se to začíná rozjíždět,“ kvituje hrdina našeho vyprávění. „Nadšenci, co si urvou od huby, protože sponzorů je málo, maj‘ šanci se předvést.“
Číslice dvě v osudově nešťastné kombinaci
Čtvrté místo v říjnovém Srandamači z roku 2016 zůstává nejlepším plochodrážním výsledkem Michala Krejčího vůbec. Loni odjel tři mítinky v Kostěnicích. Nechyběl ani na říjnové Rozlučce, jež se stala pevnou součástí termínového kalendáře. Ovšem v něm se nechtěně postaral, aby se od letoška kostěnické rozjížďky startovaly na gumičku.
„Startovací zařízení bylo postavený a pěkný,“ usmívá se Michal Krejčí. „Ale v Kostěnicích nejsou mantinely. Člověk na to spolíhá, že ho to zachrání. I když jsem taky šel o tréninku do pole přes řidítka…“
Co čert nechtěl, hrdina našeho vyprávění se koncem loňského října v Kostěnicích loučil nejen se sezónou, ale bohužel i kariérou. „Ve výjezdu mě to natáhlo, chytil jsem díru,“ povzdechne si. „Stalo se to ve druhý jízdě ve druhým kole ve druhý zatáčce. Táhlo mě to ke startovacímu zařízení. Udělal jsem chybu, přidal jsem, myslel jsem, že se motorka složí. Ale už byla postavená a táhlo mě to ven.“
Oběti nehod mnohdy vyprávějí, že se fatální okamžik odehrál nesmírně pomalu, zatímco svědkové se v té rychlosti ani nestačí leknout. „Startovací zařízení se blížilo pomalu, dlouho jsem čekal, až přijde náraz,“ není v tomto ohledu výjimkou ani Michal Krejčí. „Hákem jsem chytil patku startovacího zařízení. Letěl jsem já a motorka. A pak už jen rána.“
V ten moment by se přítomným krve nedořezal, nicméně naštěstí jednali rychle a záhy přihoukala ambulance. „Fanda Kalina a Lukáš Dryml mi zajistili pomoc,“ říká Michal Krejčí s vděkem v hlase. „A pak už to jsou v paměti jen střípky. Stříhání kombinézy v sanitce. A procedury v nemocnici.“
Podruhé na tomto světě
Stav zraněného závodníka byl vážný. „Prognóza byla neveselá, co si budeme povídat,“ odtuší o tři čtvrtě roku později. „Zlomenina pěti žeber na levý straně. Dislokovaná fraktura klíční kosti, rameno vražený do hrudníku. A největší průser je, když člověk přestane dejchat. Protržená plíce.“
Drama nastalo nazítří. „Druhej‘ den se plíce vyfoukla a přestala fungovat,“ svěřuje se Michal Krejčí, že v onen moment v něm byla opravdu jen maličká dušička. „A to už jsem se bál. Když se probudíš a na hrudníku máš drenáž jako hadice od vysavače, je to neveselý.“
Story Michala Krejčího si však zaplaťpánbůh našla cestičku ke šťastnému konci. „Po dvou dnech se plíce dokázal rozvinout,“ vypráví pardubický hobík. „Holky na jipce mě se vší aparaturou zvedli z postele. Žádný ležení a pěkně jsem v chodítku začal chodit. Opravdu jsem byl rád za dvacet kroků, co jsem udělal v pokoji.“
Propuštění se ale protahovalo. „Po třech nedělích, kdy jsem se těšil domů, zjistili plicní výpotek,“ říká Michal Krejčí. „A to bylo na plicní punkci. To byl pocit, jakoby ti rvali vnitřnosti z těla. Za týden mě pustili domů. Dva další měsíce jsem ležel na polyuretanovém polštáři. Pásky kolem sebe, abych se moh‘ přitáhnout, zvednout se a dojít se napít nebo na záchod.“
Zpátky v Kostěnicích
Michal Krejčí se vrátil do svého zaměstnání v Auto Dryml a pochopitelně jej zastihnete i při kostěnických závodech. Už nesedí na řidítky plochodrážního motocyklu, ale pomáhá organizovat běh jednotlivých rozjížděk. Natahuje také gumičku, protože startovací zařízení po jeho pádu prozatím zůstává ležet v rozebraném stavu.
„Na plochou dráhu jsem v žádným případě nezanevřel,“ nenechá si na svou celoživotní zálibu sáhnout. „Obdivuju nadšení lidí, jako je Dan Maclů, Věrouš Kollertů nebo Ríša Bergerů ve Svitavách, který se snažej‘ podporovat plochou dráhu na amatérský bázi.“
Nyní na bafuňářskou stranu barikády přešel i on. „Patřím k Úhřetický Lhotě,“ má naprosto jasno. „Proto budu pomáhat v Kostěnicích i v roli řídícího závodu. Plochá dráha je bestie, snažím se pro bezpečnost dělat maximum.“
Se závodním motocyklem se rozloučil minulý měsíc, kdy po Srandamači obkroužil závěrečné okruhy své kariéry. „To bylo poslední sednutí do sedla plochodrážní motorky,“ rázně utíná hypotézy o případném comebacku. „Maximálně jsem si to užil. Byl to návrat k plochý dráze se vším všudy, ale už nikdy nepojedu.“
Michal Krejčí děkuje:
„Klukům Drymlovým, všem třem, že mi umožnili materiální podporou návrat k plochý dráze. A taky Motoklubu Úhřetická Lhota. Umožnili mně návrat ke klukovskýmu snu. Pepovi Štěpánkovi, dělá hrozně moc v organizaci Srandamačů. Je v tom jednička, dneska úplně nejlepší. Chtěl bych plochý dráze popřát spoustu nadšených kluků, spoustu nadšených tatínků. A aby se dostala víc k lidem, aby se o ní víc vědělo.“
Foto: Karel Herman, Eva Palánová a archív Michala Krejčího
