Praha – 31. ledna
V přípravě je dokonalý perfekcionista, na dráze technický závodník a neúnavný bojovník a při rozhovoru pro média báječný společník. Loni stíhal kombinovat krátkou dráhu s dlouhými a travnatými ovály, kde se coby stálý účastník finálového seriálu mistrovství světa pohyboval mezi absolutní jezdeckou elitou planety. Kromě toho se stačil skvěle etablovat v polském Krosně, postarat se o největší překvapení českého individuálního šampionátu, získat titul ve tříčlenných družstev a zaznamenat spoustu dalších výtečných umístění. Do nové sezóny vstupuje oslaben o svého věrného mechanika Jiřího Patlejcha zvaného Sysel, avšak odhodlán vyhrát všechno, co půjde. V exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z se svěřil, že se bojí jedině ukřižování. A také toho, že čtenářská trpělivost nevydrží ke klíčové otázce číslo čtyři, kterou položil sám sobě.

speedwayA-Z: „Loni jsi patřil mezi finalisty mistrovství světa na dlouhé dráze. Vezmeme-li tvé účinkování řečí výsledků, byl jsi čtrnáctý v Mariánských Lázních a St. Macaire, třináctý v Morizes a dvanáctý ve Vechtě. Jak jsi to ovšem viděl ty?“
Richard Wolff: „Samozřejmě nebudu říkat, že ty místa jsou něco dobrýho. Před sezónou byl cíl zúčastnit se všech čtyřech závodů a nevypadnout kvůli nějakýmu kiksu. Samozřejmě si ale musíš dávat ty nejvyšší cíle, to je logický, ale byl to první rok, co jsem se věnoval víc dlouhý. Připravuješ se na to, chceš výsledky, ale víš, že nemáš rozpočet bejt do šestýho místa. Jezdit v béčku není žádná ostuda. Na dlouhý jsou ikony, co maj‘ zkušenosti, i mladý se zázemím a není to tam žádná sranda. Na konci sezóny nejsem s jednotlivejma výsledkama spokojenej, ale v tom globále si řekneš, že patnáctý místo na světě není špatný. Ovšem nesmíš bejt sám se sebou spokojenej. Kdyby v Mariánkách šlo všechno jak v prvních rozjížďkách, byly by výsledky ještě lepší. To je ale kdyby, sport je však o náhodách a štěstí, závody se vyhrávaj‘ na dráze nebo ještě předtím v garáži, ne s tužkou na papíře v hospodě. Teď si to přesně nevybavím, ale pokaždý to mohlo bejt lepší, i když se v tom nechci babrat. Avšak říkám, že v prvních jízdách to bylo dobrý, pak horší. Nechci to házet na vrub techniky, ale ta Jawa upaluje jen dvě kola. Stalo se mi několikrát, že mi neujížděl ani Riss, ale pak jako by se něco stalo s motorkou. Nechci se na to vymlouvat, je to můj poznatek. Vždycky jsem se kousnul, bodově to nebylo špatný, v céčku nebo v béčku jsem do toho šel a nikdy to jen. Pokaždý jsem přinejmenším chtěl vyhrát céčko a doufám, že to i z videa bylo znát. V mý oblíbený Vechtě to bylo béčko. Třikrát v sezóně jsem prožil zklamání, když se něco posralo, protože pak to vypadá jinak. Nebejt pár defektů, výsledky jsou daleko lepší, ale závody jsou i o tomhle. Bohužel. Tak to je. Ve Vechtě jsem přidřel, jak byl motor teplej‘, přimázlo se to, cílem jsem projel, ale to už na půl plynu. V Mariánkách taky padnul motor, ale nemá cenu se na to vymlouvat.
Myslím si, kdybych jel seriál letos, daleko víc bych si to užil. Chtěl jsem to i loni, ale měl jsem svázaný ruce. Jedeš poprvý, nechceš udělat ostudu, letos bych si to užíval víc. Čtrnáctej‘, čtrnáctej‘, třináctej‘, dvanáctej‘, ale vždy za mnou byly jména, co stály za povšimnutí. Ale na tom nemůžeš stavět. I když je to někdy z pohledu diváka špatné, vždy tě něco zahřeje. Při sportu neexistuje, aby všechno šlo, jak má bejt. Nesmíš bejt nikdy spokojenej‘, dokud nejsi první. Až na tý jedničce můžeš říct, že bylo všechno dobrý. Boj o umístění začíná tréninkem, končí poslední jízdou, ale při dlouhý je atmosféra v depu relativně uvolněná. Přijde mi víc přátelská než na krátký. A když jsem jel se svým kolegou Pavlem, byla pohoda. Je to rival, ale přispěje ti i to, že si i dnešní zvrácený době uměj‘ soupeři nějak pomoc. Nebudu jmenovat ty lidi, co se těchhle akcí zúčastňovali, oni vědí, ale bylo hezký, že jsme si nějakým způsobem dokázali vyhovět a byla pohoda.“

speedwayA-Z: „Z letošního seriálu jsi byl však vyřazen a dalo by se říct několikrát. V semifinále v Mulmshornu jsi skončil devátý. Pak jsi díky smůle těsně nepostoupil do challenge v Aduardu, aby ses tam nakonec svezl a nepostoupil. Divoká karta na tebe nezbyla. Pořádný pytel smůly, co?“
Richard Wolff: „To je sice hezký, ale nejsem typ člověka, co by plakal nad rozbitejma hračkama. Dobře, možná to tak je, možná není. Třeba v Mulmshornu byl perfektní trénink. A já tvrdím blbej‘ trénink, dobrej‘ závod a naopak. Samozřejmě by bylo dobrý, což je za tři (smích), kdyby všechno vyšlo o kapánek líp. Bohužel to není, co s tím teď tady naděláme?! Buď jsem měl přidat v některejch jízdách víc plynu nebo… Jsem měl přidat ještě víc plynu. Nebo líp odstartovat. U některejch závodů vím, že chyby byly. V Mulmshornu jsem posral rozjížďku, co jsem měl vyhrát. Cejcha mi v první zatáčce ustřelila rolo a já jel celý čtyři kola v takovým šeroslepu. Prohraný jízdy o centimetry nebo milimetry bolej‘ víc než o desetimetry. Ty chceš mít už za sebou, ale ty prohraný o kousek tě serou. Mrzí tě, že výsledek moh‘ bejt lepší, ale bylo by trapný říkat po závodech, že jsem jel dobře. Takový vydřený vítězství a body maj‘ větší váhu než start – cíl a kilometr převaha. Je to o tom, že člověk to nedostal zadarmo a to je na tom to hezký. Aduard začal neznalostí dráhy. Všichni byli nervózní, challenge bylo termínově dost pozdě. Zima se taky podepíše na psychice závodníka. Navíc mi omarodil mechanik Jiřík. Po přípravě motorek si šel zahrát fotbal. Jeho poslední věta zněla ‚Luboši, chytej‘ a z toho vznikla zlomená noha. Takže začal nervák, jak dohonit mechanika. Naštěstí jsme už předem byli domluvený s maskotem a manažerem Káčou Kadlecem. Během chvilky se stal rázem mechanikem. Chopil se toho statně a už odjezd byl relativně dobrej. Věděl jsem, že Káča to zvládne. Hodně mi pomoh‘. To sou situace, kdy během pár hodin řešíš nepříjemný věci a to ti ubírá sílu. Zatím se ale vždycky našel někdo, kdo ti pomoh‘. Bez takovejch lidí to nejde a patří jim velkej dík. Bez nich by se žádnej výsledek nezrodil. Z mýho hlediska byl trénink v Aduardu šílenej, fakt šílenej. Přišel za mnou i pan Špinka a ‚Richarde, takhle by to nešlo!‘. Měl jsem problémy s atypickou dráhou. Holanďani viděli, že bude pršet, prozíravě zakryli zatáčky, ale nenapadlo je, že klíčovej‘ je nájezd a ten zapomněli přikrejt. Byl nejvíc rozbitej a dělal problém pro celou osmnáctku závodníků. Jde o to, jak se s tím kdo popral. A já v tréninku trpěl jako pes. Byla taková zima, že jsem si pod kombinézu musel ještě oblíknout pyžamo s Bartem Simpsonem. Ale těžce na cvičišti, lehce v boji a to se zase projevilo. Vytipoval jsem motorku, na který jsem se protloukal celým závodem. A vybral jsem dobře. Celej závod byl hektickej. Když jsem neodstartoval, předjížděl jsem. Když jsem startoval, zastavili to a při opakování jsem byl šestej. Tyhle maličkosti stavěj‘ mozaiku výsledku. Přál bych si víc štěstí. Famózně jsem si zazávodil. Dal jsem do toho všechno a kolikrát ani nevěděl, jestli to ustanu. I když máš motorku pod kontrolou, byly situace, kdy jsem myslel, že to neustojím. I mechanik Káča řek‘ ‚Ty brďo, tohle bylo hustý!‘. Podmínky byly bojový a já si to vydřel. Věděl jsem, že nemám co ztratit. Chtěl jsem zase jít do finále, to by byla satisfakce za celou sezónu. Chyběla mi jedna příčka a zavřel bych pusu všem, co říkali, že to byla jen náhoda, že jsem se do seriálu dostal. Mrzí mě, že to bylo jen o jedno místo. Ale je to tak a teď už s tím nic neudělám. Jeden poznatek k letošní nominaci, když mi jednoho večera přišla SMSka, kdo dostal divokou kartu, zamrzelo mě, že funkcionáři tvrděj‘ něco, ale skutky jsou jiný. Dostal to asi ten, kdo si to zasloužil. Občas slýchávám, že mládí vpřed, tak asi ještě nejsem mladej‘ (smích)!“

speedwayA-Z: „Nemohl jsi chybět ani v sestavě národního týmu pro mistrovství světa družstev a ani v mistrovství Evropy v La Reole, kde jsi obsadil jedenáctou příčku. Jak na tyto závody vzpomínáš?“
Richard Wolff: „Já si tu Francii vzal ze dvou důvodů. První byl organizační, o něm se nebudu bavit. A ten druhej je, že rok předtím jsem tam jel céčko a říkal si, že jsem už přišel na to, jak tam jet. Jenže když jsem tam letos trénoval, viděl jsem, že to je nesmysl. Dráha mi asi nesedí a nedokážu tam všechno skloubit, abych byl rychlej. Byla to špatná volba. Vsadil jsem na druhou šanci a ani ta nevyšla. O družstvech se mluví dobře. Opět moje pravidlo, že špatnej‘ trénink znamená dobrej‘ závod, fungovalo. Vyčítal bych si jízdu s Německem. Bavili jsme se o ní v depu, že není tak podstatná. Že stejně půjdou nahoru, a tak nemá cenu do ní dávat všechno. Nastupoval jsem uvolněnej a byla to škoda. Dvě kola jsem jezdil druhej a vodil dva mistry světa. Zvolil jsem taktiku šetřit se, protože dráha byla rozbitá. A to byla hrozná blbost. V posledním vinglu jsem přišel i o třetí místo a dojel čtvrtej. Byla to hloupost. Měli jsme do toho jít hlava nehlava. Jasně, nechceš nic vypustit, ale dráha byla těžká a ubírala síly. Nechtělo to vlažit ani v jedný jízdě. Ve finále jsem byl třetí nebo čtvrtej nejlepší závodník a měl z toho dobrý pocity. Deštivá, hutná dráha mi sedla a bylo to dobrý. K týmu bych chtěl říct, že opět bylo na medaili. Loni jsem ti říkal, jak by bylo famózní chodit s Káčou s plackou po Plzni. A letos to tvrdím taky. Skončili jsme pátý, ale bylo na víc. Díky tomu, že se jeden Francouz opil a druhej si rozbil hubu. To se psalo, ale chybělo pár bodíků a mohli jsme bejt někde jinde. A třeba stát na stupni vítězů. Je to ale to ‚kdyby‘, mohlo to bejt třeba i jinak. Ale tak to prostě je. Chyběl kousek.“

Richard Wolff: „Čtvrtou otázku si položím sám a sice, komu bych chtěl poděkovat. Samozřejmě poděkování sponzorům a osobám není podle žádnýho řádu, takže není ani abecedně, ani jinak. Začneme firmou Bellis v zastoupení pana Vopata. Michalu Stárkovi z MPM za navigaci pro Káču a hlavně za stan, protože jsme ho letos hodně využili kvůli dešům. HBC & Vrates Fans za spolupráci a svýmu bejvalýmu šéfovi z LZ trading za nějaký ty lamely. Panu Tomíčkovi za ladění Jaw a Bogasovi Brhelovi za GM. Restauraci Staroměstská jáma za sebrání iluzí a inspirativní výrok ‚stejně už nikdy nevyhraješ ani jízdu‘. Samozřejmě mechanikovi Jiříčkovi Patlejchovi a všem, co ho dostatečně nahrazovali při jeho absencích, prostě všem, co mi pomohli v sezóně 2008. Kdo si myslí, že tohle poděkování nestačí, s tím si to vyřídím (smích). Ale vážně poděkování všem, protože plochá dráha bez závodníků, mechaniků a sponzorů by postrádala smysl. Prostě všem, co zapadaj‘ do mozaiky tohoto sportu. A až dočtete rozhovor do konce, zapomeňte na všechno, protože je rok 2009 a od března začínáme znovu a doufám, že se na stadiónech objevíte a čeká vás spousta komickejch‘ zážitků a pádů, který dopadnou dobře.“

speedwayA-Z: „Bez nadsázky se dá říct, že jsi svými výkony atakoval Zdeňka Schneiderwinda na pomyslném postu české dlouhodrážní jedničky. Ovšem při skutečné konfrontaci během mistrovství republiky v Mariánských Lázních jsi byl pětka a on exceloval…“
Richard Wolff: „Určitě jsem jel do Mariánek s tím, že jsem věděl, že Zdenda bude kousat. Jasný, že jo. Byl tady čtvrtej‘ v mistrovství světa a určitě mu to jelo. Je porazitelnej‘, ale v áčku je to hop nebo trop. Samotný jízdy před ním nemusej‘ říkat nic. Finále jsme jeli v sedmi. Můžeš bejt první až sedmej‘. Může ti to vyjít a jseš mistr. Byl ale trošku problém. Zkoušel jsem obě motorky a myslel si, že ta ostrá bude rychlé. A tak jsem ji dal bokem a jel tu horší, abych ji ladil. Když jsem naskočil na tu ostrou, nejelo to. Vyloženě to couvalo. Horko, vedro a to Jawa nemá ráda. Jestli jsem byl někdy nespokojenej‘ s motorkou, bylo to tam. Jednou mi připadalo, že se snad musím i odstrkovat nohama. Zdenda vyhrál oprávněně. Já byl pátej‘. Člověk s tím nic nenadělá. Mariánky jsou hodně o motorech. Líbí se mi tam. Je to takovej‘ adrenalin. Je to žůžo, jak se to z výjezdu rozjede. Fakt dobrej‘ pocit, ale nesmíš upadnout. Představa, že letím tady bez brzd na splašenejch‘ trubkách! Adrenalin s tebou houpe. Měl jsem tu čest se na pár motorkách povozit, ale i projížďka na Harleyi volnou přírodou je proti tomuhle nic. Někde máš dráhu, že se necejtíš, ale tady hrozně záleží na motorce. Nechci házet procenta, ale motorka má převahu. Navíc předtím byl Liberec a já si zapomněl karburátor na Markétě. přijel pozdě a už nebyl čas to doladit. Stačilo to na pátý místo. Třeba letos… Určitě jsem odjížděl z Liberce s pocitem, že si to chci užít a udělám všechno, abych bojoval o nejvyšší příčky. Pro pátý místo jsem tam rozhodně nejel ani náhodou.“

speedwayA-Z: „Jezdil jsi naplno dlouhou i krátkou dráhu. V prvním případě tě cesty vedly daleko na západ, ve druhém zase na sever či východ. Jak těžké bylo tohle zvládat po logistické stránce?“
Richard Wolff: „Logisticky to těžký není, ale cestování zabírá spoustu času a prostoru. Musíš mít kolem sebe lidi, i co tě vystřídají za volantem. Asi nebudou závodníci, co neradi řídí, takže ti nevadí ani ty dálky. Do Francie jezdíme o den dřív, aby měl člověk po čtyřiadvacetihodinový cestě den relaxu. Loni jsme tam byli hodněkrát a ve dvou se to lépe táhne. Cesta s Pavlem byla příjemnější. Byl jsem tam i s Jirkou Patlejchem sám. A jednou jsme to protáhli i na desetidenní zájezd, aby se spojily dva závody. Ty lidi okolo sebe potřebuješ. Když se můj Jiříček, jak říkám nejlepší mechanik na světě, nemohl z nějakejch‘ důvodů zúčastnit, bylo to těžký. Říká se, že každej‘ je nahraditelnej‘, ale není to pravda. Patří mu díky, ale jsou i lidi, který nemůžu jmenovat, ale moc dobře vědí sami, kdo to je, kterým musím taky poděkovat. Naopak na východě nebo severu je to většinou polská liga. Jezdím tam taky den předem. Večer na hotel a běžnej‘ rituál je jít na večeři a pak od devíti, desíti relaxace na pokoji. A vyspat se. Jinak to nejde, polská liga je prestižní a nemůžu si dovolit výpadek. Samozřejmě někdo tam přiletí na poslední chvíli, ale já se snažím to dělat takhle. Odjedeš závod a pak máš přes osm set kiláků přes noc domů. Spíš je náročný tohle, do Prahy se přijíždí okolo šestý, sedmý nebo osmý hodiny ranní. Zaobírám se dlouhou dráhou a to není pro harlekýny a fotbalisty. I když vážíme okolo sedmdesáti kilo plus mínus, myslím, že jsme tvrdý chlapi a měkáči odpadávaj‘. Já tyhle rozbitý dráhy, kde je znát technika a zkušenost, mám rád. Nemusím betonový, kde odstartuješ a jedeš kolem dokola jako husy. Krosno mi proto sedí. Je to nejlepší dráha v Polsku a bejvá většinou rozbitá. I ty nejlepší hvězdy jako Matěj Kůs, Adrian a tak dále mě neporazily o velkej‘ kus a neměly to zadarmo. Na dráze v Krosně se mi líbí, že se tam dá bojovat. Párkrát jsem se tam dostal zezadu na první místo. Je to tvrdej‘ sport a tohle k tomu patří. Je hezký, když se člověk nevzdá. Kdyby byl všude asfalt a všechno růžový, smysl plochý dráhy by se vytratil. Je to sprint a kontakt, někdy až moc, to už je na fair play závodníků, ale nějaký pusinky do tohohle sportu moc nepatřej‘.

speedwayA-Z: „Pakliže někdo v budoucnu bude hodnotit mistrovství republiky jednotlivců 2008, rozhodně neujdeš jeho pozornosti. Poslední v Praze, ale druhý den bedna v Pardubicích. Dvanáctý v Liberci a desátý celkově. Jak bys to ohodnotil ty sám?“
Richard Wolff: „Jak bych to hodnotil? Desátý místo je šílený a hrozný. Nejradši bych se o tom ani nebavil. Nemusí to tak vypadat, ale chtěl jsem, aby to na Markétě bylo top. Dělali jsme přípravy a tím, že jsem chtěl maximum, preventivně se na motorce měnily díly. Prevence však byla špatná cesta. Překopaly se spojky a to bylo fatální. Shořely mi tři! Jestli jsem chtěl někdy hodit ručník do ringu, bylo to právě v Praze. Ale chtěl jsem si to vyžrat až do konce. Třešničkou na dortu se pak stala poslední jízda. Bavil jsem se o tom už na rozpravě, že jedu ob jízdu a chtělo by to víc času. A tak jsem byl vyloučenej‘ za dvě minuty. Byl jsem hodně naštvanej‘. Následovala noční na motorkách a Pardubice, který byly úplně jinej‘ den. Dráha mi sedla, motor jel skvěle, vše bylo, jak má. Máklo se na spojkách a zlepšilo se to o sedmdesát procent. Proto se zrodil takovej‘ výsledek, ale i v tomhle závodě jsem se potýkal s problémama. Motorky maj‘ bejt stoprocentní, a pokud nejsou, blbě se závodí. Jsem typ, že je musím mít připravený a nesnes‘ bych jet na závody připravenej fifty per cents. Liberec ani nevím. Člověk, a chce nebo ne, myslí na druhej‘ den na Mariánky, prostě nevím, nehodnotil bych to. Byly dobrý jízdy, byly špatný jízdy. Nějak se to nesešlo ten den, nevím ani příčinu. Skákal jsem z motorky na motorku. Po Pardubicích jsem věděl, že musím, a z toho vzniklo to desátý nelichotivý místo. Byl jsem zvyklej‘ na jiný umístění a tohle je pro mě nepřijatelný.“

speedwayA-Z: „Někteří závodníci vnímají tříčlenná družstva jen jako jakýsi doplněk ke svému nabitému programu. Jak jsi k této soutěži přistupoval ty?“
Richard Wolff: „Myslím, že tahle otázka by mohla mít stručnou odpověď. Neříkám to jen za sebe, ale jediný výsledek, co jsme chtěli připustit, je mistr. O nic jinýho nešlo a žádný jiný místo nepřipadalo v úvahu. Jasně byl tam termín jednoho závodu, kdy jsme měli volno a on bych z nepochopitelnejch‘ důvodů přehozenej‘. Za to nikdo nemůže, věděli jsme na konci, že máme body, a doufali. Drama bylo, byl jsem na jinejch‘ závodech a zjišoval si, jak to v Liberci dopadlo. Kdyby nám ten titul utek‘, bylo by to k pláči. Na jaře to začalo špatně, pak jsme si řekli, co chceme a šli jsme za tím. Dost jsme ten titul chtěli.“

speedwayA-Z: „Naproti tomu extraliga už dlouho není pro pražský Olymp tím správným šálkem čaje. Čím to? Loňský model vám byl doslova ušitý na míru.“
Richard Wolff: „To chci vyvrátit. Jsem klubista. Jako v hokeji. Fandím Spartě. Půjdu klidně na Slávii i na Vítky, ale pořád tam bude to velký S. Když vidím, kam se ubírá dnešní plochá dráha, myslím si, a si kluby sáhnou na svý svědomí. Nechci tím nikoho pobouřit, ale nejde o to, jestli systém někomu vyhovuje, ale aby v klubech bylo spousta českejch závodníků. A jestli ta myšlenka na novou extraligu k tomu směřuje, je to dobře. Když tam budou jen hvězdy z ciziny, neřeší to nic. Sice tady budou ikony, ale je to cesta do rakve. Na hvězdy a la Ulamek může být Grand Prix. Neříkám nic špatnýho, ale i z pohledu fanouška, aby za tým Čvančary jelo pět cizinců, to vážně nikam nevede. Možná se mýlím, ale když máme český závodníky, nevidím důvod, proč by v extralize neměli jet. Jsou na to dva pohledy, ale naši závodníci by měli závodit. A že by měli převládat, není nic špatnýho. Do politiky nedělám a můj názor, že politika je trochu špína (smích). I dobrej‘ záměr může dopadnout fatálně, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí. A proč jsme byli třetí? Řešili jsme to jak v klubu, tak na horách. Vstup do extraligy byl dobrej‘, ale netvrdil bych, že jsme se nechali ukolébat. Ale co si budeme povídat, plochodrážní sezóna je dlouhá. Podepsaly se na tom zranění a výkyvy. Je to můj zdárný důkaz. Pardubice iks bodů, Plzeň žádnej‘. Mšeno body, Praha nic moc. Život je houpačka a to platí i ve sportu. Prohrát druhý místo o jeden bod je docela blbý. To by se nemělo stát a můj názor je, že to druhý místo jsme měli získat. Je to hrozná škoda.“

speedwayA-Z: „Na titul jsi mohl směle pomýšlet i s Filipem Šiterou v mistrovství republiky dvojic v Březolupech. Jenže tvá dlouhodobá smůla v tomto šampionátu tady měla své další kolo.“
Richard Wolff: „Mám z toho video šot. Je to jedna z mejch osobních tragédií roku. Samozřejmě uáplej v koutě nebudeš budit respekt. Proto jsme se s Šíou projevovali, že všem ukážeme. Ten systém je takovejhle a už několikrát se mi vymstil. Už s Pepem jsme směřovali hodně vysoko. Jednou mi prasknul řetěz a teď se projevil rozstřelenej‘ motor za stavu 7:2 pro nás. To byla klíčová rozjížďka, ale kdyby babička měla koule, je to dědeček. Určitě by to však vypadalo jinak. Dobrá dráha, závodní, jelo se mi dobře a Filipovi taky. Mělo to bejt jinak. Na jízdu s Pepou a Aďou jsme měli strategii. Ale nešlo to, dvě kola jsem to zkoušel já, pak jsem pustil před sebe Šíu a jemu to taky nevyšlo. Jsem zklamanej, měli jsme na víc. Plzeňáci byli čtvrtý a my jsme je porazili. To je sport!“

speedwayA-Z: „Plochodrážní sezóna 2009 se blíží doslova mílovými kroky. V jakém stadiu je tvá příprava? A prozradíš nám své cíle?“
Richard Wolff: „Chystám se. Už první změna je, že se na Markétě stěhuju do dílny ke svýmu kolegovi a kamarádovi Pavlu Ondrašíkovi. Tohle bude změna do pohody. Teď pracuju na zázemí, co se týká dráhy a taky na fyzický a psychický zdatnosti. Konečně se už píše, že plochodrážníci dvakrát vyhráli. V hokeji. Hrozně se mi to líbí, s úsměvem na rtech čtu, že plochodrážníci neinkasovali, ale vyhráli. Teď bude odveta s KALTem a tam to chce aspoň tři gólmany do brány. Ale Pepe ještě nedohod‘ termín (smích). Horší už je – a to asi bude to nejhorší, ale všechno jednou přebolí – to, že mě opouští nej- mechanik na světě. A mně nezbejvá, než si brát jiný mechaniky. Nechci je snižovat, ale Jiříček Patlejch má cejch nejlepšího mechanika na světě a nemůžu mu ho už vzít. Musím tady zapracovat, teď probíhají přípravy ohledně motorek. Měla by bejt jedna změna k lepšímu a pomalinku chystám spolupráci s motoráři. Po sezóně to chtělo voraz, bude toho spousta novýho, uvidíme, jak to půjde. Znovu se chystám na cesty po Evropě, polská liga plus česká liga a moje padesátiprocentní angažmá, což je dlouhá dráha. Nechci se rouhat, ale snad kdybych měl mechanika Jirku, troufal bych si tvrdit, že by tohle mohla bejt famózní sezóna, co se týká různých úrovní zabezpečení. Doufám, že to bude dobrý, pomalinku připravujeme auto. Jelikož je krize, nebudu obměňovat vozovej‘ park, takže budu zase cestovat svým VW Transporter 2.5 TDI. Ambice jsou zodpovědně přistupovat ke každýmu závodu a v rámci možnosti udělat co nejlepší výsledek. To znamená vyhrát všechno, co jde. Ne, že bych to chtěl zveřejňovat, ale sezóna bude i ve stylu Kristových let. A tak doufám, že mě po ní fanoušci neukřižujou.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a archív Richarda Wolffa