Když přivedl k ploché dráze svého syna Radka, neměl jsem tu čest se s ním potkat. Ulejval jsem se z českotřebovské průmky, abych stihnul pražský rychlík po poledni a před cestou na plochou dráhu si dát jedno pivko za tři kačky i s tuzérem ve čtyřce v Nerudově ulici. Depo na Markétě pro mě bylo tehdy dostupné asi jako bájné Eldorado španělským conqistadorům.  Seznámili jsme se až o takřka čtvrtstoletí později, když jeho vnuk Ondřej začínal se stopětadvacítkami. Těšil se na moje články, nikdy si nenechal ujít žádnou Ročenku. Dávali jsme si spolu panáčka fernetu a tenhle rituál nám vydržel do doby, kdy mu to zdravotní stav již neměl dovolovat. ‚Toníku, dáme si jenom malýho, když teď Ondra tuhle jízdu vyhraje‘, říkával. Se zákeřnou nemocí se pral statečně jako  lev a útrapy snášel s klidem pilota anglického bombardéru uprostřed bubnování německého flaku. Myslel jsem na něho ještě včera odpoledne, když jsem přepisoval klikyháky ze svého bloku pro další článek o Ondřeji Smetanovi, protože v zimě jsme exkluzivní rozhovor nestihli. Nemohl jsem tušit, že někdy v té chvíli jeho dědeček Rudolf vydechl naposledy. Upřímnou soustrast všem jeho nejbližším. Čest jeho památce!