Jablonec nad Nisou – 11. ledna
Před lety nastartoval vánoční dárek jeho závodní kariéru. V šesti letech dostal čtyřkolku, která posléze potřebovala seřízení, a on si v servise Františka Liebezeita poslechl vyprávění o ploché dráze. Dnes už odložil stopětadvacítku a loni závodil pouze s dvěstěpadesátkou. Na Vánoce jej čekalo další překvapení. Daniel Šilhán se magazínu speedwayA-Z svěřil, že pětistovka po Martinu Málkovi nebude v dílně pouze tiše postávat, byť jeho prioritou v sezóně 2018 budou opět čtvrtlitry.
Odložená stopětadvacítka je cestou k hlavnímu cíli
„No, překvapení to bylo opravu velké, o ničem takovém jsem ani nesnil“ vrací se Daniel Šilhán k loňskému štědrému večeru. „Do poslední chvíle jsem nic netušil, pod stromeček jsem dostal dopis, ať se podívám do garáže. Byla tam a celá svítila! Prvních pět minut jsem ani nemluvil…“
Před lety vánoční dárek vlastně závodník kariéru Daniela Šilhána nastartoval. „Půllitrům se budu věnovat více, ale stále budou mými hlavními cíli úspěchy na dvěstěpadesátce,“ vytuší jablonecký závodník otázku, zda se už bude věnovat jen pětistovkám, ačkoliv patnáctiny oslaví až v půlce července. „Minulou sezónu jsem si všechno osahával a letos bych už chtěl ostatní závodníky pozlobit.“
Razantní změnu kubatury učinil již před loňskou sezónou, když s bronzem v klasickém mistrovství republiky jednou provždy odložil stopětadvacítku a plně se věnoval jen čtvrtlitrům. „Vedlo mě k tomu mnoho věcí,“ říká Daniel Šilhán. „Na první trénink jsme s taťkou vzali obě motorky. Na stopětadvacítce jsem se ani nesvezl, ani mě to nelákalo. Hlavní důvod byl asi požitek z jízdy. Na dvěstěpadesátce jsem se cítil jako na velké motorce. Také ta její rychlost oproti stopětadvacítce je mnohem vyšší a adrenalin opravdu na motorce koluje. Byl to krok dobrým směrem, celkově se dvěstěpadesátka více blíží pětistovce, což je samozřejmě ten největší cíl.“
Vyhlídkový let si pasažér vůbec neužil
Závodů kubatury 250 ccm u nás není přehnaně mnoho. Navíc na jaře měl Daniel Šilhán pád v Teterowě, který ho limitoval ještě zkraje června při Jawa Cupech ve Slaném a v Divišově. Trošku pech na začátek, že?
„Pech to teda byl, zvlášť když jsme byli v Německu,“ souhlasí. „Jak někdo říká, vyhlídkový let vrtulníkem jsem si moc neužil, jelikož jsem při letu napůl spal. Pobyt v německé nemocnici byl ten nejhorší a hlavně nejdelší ze všech. Měl jsem natržený sval na pravé paži, takže jsem nemohl vůbec nic dělat, jenom ležet. Největší problém ale stejně byl, že jsem byl v Německu, takže mi tam nikdo nerozuměl. Ale zvládl jsem to díky své, nebojím se říct skvělé, angličtině. Když mě z nemocnice propustili, přijeli pro mě chlapi z přepravní společnosti z Česka. A slyšet po takové době češtinu bylo opravdu osvobozující. Problém limitujícím mě dokonce v červnu byl ten natržený sval, bylo asi moc brzo na to, abych ho mohl zatěžovat.“
O vypsání mistrovství republiky dvěstěpadesátek se uvažovalo již předloni. Původně měl doprovázet kolibříky, nicméně proti se postavil především fakt, že někteří závodníci aspirovali na účast v obou třídách, což by bylo vskutku náročné. Problémem byl navíc i nedostatek motocyklů, takže se nerealizovalo ani náhradní řešení v podobě zvláštních jízd při extralize. Čtvrtlitrového šampióna České republiky tak vyhlašovali až v půlce loňských letních prázdnin v Kopřivnici.
„Závod jsem si opravdu užil,“ komentuje Daniel Šilhán první ročník šampionátu, v němž obsadil sedmou pozici. „Asi nikde v České republice není na závodech taková atmosféra jako v Kopřivnici. Se svým sedmým místem nejsem spokojen. Celý závod jsem měl smůlu a asi to je hlavně má chyba. Měl jsem špatné starty a start je opravdu důležitý, hlavně v Kopřivnici, kde se nedá moc předjíždět. Celý závod jsem se s tím snažil vypořádat, ale nedokázal jsem to, a proto až sedmé místo.“
Nejlepší týden života
S dvěstěpadesátkou se Daniel Šilhán dostal do reprezentace. Musel to být vskutku nezapomenutelný týden, dlouhá dráha v Pardubicích, akademie s Gregem Hancockem v Praze, pak divoké semifinále, v němž o přímý postup přišel až po ráně do mantinelu, a nakonec divoká karta na finále!
„Tento týden byl nejspíš ten nejlepší v mém životě,“ neskrblí Daniel Šilhán nadšením. „Začnu tedy Pardubicemi. Závody na dlouhánu pro mě byla nová zkušenost a musím říct, že to je skvělé. Jak říkám, byl to můj první závod a asi nic se ode mě neočekávalo, tak jsem si ten závod užil beze stresu a jel jsem tak, jak jsem dokázal. Musím poděkovat Martinu Málkovi, který mi půjčil na závody svou motorku na dlouhou dráhu, a díky němu jsem tento závod mohl absolvovat.“
Po pátečním večeru pokračoval čtvrtlitrový program v Praze, kde premiérovému mistrovství světa předcházela akademie za účasti Grega Hancocka. „V Praze jsem se nejdřív pomalu nevešel na dráhu po závodech v Pardubicích, ale později to bylo lepší a lepší,“ konstatuje severočeský plochodrážník. „Ladili jsme motorku a po trénincích jsem byl spokojen. Společná procházka po trati s Gregem, kdy nám dával rady, nám všem velmi pomohla. Samotný trénink s ním objevil skryté možnosti trati a odhalil nám nejrychlejší stopu. Všem nám velmi pomohl.“
V úterním semifinále však Daniel Šilhán zapadl do rámce smůly českých reprezentantů. „Samotný závod začal skvěle,“ ujímá se úlohy vypravěče. „První jízdu jsem vyhrál, byl to opravdu skvělý pocit. Potom dvakrát druhý a pomalu jsem se začínal vidět ve finále, ale potom přišly poslední dvě jízdy, ze kterých jsem nepřivezl ani bod, což mě stálo jasný postup.“
Místo něho se musel připravovat na rozjezdový minizávod. „Bylo nás pět jezdců se sedmi body, a proto byly rozjezdy naplánovány do tří jízd,“ pokračuje Daniel Šilhán. „Jel jsem druhou s Francouzem od vnitřního okraje. Start jsem měl skvělý, dostal jsem se dopředu a držel si vnitřek, ale Francouzovi to jelo lépe a objel mě. No, začal mě objíždět, tak jsem zkusil udělat agresivní nájezd do zatáčky a moc se mi to nevyplatilo. Francouz mě stejně objel, potom zavřel a já šel přes něj. Díky pohotové reakci jsem stihl seskočit z motorky a nic vážného se mi nestalo. Ostatní říkali, že jsem skvěle zareagoval, jinak jsem skončil až za mantinely.“
Tím pádem se Daniel Šilhán ve čtvrtek na uplakané finále díval v úloze druhého náhradníka. „Motorka dopadla zle,“ povzdechne si. „Napřímo narazila do mantinelu a ohl se rám. Nemohl jsem pokračovat už kvůli motorce, ale také kvůli sobě, když jsem se necítil zrovna dobře. Takže jsem nepostoupil a kvůli svému stavu jsem odmítl divokou kartu na finále a byl jsem druhý náhradník. Musím poděkovat panu Uhrovi, který mi daroval na další závody rám Stuha, a díky tomu jsem do konce sezóny mohl jezdit.“
Příprava v plném proudu
Pustit do závodu pětistovek motocykly s motory o obsahu 250 ccm napadlo předloni Petra Moravce, když řešil díry ve startovních listinách české juniorky. V květnu ve Svitavách byli Kryštof Rybář a Adam Fencl prvními závodníky, kteří zasáhli do šampionátu, ačkoliv jim ještě nebylo patnáct. Od té doby se tato myšlenka ujala i v přeboru.
Loni se Daniel Šilhán objevil ve třech přeborových kláních a spolu se Sindy Weber vytvořil tým PD Liberec v šampionátu juniorských družstev ve Slaném. „V těchto závodech jsem neměl žádné cíle,“ odtuší. „Spíš jsem se snažil sžít s motorkou a vyzkoušet si více drah o různých délkách. Jezdil jsem nějaké přebory, jelikož mi to přišlo optimální. Závody ve Slaném ale nedopadly podle mého očekávání. V dopoledním přeboru jsem se celou dobru pral s dráhou, ale poté jsem na to přišel a v odpoledním tréninku už mi to pěkně šlo.“
Nicméně závod v jeho pojetí trval bohužel až přespříliš krátce. „V první jízdě jsem startoval z červené a po startu jsem se opět proletěl k zemi,“ krčí Daniel Šilhán rameny. „Bože, těch pádů bylo opravdu hodně. Tento byl asi ten nejhorší, s tělem jsem nic neměl, ale utrpěl jsem velký otřes mozku a doteď si nepamatuju, jak jsem se dostal do nemocnice. Taťka podepsal revers a další čtyři dny jsem strávil v nemocnici, ale už naštěstí v Jablonci. Díky těmto pádům jsem měl hodně co dohánět ve škole, studuju gymnázium, ale nakonec jsem to zvládl.“
A díky tomu má čas přemítat o nové plochodrážní sezóně. „Musím si vylepšit fyzičku a taky musíme uklidit v garáži,“ plánuje. „Motorky už jsou připravené a už se těším na první svezení.“
Daniel Šilhán děkuje:
„Za tuhle sezónu bych hlavně chtěl poděkovat svýmu taťkovi, bez kterého by to nešlo, a Martinovi, který mi přes sezónu pomáhal.“
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Pavel Fišer, Miroslav Klimsza a Daniel Šilhán
