Pardubice – 3. října 1976
První měsíce roku 1976 prožil ve společnosti elitních plochodrážníků modré planety na turné mistrů světa po Austrálii a Novém Zélandu. Po návratu v dubnu pomáhal pražské RH budovat rozhodující náskok v extralize, aby se však záhy stal posilou Coventry Bees v elitní britské lize. Přitom však za volantem svého Chrysleru často vyjížděl z trajektů v belgických či francouzských přístavech, aby závodil i na kontinentu. V srpnu triumfoval počtvrté v řadě s maximálním bodovým ziskem v posledním finálovém podniku mistrovství republiky v Březolupech a již pošesté usedl na trůn československého plochodrážního krále. Léto se měnilo ve svoji babí formu a on se v polském Chorzowě desátým místem postaral o rekordní umístění našeho reprezentanta ve světovém šampionátu jednotlivců. Hned za týden to samé v sedle nové čtyřventilové Jawy dokázal i na dlouhé dráze, když v Mariánských Lázních skončil v mistrovství světa pátý. Než stačil znovu zmizet k protinožcům, podruhé ve své kariéře triumfoval při Zlaté přilbě Československa. Odstartoval tím duel se svým vzorem Ole Olsenem, protože někdo jiný se na seznamu vítězů závodu všech závodů měl objevit až o sedm let později.
Plochodrážní univerzita ve Velké Británii
„To byl můj nejúspěšnější rok,“ ohlíží se Jiří Štancl dnes za sezónou 1976. „Byl jsem rád, že jsem podepsal britskou ligu. Kór v Coventry, tam jezdila špička. Na stadióny se pořádaly velký závody a já jsem byl rád, že v týmu nehraju čtvrtý housle. Jsem rád, že jsem sezónu prožil s mistry světa a doslova s nimi vařil v jedný kuchyni.“
Jiří Štancl měl možnost poznat blíže světová esa již při svém lednovém odjezdu na jižní polokouli. „Barry Briggs, Ivan Mauger, Ole Olsen, John Louis, Jim Airey, Tommy Nilsson, co se pak zabil…“ vypočítává účastníky turné. V němž co jméno, to pojem. „My Češi jsme byli rádi, že jsme mohli někam vycestovat. Proto jsme na základě svýho talentu dělali víc.“
Přitom jako sportovec RH Praha Jiří Štancl pobýval v Anglii víceméně jako na služební cestě. „Z toho, co jsem si vydělal, jsem si musel sám vyplácet dietu tři libry na den,“ uvádí částku, která dle britského Národního statistického úřadu se zohledněním inflace odpovídá zhruba dvacet britským librám dnes.
V té době se galon benzínu prodával za 77 pencí, pintu piva jste pořídili za 32 pencí a třeba nový model Ford Fiesta stál necelé dva tisíce liber. „Veškerý peníze, co jsem si vydělal, jsem dával do motorek,“ vysvětluje Jiří Štancl, že jeho vlastní sportovní růst bylo to hlavní, co jej na druhé straně kanálu La Manche zajímalo. „Až ke konci sezóny jsem si koupil deset nových dunlopek. Štěstí bylo, že jsem je přes Oleho dostal levněji, ale stejně jsem je platil celou sezónu.“
Přitom však mohl používat československé obutí… „Barumka byla dobrá maximálně na jednu jízdu,“ porovnává kvalitu tehdejší produktů dvou výrobců. „Pak už jsi na ní neměl šanci. Naučil jsem se vyřezávat gumy. V tom fofru jsem nestíhal mít ladiče. Za prvý jsem na to ani neměl peníze, za druhý jsem se sám staral, aby to motorka vypadala. Stejně by mi v Divišově nepovolili do fabrickýho motoru nic dát. Až v roce 1985 jsem si koupil titanový věci.“
Nicméně my jsme v našem vyprávění v září 1976. „Byl to můj zlomovej‘ rok,“ uvědomuje si Jiří Štancl. „Chtěl jsem sám sobě i cizincům dokázat, že na to mám. Že jsem jim rovnocenným soupeřem. Doma jsme měli podmínky de facto jako profesionálové. V britský lize jsem ale od Oleho poznal, co dělat. Učil mě přemejšlet. Že když mám dneska závody, musím přemejšlet o nich. O závodech, co jedeš zejtra, přemejšlet až zejtra. Nebo abych měl čistý slídy, protože poškrábaný tříští světlo.“
V Československu byl Jiří Štancl už obtížně zpochybnitelná jednička, nicméně britská profesionální liga pro něho byla plochodrážní univerzitou. „Závodníci, co něco znamenali, dostávali devadesát procent věci zadarmo od sponzorů, a zbytek kupovali se slevou,“ vypráví. „My si museli za všechno zaplatit. Co si ale Ole vzal na sebe, měl od sponzorů. Mně Barry Briggs přivezl švédskou kombinézu už na světové finále v roce 1971. Byla z jemné kůžičky, ani jsem si ji nechtěl v Göteborgu vzít na sebe. Když máš totiž něco novýho, spadneš.“
Od roku 1971 se však do světového finále nedostal ani on, ani nikdo z ostatních československých reprezentantů a právě britské angažmá bylo jedním z prostředků, jak se mezi nejlepší šestnáctku světa vrátit. „Světový finále bylo světový finále,“ konstatuje. „A dodnes považuju jednodenní finále za nejlepší. Celej‘ rok jsi měl šanci se tam probojovat a potom jsi v něm musel jet naplno.“
A v Anglii si Jiří Štancl víc a víc uvědomoval, že potřebuje vylepšit rovněž svůj strojový park. „My jsme dostali motorku na jaře a po těch čtyřiceti závodech v sezóně byla ojetá,“ říká. „Třeba John Davis a Jan Andersson měli na světový finále nový motory, zkoušeli je v Readingu, kde jsem později závodil. Já ale přijel do Divišova, tam jen vyměnili kroužky a já jel na světový finále do Göteborgu.“
Anglická mise roku 1976 byla splněna. Jiří Štancl prošel sítem kontinentální kvalifikace až do světového finále jednotlivců, které jel podruhé jako první Čechoslovák vůbec. K premiéře čtyřventilové Jawy 894 v Chorzowě ještě nedošlo, ale v sedle dvouventilu vyladěného Guyem Allottem skončil desátý. Nové stroje prošly úspěšným debutem o týden později v Mariánských Lázních. A první říjnový víkend byly divišovským továrním závodníkům přistaveny také pro osmadvacátý ročník Zlaté přilby Československa.
Trofej na hlavě nepovolaného
Každý z dosavadních devětašedesáti ročníků pardubické Zlaté přilby přinesl nespočet příběhů. Svou vlastní story by přitom mohla vyprávět i každá jedna z krásných trofejí, která při vyhlašování vítězů zdobila hlavu nejlepšího muže dne. V polovině sedmdesátých let bylo nemožné, že by potomci mistra klenotnického Čeňka Lejhance provozovali svou vlastní živnost jako dnes.
Tehdy podobu zlatých přileb dávali zaměstnanci takzvané šperkárny, jak se přezdívalo střední uměleckoprůmyslové školy pro zpracování kovů a drahých kamenů v Turnově. Se sportovními trofejemi začali někdy ve druhé půli šedesátých let. Roku 1976 měl výrobu hlavní trofeje pro pardubický závod Jiří Belda, který se netajil svou láskou k východočeským kamenům.
Ve formě vzpomínky na závodníky, kteří položili svůj život v Pardubicích, se objevili i na osmadvacátém klenotu v pořadí. Než však Jiří Belda svou práci dokončil, objevil se v Turnově jakýsi hodně zvědavý fotograf. Zřejmě se nebál legendy, která obklopuje české královské korunovační klenoty. A sice, že nositel nepovolané hlavy, na níž se královská koruna objeví, nepřežije rok od svého smělého skutku, na což měl doplatit i Reinhard Heydrich.
Onen fotograf tehdy před čtyřiceti lety nezaplatil za svůj smělý pokus ozdobit svou hlavou dokončovanou zlatou přilbou takovou fatální daň jako říšský protektor postřelený při brilantní akci statečných výsadkářů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. Zlatá trofej se na jeho hlavě pouze zasekla, že nešla sundat. Jiří Belda proto musel vyndat šroubovák a povolit šrouby, aby zvědavého žurnalistu vysvobodili.
Právoplatní uchazeči o ni začali bojovat první říjnový víkend. Dvoudenní program začal v sobotu. Luboš Tomíček vyhrál Závod juniorů ČSSR alias Zlatou plaketu, jak se tehdy nazýval juniorský předzávod Zlaté přilby, který dnes známe jako Zlatou stuhu. Jistě není bez zajímavosti, že i on si musel své místo vydobýt. Jen o pár let dříve se totiž vedení AMK ZP Pardubice přiklánělo k názoru, že Zlatá přilba je sama o sobě natolik výjimečná a tím pádem není potřeba ji zpestřovat jakýmikoliv dalšími přídavky.
O půl páté začal program hlavního klání vylučovacími rozjížďkami. V té chvíli byli Jiří Štancl teprve na cestě do Pardubic. Na palubě stroje Tupolev 134A, který kapitán ČSA posadil na ruzyňskou ranvej krátce po obědě, spolu s ním cestovali Ole Olsen a Mitch Shirra ještě jako Australan. Právě posledně jmenovaný budil velkou pozornost ve svítkovském depu, kde ho prakticky nikdo neznal.
Se svými necelými padesáti kilogramy živé váhy ve svých osmnácti letech připomínal spíše teenagera, který se do boxů vloudil kvůli doplnění své sbírky autogramů. Navíc dorazil jen se dvěma taškami. V jedné měl plochodrážní výstroj, ve druhé motor Weslake, sedlo a řidítka.
Rychle si získal sympatie, nicméně Štěstěna si jej příliš neoblíbila. Svoji sobotní vylučovačku nestihnul, v neděli přišel nejprve kvůli defektu o vítězství padesát metrů před cílem rozjížďky s číslem sedm. Před startem jedenácté jízdy nenatočil motor a jeho debut ve slavném závodě skončil ještě před branami čtvrtfinále.
Jiří Štancl se sedmnácti tisícům platících diváků představil v ostré akci až v neděli. „Byl jsem nasazenej‘ do čtvrtfinále a obě jízdy jsem vyhrál,“ vybaví si okamžitě. „Když už máš jednu přilbu doma, víš, jak si připravit motorku. Když chceš uspět na Zlatý přilbě, musíš do toho dát to nejlepší. Tehdy byli v Československu dobří kluci a na Zlatý přilbě se snažili vytáhnout.“
Rej čtyřventilových Jaw
Vylučovací skupiny žádné velké překvapení nepřinesly. Jednak Zlatá přilba před čtyřiceti lety ještě nebyla tak natřískaná jako dnes, navíc při modelu startovní listiny s dvaatřiceti závodníky, do čtvrtfinále postupovalo po čtyřech závodnících. A tak zmiňovaná eliminace Mitche Shirry byla jediný z kategorie nečekaných šoků, jež slavný závod umí nastrojit. Jenže čtvrtfinálová úroveň se již stala osudnou pro řadu favoritů.
Hned v první skupině československé trio Jan Verner, Jan Klokočka a Karel Voborník vyřadili přímo nasazenou dvojici Barry Briggs – Grigorij Chlynovskij! Dodnes se traduje, že neúspěch novozélandského světového exmistra měl své pokračování, když se marně pokoušel vyslovit jméno Karla Voborníka, který mu ukázal výfuk v rozjížďce s číslem jednadvacet.
Podobný osud čekal i Vladimira Gordějeva ve skupině s číslem tři. Po pádu v třiadvacáté jízdě mohl jen sledovat, jak svůj postup potvrzuje Petr Kučera. Posledním mužem, který do podniku vstoupil a zároveň z něho vystoupil ve čtvrtfinále, byl Polák Jan Mucha.
V semifinále šlo už do tuhého. Z první skupiny postoupili hned tři Češi, jmenovitě Václav Verner, Aleš Dryml a Jan Klokočka. Karel Voborník přišel o šanci v poslední, devětadvacáté rozjížďce. Druhá skupina byla ještě nabitější a šla by vystihnout jako souboj třech českých závodníků s třemi muži, co se již stali mistry světa.
Jenže rovnou v první zatáčce úvodní rozjížďky se srazili Ole Olsen a Anders Michanek a na ovál pospíchala sanitka. Švéda odvezla do nemocnice, avšak zprávy o fraktuře nohy se zaplaťpánbůh nepotvrdili. Anders Michanek však na slavnostním vyhlášení v hotelu Grand přesto kulhal. V dalším průběhu skupiny si o velké finále nejprve řekl Ole Olsen, aby v závěrečné jízdě Ivan Mauger a Jiří Štancl poslali do malého finále Jana Vernera a Petra Kučeru.
„Jéňa i ten Kučera jezdili dobře, proti nám jeli tři mistři světa, to ti nikdo nepomoh‘, závodilo se, jak to jen šlo,“ líčí Jiří Štancl svoje semifinále. Program pokračoval malým finále, v němž Viktor Kuzněcov odčinil semifinálovou diskvalifikaci za přetržení pásky. Kromě zraněného Anderse Michanka se na roštu neobjevil ani Josef Angermüller, jemuž vypověděl službu stroj. A Rus vcelku komfortně odvedl český trojlístek.
Výpadek elektrického proudu zrovna před startem velkého finále způsobil, že se osmadvacátý ročník Zlaté přilby Československa startoval bílou vlajkou. Dopředu vypálil Václav Verner, jenže ještě v první zatáčce jej předčil Ole Olsen sedlající motocykl Jawa 894. Čtyřventilový motor v rámu měli i Ivan Mauger a Jiří Štancl. Oba za svá záda odsunuli Václava Vernera a Jiří Štancl se ve třetím okruhu posunul před Ivana Maugera.
Zatímco Novozélanďan, jenž se ani v předvečer svých sedmatřicátých narozenin nedočkal vysněné zlaté přilby, ve druhé půli jízdy rezignoval, Jiří Štancl se vydal stíhat Ole Olsena. V pátém kole už jezdil před ním, nicméně Dán si brousil zuby na svůj pátý pardubický triumf stejně usilovně jako Pražan na obhajobu svého primátu z před dvou let.
V posledním okruhu na stadiónu seděli snad jen invalidé. Jiří Štancl totiž hlídal vedení jako oko v hlavě a ze svého dánského patrona udělal prvního poraženého. Reakce diváků byla podobná jako při letošním vítězství Václava Milíka. A šťastný vítěz se jen ztěžka prodíral lidskými masami do depa za řidítky nové Jawy, se zlatým věncem na krku a skvělou trofejí na hlavě. Tu mu mistr Belda z hlavy šroubovákem sundávat nemusel. Padla mu jako ulitá.
Husarský kousek
Ole Olsen na slavnostním vyhlášení ani na vteřinku nezaváhal nad odpovědí, zda si ještě někdy přijede pro pátou trofej. Nakonec jich vyhrál celkem sedm, zatímco Jiří Štancl má ve své klenotnici pět zlatých přileb.
„Jel jsem od prken,“ vrací se přes propast čtyřiceti let na startovní rošt Zlaté přilby Československa 1976. „A je vidět, že jsem měl na to, abych je zezadu předjížděl. A porazil jsem jak Olsena, tak Maugera. Vyhrát zlatou přilbu je krásnej‘ pocit.“
Většina závodníků, která vůbec kdy rozjela motocykl po ovále, si však o něm může nechat jen zdát. „Finále je na šest kol, ale kdyby se jezdili na čtyři, Ivan Mauger má přileb několik,“ uvádí Jiří Štancl příklad plochodrážního velikána, který nevyhrál snad jenom Zlatou přilbu v Pardubicích. „Ta stará dráha v Pardubicích byla ještě širší než dnes, rádius zatáček byl jinačí a on byl zvyklej‘ na šest jezdů z dlouhý dráhy. Ale ani na tý kratší, ani na tý původní pardubický dráze nevyhrál. Jednou už měl přilbu, než přijel zezadu nějakej‘ Štancl a sundal mu ji doslova z hlavy.“
Nad tímto manévrem z roku 1974 žasnou fandové dodnes. „Předjet Ivana zezadu bylo velký umění,“ tvrdí Jiří Štancl. „A byla to i otázka štěstí. Loni Emil Sajfutdinov přesně věděl, že mu to tam Nicki Pedersen strčí. A neubral. Když to Nicki zkusil podruhý, brknul si o jeho kolo a nestačil z motorky ani vypadnout. Přitom Nicki byl rychlejší, kdyby si počkal, možná by Emila předjel. Dojel ho, ale Emil to čekal a dokázal se na to připravit.“
Jiřího Štancl oslovil také příběh Patryka Dudka, jehož předloni o triumf připravila porucha. „Vyhrát Zlatou přilbu je velice těžký a vyhrát ji chce každej‘,“ přemítá. „Patryka Dudka mně bylo hrozně líto, že mu s takovým náskokem prdnul řetěz. Já jsem jednou vyhrál Přilbu a pak mi Standa Dvořák říkal ‚víš, že jsi jel na prasklým rámu a já jen trnul, abys na to nepřišel?‘. Já se totiž snažil uklidňovat, že jsem pořád po tý motorce jezdil aspoň šroubovákem a málem jsem se na tu prasklinu místo dostal.“
S pěti vítězstvími ve Zlaté přilbě je Jiří Štancl stále druhým nejlepším mužem celé bezmála stoleté historie pardubického závodu všech závodů. „Když Tony Rickardsson vyhrál potřetí, říkal mi, že nemůže pochopit, jak jsem to moh‘ vyhrát pětkrát,“ vypráví. „Není to vůbec jednoduchý. Jsem rád, že jsem s tím sportem zažil, co jsem zažil. Právě v tom roce 1976 mě mistři světa vzali mezi sebe. Nejen ze soucitu, že jsem z Československa, ale byl jsem pro ně závodník, co je uměl porážet.“
V zimě na přelomu let 1976 a 1977 mířil Jiří Štancl opět na druhou stranu zeměkoule, aby si sezónu prodloužil na dobu delší než jeden rok. „Výjezdy to zahraničí byly podmíněný úspěšnou reprezentací,“ připomíná. „Nepotřeboval jsem na Západě dělat špióna, můj zájem byl jen jezdit. Nikdo mě nenutil, abych něco někde obhlížel, protože venku dobře věděli, že jsem příslušník Veřejné bezpečnosti. A při závodění jsem udělal maximum, co jsem moh‘. Jen to nastavení motocyklu jsem nevěděl. Až co začal jezdit náš Jirka, jeden Australan mi to prozradil. A byli jsme zase o kousek dál.“
28. Zlatá přilba Československa 1976 – Pardubice:
| 1. vylučovací skupina: | 1. Jan Verner (CS) 10, 2. Josef Angermüller (D) 9, 3. Aleš Dryml (CS) 7, 4. Clemens Bever (DDR) 5, 5. Angel Evtimov (BG) 4, 6. Albert Stickl (D) 0 |
| 2. vylučovací skupina: | 1. Václav Verner (CS) 10, 2. Jan Klokočka (CS) 9, 3. Georgij Ivanov (SU) 6, 4. Walter Grubmüller (A) 6, 5. Hartmut Ernst (DDR) 5, 6. Laszlo Meszaros (H) 1 |
| 3. vylučovací skupina: | 1. Petr Kučera (CS) 10, 2. Viktor Kuzněcov (SU) 9, 3. Karel Voborník (CS) 9, 4. Werner Mell (DDR) 4, 5. Orlin Janakiev (BG) 3, 6. Mitch Shirra (AUS) 0 |
| 1. vylučovací skupina: | 1. Gianpaolo Noro (I) 10, 2. Josef Minařík (CS) 9, 3. Jens Erik Krause (DK) 6, 4. Peter Sattler (D), 5. Pawel Waloszek (PL) 2, 6. István Sziracki (H) 8 |
| 1. čtvrtfinálová skupina: | 1. Jan Klokočka (CS) 9, 2. Jan Verner (CS) 9, 3. Karel Voborník (CS) 8, 4. Barry Briggs (NZ) 7, 5. Jens Erik Krause (DK) 4, 6. Grigorij Chlinovskij (SU) 3 |
| 2. čtvrtfinálová skupina: | 1. Ivan Mauger (NZ) 10, 2. Josef Angermüller (D) 8, 3. Anders Michanek (S) 8, 4. Georgij Ivanov (SU) 6, 5. Werner Mell (DDR) 3, 6. Gianpaolo Noro (I) 2 |
| 3. čtvrtfinálová skupina: | 1. Jiří Štancl (CS) 10, 2. Aleš Dryml (CS) 9, 3. Petr Kučera (CS) 8, 4. Josef Minařík (CS) 6, 5. Vladimir Gordějev (SU) 2, 6. Walter Grubmüller (A) 1 |
| 4. čtvrtfinálová skupina: | 1. Václav Verner (CS) 10, 2. Ole Olsen (DK) 9, 3. Viktor Kuzněcov (SU) 7, 4. Jan Mucha (PL) 3, 5. Peter Sattler (D) 2, 6. Clemens Bever (DDR) 2 |
| 1. semifinálová skupina: | 1. Václav Verner (CS) 9, 4. Aleš Dryml (CS) 9, 3. Jan Klokočka (CS) 9, 4. Viktor Kuzněcov (SU) 4, 5. Josef Angermüller (D) 3, 6. Karel Voborník 2 |
| 2. čtvrtfinálová skupina: | 1. Ole Olsen (DK) 10, 2. Ivan Mauger (NZ) 9, 3. Jiří Štancl (CS) 8, 4. Petr Kučera (CS) 5, 5. Jan Verner (CS) 3, 6. Anders Michanek (S) 0 |
| malé finále: | 1. Viktor Kuzněcov (SU), 2. Jan Verner (CS), 3. Karel Voborník (CS) 4. Petr Kučera (CS); Josef Angermüller (D) a Anders Michanek (S) NS |
| velké finále: | 1. Jiří Štancl (CS), 2. Ole Olsen (DK), 3. Ivan Mauger (NZ), 4. Václav Verner (CS), 5. Jan Klokočka (CS), 6. Aleš Dryml |
Další historické ročníky závodu všech závodů ve vzpomínkách přímých účastníků na stránkách magazínu speedwayA-Z:
Rekordy platí podnes:
Vyhrát Zlatou přilbu v Pardubicích vždy byl vždy kumšt. A doposud se tento kousek podařil čtyřiceti šesti mužům. Drtivá většina z nich, třicet čtyři abychom byli akurátní, si odvezla krásnou trofej pouze jednou za život. Obhájit své vítězství se povedlo pouze osmi plochodrážníkům.
Jenom čtyři závodníci se mohou chlubit majstrštykem většího počtu triumfů. Tony Rickardsson má ve své sbírce tři trofeje, Leigh Adams čtyři, Jiří Štancl pět a Ole Olsen sedm. Rekordní výkony nejlepšího českého plochodrážníka všech dob a jeho dánského mentora jsou o to obdivuhodnější, že odolávají novým generacím vyzývatelů již od roku 1982, resp. 1980.
Ve své době bylo mimořádné i vítězství Jiřího Štancla z šestasedmdesátého, o němž jsme si dnes v historické rubrice magazínu speedwayA-Z vyprávěli. Už tehdy měl nejvíce triumfů ve Zlaté přilbě Československa Ole Olsen, jenž projížděl cílem finálové jízdy jako první už čtyřikrát. Nicméně dvěma primátům Jiřího Štancla se v oné době mohli rovnat pouze Herman Gunzenhauser a Erik Plechanov.
Éra, jíž směle můžeme označit za duel Štancl vs. Olsen, však teprve začínala. Faktem zůstává, že mezi lety 1970 a 1982 vyhrávali Zlatou přilbu Československa výhradně oni dva, pochopitelně s čestnou výjimkou Milana Špinky z pětadvacátého ročníku v sezóně 1973.
Pravidelné střídání Ole Olsena a Jiřího Štancla v rubrikách vítězů Zlaté přilby lezlo mnoha lidem na nervy. Dokonce i čelní představitelé pořádajícího klubu se tu a tam nechali slyšet, že by bylo dobré, aby už konečně zvítězil někdo jiný. A když si velký Dán přebíral svou sedmou přilbu, dočkal se z ochozů i nesportovního pískotu.
Na druhou stranu dodnes slýcháte vyprávění pamětníků, jak jezdili fandit Jiřímu Štanclovi, protože jim dával naději na vítězství domácího závodníka. Popravdě řečeno, ani před ním, ani po něm tady nebyl žádný jiný závodník s tak vysokými aspiracemi. Až nyní má česká část publika podobného miláčka v osobě Václava Milíka.
Pardubický kapitán je však teprve v počátečních fázích přepisování historických tabulek Zlaté přilby a to tím spíše, vynechal-li dva předchozí ročníky vinou termínové kolize s polskou extraligou. A když už se věnujeme rekordům, Jiří Štancl přišel o jeden letos, protože jeho osmnáct účastí při Zlaté přilbě překonal Jaroslav Petrák.
Na druhou stranu Jiří Štancl za osmnáct let vyhrál pět zlatých trofejí, dvakrát byl druhý a třikrát třetí. Mezi lety 1972 a 1984 nechyběl ani jednou mezi nejlepšími šesti, přičemž od svého prvního triumfu roku 1974 pokaždé stál na pódiu s výjimkou roku 1980. A to je bilance, díky níž nastavil laťku pro své nástupce pořádně vysoko, ostatně jako v mnoha ostatních případech.
Vítězství ve Zlaté přilbě v Pardubicích:
| 7x | Ole Olsen |
| 5x | Jiří Štancl |
| 4x | Leigh Adams |
| 3x | Tony Rickardsson |
| 2x | Herman Gunzenhauser, Igor Plechanov, Erik Gundersen, Hans Nielsen, Jeremy Doncaster, Ryan Sullivan, Jason Crump, Rune Holta |
| 1x | Zdeněk Pohl, Josef Štrban, Rudi Klein, Hans Mayer, Hans Butler, Gerrit J. van Dijk, Franta Juhan, Hugo Rosák, Fritz Dirtl, Jan Lucák, Ondřej Klaudinger, Josef Seidl, Antonín Kasper st., Farit Šajnurov, Ove Fundin, Leif Enecrona, Gennadij Kurilenko, Milan Špinka, Denis Sigalos, John Davis, Per Jonsson, Antonín Kasper ml., Simon Wigg, Tomáš Topinka, Scott Nicholls, Andreas Jonsson, Hans N. Andersen, Nicki Pedersen, Grzegorz Walasek, Darcy Ward, Chris Holder, Jurica Pavlic, Emil Sajfutdinov, Václav Milík |
Foto: archív Jiřího Štancla, archív autora a Karel Herman
