Mariánské Lázně – 12. září 1976
O pravidelné podívané na hvězdy světového nebe ploché dráhy, jakou již od května 1997 nabízí pražská velká cena, se tatínkům a dědečkům současných fanoušků mohlo pouze zdát. V šedesátých letech sice monopol Wembley na pořádání světového finále jednotlivců zlomili Švédové a o dekádu později rovněž Poláci, nicméně vzhledem k železné oponě na západní hranici jezdili Čechoslováci jednou za tři roky do Chorzowa. V půli sedmdesátých let byla velká pořadatelská poptávka po finále družstev a ještě novotou zářících dvojic. Proto si finále mistrovství světa družstev ve Slaném v červenci 1962 dlouho udržovalo primát jediného našeho plochodrážního závodu s korunovací světových šampiónů. Alternativu ale nabídli mariánskolázeňstí pořadatelé. Hvězda jejich kilometrového oválu stoupala, až dostali důvěru FIM pro přidělené finále mistrovství světa 1976. Úspěch podtrhla úspěšná premiéra čtyřventilových motocyklů Jawa 894, které divišovskou značku vrátily na světový trůn. Jednu z nich pilotoval Jiří Štancl, který tehdy před čtyřiceti lety o jednu příčku překonal čtyři roky starý rekord Antonína Švába z Mühldorfu.
Mozaika úspěchu se skládá do sebe
Ještě v létě 1970 se zdálo zhola nemožné, že by se československý plochodrážník v sedle divišovského stroje ucházel o dlouhodrážní medaile ve finále mistrovství světa pořádaném v Mariánských Lázních. Srpnové finále mistrovství Evropy v Scheesselu, což tehdy bývalo vrcholem disciplíny, mělo v záplavě britských motorů JAP jedinou Jawu. Miloslav Verner s ní dojel dvanáctý a v novinářských referátech neskrýval zklamání, že stav mariánskolázeňské dráhy nedovoloval ani uspořádat trénink.
Dle vzpomínek pamětníků na ní dokonce rostly stromy. Dávno, dávno se zdály být nejen první motocyklové závody zkraje dvacátých let, ale i její poválečná renesance, jež skončila zároveň s pořádáním kvalifikací evropských šampionátů v letech 1960 a 1961. V druhém případě zažil divišovský výrobce tvrdý debakl.
Při tréninku zastavil v mariánskolázeňském depu náklaďák, z něhož před mlsnými zraky zahraničních závodníků složili šest novotou zářících motocyklů stavěných speciálně pro dlouhé dráhy se značkou ESO na nádrži. Mechanici přitom trousili poznámky o šedesáti konících v jejich kovových útrobách.
Nicméně ještě během tréninku však úsměvy na divišovských tvářích ztvrdly. Zpřevodování nebylo optimální, navíc pouze jediný motocykl přežil trénink. Na třech z nich upadly spojky, v dalším se zadřel píst, a na posledním se propálil píst. A dobové tiskové referáty nikterak neskrývaly, že v Divišově nemají o dlouhé dráhy zájem.
Vývoj klasické speedway šel jinam. A v šedesátých letech již nebylo myslitelné, aby se v Mariánských Lázních jezdila klasická dráha jako ještě o dekádu předtím, když se zde dokonce konaly podniky ranku mistrovství republiky. Lázeňský kilometr tudíž zůstal opuštěný, naštěstí nikoliv nadlouho.
Barry Briggs podepsal smlouvu továrního závodníka divišovského závodu, který již byl začleněn do koncernu Jawa, a jednoho dne s sebou přivezl svůj motocykl na dlouhé dráhy. Vedení podniku kolem něho začalo nejen přešlapovat, ale především vyrábět svůj model 890 v dlouhodrážním provedení. Antonín Šváb a Luboš Tomíček s ním poprvé okolo osmašedesátého vyráželi na volné závody. Další závodníci je záhy následovali a Československo se opět vrátilo do mistrovství Evropy.
Vyvíjené motocykly bylo potřeba někde testovat a po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se železná opona na naší západní hranici opět začínala ježit. A v té chvíli si kdosi vzpomněl na upadající ovál v Mariánských Lázních. Dráha prošla rekonstrukcí a již na podzim 1970 zde Jiří Štancl vyhrál první závod po desetileté přestávce.
V následující sezóně se zde konal již mezinárodní závod, kde z nejvyššího stupínku pódia mával Miloslav Verner. Lázeňský kilometr již byl v takovém stavu, že mu FIM na rok 1972 přidělila pořadatelství kvalifikačního kola mistrovství světa. Stejný závod se opakoval také napřesrok, aby již ve čtyřiasedmdesátém dostali pořadatelé semifinále. Tento závod dostali také v sezóně 1975, kdy se již všeobecně vědělo, že jde o generální zkoušku pro světové finále anno domini 1976.
Jawa s čtyřventilovým rozvodem je odpovědí
Mistrovství světa na dlouhé dráze se prvně konalo roku 1971 a plynule navázalo na předchozí evropský šampionát, který byl prvně vypsán roku 1957. Divišovská Jawa se na něho připravila modelem 892. Základem jeho motoru byl typ 890, ovšem oproti němu měl dlouhodrážní pohonný agregát menší vrtání 83 mm a větší zdvih 91,5 mm. Při stejném zdvihovém objemu 497 ccm měl dlouhozdvihový motor nejen lepší průběh točivého momentu, ale také větší výkon 41 kW při 7000 otáčkách za minutu.
Ivan Mauger s ním získal titul mistra světa 1971, i když pro divišovskou značku nešlo o zcela jednoznačný primát. Když totiž legendární Novozélanďan mířil na start semifinálové jízdy, upadl mu ventil, a on musel narychlo přeskočit na vypůjčený JAP od Dona Goddena. Rok na to však v Mühldorfu Ivan Mauger však kraloval už jen za řidítky divišovské Jawy, kterou v třiasedmdesátém v Oslu ke zlatu dostal Ole Olsen.
V následujících dvou letech ale dlouhodrážnímu světu kraloval Egon Müller se svým JAPem, jehož k pekelné rychlosti vypiplal Otto Lantenhammer. Tentýž ladič přitom v pětasedmdesátém měl ve svých rukách i tovární Jawu Ivana Maugera, který se ale musel smiřovat s druhým místem. Logickou odpovědí divišovské Jawy musel být nový motor s čtyřventilovým rozvodem, který dle továrních dokumentů byl vyvíjen již od roku 1975.
Hotový motor typu 894 se měl prvně širší veřejnosti představit ve čtvrtek 26. srpna 1976 v Pardubicích, kam Jawa Divišov na testování pozvala také Ivana Maugera a Ole Olsena. Čekalo se na ně do setmění, ale světoví šampióni nikde. Protože se však ve Svítkově sešla celá řada diváků, tovární mechanik pro ně nový motor aspoň natočil na stojánku. Ostrá zkouška na ovále byla proto přesunuta až na páteční ráno na pražskou Markétu.
Při světovém finále v Chorzowě se však ještě Jawa se čtyřventilovým motorem neprezentovala. Řešily se problémy s karburátorem a prováděly se poslední úpravy. Spekulovalo se také, že zasáhnul Ole Olsen, který měl v Divišově vždy velké slovo, a který přišel o šanci obhajovat svůj titul mistra světa svým vyřazením v interkontinentálním finále ve Wembley. A nyní by neměl sebemenší zájem, aby Ivan Mauger a Jiří Štancl dostali v Chorzowě slibnou novinku. Každopádně faktem zůstává, že závodním debutem si Jawa 894 prošla při dalším světovém finále, o týden později v Mariánských Lázních.
„Myslel jsem si, že čtyřventila pojedu už v Chorzowě,“ říká Jiří Štancl. „Ole a Ivan už předtím byli v Pardubicích, aby trénovali a vyzkoušeli ho. Já to nevěděl. Ole ještě ten tejden po Chorzowě přijel do Jawy a ve čtvrtek mu dělali v Mariánkách soukromej‘ trénink. Dostal dva motory, to ani Ivan nevěděl. Byli to mistři světa a všichni si mysleli, že musí mít nejlepší podmínky.“
Oproti modelu 892 byla Jawa typ 894 řešena opět s podčtvercovým pohonným agregátem o vrtání 88 mm a zdvihu 81,7 mm. Dobové zdroje uváděly výkon v rozmezí 42,6 až 46,3 KW při 7700 až 8700 otáčkách za minutu. Ole Olsen, Ivan Mauger a Jiří Štancl jej v Mariánských Lázních otestovali při tréninku. Protože se neobjevily žádné problémy, čtvrtý vyrobený motocykl byl nabídnut dalšímu sobotním nejlepšímu československému jezdci. Můžete vzít jed, že Zdeněk Kudrna, jehož tehdy tisk označoval spíše jako bývalého motokrosaře první výkonnostní třídy, nad takovou nabídkou dlouho neváhal.
Sobotní program patří Jawám
Pořadatelství světového finále v Mariánských Lázních dávalo pořadateli právo přímo nasadit dva závodníky bez kvalifikace. Jedním byl zkušený matador Stanislav Kubíček, druhým Jiří Štancl. Tomu táhlo na sedmadvacet, ale na ploché dráze už dokázal, co málokdo. Roku 1976 získal již pátý titul mistra republiky jednotlivců v řadě a šestý celkově. Sezónu zahájil již na turné mistrů světa na Novém Zélandě a Austrálii, od dubna závodil v britské lize za Coventry a týden před Mariánskými Lázněmi skončil desátý v individuálním světovém šampionátu. Pokud se dlouhých drah týká, po Scheesselu 1974 a Gornej Radgoně 1975 se chystal na své třetí světové finále v řadě.
„Svez‘ jsem se jen v Cheeswateru jako mladá Anglie,“ říká, že vzhledem k natřískanému programu a přímému nasazení bylo světové finále teprve jeho druhým dlouhodrážním podnikem v sezóně 1976. „S novou Jawou jsme se svezli o tréninku. Je fakt, že jsme měli stejný podmínky, ale Ivan a Ole měli údajně odbržděný motory. Ale to nevím, jestli je pravda. Možná to nestíhali, nebyl čas.“
Jak náročné bylo usednout na motor jiné koncepce? „Potřebuješ si na to zvyknout,“ uvažuje Jiří Štancl. „O Zlatý přilbě jsem s tím potom jel jen trénink a vyhrál jsem. Předtím v Radgoně jsem v Divišově naložil motor. Měl už padesát šest koní a já s ním vyhrál jízdu před Olsenem, ale s tím motorem jsem se předtím nesvez‘. Člověk musí umět využít výkon, to potřebuje praxi. Musíš si zjistit, v jakým režimu ten motor jede, jestli je lepší ve spodku nebo ve špičce. To musíš zjistit. V Mariánkách to byl impuls, abych byl ještě lepší, než jsem byl.“
Slova Jiřího Štancla potvrzují i výsledky měřeného tréninku, v němž se tovární závodníci za řidítky nových motocyklů Jawa 894 nebyli mezi nejčelnějšími. Nejrychlejší byl úřadující šampión Egon Müller, jehož čas na letmé kolo byl 29,26 sekund. Alois Wiesböck rovněž sedlající Weslake byl pomalejší o pouhé dvě setiny vteřiny, Ivan Mauger objel ovál za 29,43, Jiří Štancl za 29,43 a Ole Olsen za 29,48.
Osudným se trénink stal pro Wilhelma Dudena, jehož JAP se ukázal jako rychlý, ale po fatální explozi také jaké nespolehlivý. „To byl Němec, co mu to jelo, akorát neuměl závodit,“ uvádí na jeho adresu Jiří Štancl. „Ale ať to bylo, jak to bylo, finále jela vždycky absolutní špička.“
Pro pět nejrychlejších z tréninku byl v sobotu úderem sedmnácté hodiny vypsán závod o traťový rekord, který se konal jako Cena Mariánských Lázní. Získal jej Ivan Mauger, jehož čas 28,69 na jedno letmé kolo představoval rychlostní průměr 125,8 kilometrů v hodině. O chloupek byl vskutku rychlejší než dosavadních nejlepších 28,8 sekundy.
Jiří Štancl předčil časem 28,93 o jednu setinu Ole Olsena, zatímco Alois Wiesböck a Egon Müller hranici devětadvaceti vteřin nepokořili. Motocykly Jawa 894 daly najevo, jak by se světové finále v neděli mohlo vyvíjet.
Pátým mužem dlouhodrážního světa
První světové finále přineslo další zvelebení areálu dlouhé ploché dráhy v Mariánských Lázních. Členové místního AMK se zavázali odpracovat deset tisíc brigádnických hodin zdarma a hodnota jejich prací představovala bezmála půl druhého miliónu tehdejších československých korun. Pro bližší představu, nová Škoda 100 v základní výbavě se prodávala za nějakých pětačtyřicet tisíc a průměrná měsíční mzda se pohybovala někde okolo dvou tisíc a třech stovek.
Kompletní rekonstrukcí prošel celý dlouhatánský ovál. Dostala nový povrch, vzniklo kompletní odvodnění a po celé délce jí omotaly nové mantinely. Stará věž rozhodčích ustoupila nové stavbě z oceli a skla. V prostoru startu a cíle vzniklo nové signalizační zařízení a diváci se mohli těšit z nových sedadel pro dva tisíce lidí a nového rozhlasu.
Z tiskařských rotaček vyjely atypické podlouhlé programy, které svými rozměry 24 x 18 centimetrů dodnes vyčnívá z hromádky ve sbírkách sběratelů. Návštěvníci si mohli zakoupit pestrou škálu upomínkových předmětů. Pakliže sledujete aukční servery, čas do času narazíte na odznáček na dlouhé dráze v Mariánských Lázních 1976 či samolepky ze světového finále, jimž čas ubral vrstvu lepicího materiálu, nicméně půvab nikoliv.
Pakliže jsme se dotkli ekonomické otázky, nebude od věci zalistovat propozicemi ohledně finančních náhrad pro závodníky. Schválil je ÚAMK ČSSR již 4. prosince 1975 a za bod se vyplácelo osmdesát korun pro domácí nebo dvacet západoněmeckých marek pro zahraniční závodníky. Vítěz bral tisíc korun, druhý osm set, třetí šest set a každý dále až po šestého o stovku méně. V markách šlo o částky 400 – 300 – 250 a pak po padesátce dolů až k rovné stovce.
Za překonání traťového rekordu byla vypsána částka tři sta korun. Z předchozího odstavce víme, že byl překonán, ale pakliže by se tak nestalo, závodník s nejrychlejším časem měl být bohatší o dvě stovky. Jakýkoliv protest musel být podložen padesáti markami.
Závod přenášela Československá televize, ale vidět světovou elitu v akci na vlastní oči místo na malé, vesměs černobílé bedýnce v obýváku přilákalo do ochozů spoustu diváků. Viděli skvělý závod, od jehož prvních jízd kraloval Ivan Mauger. Vyhrával jednu jízdu za druhou a po základní části třech sérií nepoznal hořkost porážky.
Ole Olsen se s ním na dráze nepotkal, ale v rozjížďce s číslem dvě prohrál s Christophem Betzlem. Jiří Štancl zaznamenal sérii třech druhých mít, byť ve třetí jízdě dlouho ukazoval výfuk Ivanu Maugerovi. Skvěle si vedl rovněž Zdeněk Kudrna. Po základní části se se závodem rozloučil Stanislava Kubíček a Emil Sova, který ze semifinále v Scheesselu původně nepostoupil, ale dostal šanci při absenci ostatních závodníků. Semifinále se stalo konečnou pro Václava Vernera.
Zato zbývající dva Češi postoupili mezi nejlepších šest. Ivan Mauger prodloužil svou vítěznou šňůru v prvním semifinále. Druhému vévodil Ole Olsen, za jehož záda se probil Zdeněk Kudrna a Jiří Štancl vybojoval třetí příčku. V té chvíli byl Ivan Mauger nejblíže světovému titulu se čtyřiadvaceti body. Ole Olsen měl dvaadvacet, Alois Wiesböck sedmnáct, Egon Müller a Jiří Štancl po patnácti a Zdeněk Kudrna čtrnáct.
Posledně jmenovaný vypadnul z boje o medaile jako první, když si ustlal hned ve druhé zatáčce finálové jízdy. Naštěstí nedoznal žádné újmy a zbytek boje o medaile si vychutnal jako divák v bezpečí vnitřku stadiónu. Dopředu letěli oba Němci. Jejich duel o bronz pro sebe rozhodl Egon Müller již v úvodním okruhu.
Po protilehlé rovince byl rychlejší než Alois Wiesböck. Ten udržel druhou příčku, ale při bodové rovnosti s jeho krajanem v jeho neprospěch rozhodl právě výsledek finálové jízdy. Ole Olsen se dostal na třetí místo, nicméně Ivanu Maugerovi stačilo dojet za ním, aby byl o bod lepší a potřetí se stal dlouhodrážním mistrem světa. Jiří Štancl projel pod šachovnicovou vlajkou jako pátý a stejné umístění mu patřilo rovněž v závěrečné klasifikaci.
„To byli lidi, co většinou byli do třetího místa na světě,“ komentuje Jiří Štancl mariánskolázeňské finále 1976 s odstupem čtyř desítek let. „Hvězdy, mistři světa. A třeba Vašek Verner byl rovnocennej‘ závodník se mnou, ale neměl štěstí. A Standovi Kubíčkovi je jednoho času jelo jako blázen.“
Před čtyřiceti lety skončil Jiří Štancl šestý, nicméně jeho první světová medaile zase tak vysoko nevisela… „Ať to bylo, jak to bylo, finále jela vždycky absolutní špička, dneska vidíš, že tam byli mistři světa,“ bilancuje. „Tenkrát se do finále ti, co to uměli. Do šestýho místa s nima to nebyla žádná ostuda. Ty lidi to museli umět a cpali do toho peníze. Dneska je to to samý v bleděmodrým. Musíš bejt‘ dobrej‘ motoricky, fyzicky a psychicky.“
finále mistrovství světa na dlouhé dráze 1976 – Mariánské Lázně:
1. Ivan Mauger (NZ) 26, 2. Ole Olsen (DK) 25, 3. Egon Müller (D) 21, 4. Alois Wiesböck (D) 21, 5. Jiří Štancl (CS) 16, 6. Zdeněk Kudrna (CS) 14, 7. Anders Michanek (S) 12, 8. Christoph Betzl (D), 9. Josef Angermüller (D) 9, 10. Václav Verner (CS) 8, 11. Barry Briggs (NZ) 7, 12. Don Godden (GB) 5, 13. Emil Sova (CS) 5, 14. Wilhelm Duden (D) 4, 15. Hans Wassermann (D) 4, 16. Edgar Stangeland (N) 3, 17. Conny Samuelsson (S) 1, 18. Stanislav Kubíček (CS) 1, res Jan Verner (CS) 0, res Ladislav Drobný (CS) DNR.
Poznámka: Jiří Štancl a Stanislav Kubíček byli dosazeni bez kvalifikace rovnou do finále jako jezdci pořádající federace; Emil Sova byl původně nepostupující a nahradil Joachima Kalla; protože Peter Collins a Ion Ödegaard nepřijeli, úlohy náhradníků místo nich plnili Jan Verner a Ladislav Drobný.
Vraťte se o čtyřicet let nazpět:
Nejen diváci v Československu viděli světové finále v Mariánských Lázních na svých televizních obrazovkách. Už další neděli po závodě se úderem jedné hodiny po obědě dočkali desetiminutového záznamu také na Britských ostrovech. Pořídil jej štáb ITV World of Sport a neopakovatelným způsobem jej komentoval známý plochodrážní žurnalista Dave Lanning.
Dnes si jej můžeme vychutnat kupříkladu zde. Dlužno podotknout, že tehdejší dlouhodrážní rozjížďky se jezdily na tři kola a bodový klíč 6-4-3-2-1-0 výrazně zvýhodňoval vítěze každé z nich.
Medaile přišly:
Jiří Štancl trhal historické rekordy již od prvních let své skvělé kariéry. A sezóna 1976, která pro něho byla v mnoha směrech přelomová, nebyla výjimkou ani na dlouhých drahách. Na nich bylo do té doby nejlepší umístění československého reprezentanta páté místo Františka Richtera v Plattlingu roku 1960.
Pozorný čtenář jistě správně namítne, že tehdy šlo o mistrovství Evropy. Před Mariánskými Lázněmi v září 1976 se do finálové rozjížďky finálového podniku světového šampionátu dostal pouze Antonín Šváb. Jeho šestá pozice z Mühldorfu v dvaasedmdesátém však byla daní na neregulérní start, proti čemuž nechtěla naše výprava protestovat s ohledem na zájmy značky Jawa. Více se můžete dozvědět zde.
Ojedinělost finále v Mariánských Lázních spočívá také v tom, že se do jízdy nejlepší šestky poprvé dostali dva naši závodníci. Jiřího Štancla čekala ještě lepší léta se dvěma stříbrnými medailemi, které získal v Mariánských Lázních 1983 a v dánském Korskro 1985.
O vytoužený titul mistra světa jej s velkou pravděpodobností připravil odchod na vlastní nohy roku 1986, kdy nemohl jezdit ani domácí šampionáty, ani reprezentovat.
Podobný osud zažil také Aleš Dryml, který jej napodobil dvojicí stříbrných medailí v Mariánských Lázních v letech 1989 a 1991. Na světový primát pomýšlí také Josef Franc, který ve své sbírce má prozatím dvě bronzové medaile z let 2012 a 2017. Třetí je z loňského šampionátu družstev, kde se na výsledku podíleli rovněž Hynek Štichauer, Martin Málek a Michal Škurla. A zmiňujeme-li světové dlouhodrážní úspěchy českých závodníků, nesmíme zapomenout pódiová umístění v jednotlivých finálových závodech. Zdeněk Schneiderwind skončil druhý v Marmande 2004, Antonín Šváb napřesrok vyhrál Morizes, předtím byl druhý v Aduardu 1998 a třetí v Jübecku 2000.
Foto: archív Jiřího Štancla, archív autora a Eva Palánová
