Praha – 3. července
Antonín Šváb musel dva a půl roku po hrozivém pádu ukončit plochodrážní kariéru. Minulý týden poskytl rozhovor Právu, kde rozebírá důvody svého rozhodnutí a hovoří o plánech do budnoucna.

„Ještě vloni jste po těžkém zranění spřádal plány na návrat, ale nakonec k němu nedošlo. Proč?“
„Hlavním důvodem je zdraví. Když jsem po pádu v Argentině ležel v nemocnici, víra v návrat mě z toho šrotu vytáhla. Veškerou snahu jsem upřel k tomu, abych se na motorku mohl posadit. Situace se zlepšovala, ustálila, ale za posledních pět měsíců se to zase spíš zhoršuje.“

„Jaké máte dva a půl roku po krkolomném pádu potíže? “
„Levá strana těla je prakticky bez nervů. Levou nohu za sebou někdy tahám jako dřevěnou… Hlavně, než se rozejdu. Doktorka říkala, že je to částečné ochrnutí. Chybí mi citlivost. Protože jsem levák, mám problém se podepsat. Dokážu psát jen tiskací písmo a nikdo pořádně neví proč. Říkají, že jsem dost neobvyklý případ. “

„Je ještě něco, co vás limituje? “
„Od té nehody mám problémy s krátkodobou pamětí. Když se mě někdo v rychlosti večer zeptá, co jsem dělal celý den, nevzpomenu si. Ale když si půl hodiny sednu a v klidu přemýšlím, někdy si většinu těch věcí vybavím. A taky jsem si přerazil čichovou kost. Nic necítím. Když to řeknu blbě, tak neucítím ani to, když vedle mě někdo vypustí žumpu. Necítím smrad, vůni, prostě nic. Ještě, že mám aspoň chu. “

„Co vás nakonec zradilo od návratu na plochodrážní ovály? “
„Nikdo z lékařů nebyl schopen přesně definovat, jak velké riziko by hrozilo. Konzultoval jsem to s experty u nás, v Anglii, Německu, Švédsku i Argentině. Kdyby došlo k dalšímu úrazu hlavy nebo otřesu mozku, nebyli mi schopni zaručit, že bych to zase ustál. Mohl bych žít jako normální člověk, ale taky skončit na vozíku. A to jsem nechtěl. To riziko by asi bylo velké. Takhle skončil třeba Angličan Lawrence Hare, se kterým jsem jezdil za Ipswich. Rozsekal se a dneska je na vozíku. “

„Sehrála v tom rozhodování velkou roli i rodina? “
„Člověk si uvědomí, že má manželku, dceru. Dál už jsem nechtěl riskovat. I když jsem to oddaloval do poslední chvíle. Máma jako bývalá rehabilitační pracovnice byla hrozně ráda, že už nebudu jezdit. Mnohokrát viděla, jak podobné případy končí. Táta jako bývalý závodník to samozřejmě nesl hůř. Dodnes dává ten můj konec za vinu Argentincům, že tenkrát tu dráhu pořádně nezabezpečili. On toho pro mě udělal strašně moc. Zaplatil ze svých úspor můj převoz z Argentiny do Čech, to stálo i s cestou pro doktory asi půl miliónu. “

„Byl jste se od té nehody podívat v nemocnici v Argentině? “
„Když jsem tam jel letos na Vánoce za manželkou (jeho žena je Argentinka – pozn. aut.), která tam vyrazila dříve, zašel jsem do té nemocnice. Když mě ti doktoři viděli, koukali na mě jako na zázrak. Asi nevěřili, že se z toho takhle dostanu. “

„Kdyby vám dnes bylo nějakých patnáct, vybral byste si jiný sport? “
„Určitě ne. Sice jsem kvůli zraněním z ploché dráhy dvakrát utekl hrobníkovi z lopaty, ale já ten sport miloval a pořád miluju. Byl jsem sportovně nadaný, mohl jsem si tenkrát vybrat méně nebezpečné sporty, ale já chtěl závodit. S tímhle sportem jsem zažil krásné chvíle i utrpení, ale rozhodně bych nic nevracel zpátky. Šel bych do toho znovu. “

„Co teď budete dělat? Musíte si hledat práci? “
„Zabezpečený rozhodně nejsem. Dělal jsem na Markétě mechanika, ale skončila mi smlouva. Měl jsem taky zastoupení jedné anglické firmy na motoristické oblečení, ale se společníkem jsme se nakonec rozešli. V srpnu mě čeká měsíční rehabilitace v Kladrubech, kde budu denně tvrdě makat. A pak chci nastoupit do práce. Už jsem rozeslal životopisy na určitá místa. Výhodou je, že umím řeči: anglicky perfektně, hodně dobře španělsky, zvládl bych i něco z polštiny a ruštiny. Snad něco najdu. “