Chorzow – 5. září 1976
Na poslední chvíli přendal zlatou přilbu z hlavy Ivana Maugera, tehdy už čtyřnásobného mistra světa, na svoji vlastní, aby nechal rozeznít Svítkov frenetickým nadšením osmnácti tisíců diváků šestadvacátého ročníku závodu všech závodů. Táhlo mu na pětadvacet, ve své sbírce měl čtyři tituly mistra republiky a na domácích kolbištích stále obtížněji hledal přemožitele. Snil sen o světové koruně a sledoval největší esa ploché dráhy, aby se jim vyrovnal. Záhy seznal, že mu chybí dvě věci. Především pravidelná účast v britské lize a také zimní závodění na jižní polokouli. Obojí mu osud dopřál roku 1976 a on se jako vůbec první československý plochodrážník podruhé kvalifikoval do světového finále jednotlivců. Přitom však byl konfrontován s paradoxem, že ačkoliv měl kontrakt smluvního a testovacího jezdce Jawy, musel do divišovského motocyklu investovat své vlastní prostředky, aby se z polského Chorzowa vracel s desátým místem.

 

Sezóna začíná před novým rokem

Zkraje sedmdesátých let se československá plochá dráha nehřála v centru pozornosti jen díky světovým medailím Antonína Švába a Milana Špinky. Po deseti letech od triumfu Antonína Kaspera na trávě dostihového závodiště se Milan Špinka v září 1973 stal vítězem Zlaté přilby Československa. A Jiří Štancl jej napodobil napřesrok.

Nicméně na mezinárodní scéně našim závodníkům úspěchy podobného kalibru unikaly. Od tříbodového debaklu ve Wembley v sedmdesátém se československý nároďák nemohl do světového finále vrátit. Podobné to bylo i v mistrovství světa jednotlivců. Jiří Štancl sice debutoval v jeho finále v Göteborgu v sezóně 1971, nicméně od té doby se jako v zásadě skoro pokaždé předtím československá trikolóra v dějišti rozhodujícího závodu o titul mistra světa neobjevovala.

Řada lidí zastávala názor, že naši plochodrážníci jsou horší než světová konkurence. A to přesto, že je divišovský podnik koncernu Jawa zásobuje kvalitní technikou. Nicméně vyrovnané partie, které Milan Špinka a Jiří Štancl v pardubickém závodě všech závodů sehráli se světovými esy, přece jen nutily moudřejší jedince k zamyšlení. Tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina se na setkání s nejlepšími sportovci Rudé hvězdy zeptal bez obalu, proč za daných podmínek se českoslovenští plochodrážníci nejsou schopni prosadit se v mistrovství světa.

„Díky vítězství na Zlaté přilbě v roce 1974 jsem se dostal k Obzinovi,“ ujímá se slova Jiří Štancl. „Řek‘ jsem, že my chodíme v zimě akorát cvičit, zatímco špička závodí v Austrálii a na Novým Zélandě. Na konec sezóny 1975 jsem byl druhej‘ na Zlatý přilbě. Na Silvestra jsem dostal víza a začátkem ledna odletěl na turné World Champion Speedway Series.“

Jiří Štancl ze seriálu pod taktovkou Barryho Briggse a Ivana Maugera uměl vytěžit opravdu maximum. „Začala moje nejdelší sezóna, odjel jsem 122 závodů,“ říká. „Začalo to Novým Zélandem a Austrálií, do USA se nakonec nejelo. Poznal jsem tam spousta přátel, Ivanovi jsem pomoh‘ připravit motor na kvalifikaci mistrovství světa. A dostal jsem se do kuchyně mistrů světa. Závodníci jsou všichni stejný, ale ti mistři přece jen měli něco jinak.“

 

Podmínka britské ligy splněna

Už v jednasedmdesátém, když se Jiří Štancl poprvé kvalifikoval do světového finále, byl zklamaný, že od divišovské továrny nedostal žádnou speciální podporu, byť byl jejím smluvním testovacím závodníkem.  Na motocykl, s nímž závodil celý rok, tím pádem nasadil pouze nové pístní kroužky.

„Holt jsme měli smůlu, že jsme museli jezdit na Jawách,“ povzdechne si. „Přitom si všichni mysleli, že z Divišova máme to nejlepší a teprve ten zbytek vyvážíme ven. A že jsme jen blbí Češi, kteří neumíme závodit. Ale opak byl pravdou. Dost lidí umělo závodit, ale na motorce si nic neudělali. Byli závodníci a nikdy si nevyměnili ani kroužky. To ještě byly dvouventily. Já si dělal na motorce sám. Díky tomu turné jsem se jako exot z Čech dostal do depa u Ole Olsena, Ivana Maugera a Barryho Briggse. Vzali mě mezi sebe.“

A zjara po návratu domů nabraly věci nevídaný spád. „Ole tady byl známej‘,“ pokračuje Jiří Štancl. „Nelenil, šel na ÚAMK, abych moh‘ jezdit britskou ligu v Coventry. Nikdy jsem s ním o tom nemluvil, proč tam byl. Negativní stanovisko Rudý hvězdy znal. Ale na ÚAMK najednou všechno šlo.“

Prvním československým plochodrážníkem v britské lize byl Antonín Kasper, jenž v letech 1968 – 1970 strávil tři sezóny v Coventry a West Ham. Následoval jej Jan Holub s dvěma léty v Exeteru. Přestože britské kluby usilovaly rovněž o další naše krajany a jejich majitelé dokonce intervenovali na československé ambasádě, za normalizace byl s účastí Čechů v ostrovní lize utrum. Až do dubna 1976, kdy se z ruzyňské ranveje odlepilo linkové letadlo s Jiřím Štanclem na palubě.

„Dostal jsem vízum,“ vzpomíná na let Jiří Štancl, pro něhož byl onen den svátkem nejen kvůli jmeninám na kalendáři. „Anglickej‘ velvyslanec ho dával až na Ruzyni, poznali, že jsem sportovec, ne nějakej‘ špión. Letadlo na mě ještě půl hodiny počkalo. V Londýně pro mě přijel Oleho manažer Pete Adams a já s ním večer dorazil do Coventry.“

Britská liga tehdy bývala pupkem plochodrážního světa. „Dvacet tisíc diváků na stadiónu čekalo, co ze mě vypadne,“ vybavuje si Jiří Štancl svůj debut. „Naštěstí nešel mikrofon, i když mě předtím Pete učil frázi, kterou jsem se měl představit. Jeli jsme proti Ipswichi, měli Johna Louise a Billyho Sanderse. To byla špička a já je s Olem v poslední jízdě porazil, takže jsme vyhráli.“

 

Světové finále po pětileté pauze

Působení Jiřího Štancla v britské lize rozhodně neznamenalo konec jeho startů na kontinentu, ba právě naopak. „Dostal jsem se do Anglie s tím, že musím uspět ve světovým finále,“ připomíná podmínku pražského klubu, s níž se pochopitelně ztotožnil také on sám. „Ale musel jsem jet mistrovství republiky, jinak by mě zašlapali do země. Šestadvacetkrát jsem se vracel do Československa a sám si dělal řidiče a mechanika. Kolikrát jsem závodil u nás, jel do Coventry a rovnou zase zpátky. Kdo to nezažil na vlastní kůži, nepochopí, dnes ti kluci maj‘ všechno zajištěný.“

Před čtyřiceti lety byly nízkonákladové letecké společnosti ještě hudbou budoucnosti, proto nejekonomičtějším dopravním prostředkem plochodrážního profesionála na trase Velká Británie – kontinentální Evropa byl osobní automobil. „Měl jsem chryslera, ale po tý Evropě nebyly dálnice jako dneska,“ líčí Jiří Štancl. „V Německu jich bylo osmdesát procent, ale byl tam provoz, ale v Belgii se často jezdívalo jednou půlkou, pak zase druhou. Nebylo snadný se dostat na čas do Ostende.“

Dnes nevídanou překážku představovaly celní kontroly. „Člověk musel mít na motorku karnet,“ přibližuje Jiří Štancl. „Všude na hranicích byl problém. Motorky se vozily vzadu za autem napříč. Celníkům se to nelíbilo, až jsem začal vozit fotky, že to v Anglii vozí taky, mávali nad tím rukou.“

Pokud se týká mistrovství světa jednotlivců anno domini 1976, Jiří Štancl jej rozehrál  v Pockingu. Na úvod dvakrát vyhrál, pak upadl, ale důležitý byl především postup do kontinentálního semifinále v Krumbachu. V něm hrdina našeho vyprávění skončil čtvrtý a mohl se chystat na kontinentální finále v Leningradě.

V šestasedmdesátém se bílé orlice na vestách účastníků kvalifikačních závodů neobjevovaly. V duchu tehdejších reglementů totiž Poláci coby pořadatelská země disponovali právem nasadit přímo čtveřici svých závodníků. Z interkontinentálního finále ve Wembley je doplnila osmička ze zámořské zóny, takže na leningradský podnik zbývalo dodat finálové šestnáctce čtyři nejlepší plochodrážníky.

Své slovo řekl déšť, který dovolil uspořádat pouhé tři série. Sedm tisícovek diváků aplaudovalo neporaženému Egonu Müllerovi. Jiří Štancl mu zdatně sekundoval, ale v jeho závěrečné jízdě v něm zatrnulo. Na rozmáčeném ovále upadl, ale naštěstí se stačil ještě vrátit do sedla a dojet si pro dva body.

Díky nim skončil druhý před dvojicí bratrů Gordějovových a po pěti letech vrátit do světového finále nejen svoje jméno, ale také československou trikolóru. Jistě není bez zajímavosti životní výkon Jana Hádka. Plzeňský borec skončil sedmý, když měl na svém kontě jen o jeden bod méně než Valerij a Vladimir Gordějovovi.

 

Nesplněný čtyřventilový sen

O mistru světa se v legendárním Chorzowě mělo rozhodnout první zářijovou neděli. Ve stejném časovém období v Divišově finišovali s vývojem svého nového modelu 894, který svým čtyřventilovým rozvodem měl dohánět vlak, v jehož vagónech Jawě ujížděla konkurence.

„Už za časů JAPů měli Angličani ladiče na motory, kteří věděli, co je na tu motorku dobrý,“ vysvětluje Jiří Štancl, že plochodrážní tuning rozhodně není doména žhavé současnosti. „Proto, když jezdili sem na Zlatou přilbu, nejelo jim to. Až když tady začali závodit Ivan a spol, řešili, proč jim to u nás nejede.“

Sám Jiří Štancl z diet, které v Anglii ušetřil, si na kontinentální finále v Leningradě nechal připravit speciální motor. Nicméně v souvislosti se svým postupem věřil, že do Chorzowa mu divišovský mechanik Stanislav Dvořák přiveze nový čtyřventilový agregát. Přitom první testy motoru Jawa 894 byly naplánovány do Svítkova již poslední srpnový čtvrtek a na Markétu na druhý den je přesunul pouze zpožděný přílet Ivana Maugera a Ole Olsena.

Nicméně ostrý debut nových strojů se odehrál až týden po Chorzowě při světovém finále na dlouhé dráze v Mariánských Lázních. Spekulovalo se, že zdržení způsobily problémy se seřízením karburátorů, milovníci konspiračních teorií argumentovali, že za nitky mohl zatáhnout i Ole Olsen, jemuž v obhajobě koruny mistra světa zabránilo vyřazení v interkontinentálním finále ve Wembley.

„Myslel jsem, že v Chorzowě pojedu čtyřventila,“ ujímá se Jiří Štancl opět role vypravěče. „Ole mi nechal udělat motor langhub u Guye Allotta. Jel jsem s ním už v Leningradě a ve světovým finále jsem s ním kolo a půl vodil Petera Collinse. Odstartovalo to a jelo to bezvadně.“

Rozjížďka s číslem tři však senzací prvního řádu neskončila. „Když ve světovým finále jedeš první, snažíš se jet, kde je to nejrychlejší,“ přemítá dnes po více než čtyřiceti letech. „Peter jel čtyřventilovýho Weslake, znal ho a věděl, kudy jet v materiálu. A nakonec mě objel.“

V osmé jízdě se na úkor Jiřího Štancla prosadil Marek Cieslak, jenž svým prvním a posledním triumfem položil mohutný základ svého celkového čtyřbodového inkasa. „Bylo to světový finále,“ povzdechne si Jiří Štancl. „Blbě jsem startoval, jako normálně. Marek jezdil přede mnou, nedokázal jsem ho předjet.“

V desáté jízdě Jiří Štancl nebodoval a závod zakončil dvojicí třetích příček z rozjížděk s čísly třináct, resp. devatenáct. „Desátý místo nebylo špatný,“ uvažuje. „Polský dráhy se říkalo, že byly podobný našim. Mrzelo mě, že jsem nedostal ten čtyřventil. Věřil jsem, že bych s ním nějakej‘ lepší výsledek možná udělal. Ale to je zase to slůvko kdyby.“

Jawa 894 prožila o týden později oslnivý debut v Mariánských Lázních a v rukou Ivana Maugera se v deštivém Göteborgu o rok později dočkala i světového zlata na krátké dráze. „V roce 1982 jsem v Los Angeles porazil Lese Collinse,“ vybaví si Jiří Štancl moment z jiného světového finále. „Přišel za mnou konstruktér Křivka a vynadal mi, že jsem Jawu připravil o titul. Já byl ale závodník, on mi přitom řek‘, že i kdybych na Jawě vyhrál já, pro republiku by to nemělo význam, protože důležitý je, aby vyhrál cizinec. Proto mi v Chorzowě nepůjčili čtyřventila, proto taky nenechali vyhrát Faltu, ale Mojsejeva.“

Nicméně nejúspěšnější plochodrážník celé naší historie není vůbec zahořklý. „Jsem pyšnej‘, že s motocyklem, co vyrobili v Jawě, jsem dokázal mistry světa porážet,“ říká upřímným hlasem. „Až to druhý místo na dlouhý v Mariánkách třiaosmdesátým pro mě byla velká satisfakce. Když se však člověk zamyslí, co mi soudruh Křivka řek‘, vidí, jak jsme byli tehdy braný.“

světové finále mistrovství světa jednotlivců 1976 – Chorzow:

1. Peter Collins (GB) 14, 2. Malcolm Simmons (GB) 13, 3. Phil Crump (AUS) 12, 4. Ivan Mauger (NZ) 11, 5. Zenon Plech (PL) 11, 6. John Louis (GB) 9, 7. Doug Wyer (GB) 8, 8. Egon Müller (D) 8, 9. Scott Autrey (USA) 7, 10. Jiří Štancl (CS) 6, 11. Chris Morton (GB) 6, 12. Edward Jancarz (PL) 5, 13. Marek Cieslak (PL) 4, 14. Jerzy Rembas (PL) 3, 15. Valerij Gordějev (SU) 1, 16. Vladimir Gordějev (SU) 0, res Anders Michanek (S) 2, res Grigorij Chlinovskij DNR

 

---

Očima doby – rekord mohl být ještě lepší:

Účinkování Jiřího Štancla ve světovém finále před zraky více než sto tisíc diváků, kteří dorazili na stadión Slaski v Chorzowě, bylo před čtyřiceti lety spojeno s mnoha superlativy. Tehdy sedmadvacetiletý borec byl jednak vůbec prvním naším plochodrážníkem, který se do světového finále jednotlivců dokázal kvalifikovat podruhé, a navíc se svým desátým místem postaral o rekord nejlépe umístěného československého závodníka.

On sám tuto laťku překonal v Los Angeles, odkud se v srpnu 1982 vracel jako devátý muž na světě. To už však rekord držel Zdeněk Kudrna, který skončil v Chorzowě roku 1979 sedmý. O výjimečnosti těchto výsledků svědčí i fakt, že od té doby je nejlepším výsledkem českého či slovenského borce v konečné klasifikaci mistrovství světa jednotlivců sedmé místo Romana Matouška z Vojensu 1988 a deváté Martina Vaculíka z letošního seriálu Speedway Grand Prix.

Systém velkých cen však statistikům již nejednou zamotává hlavy, což je problémem i nyní. Na pódiích jednotlivých závodů totiž postupně stanuli Lukáš Dryml, Martin Vaculík a Václav Milík. A to se v éře jednotlivých finále nepovedlo nikomu. Nicméně řada historických nej stále zůstává nezpochybnitelným hájemstvím Jiřího Štancla. Mezi ně patří souhrn pětatřiceti jednodenních světových finálových klání včetně devíti v mistrovství světa jednotlivců, kde v letech 1980 až 1985 startoval pětkrát v řadě.

Přitom Chorzow 1976 mohl jeho rekord vylepšit. Když se Peter Collins, který prohrál pouze v rozjížďce s číslem dvacet, vracel z oficiální recepce na svou počest, v lounge hotelu Katowice se ocitnul rovnou uprostřed improvizované party švédských fanoušků. Začali skandovat jeho jméno a neváhali jej vyhazovat vysoko do vzduchu.

Že se z titulu nakonec mohl radovat jeho krajan Malcolm Simmons, se dozvěděl až druhý den v šest ráno. Jeho manažer Eric Boocock totiž hrozící diskvalifikaci před dvaadvacetiletým Britem zatajil, aby nejitřil jeho psychiku. Ta byla po rozjížďce s číslem tři poněkud otřesná, protože po špatném startu se musel Peter Collins k vítězství prodrat až z poslední příčky.

Jádro problému se objevilo právě po jeho úvodním vítězství nad Jiřím Štanclem. Odebraný vzorek paliva z jeho Weslake měl totiž vyšší specifickou hmotnost, což vedlo komisaře k hypotéze o užití zakázaných aditiv.

Nicméně Peter Collins používal palivo dodané pořadatelem a Eric Boocock nechal komisaře překontrolovat metyl z celé nádrže. Naštěstí jeho specifika byla stejná a Peteru Collinsovi světový titul zůstal. Do problémů s palivem se však dostal o dva roky později, kdy jej v britském finále v Coventry vyřadil cukr, který mu nějaký sabotér nasypal do nádrže.

Ale vraťme se ještě jednou k osobnosti Jiřího Štancla. Shodou okolností už při svém debutu ve světovém finále v jednasedmdesátém se o jednu příčku závěrečné klasifikace posunul, když Vladimir Gordějev přišel o páté místo kvůli dodatečné diskvalifikaci za užití zakázaného nitrometylu. A ještě jeden rekord z Chorzowa 1976, jako vůbec první československý závodník se dostal do vedení rozjížďky ve světovém finále jednotlivců.

Kvalifikace československých plochodrážníků do finále mistrovství světa jednotlivců do roku 1976:

1960:	Stanislav Svoboda starší se zadání našeho přehledu přece jen trošku vymyká, protože se do světového finále ve Wembley nekvalifikoval – nicméně borec na prahu své čtyřicítky se po pěti letech působení československých reprezentantů v mistrovství světa dostal nejdál, když se v evropském finále rozjížděl s Mieczyslawem Polukardem o místo náhradníka, ale upadl. další info
kvalifikační cesta:	1.kolo Liberec 3., 2. kolo Slaný 1., kontinentální finále Vídeň 8. Evropské finále Wroclaw 8.
1963:	ve své skvělé sezóně se Antonín Kasper kvalifikoval do Wembley, ale že se mu včas nepodařilo vyřídit výjezdní formality, nikdy neměl litovat – místo jako druhý náhradník by se totiž vůbec nesvezl, což ostatně dokázal Ron Mounford, ale triumfem na trávě pardubické závodiště při Zlaté přilbě Československa se navždy vryl do srdcí českých fanoušků. další info
kvalifikační cesta:	1.kolo Praha Strahov 2. 2.kolo Lvov, 5. kontinentální finále Wroclaw 3., evropské finále Göteborg 9., světové finále Wembley NS
1964:	po roční pauze způsobené onemocněním žloutenkou čekala Jaroslava Volfa skvělá sezóna – syn legendárního závodníka a trenéra se jako vůbec první československý plochodrážník probil do světového finále jako řádný účastník, čímž paradoxně přišel o šanci ucházet se o titul mistra republiky při posledním finále v Olomouci; dlužno je rovněž zmínit, že v evropském finále ve Wroclawi se postup v roli náhradníka ucházel v rozjezdu rovněž Antonín Kasper, jenže bohužel zůstal za švédským tandemem Göte Nordin – Rune Sörmander. další info
kvalifikační cesta:	1.kolo Záhřeb 7., 2.kolo Lvov 6., kontinentální finále Slaný 2., evropské finále Wroclaw 7., světové finále Göteborg 15.
1965:	Luboš Tomíček byl v první polovině šedesátých let nezpochybnitelnou jedničkou české ploché dráhy – v sezóně 1965 svou pozici potvrdil postupem až do světového finále ve Wembley, aby se stal historicky prvním Čechem, který závodil na legendárním londýnském stadiónu, který do té doby nekorunoval světového šampióna pouze v sezónách 1961 a 1964.
kvalifikační cesta:	1.kolo Miskolc 1., 2.kolo Abensberg 5., kontinentální finále Wroclaw 5., evropské finále Slaný 9., světové finále Wembley 15.
1967:	Jan Holub na své cestě vzhůru,která kulminovala dvěma tituly mistra republiky a dvouletým angažmá v Exeteru, zabušil rázně na vrata světového finále ve Wembley – o přímý postup přišel v rozjezdu s Jochem Dinsem, o místo náhradníka kvůli zranění z malého finále Zlaté přilby Československa. další info
kvalifikační cesta:	1.kolo Miskolc 2., 2.kolo Slaný 3., kontinentální finále Kempten 6., evropské finále Wroclaw 11., světové finále Wembley NS
1971:	Jiří Štancl jel světový šampionát jednotlivců teprve potřetí v řadě, aby se po Jaroslavu Volfovi mladšímu a Luboši Tomíčkovi nejstaršímu stal teprve třetím československým závodníkem, jenž se nejen do světového finále kvalifikoval, ale především se v něm objevil.
kvalifikační cesta:	1.kolo – Praha Markéta 2., 2.kolo Güstrow 8., kontinentální finále Slaný 7., evropské finále Wembley 10., světové finále Göteborg 13.

Foto: archív Jiřího Štancla, archív autora, Karel Herman a Pavel Fišer