Církvice – 25. listopadu
Na svou myslivnu v Církvici poblíž Kutné Hory mohou být místní myslivci náležitě hrdí. Jejím středem je útulný sál zdobený mnoha trofejemi vysoké, černé a pernaté zvěře. Není divu, že ji pro veřejné akce příliš často nepůjčují. Nicméně když se dozvěděli, že by ji chtěl za místo své Speedway Party chtěl využít jakýsi Josef Franc, který jezdí stejnou plochou dráhu jako Václav Milík z nepříliš vzdáleného Bernardova, jeden termín se nakonec přece jen našel. A tak trojnásobný mistr republiky a třetí muž světového dlouhodrážního šampionátu mohl slavnostně uzavřít svou letošní povedenou sezónu.
Listopadové dny mohou byť buď rozjásané pozdním sluncem, nebo naopak pochmurně šedivé. Poslední sobota jedenáctého měsíce letošního roku spíše inklinovala k tomu druhému. Soumrak se blížil rychle, ale ještě než stačil definitivně přikrýt úchvatný románský kostel svatého Jakuba vysvěcený na sklonku dvanáctého století, na dveře církvické myslivny již klepali první z pozvaných hostů.
Uvnitř je čekaly nejen skvělé domácí kulinářské speciality, ale také plochodrážní motocykl v charakteristicky černé barvě. Na jeho řidítkách se houpaly tři bronzové medaile z mistrovství světa na dlouhé dráze s letopočty 2012, 2016 a 2017. Jeho majitel se na příchozí díval nejen na fotografii z reklamního banneru, ale pochopitelně se osobně staral o pohodlí všech příchozích.
Během hodiny se sál zaplnil natolik, že opozdilci museli hledat volné židle. Na jednu z nich se posléze vyhoupnul i sám hostitel. „Nejsem velkej‘ řečník,“ zahájil svůj projev, aby si rovnou sám stanovil časový limit svého projevu. „Ale zkusím dvacet vteřin něco říkat.“
Třetina minuty by však českému mistru stačila jen stěží. „Chci poděkovat za skvělou sezónu, co se podařila předělat v bronzovou medaili v mistrovství světa lidem, bez nichž to nejde,“ říkal. „Můj trenér Zdeněk Schneiderwind, můj mechanik Rozruch (přezdívka Jakuba Fencla – pozn. redakce). Druhej‘ mechanik Bulhar (alias Jiří Georgiev – pozn. redakce) tady není, je dneska ve Varšavě, ale moje druhá půlka rodiny je tady v hojným počtu.“
Poslední světová medaile pochopitelně musela být zmíněna, stejně jako doposud nesplněná ambice. „Myslím si, že letošní sezóně nebyla špatná,“ přemítal Josef Franc. „Jarní náběh byl pěknej‘, ale dokázal jsem spoustu věcí pokazit. Ke konci jsem se ale zlepšil. A slíbil jsem trenérovi, že příští rok zkusím udělat mistra světa.“
Josefu Francovi se dařilo rovněž na domácích kolbištích. Spolu s pražskou Markétou nepustil z rukou vedení v extralize, kam se klub dostal po dubnovém triumfu ve Svátkově, a po dvou letech sesadil z trůnu Pardubice. V říjnu v Březolupech ze sebe strhnul pomyslnou nálepku věčně druhého v mistrovství republiky jednotlivců, aby hned o čtyřiadvacet hodin později přidal double z dlouhé dráhy, jež nalezla dočasný azyl v Kopřivnici.
„Cením si titulu mistra republiky jednotlivců,“ netajil se Josef Franc ve svém proslovu. „Usiloval jsem o něj dvacet let a konečně se to povedlo. Děkuju všem partnerům a jsem rád, že se tady sešli skoro všichni.“
Pak už byl čas na společnou fotografii, čímž byl pořad oficialit vlastně u konce. Ovšem myslivna v Církvici žila plochodrážním sportem ještě dlouho do noci, než ji opustil poslední návštěvník ruku v ruce se skvělými hostiteli.
Foto: Eva Palánová
