Zielona Gora – 11. července 1987
O první titul juniorského mistra Evropy se bojovalo v dánském Vojensu v červenci 1977. Závod předčasně ukončený kvůli slejváku vyhrál domácí Alf Busk a jediný československý zástupce Jiří Svoboda byl třináctý. Napřesrok v Lonigu jeho výkon vylepšili Josef Jůza a Pavel Karnas, šestý a sedmý v listině závěrečných výsledků. V prolitém Slaném v jednaosmdesátém cinkly medaile Antonína Kaspera a Jiřího Hnidáka a další rok se Antonín Kasper z bavorského Pockingu vracel coby šampión. Po dvou letech útlumu, kdy se do finále probojoval jen Jiří Brož v roli náhradníka, byl Roman Matoušek v pětaosmdesátém v Abensbergu sedmý a Bohumil Brhel další rok v Rovně čtvrtý. V červenci 1987 čekalo juniorské mistrovství povýšení na světový šampionát a na jeho finále do Zielonej Gory cestoval hned trojlístek československých reprezentantů. Nejlépe skončil Gašpar Forgáč, který dnes slaví padesáté narozeniny, a který spolu s magazínem speedwayA-Z na svůj úspěch z před třiceti let zavzpomínal.

 

Domov na stadiónu

Povídáte-li si s žarnovickými plochodrážníky, jejich vyprávění začíná prakticky stejnou větou. „Odmalička jsem v Žarnovici chodil na plochou dráhu,“ není v tomto ohledu žádnou výjimkou ani Gašpar Forgáč, který to se svým mladším sourozencem Miroslavem neměl do ochozů rozhodně daleko. „Bydleli jsme pod depem na stadiónu, jak byly šatny pro fotbalisty.“

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let by Jiřího Bendu ani ve snu nenapadlo, že jednoho dne začne vyrábět plochodrážní stopětadvacítky. „Motorky byly odmalička,“ dokládá Gašpar Forgáč, že tehdejší chlapci si uměli cestu za řidítka najít i víceméně nelegálně. „Jezdili jsme na pionýrech, to měl v ulici každý.“

Pochopitelně se soupeřilo, nicméně ostrý start oficiální závodní kariéry byl možný až mnohem později než dnes. „Na plochou dráhu se muselo čekat, až měl člověk papíry na velkou motorku,“ objasňuje hrdina našeho vyprávění. „Brácha začal dřív, je sice mladší, ale začal dřív.“

Se štědrou podporou patronátní Preglejky se žarnovická plochá dráha dostala v polovině osmdesátých let na svůj vrchol. „Jano Daniel už nezávodil, dělal trenéra a učil nás,“ říká Gašpar Forgáč, že AMK Žarnovica nezapomínal ani na dorost. „V té partě jsem byl já, brácha a Jano Mesiarik. Člověk se musel vyvíjet. Trénink od tréninku to bylo lepší a lepší. Začínal jsem v sedmnácti a to už člověk musel myslet na vojnu, aby se dostal do Pardubic nebo do Rudé hvězdy, aby dva roky nestál.“

 

Směr středisko vrcholového sportu

I když už oslavil sedmnáctiny, zkraje října 1984 při předkvalifikaci juniorského šampionátu v Pardubicích chyběl. K prvnímu závodu své kariéry proto nastoupil až napřesrok. Komunistický režim slavil nabubřele po svém vlastním způsobu čtyřicáté výročí konce druhé světové války a Svazarm přispěl rovněž svým dílem. Plochodrážníkům šla k duhu nová soutěž, která byla k této příležitosti. Nesla název Pohár osvobození a v podstatě šlo o malou ligu. Osm celků bylo rozděleno do skupin A a B, první dva celky postupovaly do finále, zbylé dva do seriálu o páté až osmé místo.

Na kalendáři byla středa 22. května 1985, kdy Žarnovica přijela do Březolup i s Gašparem Forgáčem ve své sestavě. „Už jsem měl papíry,“ vybaví si okamžitě. „Nejdřív jsem jel pro ně a hnedle se vyrazilo na závody do Březolup. Udělal jsem tam jeden bod na Jašovi.“

V tomto případě však Gašparu Forgáčovi slouží paměť dobře pouze částečně. Vskutku skóroval jedním bodem a to rovnou v rozjížďce s číslem jedna. Jenže jej inkasoval na úkor svého klubového kolegy Dušana Morávka, protože domácí tandem Stanislav Kučera – Vlastimil Červenka jim naměřil 5:1. Závod musel být vskutku zajímavý. Moravané těsně zvítězili nad Slováky 46:44, což bylo pikantnější o to, že Žarnovicu čekala první sezóna v extralize.

Gašpar Forgáč absolvoval prakticky kompletní extraligu anno domini coby junior celku. Na konci sezóny Žarnovica zase spadla zpátky do první ligy, které v šestaosmdesátém dominovaly RH Praha B a Chabařovice. Skončil třetí v mistrovství Slovenska, takže zasáhl do kvalifikačního procesu o mistrovství republiky. A den před svými devatenáctými narozeninami se v pardubické předkvalifikaci kvalifikoval do mistrovství republiky juniorů. Záhy věci nabraly pořádný obrat.

„V prosinci přijel pan Laštovka do Žarnovice,“ přibližuje Gašpar Forgáč zájem, který o něho a neméně talentovaného mladšího bratra byl na východě Čech. „Sešli jsme se v Preglejce a u ředitele jsem mu podepsal smlouvu do vrcholu. A 3. ledna 1987 jsme s bráchou nastoupili do Pardubic na stadión.“

 

První Slovák na pódiu FIM

V Pardubicích se Gašparu Forgáčovi naskytly skvělé zázemí a nevídané možnosti. „Podmínky ve vrcholu byly,“ kvituje s uznáním i po letech. „Dostali jsme novou motorku a člověk měl hnedka dvě, protože ze Žarnovice měl ještě jednu. Byly tu tréninkové fáze. Na začátku sezóny se dávaly výkonnostní cíle a já měl být do třetího místa na Slovensku. A začalo se to vyvíjet úplně jinak. Jel se juniorskej‘ mistrák, byly dvě skupiny a podle výsledků bylo nasazení na mistrovství Evropy. A já po dvou závodech vedl skupinu.“

Ve skupině B jej nakonec o bod překonal Vladimír Kalina, který se posléze na konci srpna v nervy drásající koncovce ve Svitavách stal mistrem Československa, zatímco Gašpar Forgáč vinou nevydařené Plzně skončil až šestý. To bychom ovšem odbočili od našeho příběhu, k jehož pokračování musíme zamířit do maďarského města s komplikovaným názvem Nyiregyhaza.

V současnosti stotisícové správní centrum své župy mívalo i plochodrážní stadión, na němž se 10. května konalo první kolo juniorského mistrovství Evropy. Na nejvyšším stupínku stanul domácí Sandor Ujhelyi před Robertem Nagym, jehož syn Patrik před pár lety závodil s českou licencí. Společnost jim dělal právě Gašpar Forgáč, který svůj debut v šampionátu proměnil v historicky první pódiové umístění plochodrážníka slovenské národnosti v oficiálních mistrovstvích FIM.

„Vím jen, že jsem byl třetí, jinak si nepamatuju nic,“ vraští dnes své vysoké čelo ve snaze vzpomenout si na bližší detaily. „Snad jen, že depo bylo v zatáčce. Že jsem byl třetí, bylo povzbuzení. Hned první závody v rámci Evropy a bedna.“

Z Maďarska se postupovalo do Žarnovice, avšak Gašpar Forgáč řešil jiné starosti než výhodu domácího prostředí. „Byly peripetie,“ povzdechne si. „Týden předtím byla první liga v Plzni (Gašpar Forgáč navzdory zařazení do SVS jezdil první ligu za Žarnovicu, s níž postoupil do finále, jehož Plzeň byla druhým kolem – pozn. redakce). Z nemocnice mě pustili až ve čtvrtek a v pátek jsme odjížděli na Slovensko.“

 

Z tropické výhně do finále

Plzeňský pád byl vskutku hrozivý a po několika kotrmelcích jej zastavil až mantinel, před třiceti lety pochopitelně bez nafukovacích vaků. Gašpar Forgáč asi hodinu necítil jednu ruku a nohu, avšak zaplaťpánbůh se asi po třech hodinách na nemocničním pokoji svěřil Jánu Danielovi, že už jej v dolní končetině svědí mravenci. V žarnovickém semifinále mu nebylo zrovna hej. Bolesti zmírnily obstřiky, avšak sluníčko rozpálilo stadión jako kovářskou výheň.

„V Plzni jsem šel do prken na záda, byl jsem pobouchaný,“ vzpomíná dnes na klíčový žarnovický podnik. „V Žarnovici bylo čtyřicet stupňů, vedro, nemoh‘ jsem se hejbat. Vyvinulo se to nakonec, že jsem skončil v rozjezdu o postup.“

Suverénní triumf si odvezl Piotr Swist. Spolu s ním z pódia mávali také Niklas Karlsson a Cesary Owizyc, o jejichž pořadí rozhodl rozjezd. Mítink před zraky bratru pěti tisícovek diváků slynul obrovskou vyrovnaností. Vítězný Polák sice neztratil jedinou jízdu, avšak jeho společníci měli už jen deset bodů. A do rozpětí pouhých dvou dalších bodů se vešlo hned následujících osm borců.

Do finále však postupovala jen nejlepší osmička. Bořivoj Hádek, který časem 72,34 sekund ustavil nový traťový rekord, a Oleg Kurguskin byli s devíti body za vodou. Sedmibodoví Juha Moksunen a Jan Holub už naproti tomu neměli šanci. Na osmi bodech skončili Vladimír Kalina, Gašpar Forgáč, Slawomir Drabik a Sandor Ujhelyi, kteří museli dolů z depa ještě jednou, aby jejich dodatková jízda určila poslední tři finalisty.

Gordický uzel se přitom zauzloval v poslední sérii. „V poslední jízdě jsem jel s Honzou Holubem,“ vrací se Gašpar Forgáč na startovní rošt rozjížďky s číslem sedmnáct. „Jemu by stačil k rozjezdu bod a on udělal nulu. Já dojel druhý za Kurguskinem a tím pádem jsem měl těch osm bodů. Kdyby měl Honza aspoň bod, dostal by se na osm taky. Ale byl před ním Ujhelyi a tak šel do rozjezdu on.“

Kdyby ovšem Jan Holub bodoval, rozjezd by se změnil v bitvu československých reprezentantů vzhledem k pravidlu o postupu maximálně třech závodníků z jedné země. „Drabik odjel, my s Kaldou jeli na druhým a třetím místě, aby se tam nedostal Ujhelyi,“ popisuje Gašpar Forgáč, kterak se kvalifikoval do Zielonej Gory. „V Žarnovici ještě nebyla tribuna u depa a stadión byl plnej‘. Fanouškové byli skvělí, člověk se chtěl dostat do finále, i když to bylo z osmýho fleku.“

 

Druhá jízda ve finále vítězná

A tak se Gašpar necelých šestadvacet měsíců po svém závodním debutu v Březolupech chystal na souboj se šestnácti nejlepšími juniory světa. Sice se bojovalo o titul mistra Evropy, ovšem šampionát již prakticky od svého vzniku stejně překračoval geografické hranice starého kontinentu. Zrovna v sedmaosmdesátém se sedmnácti tisícům divákům v Zielonej Goře přišel představit také Američan Ronnie Correy.

„Jeli jsme z Markéty,“ ujímá se slova opět dnešní oslavenec. „Spali jsme v Harrachově a druhý den přejeli do Zielonej Gory. Trénink byl den před závodem, ale moc si na něj nevzpomínám. Poláci netrénovali, už tenkrát se říkali, že dráha na druhý den bude stejně jiná. O tréninku tvrdá, druhý den byl přičepny tor.“

Domácí publikum by nejraději vidělo na nejvyšším stupínku někoho ze své trojice. A Piotr Swist, tehdy devatenáctiletý junior Gorzowa, dal jejich snům reálným základ. Po dvou sériích se dělil o vedení s dalším neporaženým Niklasem Karlssonem, jehož ale v deváté jízdě vyřadil pád. V jedenácté jízdě však Piotra Swista přibrzdil Oleg Kurguskin.

Na koně se začal dostávat Gary Havelock, který sice prohrál s Niklasem Karlssonem v páté jízdě, ale ve čtrnácté porazil PIotra Swista. Ten ke vší polské smůle v rozjížďce s číslem sedmnáct vinou ucházející pneumatiky dojel až třetí. Gary Havelock si tím pádem mohl dovolit luxus závěrečné prohry se Seanem Wilsonem, a přesto se stal šampiónem. Piotr Swist vzápětí přijel do cíle jako vítěz rozjezdu o stříbro před Seanem Wilsonem, Bo Arrhenem a Tommy Dunkerem.

Z úst Gašpara Forgáče se ovšem bližších podrobností o jeho účinkování nedočkáme. „Jirka Jirout mi udělal motor,“ říká bez přemýšlení. „Láďa Uhlíř tam se mnou byl jako mechanik. Ale vůbec nic si z toho finále nevybavím…“

Ani vítězství v rozjížďce s číslem sedm, v níž za sebou nechal Cezary Owizyce a Olega Kurguskina, zatímco Ronnie Correy spadl? „Vím, že upad‘ z výjezdu u depa, to si pamatuju,“ reaguje. „Body se sbíraly, vyhrál jsem jízdu, bylo dobrý, že jsem nedělal nuly. V součtu do dalo na šesté místo.“

V tabulce závěrečných výsledků hned za Gašparem Forgáčem skončil Vladimír Kalina, jenž vyhrál dvacátou jízdu, a Bořivoj Hádek skončil jedenáctý. „Hned v roce, co jsem přišel do vrcholu takovej‘ výsledek,“ je Gašpar Forgáč na své umístění náležitě hrdý ještě dnes. „Vrátili jsme se z Polska a za odměnu mě poslali do Sovětského svazu na závody. Co to bylo, už nevím. Letěli jsme do Moskvy a pak někam jeli jejich autama a autobusem.“

 

Dlouhé čekání na medaile

Šesté místo Gašpara Forgáče před třiceti lety nebylo z úhlu pohledu československé ploché dráhy rekordním výsledkem, jak již víme z úvodního odstavce. Sám slovenský závodník napřesrok v prvním juniorském mistrovství světa vypadl v semifinále v Rybniku. Ve Slaném startovali z našich pouze Jan Schinágl a Vladimír Kalina, kteří skončili v poslední čtvrtině závěrečné klasifikace.

Vzhledem k věku již Gašpar Forgáč neměl možnost reparátu. Navíc na české juniory přicházela bída. V červenci 1989 byl Jan Holub v Lonigu jen náhradníkem stejně jako Jiří Šťovíček v srpnu 1992 v bavorském Pfaffenhofenu po dvouleté absenci naší trikolóry ve finálovém dějišti.

Změnu ambicí přinesla až generace narozená okolo roku 1975 v první půli devadesátých let. Na medaili jsme si ovšem museli ještě počkat. V devětadevadesátém se Aleš Dryml z Vojensu vrátil coby vicemistr světa. O tři roky později se jeho mladší bratr Lukáš stal ve Slaném světovým šampiónem.

 

finále mistrovství Evropy juniorů 1987 – Zielona Gora:

1.Gary Havelock (PL) 13, 2. Piotr Swist (PL) 11+3, 3. Sean Wilson (GB) 11+2, 4. Bo Arrhen (S) 11+1, 5. Tommy Dunker (D) 11+0, 6. Gašpar Forgáč (CS) 8, 7. Vladimír Kalina (CS) 7, 8. Niklas Karlsson (S) 6, 9. Tor – Einar Hielm (N) 6, 10. Ronnie Correy (USA) 5, 11. Bořivoj Hádek (CS) 5, 12. Cezary Owizyc (PL) 5, 13. Torben Hansen (DK) 4, 14. Oleg Kurguskin (SU) 4, 15. Slawomir Drabik (PL) 2, 16. Allan Johansen (DK) 2, res Peter Nahlin (S) 9, druhý náhradník Sandor Ujhelyi nepřijel.

Foto: Karel Herman, Martin Mesiarik a archív Gašpara Forgáče