Chotíkov – 23. března
Proč se Daniel Hádek rozhodl vrhnout na sport levých zatáček, není vůbec nepochopitelné. By v českých zemích existují silné rodinné klany, Hádkovi ze západočeského Chotíkova by svým přínosem pro plochou dráhu jen obtížně hledali adekvátní srovnání. Po Janu Hádkovi nejstarším se na oválech objevili jeho synové Bořivoj a Jan. Nyní rodinnou štafetu převzali vnuci Michael a Daniel.

Spolužáci nejeli do Prahy zbytečně
„Na ploché dráze jsem začal závodit proto, že je to rodinná tradice a hlavně mě to baví,“ vypráví Daniel Hádek o okolnostech, které ho nasměrovaly do sedla plochodrážního motocyklu. „Ze své rodiny jsem viděl závodit jen bráchu. Tátovo a strejdovo závodění si vůbec nepamatuji. Krátce po tom, co jsem se narodil, tatín přestal i s Honzíkem závodit. Na videu si ale občas jejich umění prohlédnu. A dědu jsem viděl na motorce a v kombinéze jen na fotkách.“

Jenže speedway měla silného soupeře. „Bavil by mě motokros, hlavně freestyle,“ říká nejmladší z klanu Hádků. „Táta mi to ale rozmluvil, že když už Michal jezdí plochou dráhu, mám ji vyzkoušet taky, protože by neměl se mnou po závodech kdo jezdit.“ Fyzickou průpravu má Daniel Hádek dokonalou. „Hraji ještě fotbal za žáky u nás v Chotíkově,“ pouští se do vypočítávání svých dalších sportovních aktivit. „Pořádně si ale zakopu na turnajích jen na začátku a konci sezony. Většinu víkendů trávím na plochodrážních stadiónech. Ale v týdnu ještě chodím na karate.“

Závodní premiéra Daniela Hádka se odehrála při Velké ceně Královského města Slaný, který doprovázel ouverturu tříčlenných družstev. Tehdy uzavíral výsledkovou listinu, ovšem o čtrnáct dnů později v Chabařovicích stál na bedně. Rázem s ním museli počítat i zkušenější soupeři v mistrovství republiky.

Už ve druhém kole na plzeňských Borech skončil druhý za Romanem Čejkou. Do konce seriálu stačil ještě dvě třetí místa v Chabařovicích a Mšeně. V závěrečném účtování mu patří bronz. A senzačnost umístění Daniela Hádka vedle skutečnosti, že jej dosáhl při své premiérové sezoně, podtrhují skalpy favorizovaných Pražanů.

„Loňská sezona se docela povedla,“ říká Daniel Hádek skromně. „Měl jsem radost. Asi jsem překvapil hodně lidí včetně celé rodiny. Překvapil jsem i sám sebe.“ První rok na oválech přinesl i vítězství. Stalo se tak během doprovodného závodu Memoriálu Luboše Tomíčka.

„Byl to senzační závod,“ zrychluje plzeňský závodník tok svého vyprávění. „S Romanem Čejkou, Jardou Hladkým a Míšou Průchou jsme byli zkrátka ve formě. Před tolika fanoušky jsem ještě nikdy nejel. A byl to zároveň můj první závod při umělém osvětlení. Taky mi přijelo fandit hodně fandů z Plzně i někteří moji spolužáci. Jsem rád, že do Prahy nejeli zbytečně. Byla to zkrátka nádherná atmosféra a moc krásných zážitků. Zážitkem bylo už jen to, že jsem se mohl v depu pohybovat mezi takovými jezdci, jako jsou Hans Andersen, Matej Ferjan, Grzegorz Walasek…“

Stopětadvacítky čeká zajímavý rok
Zanechme však vzpomínání, protože nová sezona už rázně klepe na dveře. Daniel Hádek by měl být černým koněm nejmenšího mistrovství. A to nejen dle loňských výsledků, ale i podle finanční injekce do technického parku. „Investice do techniky určitě proběhly,“ netají se plzeňský závodník. „Ale jak veliké byly, je spíš otázka pro mého otce. Rodiče mi koupili motor od Romana Čejky, takže technické vybavení je lepší než loni. Snad technika nezklame…“

Dá se očekávat, že špička stopětadvacítek bude vyrovnanější než v předchozích dvou letech. A do boje o zlato se může zapojit více závodníků. „Letošní rok bude hodně napínavý,“ souhlasí Daniel Hádek. „Všichni už tak trochu víme, do čeho jdeme a co můžeme jeden od druhého očekávat. Je jasné, že každý z nás myslí na ten nejvyšší stupínek na bedně tak jako já. Porazit Edu a Jardu Hladkého nebude jednoduché. Uvidíme.“

Paralelně s šampionátem republiky proběhne letos také Markéta Cup na malé dráze. Nicméně z kuloárů zaznívá, že miniovály nejsou zrovna podle gusta Daniela Hádka. „Co se týče Markéta Cupu, některých závodů se určitě zúčastním,“ odpovídá. „Ale celý seriál nepojedu. Je to složité s dopravou, školou, prací rodičů a bráchovými závody, které se časově prolínají s mými. Malou dráhu jsem prakticky zkoušel poprvé loni na Markétě. Ve druhém případě to bylo letos v Míšni, kde se mi moc líbilo. Ale popravdě řečeno, malé dráhy nejsou opravdu nic pro mě.“

Nicméně závody stopětadvacítek jsou přece jenom průpravou pro boje na půllitrech. S nimi už má Daniel Hádek také své zkušenosti a nejde jenom o pobíhaní kolem bratrových strojů. „Je jasné, když stojí doma v garáži bráchovy motorky, že by byla blbost nevyzkoušet, jak se na nich jezdí,“ vidí Daniel Hádek celou věc pragmaticky. „Je to asi čtrnáct dnů, kdy jsem zkoušel porovnávat pětistovku se stopětadvacítkou. Řekl bych, že pětistovka jde do smyku líp než slabší motorka. Docela jsem si to v Plzni na stadionu užil. A některé přihlížející i příjemně překvapil.“

Daniel Hádek děkuje:
„Chtěl bych poděkovat všem fanouškům za přízeň. Všem, kdo mě a bráchovi pomáhají s motorkama a se střídáním se za volantem s tátou. Všem nadšencům, kteří ve svém volnu berou v Plzni na stadionu lopaty do ruky a dělají pro nás jezdce dráhu, která nám sedí a vytváří nám perfektní zázemí. Středisku mládeže ve Slaném, všem sponzorům, kteří nás s bráchou podporují, a hlavně celé rodině.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a Antonín Škach