Zruč nad Sázavou – 9. února
By oslavil pětačtyřicetiny, stále se může počítat mezi užší světovou špičku dlouhých a travnatých drah. A mohl by být živoucím důkazem, že muži nestárnou. Loni jej však provázel smůla. Na jaře si při rutinním tréninku s kluky na stopětadvacítkách zlomil klíční kost. V Mariánských Lázních se předvedl s fungujícím strojovým parkem, nicméně během pár dnů se stádečko jeho koní zatoulalo neznámo kam. Přišla nemoc a ke všemu zranění ramenních vazů v klíčové fázi sezony. Zdeněk Schneiderwind však v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z říká, že v žádném případě nehází flintu do žita. Vedle závodění se stal také duchovním otcem seriálu stopětadvacítek na malé dráze.

speedwayA-Z: „Začátek sezony sis zkomplikoval frakturou klíční kosti při tréninku se stopětadvacítkáři na malé dráze vedle pražské Markéty. Už sis odvykl malým oválům nebo je to důkaz, že i mistr tesař se utne?“
Zdeněk Schneiderwind: „I to, že se mistr tesař utne. Chtěl jsem klukům ukázat, jak se to má dělat. Když se to stalo, byl jsem naštvanej sám na sebe. Přesně jsem věděl, co to bude, měl jsem to poněkolikátý. A že to budu muset tři, čtyři neděle nechat v klidu. Když jsem si kličku zlomil poprvý, za sedm dnů jsem jel závody. Ale teď už to nesrůstá. Kluci z toho byli víc paf než já. Jeden tam dokonce brečel, jestli pojedu do nemocnice. Sundal jsem si kombinézu, viděl, že mám zlomenou kličku, a řek‘ jsem, že trénink pokračuje. Ale štvalo mě to. Nebylo to poprvý, co jsem skočil na motorku a projel tu dráhu. Teď jsem odstartoval a za dva metry šel přes hák. Sekly se řetězy a štorclo se to. A tak jsem klukům ukázal, jak to nemá bejt. Přes zimu člověk maká a najednou je měsíc mimo.“

speedwayA-Z: „Nicméně ses dal do pořádku a počátkem května opět exceloval při mistrovství republiky v Mariánských Lázních. Zdá se, že na tenhle primát máš permanentku.“
Zdeněk Schneiderwind: „To vůbec ne. V Mariánkách to bylo suprový, proto nechápu, proč mi to po nich přestalo jet. Tam to fungovalo všechno. Motorky jely a já si myslím, že jsem jel taky dobře. Jsou to závody, ale když na to objektivně koukáš, bylo to dobrý. To, že tě někdo povodí, patří k tomu. Když dojedu třetí nebo čtvrtej a vím, že jsem bojoval, jsem vnitřně spokojenej. Nebyl jsem zklamanej, že jsem nevyhrál všechny jízdy. Rozhod‘ jsem se, že ještě pojedu a budu bojovat. Myslím, že s tím Schützbachem jsem měl kliku. Možná si titulu cením o to víc, že konkurenty znám. Bylo to samý, jako když jsem skončil třetí nebo čtvrtej v mistrovství Evropy. Každej říká, že to jedou samí důchodci. Jenže to trvá dlouho, než se dostaneš do finále. Lidi si neuvědomujou, co to obnáší.“

speedwayA-Z: „Diváci v Mariánských Lázních tě viděli i druhý den při mistrovství světa. Jako finalista jsi kvalifikační kolo nemusel jet. Byla to pojistka pro všechny případy, nebo máš západočeský ovál tolik rád?“
Zdeněk Schneiderwind: „Víš co, jsou to závody. Neviděl jsem důvod, proč to nejet. V mysli jsem doufal, že bych ve finále moh‘ do osmýho místa bejt. Jel bych, i kdyby to bylo jinde. Ale chtěl jsem se představit publiku v Mariánkách. Kolik lidí mě volalo, jestli tam pojedu! Rád jsem pomoh‘, aby ty závody měly úspěch. A rád jsem byl v tom týmu. Věděl jsem, že Bacher bude lepší. Můžu s ním závodit na trávě, ale v Herxheimu, Pfarrkirchenu nebo v Mariánkách ne. Jede mu to o čtyřicet kiláků víc. Jede dobře, ale zklamanej jsem zase nebyl. Jel jsem s ním víckrát, odstartoval na něj, ale on mě předjel. Byl lepší, absolutně bych to ničemu nepřisuzoval. Musel bych bejt o hodně rychlejší, abych ho porazil, ale to jsem věděl, že nebudu.“

speedwayA-Z: „Bohužel finálová série mistrovství světa ti nepřinesla umístění v první osmičce. V Pfarrkirchenu jsi byl čtrnáctý, ve St. Macaire desátý, v Marmande opět čtrnáctý a čtrnáctý i celkově. Jak bys to okomentoval?“
Zdeněk Schneiderwind: „V Pfarrkirchenu jsem byl hodně naštvanej. Nechci se vymlouvat, když se nepovede závod, jede závodník, ale nejedou motorky. Ale doopravdy jsme motorky nepřinutili, aby jely rychle. Nefungovalo to a dostal jsem se jen do céčka. Měl jsem větší ambice a byl zklamanej sám ze sebe. Nepřišel jsem na to, proč to bylo tak pomalý. Vyměnili jsme asi čtyři motory, ale nedošli jsme k závěru, počínaje výměnou motoru a konče výměnou převodníku. Je to nevysvětlitelný. V Mariánkách to fungovalo, o pár týdnů pozdějc ne. St. Macaire si už přesně nevybavuju. Víc jsem si věřil. Upad‘ tam Jörg Tebbe, dráha byla hodně náročná. Hodně pršelo a nezvládal jsem to. Jezdilo se tam po prknech a zkrátka jsem to nezvlád‘. To samý Marmande. Rozbitý a nebyl jsem ve formě. Měl jsem v obou závodech podat lepší výsledek. Tím jsem šel do challenge. Před Marmande bylo La Reole (semifinále mistrovství Evropy – pozn. redakce) a tam jsem postoupil rovnou do áčka. Tam jsem jel dobře. Bylo to v sobotu večer. Zůstával jsem tam a chytil nějakou chřipku. V neděli jsem se vzbudil v autě a nevěděl, co se mnou je. Nemoh‘ jsem ani hnout rukou. Koupil jsem si léky a vitamíny. Byl jsem hodně vyřízenej, chřipka, klouby a nevěděl o světě. Doufal jsem, že to bude dobrý. V neděli po Marmande jsem měl jet Bad Zwischenhahn. Ve středu jsem to odvolával, protože jsem věděl, že budu rád, když odjedu to Marmande. Celkově čtrnáctej, zklamanej jsem nebyl. Zezačátku jsem měl větší ambice, ale takovej je už život. Bral jsem to, jak to je. Věřil jsem, že uspěju v challenge. To jsem ale netušil, že si na pitomým guláši ve Francii rozbiju držku.“

speedwayA-Z: „Zato mistrovství světa byl skvělým počinem nového nároďáku. Bylo pro tebe čtvrté místo překvapením nebo i trošku zklamáním? Vždy bronz nebyl zas až tak daleko…“
Zdeněk Schneiderwind: „Věděl jsem, že nemůžeme uspět, a překvapoval mě optimismus všech okolo. Po tom průběhu závodu jsem byl hodně zklamanej, že se bronz nepoved‘. Byl opravdu blízko. Myslím, že tahle šance na medaili se nemusí povést pět, deset let. Je to škoda pro nás, co jsme to jeli, i pro celej sport, že jsme medaili nezískali. Po finále jsme si dokonce mysleli, že třetí jsme, ale doopravdy nám jedno umístění chybělo. Šlo mi to jak za starejch mladejch časů. Jak kdyby mi bylo o dvacet let míň. Od startů jsem tam byl, a když ne, protáh‘ jsem se venkem. Fakt mě štve, že medaile nebyla. Ve třech čtvrtinách závodů jsem si říkal ‚kurva, kdyby bylo štěstí, můžeme mít bronz‘.“

speedwayA-Z: „Tvoji kolegové z pražského Olympu Richard Wolff a Pavel Ondrašík se chtějí dlouhé dráze věnovat víc. Objevil se Antonín Klatovský, své záměry s touhle disciplínou má i Jan Jaroš. Věříš v dobrou budoucnost českého nároďáku i naší dlouhé dráhy?“
Zdeněk Schneiderwind: „Když budu upřímnej, úplně moc ne. Všem bych to přál, ale Němci maj‘ víc závodů. Je to jejich národní sport. Holandsko to samý. Porážel jsem je, ale léta běžej‘. Třeba se mýlím, ale kluci budou muset přidat. Uvidíme letos. Úspěch by byl, kdyby se udrželi v osmičce. To byl ne půl krok, ale tři čtvrtě krok dopředu. Je to hodně práce. Pepe Franc chce jet mistrák, motorku chce půjčit i Patrik Linhart. Moje teze je, že musí bejt základna. Když bude mezi sebou soupeřit víc lidí, je špička kvalitnější. To je pro mě spojitost i se stopětadvacítkama. Udělat víc závodů a pak dva nebo tři vyskočej‘ víc než doteďka. Jsem přesvědčenej, že když bude dvanáct závodů na malý dráze na Markétě, sto lidí půjde kolem, ale dva se zastaví a jeden to zkusí. Věřím tomu, že když do dlouhý půjde malej Hádek, Bořík ví co a jak. Potřebuješ na to chtění, ne zkušenosti. A pak to pojede třeba i Adam Vandírek a další kluci. Začnou spolu závodit a budou závody. Mariánky v tom hrajou taky svoji roli. A až se vrátí Tonda Švábů, bude to obrovská motivace pro všechny.“

speedwayA-Z: „Závěr sezony ti bohužel zkomplikovalo další zranění. Při pouáku ve Francii sis pochroumal rameno. Jak k tomu došlo?“
Zdeněk Schneiderwind: „V Miramontu je nová dráha, její manažerka to dřív pořádala ve St. Colomb. Měl jsem jet v Berghauptenu, ale neozývali se, tak jsem se přihlásil sem. Když jsem přijel, byl to den blbec. Dráha, ale na to se nevymlouvám, z kopce do kopce. Vyjeli jsme na trénink a oblaka dýmu. Nestačili to ukropit. I když jsi byl první, neviděl jsi. Najela tam kropička a hned to bylo jako na ledě. Padal jsi už cestou na startovací zařízení. Ve třetí jízdě jsem blbě odstartoval a jel třetí, čtvrtej. Předjel mě mladej Tresarrieu. Po rovině, jak když mě potká. Říkal jsem si, kudy to chce jet. V nájezdu sestřelil dva přede mnou. Nevyhnul jsem se motorce, trefil ji a šel rovně do prken. Hned jsem věděl, že jsem v hajzlu. Finále mistrovství Evropy přede mnou, challenge přede mnou. Bok mě bolel, do dneška se to nevstřebalo, zlomenýho nic, jen vazy v rameni. Nepohod‘ jsem se s doktorama. Nechtěli mi udělat magnetickou rezonanci. O Barošovi se píše, že mu ji dělaj‘ třikrát tejdně, jestli se mu to hojí, a já ani nevěděl, co s tím mám. Na rentgenu mi řekli, že nemám nic zlomenýho, ale to jsem věděl už předtím sám. Nejhorší je, že ti je tolik let. Každej říká, že jsi starej, ale kdyby nebyla takováhle blbost, můžeš bojovat. Vyrovnal jsem se s tím, ale je to blbý. Štvalo mě to. Šlo mi to, celkem mi to jelo, v Anglii bych určitě dvacátej nebyl. A bejt zdravej, ve Vechtě bych měl dost velký šance s nima bojovat.“

speedwayA-Z: „Na vrub zranění lze připsat i tvé účinkování v mistrovství Evropy. Semifinále v La Reole ti přineslo hladký postup, leč ve finále ve Swingfieldu jsi musel odstoupit…“
Zdeněk Schneiderwind: „Lítal jsem celej tejden po doktorech a léčil to. Ještě v pátek jsem nevěděl, jestli pojedu. Nemělo to cenu. Bavil jsem se s Milanem Špinkou, že když nastoupím, mohli bychom pomoct Pavlovi. O tréninku jsem objel půl kola a věděl, že to vůbec nejde. Nešlo to udržet.“

speedwayA-Z: „Ve stejném duchu se neslo také challenge ve Vechtě. Vypadl jsi z elitní společnosti finalistů mistrovství světa. Věříš, že se ti podaří mezi ně vrátit přes rozjížďku poslední šance v Mariánských Lázních?“
Zdeněk Schneiderwind: „Tejden jsem chodil na lasery. Co mám známý ve Stromovce, všichni se mi věnovali. V tý Vechtě jsem ve druhý jízdě odstoupil. Přijel jsem na start, dal půl plynu a otevíralo se mi zápěstí. Tím sezona skončila. O poslední šanci neuvažuju. Abych o tom přemejšlel, to ne. Rozhod‘ jsem se, že pojedu. Makám dost, ale víceméně se věnuju stopětadvacítkám. Určitě budu chtít připravit motorky, abych uspěl. Zatím nemám na čem. Chci zajet do Jawy, jestli bude ještě nějaká spolupráce. Začnu se připravovat, ale v současné době mě zajímá příprava stopětadvacítek. Jestli v Mariánkách pojedu, budu bojovat. Vypad‘ taky Tebbe, Rudolf, Tresarrieu. To jsou dobrý závodníci a budou je tam chtít dostat. Jednoduchý to nebude.“

speedwayA-Z: „A s čím půjdeš do letošní sezony? Nebude to trvat dlouho a rozběhne se opět kolotoč závodů.“
Zdeněk Schneiderwind: „Na to, abych si dělal ambice vyhrát mistrovství světa nebo Evropy, určitě nemám. Chtěl bych, aby se dařilo a byl z toho spokojenej. Aby to fungovalo a byl zdravej. Úrazy nepřidaj‘, hlavně v tomhle věku. A aby fungovaly stopětadvacítky, rozjel se seriál a nebylo to závislý jen na mně. A mělo to smysl. Přihlásilo se hodně kluků a těším se, že se budu zase vídat s Vencou Milíkem, protože jeho syn tam je taky.“

Zdeněk Schneiderwind děkuje:
„Jsem strašně rád, že se ke mně nikdo neotočil zády. Spolupráce s MPM trading, Fuchs Oil, paní Vikovou z firmy Pinelli, Semtex a JRM funguje dobře. Děkuju jim za to. A děkuju PSK Olymp Praha, kde mi vytvářejí podmínky na závodění i trénování kluků, a AČR.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II), Antonín Škach, Radek Fanta a Jiří Bayer