Pardubice – 29. prosince
Všechno má bohužel svůj konec. I kariéra úspěšného plochodrážního závodníka, jehož jméno jsme byli zvyklí několik let vyplňovat v programech prestižních závodů a skloňovat ho jako favorita. Marián Jirout se chtěl s fanoušky rozloučit vskutku důstojně. Poslední mítink své kariéry naplánoval na Zlatou přilbu. Pro každého pardubického rodáka má nejstarší plochodrážní zápolení světa zvláštní kouzlo. A on si tady přál skončit jako nejlepší český závodník, což se mu v historii povedlo už třikrát. Ráno vstal naprosto uvolněný a v dobré pohodě zamířil na stadion. Leč osud mu nedopřál splnění posledního snu v roli plochodrážníka. Po hrůzostrašném pádu skončil v nemocnici se třemi zlomenými obratli. Na sklonku roku poskytl magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor.
speedwayA-Z: „Vrame se k roku 2004, kdy skončila tvoje spolupráce s Newcastle. Tehdy jsi zvažoval konec kariéry, ale nakonec jsi u ploché dráhy zůstal. Co tě k tomu motivovalo?“
Marián Jirout: „Jedna věc byla taková, že jsem do Newcastle nechtěl. Mechanik Andy Johnsson řek‘, že to podepíšu. A podepsal jsem. V kontraktu bylo auto a bydlení, ale půlka věcí dobrýho kontraktu Newcastle nesplnilo. Na první trénink jsem odjel s půjčeným pickupem, i když jsem měl měsíc už mít auto. Dráha byla hrozně malá a děravá. A malý dráhy za roh jsem nikdy nesnášel. Odtrénoval jsem a asi šestkrát šel na držku. Obě motorky jsem zničil. Nakoupil jsem řidítka a další věci. A říkal si, že tady neudělám moc výsledků. Promotéři byli odměřený, smlouva byla dobře napsaná, ale nedodrželi to. Kdyby dodrželi, bylo by to lepší. Potom mi dali auto, obrovskýho sprintera, hrozně dlouhýho. Asi čtrnáct dnů předtím jsem si řek‘, že odjedu dva závody a končím. Jenom kvůli manažerům, protože byli na houby. Poslední závod jsem dělal jedenáct bodů proti Sheffieldu. Problém byl i s placením. Byl to největší kiks mýho života. Jel jsem asi pět závodů a nechal tam motorku. Skončil jsem kvůli klubu, všechno mě naštvalo. Měl jsem i špatnou přítelkyni, ale chybama se člověk učí. Chvilku jsem potom pomáhal Honzovi Jarošovi. Chtěl, abych si šel zatrénovat. A to jsem neměl dělat. Nebo měl? Párkrát jsem ho porazil a viděl, že by mně to jezdilo. Každej mě přemlouval, a tak jsem díky Honzovi začal zase. Ke konci sezony jsem na to znova sednul. Když si jdeš po dlouhý době zatrénovat, máš nachystaný motorky a máš to rád, začneš znova. Kdybych předtím všechno prodal, myslím, že bych už nejezdil.“
speedwayA-Z: „Léta 2005 – 2006 ti přinesla vesměs dobré výsledky. Byl jsi v malém finále Zlaté přilby, zaznamenal pěkné výsledky v extralize, počítalo se s tebou jako s kandidátem na titul. Jak bys toto období charakterizoval?“
Marián Jirout: „Dost velkej zlom bylo, že jsem si našel přítelkyni. Pomohla mně s rodičema, abych si koupil auto. Plochá dráha začala nanovo. Láďa Kalina se mnou jezdil na závody a pomoh‘ mi se vším, co jsem potřeboval. Všechno vycházelo dobře. Byli i dobří sponzoři, třeba pan Kohút. Tomu můžu vděčit za výsledky, co jsem udělal. A ještě Evženu Erbanovi. To jsou lidi, co mi pomohli dostat se zpátky na vrchol. Motory mi dělal pan Erban a pan Šmahel. Byl jsem nadmíru spokojenej. Zlatou přilbu 2006 jsem jel na GM od Drymlů a to byl asi nejlepší motor, co jsem jel, i když pro ně to byla asi až desítka (smích). Na motoru a zázemí záleží na plochý dráze asi nejvíc. Když to člověk má, padá mu to všechno do rukou. Na mistráku v Březolupech to byl od probuzení do půlnoci den blbec. Vzbudil jsem se a hned byl nasranej. Před tím byla extraliga ve Slaným, tam jsem přijel rovnou z Miskolce a předtím závodil v Polsku. Chudák mechanik Milan Panák ani nespal. Nevím, kolik motorů jsem zničil. A v Březolupech to už bylo moc. Po závodech jsme sedli do auta a já byl nasranej a unavenej. Všichni ti říkaj‘, nepojede Bohouš, nepojedou Drymláci, to musíš vyhrát. Ale v tom nejlepším se všechno vysere. Na Přilbě jsem pak byl úplně v klidu, každej psal jen o Drymlech, na menší závodníky se asi už nedostal plátek (smích). Mně Zlatá přilba vyšla od začátku do konce. Kromě toho, že mně nakonec vybouch‘ vypůjčenej GM. Milan Panák s Láďou Kaldou udělali spojku a od velkýho finále chyběl kousek. Ale bejt zase nejlepší Čech, je zase taky pěkný.“
speedwayA-Z: „Začátek roku 2007 vypadal slibně. Svým výkonem na Zlaté přilbě jsi upoutal pozornost Mildenhallu a podepsal s ním kontrakt. Nakonec jste se rozešli a údajně ve zlém…“
Marián Jirout: „Rozešli jsme se úplně perfektně. V sezoně jsem jednou v měsíci přiletěl domů jen na dva dny. Onemocněl mi pes a začal jsem uvažovat, že zůstanu doma. Jednou jsem se probudil a zjistil, že mě do Anglie nic netáhlo. Bylo mi smutno a prostě jsem zdrhnul. Odešel jsem, protože se mi tam nelíbilo, bylo toho moc. Tady jsem tady zázemí, přítelkyni, barák a všechno ostatní. Nebylo to lehký. Bejt v Anglii sám, probouzet se sám, dělat si sám techniku a domů jen psát není příjemný. Chtěl jsem být zpátky tady, do Anglie mě nic netáhlo. A rodina má přednost. Pro mě. A tak jsem jednou v Glasgow jel poslední závod, celou cestu jel do Stansteadu, ráno mi to letělo a už jsem se tam nevrátil.“
speedwayA-Z: „Bez britské ligy jsi byl tedy v podobné situaci jako v sezoně 2004. Opět jsi začal zvažovat, že pověsíš kombinézu na hřebík, tentokrát hlasitěji. Co se za ty tři roky změnilo?“
Marián Jirout: „Jeden prostý důvod. Nebavilo mě poslouchat kydy od bafuňářů. Vždycky jsem byl upřímnej a svůj názor říkal na plnou hubu. Tady v Pardubicích zůstala plochá dráha díky Evženu Erbanovi a panu Havelkovi. Kdyby nebylo jich, šla by do kýble. Třeba Milan Mach je člověk na pravým místě, bez něho by to šlo dolů. Mšeno bez pana Grepla a pana Kohúta taky, Plzeň bez Hádkovců. Bafuňáři to dokážou fakt znepříjemnit. Lidi, co házej‘klacky pod nohy. Někdo ti hodí klacek pod nohy a ještě na něm stojí. To bolí. A taky mi je už nějakej pátek a měl jsem úrazy. Je pěkný, že jsem po zranění páteře začal zase jezdit. Usednout na motorku byl velkej cíl. Ale hodně lidí tě odradí. Měl jsem suprový zázemí, mechaniky od Ládi Kaliny po Milana Panáka, ale zdraví je hodně krátký. A tak se chci věnovat něčemu jinýmu.“
speedwayA-Z: „Letos jsme tě vídali především v extralize. Pardubice se po mizérii v roce 2006 vrátily opět do hry o titul. Jak jsi to prožíval?“
Marián Jirout: „V roce 2006 přišlo to nejhorší, co mohlo být. Prohrát ve Mšeně. Pak na nás byli všichni nasraný. Letos jsem chtěl udělat nejlepší výkon pro Pardubice. Ale léta přibývaj‘. Každej dělal všechno pro to, aby jeho klub vyhrál. Do posledního závodu to bylo hodně moc vyrovnaný. Extraliga se mi moc líbila, nikdo nevěděl, kdo vyhraje. Slaný se v posledním závodě snažil, aby se to nejelo. Bylo to krásný a pěkný i pro oko diváka.“
speedwayA-Z: „Rozloučení s kariérou jsi plánoval na Zlatou přilbu, v jejíž historii jsi byl už třikrát nejlepším českým závodníkem. Účast v tomto závodě musí asi pro rodilého Pardubáka znamenat hodně, že?“
Marián Jirout: „Když jsem se vyboural, volal mi Zdeněk Tesař. Že jsem padlej na hlavu, protože jsem řek‘, že v tomhle závodě skončím. A že jsem si tam předem koledoval, že spadnu. Jenže já si chtěl dát bonbónek. A bejt nejlepší Čech v posledním závodě svýho života. Stalo se osudem, že jsem nebyl a šel na držku. Je pravda, že v průběhu sezony jsem uvažoval, že skončím. Za těch pár let jsem měl nějaký zázemí, dobrý mechaniky a podporu sponzorů. Jim můžu jen děkovat a bez nich by to nešlo. V tomhle sportu potřebuješ každou korunu a podporu nejen od diváků, ale všech lidí okolo. A nakonec chceš být na vrcholu a říct lidem do mikrofonu, ‚promiňte, končím a doufám, že se zase uvidíme.‘ Zlatá přilba je prestižní závod, uznávanej. Už odmala jsem se na něj vždy těšil.“
speedwayA-Z: „Jenže bohužel Zlatá přilba skončila tím nejhorším možným způsobem. Zlomené obratle byly po zranění z pražské extraligy a kolenních vazech ze Svitav nejvážnějším problémem. Je to dnes po zdravotní stránce lepší?“
Marián Jirout: „Určitě není. Problémy díky zádům jsou. Špatně chodím, není to ještě ono. Doufám, že se to může jedině zlepšit.“
speedwayA-Z: „Kolem ploché dráhy se pohybuješ od dětství. Dá se klidně říct, že jsi víceméně přestoupil z kočárku na motocykl. Teď musím být hodně obtížné říct končím.“
Marián Jirout: „Každej člověk prostě dokáže říct konec. Jednou to musí přijít. Já to řek‘ teď a před úrazem jsem si za tím stál. A teď musím. Kdysi jsem do novin prohlásil, že budu jezdit, dokud mě nesundá motorka. Teď mě sundala a ještě mě nakopla. Říká se to těžko, ale je to tak. Plochá dráha je velká droga. Aspoň v mým životě byla, že jsem nikdy nedokázal skončit. Ale nyní musím říct konec. Ještě potřebuju prodat motorky a další věci. Kdyby je někdo chtěl, a mi zavolá.“
speedwayA-Z: „Léta okolo ploché dráhy tě vybavila také mnoha cennými zkušenostmi. Budeš je nějakým způsobem uplatňovat i v budoucnu třeba jako trenér?“
Marián Jirout: „Určitě bych rád zůstal. Hrozně moc rád. Kdyby mi to někdo nabíd‘, budu mu moc vděčnej. Je to droga, koníček, všechno v jednom. Chtěl bych někomu určitě pomoct, aby se zlepšoval a zdokonaloval se. Aby byl nějakej dobrej následovník. Chtěl bych pomáhat, dělat trenéra, to je pravda. Kroky jsem ale ještě nepodnik‘ a nikdo se zatím ještě neozval a neprojevil zájem. Mám to ale v hlavě. Malinko pomáhám Hynkovi Štichauerovi. Kdyby měl někdo zájem, proč se neozvat. Tenhle sport mám hrozně rád.“
Marián Jirout děkuje:
„Můžu jedině děkovat Evženu Erbanovi, panu Kohútovi a svý rodině, která mě vždycky podržela ve všem v celý míře.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II), Wojta Zavřel (Wojta-Foto) a Antonín Škach