Kondrac – 19. června
Letošní zima neskutečně přála ledové ploché dráze. Nebýt nepochopitelných duševních pochodů ubožáků, kteří zničili připravenou trať v Nepomuku, dočkali jsme se i historického rekordu v počtu odjetých závodů u nás. Mezi ledařská pozitiva patří pochopitelně i zájem nových závodníků. David Lizák, který se objevoval s divišovskou vestou, patřil mezi ně. A to se přitom zmiňoval, že ohřebovaný speciál je jeho první motocykl vůbec.
Nákup plochodrážního motocyklu kvůli svezení
„Je to tak,“ potvrzuje borec, jenž v prosinci oslavil své osmatřicáté narozeniny. „Ale myslím, že jsem říkal, že leďák je první motorka, na které závodím. Jinak jsem ale zkušený jezdec. Měl jsem Jawu 350 a na ní jsem asi pět let jezdil v létě, v zimě do práce jako Venca Konopník ze slavného filmu. Dokonce byla i stejná, červená typ 634. Auto jsem tenkrát neměl.“
Loňská Chrastná však nebyla prvním závodem Davida Lizáka. „Drobné závodní zkušenosti mám,“ připouští. „Jezdil jsem asi dva roky bikros a prý docela dobře. Ale to je tak dávno, že to znám spíše z vyprávění táty. Nějaké věnce z toho období jsem doma našel, ale já si nepamatuju skoro nic. Je to jako starý němý film. Už se to zapomnělo a já se věnoval jenom fotbalu, který vlastně hraju dodnes, ale z rychlého útočníka se postupně přes obránce stal brankář.“
Ale jak se tedy přihodilo, že se fotbalista stal plochodrážníkem? „Nějakým řízením osudu se stalo, že jsme s mojí ženou Lucií velcí plochodrážní fanoušci a navštěvujeme všechny závody, když nám to čas dovolí,“ vypráví David Lizák. „A když už na to neustále koukáš, tak tě svrbí ruce, že by ses taky chtěl svést, když teoreticky už to umíš. Ale problém je ten, že aby ses svezl na ploché dráze, musíš znát někoho, kdo plochodrážní motocykl má, protože to není úplně běžná věc. A to já neznal nikoho.“
Úsloví, že kdo chce, hledá způsoby, v jeho případě zafungovalo dokonale. „Byl jsem člověk z venku, bez kontaktu na kohokoli,“ přibližuje, že se divák v plochodrážním areálu může i trápit. „Ale svezení mě lákalo. Třeba by mi to i někdo půjčil, ale za žádným jsem se do depa neodvážil. Pak se objevil inzerát, plochodrážní motocykl levně. Tak jsem se dlouho nerozmýšlel, hned jsem měl vymyšleno, že se svezu a pak ho zase prodám.“
A vskutku se vesnice Kondrac coby kamenem dohodil od Vlašimi naplnila burácením plochodrážního čtyřtaktu. „Měl jsem obrovskou radost, když jsem zkoušel starty u nás za domem a na louce zkoušel smyk,“ líčí David Lizák. „Je to ohromně zábavné svezení, motor řve, celé se to klepe a tahá to za ruce, obrovské zrychlení.“
Jezdec se nebavil tolik jako lidé na divišovském stadiónu
Takové svezení však s sebou neslo celou řadu úskalí. „Začínat na louce není nic jednoduchého, za půl hodiny nemáš na těle nezraněné místo,“ ví o tom David Lizák své. „Vyrazil jsem tedy do blízkého Divišova. Tam mi ochotně dovolili se svést na dráze, ale moc velký zážitek to pro mě nebyl. K mé smůle tam bylo asi padesát lidí, kteří sledovali mé spektakulární pády. Možná bych se to za odpoledne naučil, ale to chce si zkoušet v klidu bez diváků.“
Úsilí Davida Lizáka muselo být pro přítomné zajímavé, nicméně jezdec jejich nadšení nesdílel. „Když jsem ukončil představení, na motocyklu už chybělo skoro vše, co nebylo nezbytně nutné k jízdě,“ vybaví si. „Chystal jsem se motorku naložit, ale někdo z přítomných se zeptal, jestli mu ji neprodám. Nevím, co mě to napadlo, ale kývl jsem. A bylo po škváře.“
Jenže zatne-li se drápek… „Už jsem byl nakažen tím závodním bacilem,“ přibližuje se David Lizák zase o kousek blíž k letošním bojům na zamrzlých hladinách. „Věděl jsem, že se chci účastnit motocyklových závodů. Závodit na klasické ploché dráze? To jsem zavrhl. Už jsem asi starý, abych se to naučil, a už jen hobby úroveň bude jistě nákladná. Motokros jsem taky pustil z hlavy. Z fotbalu mám operované koleno a už jsem se viděl, jak mi po prvním skoku upadnou nohy. A k silničním motocyklům nemám vztah.“
Ať řešil rovnici z kterékoliv strany, plochá dráha mu vycházela jako jediný logický výsledek. „Mám k ní vztah, tak co bych mohl jezdit?“ svěřuje se se způsobem svého tehdejšího uvažování. „Plochou sajdkáry nebo ledy… Ty ledy, čím více jsem o nich přemýšlel, tím více se mi to líbilo. Samá pozitiva, ani moje bolavá levá noha není v té disciplíně potřeba.“
Brankář studuje meteorologii
Opět zasáhl osud nebo co se do příběhu Davida Lizáka vložilo. „Další inzerát, prodám ledáka, jakýsi Radek Hutla,“ začínají kostičky mozaiky zapadat do sebe. „Zavolal jsem mu a motocykl byl ještě k mání. Radek si myslel, že ledák půjde někam do muzea, ale když jsem mu sdělil, že na něm budu závodil, velice se divil. A od té chvíle věci nabývají stále rychlejší spád.“
Inu, ono to zase tak rychlé nebylo. Poprvé David Lizák s motocyklem Hutla Teamu vyjel v zimě 2015. Ovšem tehdy se teploty v lednu nebály olizovat dvacítku nad nulou, na zelených loukách jste mohli sbírat sedmikrásky a tu a tam dokonce vylétla nějaká zmatená včelička. Místo se závodů se v Čechách již druhým rokem pouze trénovalo.
„Bylo to zajímavé,“ vybaví si David Lizák okamžik nákupu ledařského stroje. „Jel jsem od Radka s motorkou v autě a venku už bylo tři týdny sedmatřicet stupňů Celsia ve stínu. Přemýšlel jsem, jestli se vůbec svezu. Vypadalo to, že v Čechách nezamrzne nikdy.“
Člověk by však neměl nikdy říkat nikdy. „Stal se ale zázrak,“ rozzáří se hrdina našeho vyprávění. „V únoru se u nás na rybníku vytvořilo asi deset cenťáků ledu. Musel jsem vyzkoušet jízdu. Měl jsem v plánu, že když pojedu rychle, neměl bych se propadnout. Kamarád a budoucí mechanik Václav vytvořil v rákosí depo. Na sobotu jsem sezval sousedy, že uvidí, co ještě nikdy neviděli. A ono to šlo. Jednička, plný plyn, dvojka, nabrat rychlost, složit motorku doleva a kroužit. Byla to čistá radost.“
Záhy se o ní dělil s ostatními ledaři. „Ozval se Radek Hutla, že pan Klatovský pořádá trénink na rybníku, a že mohu přijet,“ pokračuje David Lizák. „Hned jsem této příležitosti využil. A ač se to nezdá, i přes mírnou zimu jsme se svezli dost. Tím, že jsem se zúčastnil pár tréninků, jsem se dostal do party ledařů, závodníků, kteří jsou do jednoho bez výjimky dobří lidé. I z toho mála, co jsem zatím zkusil, jsem byl nadšený. Stal se ze mě amatérský meteorolog, který sháněl všechny dostupné předpovědi počasí na příští zimu.“
Závodník ušetří na vstupenkách
Zprvu se nezdálo se, že by zima na přelomu let 2015 a 2016 měla vybočit z mírného průběhu svých starších sestřiček. Nakonec však v lednu přišel mráz a v Chrastné dali narychlo dohromady mistrovství republiky jednotlivců.
„Pocity byly skvělé,“ vzpomíná David Lizák, kterak se tehdy cítil, když v rekreačním středisku Žabák vykládal motocykl. „Těšil jsem se, že jsem nemohl dospat. Vjížděli jsme s mechanikem Václavem a manželkou do depa a hle, nikdo po nás nechtěl vstup. K Václavovi jsem prohodil, že se investice do motocyklu začíná vyplácet.“
Na boje v sedle bikrosového kola David Lizák zapomněl, ale zážitky z ledového křestu ohněm, pochopitelně ještě ne. „První závod, to je strašný fofr,“ líčí. „O nějakém závodění nemohla být ani řeč. Nevěděli jsme co dříve. Dolévat palivo, udržovat motocykl v provozu, sledovat, jestli už nemám jet na dráhu, jakou pokrývku hlavy… Děs, běs. Tak se například stalo, že jsem do první rozjížďky na dráhu najížděl v domnění, že se jedná o trénink a až startovní páska mě vyvedla z omylu.“
David Lizák neskončil poslední, byť Jan Klauz a Miroslaw Daniszewski podnik nedokončili. „Jinak se ale žádné překvapení, co se týká bodového zisku, nekonalo,“ stojí divišovský ledař oběma nohama na pevné zemi. „Náladu mi zvedlo jen předjetí Poláka v poslední zatáčce po zadním kole a získal jsem první bod. Byl jsem celkem spokojený. Manželka byla ráda, že jsem dokončil ve zdraví. Hlavně poté, když viděla, jak nakládají kolegu Klauze do sanitky se zhmožděnými žebry.“
Druhý den se po padesáti letech vrátily ledy do Holic. David Lizák ale při mistrovství republiky družstev nedokončil ani první jízdu. Potom se už jenom skláněl ke svému motocyklu. Pořadatelé z Nepomuku byli plni optimismu, že za týden pojedou svůj první závod. Jenže oblevu s dešti nevětřili jenom amatérští meteorologové, nýbrž i jejich profesionální protějšky.
„Do Holic jsem už jel s tím, že už budu závodit a pokusím se o nějaký bodový zisk,“ povzdechne si. „Ale jak mě ta závada vyvedla z omylu! Taková blbost! Jen praskl řetěz. Ale rám na tom ledáku byl řešený tak nešťastně, že se řetěz nahrnul do mezery mezi rámem a spojkovým košem a zničil, co mohl. Měl jsem sice sebou náhradní spojku, ale trochu jiného typu a nepovedlo se to do konce závodu tak nějak poskládat, aby to trochu fungovalo. Byla to docela smůla, ale kdo ví, jak bych jezdil. Už před závodem mě strašně bolely ruce ještě ze soboty. Docela mě to mrzelo, že jsem se nesvezl, ale věděl jsem, že není všem dnům konec.“
Závody nesou spánek vsedě, osmičku z kola, ale i stupně vítězů
Do konce ledna 2016 chyběl jen týden. Potom paní Zima předala vládu Vesně, kterou střídalo léto. Překulilo se a byl tu podzim. A ještě než oficiálně skončil, čeští ledaři pluli na trajektu do Švédska na soustředění.
„Do Švédska jsem s ostatními jezdci vyrazil z toho důvodu, abych měl vůbec nějakou jistotu, že se svezu,“ přiznává David Lizák. „Nic totiž nenasvědčovalo tomu, že bude tady taková, pro nás příznivá, zima. A ve Švédsku to nemělo chybu. Franky Zorn tam měl na jezeře přichystáno asi deset oválů. A jezdili jsme od rána do večera. Prostě paráda. A to zimní počasí se nám podařilo přivést sebou zpět sem do Čech.“
Letos vskutku nastal ledový ráj. Šampionát jednotlivců se střídal s družstvy v rychlém sledu. Během čtyř víkendů byla jen jedna volná sobota. A to ještě jenom díky neznámým nepomuckým pošukům. Zima byla krásná, ale náročná a David Lizák během ní vůbec poprvé vyrazil na stupně vítězů, jež si spolu s Robertem Růžičkou vybojovali při ouvertuře družstev v Chrastné.
„Šlo rychle,“ souhlasí. „Dva závody za víkend každý týden. Člověk se mohl jen modlit, aby takový zápřah motorka vydržela. Celé jsem to bral jako první závodní sezónu, kdy se sbírají zkušenosti. A tak se lepší závody střídaly s horšími. A o těch zkušenostech to je. Například první závod Opatovice, zisk nula bodů. Jedeš, nemůžeš na motocyklu zatočit a nevíš, čím to je. A když se do toho pořádně opřeš, tak upadneš a narazíš si žebra, že spíš týden vsedě. Až doma vidíš, že je na zadním kole osmička a je asi přetržený plášť a že se na tom nedalo jet. Přezul jsem na nové pláště a už to zase šlo.“
A jak David Lizák hodnotí sám sebe? „S výsledky jsem celkem spokojený,“ bilancuje. „Zatím jsem od toho nic nečekal. Líbil se mi závod v Mělicích, kde se mi celkem dařilo. Akorát mně vadilo, když mě některý z jezdců předjel na rovince. Tak teď pracuji na lepším a výkonnějším motoru, aby se to už nestávalo. A třetí místo z dvojic v Osečné, to byla paráda. Užili jsme si to a pořádně oslavili. Skvělé bylo také to, že jsem se mohl zúčastnit závodu v hale, v Holandsku. To nemělo chybu. Depo bylo v teple, všechno zázemí pro jezdce dokonalé, občerstvení, sprchy, o tom se nám na rybnících může jen zdát. Tam bych jel hned znovu. Třeba už nebude příležitost, ale bylo to super.“
Nyní je však do zimy ještě dost daleko. „Léto uteče rychle,“ předpovídá David Lizák. „Celé ho asi strávím v zaměstnání, abych mohl do další sezóny nastoupit s motorkou, která bude konkurenceschopná. Zatím nemám velké cíle, jsem nohama na zemi. Chtěl bych být ale taková štika v rybníce. Jezdec, který třeba nebude stát na pódiu, ale za příznivých okolností je schopen na dráze předjet kohokoli.“
David Lizák děkuje:
„Na závěr chci poděkovat několika lidem, bez kterých by se toto dobrodružství realizovalo jen velmi těžko. V první řadě mé ženě Lucii, našim třem dětem a svým rodičům za podporu a za to, že pro toto moje snažení mají pochopení anebo alespoň svůj nesouhlas úspěšně tají. Dále V. Pekárkovi, mému mechanikovi, kamarádovi a psychologovi. A dále těmto lidem: V. Hromas, J. Kladiva, M. Kohout, P. Kuklík, J. Kohout, Autoklub Divišov a všem divákům a podporovatelům.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Karel Herman a Mirek Horáček
