Jezdec startovního čísla 12 – Kalous Josef z Liberce byl napomenut za nesportovní chování. Nenastartoval stroj, dvakrát s ním praštil o zem, přitom nevhodně nadával, což se neslučuje s chováním svazarmovského sportovce. Těmito slovy popsal Rudolf Duda v půli června roku 1974 okolnosti ze závodu národní kvalifikace v Ostravě, jejž bychom dnes mohli postavit na roveň českého přeboru. Nestor kopřivnické ploché dráhy si přitom nechal na sepsání své zprávy sportovního komisaře dva dny. Těžko soudit, proč za osmačtyřicet hodin nevychladnul. Nápovědu může nabídnout i další poznámka, že liberecký závodník stejně jako Jaroslav Smoček z Ústí nad Labem o tři roky překročili nejzazší věkový limit pro účastníky závodu, což údajně vzbudilo rozhořčení u ostatních jezdců. Přitom samotný pranýřovaný plochodrážník byl jediný, kdo mohl litovat, protože bez technických patálií, by klidně stál před pěti sty ostravskými diváky na nejvyšším stupínku pódia. Nebýt však asfaltky v Polepech, stěží by mohl patřit k mužům, kteří dostali Liberec až do extraligy.

 

Na začátku byl Slaný, ale především Polepy

„Starýho Dudu vidím dodnes,“ vybaví si Josef Kalous okamžitě onen červnový den. „A Ostravu taky. To byla dráha, to se nevidělo, byl to kotel, z depa se jezdilo z kopce. Já byl tehdy na věnec a kluci z Rudý hvězdy, že se mi podívaj‘ na zapalování. Postříkali mi to tetrachlorem. Ale udělal se tam film, nebyl žádnej‘ kontakt a já to nenatočil. Pak mi ještě Jirka Štancl půjčil motorku. Jen jsem si dal řidítka níž.“

Nic nenasvědčuje, že by Josef Kalous minulý měsíc oslavil již své sedmasedmdesáté narozeniny. Vitality má na rozdávání. V liberecké klubově popíjíme neskutečně skvělé kafíčko a za oknem probíhají v depu poslední přípravy na motocyklech účastníků semifinále evropského šampionátu dvojic. Nakonec si vyměníme místa, protože hrdina našeho vyprávění přece jen lépe slyší na levé ucho.

Prostředí libereckého stadiónu je pro naše povídání přímo symbolické, nicméně Josef Kalous začal poznávat plochodrážní taje ve Středních Čechách. „Jsem Slaňák, narodil jsem se v Přelíci,“ vrací se do období počátku druhé světové války, kdy třetí květnovou neděli roku 1940 svým křikem dal poprvé najevo, že rozšířil lidskou populaci planety Země. „To je šest kilometrů od Slaného. Dělal jsem mechanika Pavlu Marešovi. Potom jezdil za Ústí a bydlel na Střekově. Posadil nás s Jardou Zobalem na vlek za auto, my tam kouřili a vez‘ nás až za Mělník.“

Nicméně osudový vliv na kariéru Josefa Kalouse měly Polepy. „Táta začal dělat ředitele školy v Hrušovanech,“ dostává se hrdina našeho vyprávění ke klíčovému momentu. Hrušovany jsou místní částí obce Polepy v tehdejším litoměřickém okrese. A právě tady se v půli šedesátých let kde se vzala, tu se vzala asfaltová plochá dráha.

„Kvůli plochý dráze tady v bejvalý pískovně udělali stadión,“ vypráví Josef Kalous. „Starej‘ Volf tlačil, aby to vzniklo, měl tam známý. Byl tam taky otec Míly Čmejly. Postavili jsme to tam od začátku, bylo to fotbalový hřiště, na ty zábrany se daly prkna. Byla výhoda, že tam byl písek, ne škvára. Dával se na ten asfalt a bylo to namočený. To byl trap!“

„Dostal jsem Čochtana, to byla dvěstěpadesátka v normálním rámu,“ dostává se pozdější liberecký závodník k momentu, kdy poprvé osedlal plochodrážní motocykl, jehož řidítka v té době shodou okolností třímal také Jiří Štancl. „A druhej‘ den mi dal Jarda Volf už pětistovku ESO.“

 

Závodní kariéra je nastartovaná

Vzpomínku na první závod kariéry u většiny starších závodníků už setřel čas. Nejinak tomu je v případě Josefa Kalouse, který nad otázkou mířenou tímto směrem, může již jen pokrčit rameny. Ani dochované dobové prameny písemné povahy nenabízí východisko. Osmého května šestašedesátého Polepy hostily mítink, který titulní strana programu uváděla jako kontrolní a vyzývací závody jednotlivců.

Startovní listina mítinku na třináct jízd obsahuje třináct vytištěných jmen včetně Josefa Kalouse z Polep. Jenže na závod si nepamatuje ani on, ani kupříkladu Jaroslav Zobal či Miroslav Rosůlek, kteří tehdy měli nosit startovní čísla čtyři, resp. třináct. Každopádně už o čtrnáct dnů později Josef Kalous nechyběl v sestavě týmu Ústí nad Labem, který na Žižkově prohrál přátelák s domácí Viktorií v poměru 57:51.

Ze svých šesti programových jízd absolvoval pět. Třikrát byl třetí, dvakrát druhý, takže se jeho individuální skóre zastavilo na sedmi bodech. V severočeském družstvu byli úspěšnější pouze Jiří Moravec s deseti, František Hübner s jedenácti a Jan Volf s dvanácti body.

Kariéra byla úspěšně nastartovaná. Ve druhé půli dubna s ním nominační listina nepočítala pro kvalifikaci o mistrovství republiky jednotlivců, která se konala paralelně s hlavním šampionátem. Nakonec jej však diváci viděli na Markétě, v Polepech a v Liberci.

Navíc k říjnovému vyvrcholení individuálního mistrovství republiky v Polepech přijela z osmnáctky regulérních účastníků a kvalifikovaných náhradníků z různých příčin pouhá polovina. Mezi traťovými rezervami, jež zalepily díry ve startovní listině, nechyběl ani Josef Kalous.

„Na to si vzpomínám jako dneska!“ rozjasní se jeho tvář úsměvem. „To tam jel mladej‘ Volf, Jirka Moravec a já. Napálil jsem to tam a pak dostal aspoň lepší motor. Jenže mi prdnul řetěz. Šel jsem za Moravcem, jestli by mi nepůjčil svůj.“

Jenže to se však se zlou potázal. „Řek‘ mi, že se na mě může vysrat, protože teď jedeme spolu,“ vzpomene si Josef Kalous i po více než půlstoletí na reakci svého klubového kolegy, avšak ani tam neměl litovat. „Slyšel to ale Tonda Švábů a půjčil mi celou svou motorku. ‚Támhle jdi trénovat starty‘, ukázal mi. A pak jsem nakonec dojel v poslední jízdě druhej‘.“

 

Vlna se vzdouvá nahoru

V šedesátých letech začala československá plochá dráha psát jednu z nejslavnějších kapitol své historie. Nejenže jí předsíň světové slávy začala být malá, ale díky výcvikovým střediskům na klubové bázi se boom sportu levých zatáček šířil celou zemí. A pokud si plochodrážní generalita ještě neuvědomila, jak fatální chybou bylo zrušit ligovou soutěž po skončení sezóny 1962, oblíbený motoristický časopis Svět motorů jí vrátil do reality.

Pohár Světa motorů v sedmašedesátém vrátil na domácí kolbiště pravidelná zápolení sedmičlenných družstev a stal se prakticky inspirací pro comeback ligové soutěže v následujícím roce. Ve skupinách A a B bojovaly o postup do finále týmy RH Praha, AMK Bateria Slaný, AMK ČSAD Plzeň, Speedway Club České Budějovice, Viktoria Žižkov, AMK Ústí nad Labem, AMK Tatra Kopřivnice a AMK Pardubice. Nadto AMK Březolupy, AMK Bratislava a AMK Žarnovica zápolily ve skupině C, jakési formě samostatné nižší soutěže.

Na rozdíl od původní ligy z let 1956 – 1962 s duely na krajských reprezentací, vůbec poprvé českoslovenští diváci viděli souboje družstev na klubové bázi. Novinkou byl i dvoukolový režim závodů doma i venku, zatímco předtím se krajské výběry střetávaly jen jednou v roce.

Ústí nad Labem se v nové soutěži prezentovalo oválem, který vybudovalo ve čtvrti Klíše. „Bylo to provizorní,“ otáčí Josef Kalous další stránkou svého curriculum vitae. „Byla to hodně krátká dráha, fotbalový hřiště. „Jezdili za nás Jiří Moravec, bratři Volfovi, Jarda Zobalů nebo Franta Hübner.“

Již v půlce dubna zažily Klíše strhující závod Ústečanů s Viktorií Žižkov, která nakonec vyhrála o pouhé dva body. V červenci už domácí slavili triumf nad Pardubicemi, aby o další měsíc později zničili Kopřivnici neuvěřitelným poměrem 63:15. K tomuto úspěchu jim však pomohl také fakt, že hosté hodně užívali místního koupaliště. A posléze během závodu připomínali spíše mátohy.

V září však v Kopřivnici Ústí nad Labem prohrálo. Ze Svítkova si odvezlo vítězství, takže se o postupu mezi ním a Viktorií rozhodovalo až v posledním závodě na spořilovské Čafce. Pětadvacátý listopadový den je z pohledu současných zvyklostí neuvěřitelný, nicméně finále se konalo až zkraje prosince na pozadí kup odhrnutého sněhu. Viktoriáni si postup nenechali vzít, porazili Severočechy 49:29 a odkázali je na konečné druhé místo ve skupině.

Na podzim si Josef Kalous prošel všemi třemi stupni kvalifikačního procesu o postup do mistrovství republiky jednotlivců rok 1968. Nejprve ze semifinále předkvalifikace ve Slaném postoupil do finále v Polepech. Důvěrně známé prostředí mu pochopitelně sedělo, takže po dvaceti jízdách mu na vítězného Milana Wagnera scházel bod. A Václav Verner s Jaroslavem Zobalem, kteří rovněž vyrazili na pódium, byli lepší o pouhý bod.

Ve vlastní kvalifikaci se do bojů zapojili také střelci, jimž se v hlavní části šampionátu nepovedlo skončit do osmého místa. Tehdy se ještě klasifikace prováděla pomocí mistrovských alias tabulkových bodů, které brala nejlepší desítka každého závodu. Josef Kalous mezi ni proniknul ve Slaném a v Chomutově. Zůstal však prvním vyřazeným. Shodou okolností se do mistrovství republiky jednotlivců neměl jako jeho regulérní účastník probojovat vůbec nikdy.

 

Za vším hledej ženu

Po roce fungování se historie závodišti na Klíši uzavřela, o čemž nám v historické rubrice magazínu speedwayA-Z už vyprávěl Jaroslav Zobal zde. Stadión v Chabařovicích byl ještě hudbou budoucnosti a tak ústečtí závodníci našli opět útočiště v Polepech. Nakonec jim v závěrečné tabulce patřila stříbrná příčka.

„Klíše zavřeli a začaly zase Polepy, na tréninky jsem jezdil z Hrušovan dva kiláky přes železniční šraňky na plochodrážní motorce,“ vzpomíná Josef Kalous, jenž se však měl záhy stěhovat do Liberce. „V osmašedesátým mě slejvárna Liaz v Ostašově sehnala kvartýr na Londýnský ulici. To je tady, jak je kulaťák směr Ústí, dneska tam vede dálnice. Dotovali mě dobře, dělal jsem ve slejvárně na jeřábech.“

První ligu v devětašedesátém vyhrál Slaný, zatímco Ústí nad Labem bylo třetí za RH Praha při stejném počtu bodů vinou horší bilance výsledků. Jenže poslední rok dekády je na naší plochodrážní historii poměrně bílým místem s minimem informací. A dnes nevím, jestli Josef Kalous ještě závodil za ústecký klub nebo už za Liberec. Navíc se v oné sezóně druhá liga s největší pravděpodobností neuskutečnila.

Každopádně, když Jiří Štancl v květnu vyhrál dobře obsazený mezinárodní pouťák před Švédem Torbjörnem Harrysonem a Australanem Gary Middletonem, měl Josef Kalous náhradnické číslo sedmnáct. A roku 1970 už byl součástí týmu Liaz Liberec, který ve druhé lize skončil na druhé příčce.

„Od roku 1970 jsem jezdil za Liberec,“ potvrzuje dnes sám muž, o jehož závodním příběhu vyprávíme. „Dělali jsme dráhu, házeli lopatama. Byla to čtyřstovka. Jednou jsem bral Tondu Kaspera vedle do hospody Rapid. Tam visí fotky, jak to vypadalo ještě dřív, aby viděl tu bránu, kde byly původně dvě pokladny.“

Podmínky nebyly zrovna exkluzivní. „Jezdili jsme Garantem nebo sedmsetšestkou Barčou sklápěčkou,“ přibližuje Josef Kalous. „Na ní jsme uvazovali motorky. Jednou jsem s ni jel z Turnova, protože Pepík Herda si udělal záda a já ho měl položenýho na kapotě.“

Ve městě, kde se na vrchu Ještěd charakteristický hotel a televizní vysílač teprve stavěl, však Josef Kalous našel nejen zaměstnání, ale i plochodrážní angažmá. „Jednou jsem v Liberci vyhrál a v hospodě Berlín jsem přitlouk‘ věnec,“ líčí. „Hrála tam muzika a Zdeněk Majstr, s kterým jsem ve Slaným chodil k Rybičkám, mi říká, že mám zajet na ubytovnu pro Jardu Zobala. Vzali jsme kamarádku jeho bejvalý manželky, ukázala mi cestu k tý ubytovně. Bylo to pod nemocnicí. Zakoukali jsme se do sebe a bylo to hotový. Za rok jsem se ženil a v roce 1973 se mi narodila první dcera.“

Díky ploché dráze si našel i další lásku svého života. „Pak jsem se rozved‘ a tady na plochý dráze si mě našla moje Marie,“ pokračuje. „Bydlel jsem u ní, ten kvartýr na Londýnský jsem pustil. Tady jezdil plochou dráhu kluk a jeho táta byl na radnici přes byty. Dostal jsem nabídku bydlet tady u stadiónu nebo až nahoře v Hanychově. A tak jsme se v roce 1980 nastěhovali sem a od tý doby bydlím přes ulici u stadiónu.“

 

Až na extraligový práh

To jsme se však dostali v čase až příliš daleko. Chopme se proto řízení pomyslného stroje času a vraťme se nazpět k roku 1971. V něm se československá klubová soutěž dočkala převratných změn. Vyšší soutěž dostala jméno extraliga, zatímco první liga je od té doby synonymem nižší divize. Podle návrhu funkcionáře Pavla Kačera však systém dvojutkání ustoupil závodům čtyř čtyřčlenných družstev ve stylu mistrovství světa.

S deseti kluby, které v sedmdesátém neměly problém celoročně stavět sedmičlenné sestavy, šlo o zpátečku zařazenou v rychlostní skříní rozvíjející se československé ploché dráhy. Nás však trápí otázka, kam se v sezóně 1971 vytratil Josef Kalous, když jeho jméno nenajdeme ani na soupisce?

„Měl jsem páteř, sundali mě tady v Liberci,“ vybaví si Josef Kalous po čtyřech desítkách let. „Sestřelil nás místní Vacek všecky čtyři. On byl slepej‘ a já měl rok pauzy.“

Napřesrok ovšem Josef Kalous opět nechyběl v plochodrážních depech. Ve své skupině Liberec podlehl pouze Plzni, která se ukázala být lepší rovněž ve finále, po němž spolu s vítěznými Českými Budějovicemi postoupila do kvalifikace o extraligu.

Plzeňané se míchali do libereckého příběhu také roku 1973. Ve skupině A se severočeský celek ukázal být lepší, když zvítězil. Nicméně v prvoligovém finále se cesty obou klubů diametrálně rozdělily. Plzeň doprovodila Kopřivnici do kvalifikace o extraligu 1974, kde severomoravský celek přeskočila a spolu s vítěznými Pardubicemi postoupila do nejvyšší soutěže, odkud jednou provždy vypadly České Budějovice.

Naproti tomu Liberec byl v prvoligovém finále na pódiu jen jedenkrát, shodou okolností právě na Borech, kdy za sebou o dva body nechal Žarnovicu. „Plzeň to bylo samý písmeno H,“ usmívá se Josef Kalous. „Hádek, Holub, Hladík, Hejl, Hauptmann. Dráha tam byla dobrá, protože tam měli asfalt. Jednou mi tam startmaršál povídá ‚Josef, jdi na lajnu, tam je to vyházený‘.“

Liberecký plochodrážník poslechnul, aniž by tušil, že dá za vznik příběhu, o němž se bude ještě dlouho vyprávět. „Já blbec jel s juniorama,“ chytá se za hlavu, která ve veselé story hraje hlavní roli. „Vlítnul jsem na to a nezapnul si přilbu. Odpálil jsem, v prvním vinglu si ťuk na slídu a celá helma mi uletěla. Jel jsem dál jen ve skládacích brejlích.“

Něco takové bylo nemyslitelé i tehdy. „Červená vlajka, černá vlajka,“ líčí Josef Kalous, kterak se jeho zběsilou jízdu snažili zastavit. „Já si jen říkal ‚seru na to‘. Dojel jsem až do cíle. A tam mi tedy dali! Jindy jsem tam jel zase s Mírou Rosůlkem, on je asi tak stejně velkej‘ jako já. Byl jsem před ním, on po mě šel. Já to v zatáčce podržel, on zmizel a já jel první. V dalším kole jsem spadnul, odspodu byly uhnilý prkna. Projel jsem skrz ně jako předtím Rosol. Najednou jsme byli na druhý straně vedle sebe a koukali přes mantinel na dráhu.“

Rok se sešel s rokem a do extraligy zamířil i Liberec.  Ve čtyřiasedmdesátém vyhrál prvoligové áčko. Finálové céčko se už nejelo, což znamenalo postup rovnou do kvalifikace o extraligu anno domini 1975. Ta se měla rozšiřovat na pět celků, což přineslo šanci pro nejlepší tři celky z kvalifikace.

Ani Slaný, ani Pardubice si na svou extraligovou příslušnost nenechaly sáhnout. Liberec však třetím místem vyfoukl postup kopřivnickému družstvu. Rozhodně není bez zajímavosti, že severočeští borci Petr Šafařík, Josef Minařík, Josef Kalous, Jaroslav Špinka, Miroslav Vacek, Josef Rybář a Zdeněk Šilhánek vyjezdili přesně o devatenáct bodů méně než Moravané.

Jenže před čtyřiceti lety se stejně jako dnes hrálo na tabulkové, neboli tehdejší terminologií zvané mistrovské body. Liberec měl o jeden navíc zásluhou domácího závodu, kde skončíl za Pardubicemi, ale před Slaným a Kopřivnicí. Moravany porazil ještě ve Slaném, ale v Kopřivnici a v Pardubicích skončil až poslední.

Kvalifikace o extraligu 1975 byla zvláštní ještě jedním aspektem. Mítinky plánované na konec října do Kopřivnice a Pardubic totiž padly na vrub špatného počastí. Náhradní termíny se našly až zjara následujícího roku. Jde tedy o naši jedinou ligovou soutěž, jež se rozprostřela do dvou sezón. Pro naše vyprávění je také důležité, že se hlavní kapitola v plochodrážním curriculum vitae Josefa Kalouse uzavřela.

 

Facka po letech

Pětatřicet let nebyl překvapivý věk na pověšení kombinézy na hřebík ani v sedmdesátých letech, na druhou stranu však Josef Kalous přece jenom pomáhal Liberci do extraligy, aby v ní nakonec neodjel ani jednu rozjížďku. „Extraligu jsem už nejel, pracoval jsem tady v klubu,“ přemítá nad koncem kariéry, který se ve světle extraligového postupu nejeví jako optimálně načasovaný. „Už jsem přestával závodit. Jestli do toho šáhla Maruš? Ale ta byla svolná s plochou dráhou, ale možná, že mně přitáhla uzdu…“

Každopádně Josef Kalous začal zase záhy trénovat za řidítky plochodrážního stroje. Roku 1976 ho nalezneme ve výsledkové listině pouťáku v Liberci. V další sezóně potom absolvoval prakticky celý druholigový program s libereckým klubem a spolu s Josefem Rybářem dovezli nejvíce bodů. Avšak srpnový test match Liberce proti východoněmeckému Güstrowu nabízí definitivně poslední stopu po hrdinovi našeho vyprávění.

„Ještě bych se svez‘,“ netají se. „Ale jen tak kloktačku. Nechci skončit jako Honza Pecina, když se tady točil na zábradlí. To tady bylo ještě pletivo, Třešňák byl v Polsku a okopíroval to sem. A kdyby byl v Liberci někdo mladej‘, budu ho učit.“

I když nezávodil minimálně čtyřicet let, potkáte ho na stadiónech dodnes, pochopitelně nejčastěji v Pavlovicích. „Věrouš Kollert to tady dal do cajku, klobouk dolů,“ nešetří nadšením nad areálem, který postupem doby vzniknul přes ulici od jeho paneláku. „Kde jinde je takovejdle stadión?! Malej‘, jsou tam budovy, tribuny, parking, všechno.“

Závodní kariéru mu dodnes připomínají poháry a pár fotografií, ale především úžasné vzpomínky. „Zůstal jsem u plochý dráhy díky Pavlu Marešovi,“ uvědomuje si. „Líbil se mi jeho styl a tak jsem ho okopíroval.“

Stejně jako každý jiný závodník sype Josef Kalous z rukávu příběhy, které se sice nedají přesně zařadit ke konkrétnímu mítinku, avšak nenapodobitelně dokreslují atmosféru doby. „Pamatuju si na Petra Podholu,“ říká. „Byl z Bíliny, jezdil taky za Ústí. Já jednou vyhrál závody a oni se mi natáhli s Jardou Zobalů do věnce a vznikla z toho slavná fotka. V Polepech jezdil i Míla Čmejla. Jednou mě tam nasral, tak jsem mu prdnul rukou a už se plazil po mantinelu.“

Josef Kalous nezapomíná ani na Zdeňka Kudrnu. „Démonovi jsem byl na pohřbu, za Liberec jsem mu vez‘ věnec,“ vzpomíná, přičemž si okamžitě vybaví, kterak s ním a budějovickým Rudolfem Průchou stál při národní kvalifikaci v Čakovicích květnu 1973 na stupních vítězů. „Stavil se tam ředitel slévárny. Jak jsem byl v kombinéze, naložil mě do šestsettrojky a vez‘ mě až na Londýnskou.“

Řadu plochodrážních oválů již neúprosně přikryl silným nánosem čas. „Pamatuju si Budějice,“ dává Josef Kalous jeden příklad za všechny. „Tam jednou Pepík Herdů zajel dobře. U startu se lítalo patnáct metrů vzduchem, byl tam takovej‘ hrb. Jezdilo se v trapu, jak to bylo dlouhý.“

Zážitků by se posbíralo přehršel. „Jednou mi Zobalka dala přes držku,“ vzpomene si na jeden z nich. „Jarda mě sundal v Plzni, v neděli jsme jeli tady v Liberci. Počkal jsem si na něj, vrknul jsem, on si o mě brknul a šel. Projel jsem cílem, vrátil se pro něj a odvez‘ ho do depa. Ona si počkala, až jsem sundal přilbu, tak mně ji plácla.“

Takhle story pokračovala po mnoha letech. „Byli jsme s Máňou v Teplicích, tak jsme se jeli podívat k Jardovi do autoservisu do Ústí,“ dostává se Josef Kalous k pointě. „Jeho žena vykoukla z okna a říká ‚je tady ten Kalous z Liberce, jak jsem mu dala přes hubu‘. Pozvali nás na kafe a Maruš na to nikdy nezapomene.“

Plochodrážní kariéra Josefa Kalouse (*19.5.1940) v zrcadle času:

1966:	první zmínku o Josefu Kalousovi nabízí nevyplněný program kontrolních a vyzývacích závodů jednotlivců v Polepech na třináct jízd z 8. května; test match Viktoria Praha vs. Ústí nad Labem z 22. května 57:51 (Josef Kalous 7 bodů); traťová rezerva čtvrtého závodu mistrovství republiky jednotlivců 2. října v Polepech – 14. (3 body); mistrovství republiky jednotlivců: traťová rezerva pořadatele pro poslední závod v Polepech 14. (3 body); kvalifikace pro MR jednotlivců 1967 – skupina A : Praha 12. – Hradec Králové NS – Polepy 11. – Liberec 12. – Dolní Čermná NS – Mšeno ?
1967:	Pohár Světa motorů: AMK Ústí nad Labem 2. ve skupině B; kvalifikace pro MR jednotlivců 1968: semifinále předkvalifikace Slaný 9., finále předkvalifikace Polepy 4., kvalifikace 11. (Praha 11. – Slaný 9. – Chomutov 10.)
1968:	1. liga: Ústí nad Labem 2.; MR jednotlivců: Polepy – traťová rezerva Polepy 15.; kvalifikace o MR jednotlivců 1969 – nestartoval; kontrolní závody reprezentace: Polepy 16.
1969:	náhradníkem při květnovém mezinárodním závodě v Liberci – DNR
1970:	2. liga: Liberec 2., národní kvalifikace: v prvním kole nominován do Třince, výsledky nejsou známy stejně tak z dalších dvou kol, každopádně do kvalifikace o MR jednotlivců 1971 nepostoupil
1971:	zranění páteře
1972:	1. liga: Liberec 2. ve skupině A (detaily nejsou známy), 3. ve skupině C (Josef Kalous ve čtyřech závodech 8 bodů z 87 bodů celkem); národní kvalifikace: výsledky nejsou známy, nicméně v předkvalifikaci MR jednotlivců 1973 startoval pouze v jediném závodě v Liberci v roli traťové rezervy pořadatele
1973:	1. liga: Liberec vítěz skupiny A (detaily nejsou známy), 4. ve skupině C (Josef Kalous 13 bodů z 54 bodů klubu celkem); národní kvalifikace: první kolo Čakovice 3. – druhé kolo Liberec ?, třetí kolo Plzeň ? – do předkvalifikace o MR jednotlivců 1974 ale nepostoupil; ve startovní listině Ceny Podřipska v Polepech
1974:	1. liga: Liberec vítězem skupiny A (detaily nejsou známy); kvalifikace o extraligu 1975: Liberec 3. (Josef Kalous ve dvou závodech devět bodů z 55 bodů celkem) – postup; národní kvalifikace: první kolo Březolupy 2. – druhé kolo Ostrava 6. – třetí kolo Břeclav ?, postoupil do předkvalifikace o MR jednotlivců 1975; předkvalifikace o MR jednotlivců 1975: do kvalifikace nepostoupil – Čakovice 13., Plzeň ?, Zohor NS; účastník Ceny Podřipska v Polepech
1976:	v červenci 12. v celostátním podniku v Liberci
1977:	2. liga: Liberec 4. (Josef Kalous v šesti závodech 37 bodů ze 176 bodů celkem); MR jednotlivců: Liberec – traťová rezerva DNR; test match Liberec vs. Güstrow 30:48 (Josef Kalous 3 body)

Foto: archív Josefa Kalouse