Račice – 2. února
Při neexistenci umělého oválu je historie českých ledů lemována prakticky jen zamrzlými hladinami rybníků a jezer. Mnohdy se nacházely stranu měst či vesnic a o tribunách či jen stálých ochozech si mohly nechat jen zdát. Projekt vytvoření ledové dráhy na ploše Strahovského stadiónu, jímž se zkraje v padesátém zaobíral AK Praha – střed, nedošel realizace. Ostatních výjimek není mnoho a tak druhý podnik letošního mistrovství družstev na veslařském kanále v Račicích nabídne ledařům skutečně exkluzivní kulisy.
Krásné ledařské gamblerství
Skvělé prostředí sliboval také mistrovský závod na ledové dráze v pardubickém Svítkově. Jenže plán, jehož atraktivitu zvyšovaly termín všedního dne, večerní začátek a umělé osvětlení, nebyl uskutečněn. Hovoříme-li o závodech na opravdickém stadiónu, mítinky v Divišově z let 2005 a 2006 zůstávají světlou výjimkou.
Soupeřit s ní může prakticky pouze závod v Horních Hamrech, kde zkraje února 1981 pořádající TJ Rudá hvězda Jablonec nad Nisou pokryl ledem své škvárové hřiště. A potom už jen plochodrážní stadión na Dlouhé louce v Českých Budějovicích, kde ovšem jediný ledařský mítink roku 1971 neměl mistrovský status. Československý šampionát na ledech byl totiž poprvé vypsán až v následující sezóně.
Labe Aréna v Račicích poblíž Štětí se svými tribunami a zázemím proto v tomto ohledu vypadá jako vesmírná loď Enterprise ve srovnání s papírovým drakem. Samozřejmě dnes je potřeba smeknout před každým, kdo přiloží ruku při pořádání závodů na ledové dráze. Do banku sází všechno. A že se ledový klenot může doslova a do písmene rozpustit před očima unavených stavitelů, by mohli vyprávět třeba Osečenští.
Nad úšklebky na účet Miloslava Čmejly ze strany lidí, kteří mají vůči němu averze, lze proto jen mávnout rukou. Objektivně vzato populární spíkr opět prokázal, že si srdce a koule nebere s sebou spolu s mikrofonem jen při komentování.
Legislativně sobotní mítink zastřešují Pardubice a na organizaci se podílejí také další partneři. Nicméně pakliže by závod neklapnul, Miloslav Čmejla si vychutná pocit gamblera, jenž právě při hazardu přišel o pořádný balík. S tím rozdílem, že račičský areál mu na rozdíl od výherního automatu ani nezabliká, ani nezapípá.
Jediné ledy českého víkendu
Kdo riskuje, vyhraje. O tom ví svoje Zdeněk Simota starší. Před jedenácti lety pořádal závod v Českých Budějovicich a ovál v postupující oblevě jen taktak přežil svou vlastní klinickou smrt. Otec našeho závodníka měl však nervy jako ze železa. Jenže další jihočeské ledy v jeho režii zůstaly prozatím jen ve stadiu snů.
A populární české přísloví nemyslí na ty, jimž risk přinesl prohru. „Dráha je hotová,“ říká Miloslav Čmejla a s úlevou dodává, že jeho tým prozatím vítězí nad sněžením, které v prvních dnech tohoto týdne přišlo do Čech. „Včera jsme to odhrnovali čtyřkolkou. Nejdřív to bylo tři a půl cenťáku, pak šest.“
Poté, co se motocykl Bohumíra Bartoňka devátého březnového dne roku 1975 před zraky stovek diváků a televizních kamer probořil ve Svratouchu do studené vody, stanovují reglementy povinné minimum patnácticentimetrové síly ledu. Pořadatelé se s ním mnohdy dostávaly do křížku. Stačí jen připomenout první Mělice v roce 2011. Kdybyste tehdy chodili po depu v kotníčkových botách, nabírali byste vodu jako Titanic s roztrženým bokem.
„Je tam osmnáct centimetrů,“ informuje Miloslav Čmejla. „Síla ledu tam je, mělo by to vydržet. To už by muselo bejt‘ celý tři dny pořád plus šest nebo hodně pršet. Ale v noci má bejt‘ mínus dva, mínus tři. Věřím, že by se to mohlo povýst, už jen proto, že takovej‘ stadión tady nikdo nemá.“
Když už jsme se dostali k superlativům račičského závodu, poslužme ještě jedním. Po zničení nepomuckého oválu lidmi, jejichž inteligence je podstatně nižší než IQ motorových pil v jejich rukou, je závod Miloslava Čmejly jediným podnikem tohoto víkendu. Radek Hutla nechtěl o posunutí Mělic o týden dopředu ani slyšet.
Samozřejmě má vyvěšené plakáty, ale dobře ví, kolik úsilí organizace ledařského mítinku stojí. Dobře si to připomněl před dvěma týdny v Opatovicích nad Labem. Odpočinek potřebují i v Chrastné, kteří chtějí ještě jeden závod. Antonín Klatovský se zase v Togliatti věnuje svému synovi Janovi a v Růžené je jedno velké staveniště.
Nezměněná pravidla
Minulou sobotu startoval český šampionát družstev v Chrastné jen se čtyřmi týmy ve startovní listině. Na první pohled handicap je nutno brát jako přednost. V Rakousku pořádali pouťáky ve St. Johannu a Weissenbachu, což by ještě před pár lety znamenalo škrt přes ambice českých pořadatelů.
Píšeme však letopočet 2017 a české ledy mohou plným právem žít se vztyčenou hlavou. Petr Moravec, předseda VV SPD, už loni vymyslel šikovný rozpis, kdy se každý z kvarteta družstev utkává s každým ze soupeřů dvoukolově. Diváky v areálu Žabák posléze odměnil i nadstavbový Memoriál Saši Kopeckého.
V Račicích však pozítří přijde ke slovu klasický rozpis závodu dvojic na jednadvacet jízd. Andrej Diviš, jenž před týdnem závodil ve St. Johannu, naskakuje do šampionátu po boku svého bratra Josefa. Přidají se i v Čechách dobře známí Josef Kreuzberger a Charly Ebner, dlužno dodat, že mladší, byť jeho stejnojmenný otec již pověsil závodní kombinézu na hřebík.
Druhý zahraniční tandem vytvoří Markus Jell, který před čtyřmi lety získal v Růžené za šťastných okolností s dírou v ledu český mistrovský titul, který nastoupí s Lucou Bauerem. Syna bavorské legendy Günthera jsme u nás závodit doposud neviděli.
Petr Moravec již předem kalkuloval, že se počet soutěžících po Chrastné navýší, a proto vymyslel klíč tabulkových bodů od šestky do jedničky. Účast v prvním podniku soutěže ovšem zůstává bonusem. Český plochodrážní šéf sice na rozpravě v Chrastné navrhnul závodníkům, aby se v případě konání čtyř závodů škrtal jeden nejhorší výsledek. Nesetkal se však se souhlasem a tím pádem se do konečné klasifikace bude počítat každý jeden zisk tabulkových bodů.
Startovní listina:
| Nepomuk: | 1 Andrej Diviš – 2 Josef Diviš |
| Osečná 1: | 3 Lukáš Volejník – 4 Jan Klauz |
| Osečná 2: | 5 Jan Pecina – 6 Martin Běhal |
| 7 Luca Bauer (D) – 8 Markus Jell (D) | |
| ZP Pardubice: | 9 Lukáš Hutla – 10 Radek Hutla |
| 11 David Lizák – 12 Robert Růžička | |
| 13 Charly Ebner (A) – 14 Josef Kreuzberger (A) |
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Karel Herman, Miloslav Čmejla, Václav Vítek a archív autora
